Jako duch

Jako duch

 

V obyčejném městském bytě, jakých bylo v Plzni bezpočet, seděli tři sourozenci na koberci v chlapeckém pokoji. Po návratu ze školy, že si čas ukrátí hrou Dračího doupěte, než se rodiče vrátí z práce. Hra se však jako obvykle neobešla bez incidentů. Narůstající napětí v nastalém tichu prolomil až Vaškův hlas:

„Tak mysli herdek!“

– „Nevím…“

„Mysli.“

– „Já myslím.“

„Seš fakt blbka!“

– „Ale já – “

„To by napadlo i tu tvojí debilní kamarádku!“

– „Cilka není debilní!“

„Napadlo by to úplně každýho!“

– „Hm…“

„Au!“ To bolí… Eva se na bratra ublíženě podívala.

„Seš kurva kouzelnice!“ Naštvaně se od ní odvrátil, narovnal se v tureckém sedu a cosi vygumoval ve svém sešitě Pána jeskyně. Mladší Jirka mlčel a sledoval, jak se jeho sestře oči zalévají slzami a tvář začala po facce růžovět.

– „N-nic m-mě n-nenapadá…“

„Tak seš kráva.“

– „A proč to musím vymýšlet já?“ Hruď měla sevřenou pod náporem vzlyků.

„Protože seš kouzelnice.“

– „Máš tam taky postavy!“

„To je něco jinýho.“

– „Proč?“

„Protože to řikam!“

– „Ale…“

„Tak co budeš dělat?“

– „JÁ NEVIM!“ Rozplakala se. Ta hra jí připadala hrozně složitá.

– „J-já u-už n-nechci…“ Vašek si mohutně povzdechl a praštil sešitem o zem.

„Co zas nechceš?!“

– „Už nechci hrát…“ Otřela si nudli z nosu do rukávu a dýchala přerývaně, jak bojovala se stále dotěrnějším pláčem.

„A to zase proč, ségra?“ Propaloval ji tvrdým zlostným pohledem.

– „Prostě nechci.“ Odložila průvodní listinu na knize Mach a Šebestová na koberec a vstala.

„To není žádnej důvod a koukej už hrát, Evajzno!“ Otřásla se. Já ale nejsem Evajzna…

„Dřepni si!“

– „Už nebudu hrát…“

„Proč?“

– „Říkam, že nechci.“ Hlas jí zrazoval a třásl se.

„To není důvod.“

– „Táta říká, že je…“

„Táta tu neni! A když naši nejsou doma, tak musíte poslouchat mě! Sem nejstarší!“ Eva sklopila bezradně hlavu. S Vaškem se nikdy nemělo cenu hádat.

– „Všechno nemusí mít důvod…“ Otřela uslzené oči.

„Všechno má důvod.“

– „Mě se Dračí doupě nelíbí…“ Stačí?! Popotáhla a polkla.

„Cože?! Je to nejlepší hra na světě! Musí se ti líbit!“

– „Proč?“

„Protože je to nejlepší hra!“

Žaludek měla sevřený, až bolelo břicho.

– „Není!“

„JE!“

– „A NE!“ Nakopla knížku i s listinou. Vašek se urazil a vstal. Navzdory rozdílu ve věku byli stejně vysocí.

„Tak fajn, když seš blbá, tak seš blbá! Nechceš s náma hrát, tak my si tě nebudeme všímat. Dokud se neomluvíš a neodprosíš, nebudeš pro nás existovat!“ Zamrkala. Cože? Vašek založil ruce na hrudi.

„Neviděls Evinu?“ Otočil se na Jirku. Nejmladší ze sourozenců nevěděl, co by měl dělat.

„Ještě před chvílí tu stála a najednou je pryč…“ Jirka jen pokrčil rameny a těkal pohledem ze sestry na bratra.

– „Ale já sem tady,“ vypravila ze sebe ztěžka. Vašek o ni nezavadil pohledem.

– „Sem tady,“ upřela prosebné oči na Jirku, který sklopil hlavu a odvrátil se.

 

Zatočila se jí hlava a tak se posadila na gauč. Potlačovaný pláč ji skoro dusil a nikdo si jí nevšímal. Vašek s Jirkou se ani nenamáhali uklidit pravidla a listiny pro Dračí doupě. Všechno nechali tak, jak skončili. Jen chodili po pokoji.

Ne… ne, ne, ne, ne, ne, ne… NE!!! Eva objímala svá kolena tak pevně, jakoby se je snažila rozdrtit, Vašek neustále nahlas přemýšlel, kam asi mohla sestra zmizet, a Jirka mu pouze dělal živý stín.

„Třeba se šla vychcat.“

„Hm…“

„Měli bysme jí jít hledat.“

„Hm…“

Bratři odešli z pokoje. Eva se prudce vymrštila na nohy a vyběhla ke dveřím za nimi. Na předsíni byla tma. To přece nemůže být pravda… Já jsem tady! Jsem tady! Bála se připustit si, že to Vašek myslí vážně. Já přece nic neudělala, jen už to nechci hrát. To není zločin! Zavřela a svezla se podél dveří k zemi. Už to nemohla vydržet a naplno se rozplakala.

Takhle se s Vaškem nepohádala dlouho. Jakoby snad bylo proč se hádat. Tak nevěděla co má ve hře dělat, tohle nebylo vůbec jako Dungeon Master na počítači a ani tam se nedostala nikdy dál než na třetí podlaží. To Vašek byl vždycky ve všem nejlepší a nejchytřejší, tak proč musela logické úkoly řešit sama? Bála se, to bylo celé. Nevěděla jak se rozhodnout a měla pocit, že by jí Vašek nadával ať by udělala cokoliv z toho, co jí napadalo. Což by ostatně nebylo vůbec nic divného, dělo se to skoro pořád…

Proč? Proč musí bejt všechno tak těžký? Já chci umřít… Bože já chci umřít… Proč mě třeba taky někdo nezabije, ve zprávách je to každej den. Proč mě taky nemůže přejet auto? Měla bych klid… Prosím, já chci umřít… Začala se pláčem dusit.

Ne… To nejde. Nesmím brečet… Nemůžu brečet…  Co mám dělat? Jak dlouho mě můžou ignorovat? Pomalu se vyškrábala na nohy. Vyšla z pokoje a začala se rozhlížet po bytě. Vašek s Jirkou byli v kuchyni. Měla žízeň, ale nechtělo se jí za nimi. Uchýlila se do koupelny, kde vládla absolutní tma. Nebylo tam žádné okno a Eva si nerozsvěcela. Měla ráda tmu, když chtěla být sama. Sedla si na plastovou rohož vedle vany a ponořila se do vlastních představ. Povídala si s dětmi, které nemohla vidět, jejími jedinými opravdovými kamarády. Co na tom, že neexistovali. Byli vždycky s ní, když se jí dělo něco ošklivého…

 

Eva netušila, kolik času uplynulo. Připadalo by jí to málo, i kdyby tam strávila půl dne. Venku za dveřmi koupelny na ni totiž čekal krutý nelítostný svět, kam zrovna nespěchala.

Náhle Vašek otevřel dveře tak prudce, až se lekla. Suverénně napochodoval dovnitř i s Jirkou, zavřel, zamkl a rozsvítil. Eva si stoupla. Světlo ji na okamžik oslnilo.

„Podíváme se, jestli neni tady.“ Vašek nakoukl za skříňky s mycími prostředky v malém výklenku, zatímco Jirka se postavil k umyvadlu. Eva přešla ty dva metry prostoru, které jí dělily od dveří, ale klíč v zámku nebyl. Co teď? Ohlédla se. Vašek se zrovna nakláněl nad vanu, jakoby tam snad neviděl. Vzala za kliku a několikrát zalomcovala dveřmi, ale nic. Byla bez šance.

„Tohle je poslední místo, kde může bejt. Měla by se přestat schovávat a omluvit se, abysme mohli odemknout a jít zase hrát.“ Vašek se na ní nepodíval a mluvil, jakoby snad o nic nešlo. Evě ale bylo akorát tak znovu do pláče. To ne… to přece nemyslí vážně, to ne… Bratr se posadil se na okraj vany a vůbec mu nevadilo, že vězní oba své sourozence.

Evě začala koupelna připadat hrozně malá. Chtěla ven, ale nemohla. Schovala se za skříňky do výklenku, kam se Vašek díval jako první, aby nemusela bratry vidět. Opřela se hlavou o vaničku plnou špinavého prádla a rozeštkala se.

Proč? Proč mi to dělá? Já mu přece neublížila, ne? Proč mě nikdo nemá rád?

„Tak se omluv, co ti to udělá?“

„Ale já… Já nemůžu… Nechci… Nemám za co…“ odpovídala sama sobě sotva slyšitelným šeptem.

„Nemusíš to myslet vážně. Jen se omluvíš, on bude spokojenej a odemkne…“

„Ale co když ne?“

„Ale jo… Nebude mít důvod pokračovat v týhle hře.“

„Já ho nenávidím… Nenávidím ho!“ Slzy jí tekly z očí proudem.

„Ale no tak. Nemůžeš ho nenávidět, je to tvůj bratr.“

„Tak proč mi pořád tak ubližuje? Jsem snad zlá? Provedla sem mu něco? Všechno sem mu odpustila. Všechno…“ Zalykala se.

„To bude dobrý… Uklidni se, ano? Sme s tebou. Omluv se mu, uvidíš, půjde to…“ Přikývla vymyšlenému kamarádovi a spolkla slzy i hleny.

„Dobře… Dobře, já se… Já se omluvím…“ Jen chci pryč… Chci pryč…

„Omlouvám se…“ hlesla stejně tiše, jako doposud mluvila. Ulevilo se jí. Omluvila sem se, teď už Vašek musí otevřít… Vyšla ze své skrýše a koukla na bratry. Pořád se dívali jinam, než stála.

No tak! Odemkni už, já se omluvila, slyšíš?! Dýchala zrychleně, ale bratři její omluvu neslyšeli.

 

„Ahoj!“ ozvalo se dvouhlasně od dveří bytu přes předsíň. Rodinný zvyk zdravit pokaždé, když se někdo vrátí domů. Rodiče… Zhrozila se. Co teď? Budou nás hledat, sme tu zamčený, Vašek neodemkne… Rozhlížela se v téměř panické hrůze.

„Ahoj!“ Opětovali pozdrav Vašek s Jirkou.

„A-ahoj.“ Slyšeli mně? Pomůžou mi? Svěsila hlavu. Dobře věděla, že ne. Tak naivní už nebyla. Když potřebovala nejvíc, nikdy nebyli nablízku, nebo jí nevěřili. Proč by to teď mělo být jiné?

„Ségra by měla přestat zdržovat, abychom mohli jít ven.“ Ale já…

„Kdyby nebyla úplně pitomá, omluvila se už dávno.“

– „Ale já se omluvila!“

„Neslyšels něco?“ Otočil se Vašek na Jirku. Ten nesouhlasně zavrtěl hlavou.

– „Omluvila sem se! Tam za tou skříní…“ Ukázala roztřesenou rukou na svou skrýš.

„Já teda nic neslyšel.“

– „Tak já se omlouvám, stačí? Omlouvám se, mrzí mě to…“ Celá se chvěla.

„Jé, hele, Evina je tady…“ Další slzy unikly z jejích očí. Jo, tak už odemkni, slyšíš? Vašek se vítězně usmál, ještě několikrát protočil klíč v ruce a pak už šel ke dveřím, aby odemkl. Klíč se v zámku protočil, ale dveře nešly otevřít. Vašek zamkl, znovu odemkl, ale stále nic. Ne… To ne…

Zkusila to sama, ale k ničemu to nebylo.

– „Co teď?“

„Kdyby ses omluvila rovnou, nemuselo se to stát.“ Zírala na bratra nevěřícně. Copak na mě svede i tohle? Pokud Eva potřebovala důvod, aby vždycky raději ustoupila, než si stála za svým názorem, tohle jí ho dalo…

 

– „M-mami! Mami pomoc!“

„Co je? Co tam děláte?“

„Zamkli sme se a teď nemůžeme ven,“ vysvětlil Vašek.

„Kde je klíč?“

„Tady, ale i když odemknu, dveře nejdou otevřít.“

„Co ste s tim dělali?!“ zahromoval z druhé strany dveří tátův hluboký hlas. Nikdy se odtud nedostaneme… Evě se začala motat hlava.

„Nic, jen sme si hráli, zamkli se a teď chceme ven a nejde to.“

„Počkejte tam.“ Táta odešel a Eva se posadila na zem vedle pračky a tvář skryla v dlaních.

„Vyndejte ten klíč.“ Vašek ho vytáhl. Táta z druhé strany zkoušel jiný. Odemykal, odemykal, ale nepomohlo to.

„Zámek se zasekl. Jděte od těch dveří, vyrazim je!“ Vašek ustoupil. Jirka byl daleko celou dobu. Eva se zvedla a taky odstoupila.

Náraz. Dveře se otřásly.

Znovu….

Dveře konečně povolily. Vyletěly z pantů jako by byly z papíru.

Tati… rozběhla se Eva k tátovi a prudce ho objala. Pro tu chvíli byl její zachránce a hrdina. Nenechal je tam. Přemohl zlé ošklivé dveře. Táta jí pohladil po vlasech a temný svět se stal pro Evu na malou chvíli o něco přijatelnějším a snesitelnějším.

 

Říká se: „Než za sebou práskneš dveřmi, ověř si, z které strany je klíč.“ Ale někdy je mnohem důležitější s kým a na které straně dveří vlastně jsi…

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *