Jeden den Hermiony Grangerové – Kapitola 11

11

Harry a Ron vzápětí ustrnuli.

„Ale, ale…“ ozval se za Kathlin hlas ředitele zmijozelské koleje. „Předpokládám, že mi vysvětlíte, co NE, slečno Grangerová, že?“ vysoký muž s hákovitým nosem v černém hábitu se nad nimi tyčil jako monument. Kathlin nasucho polkla.

„Nadále bych ocenil, kdybyste mne oslovovala: Pane profesore,“ ztišil hlas do šepotu. „Odečítám Nebelvíru deset bodů za vaši drzost, slečno Grangerová. A teď… Neměli byste zůstávat uvnitř, když je venku tak krásně, nemyslíte?“ Prudce ukázal rukou ke dveřím a přísný výraz jeho bledé tváře jasně naznačoval, že jeho gesto je rozkaz.

Kathlin přikývla, aniž by si to uvědomovala.

„Když se tu budete takhle potulovat, leckdo si ještě pomyslí, že máte něco za lubem. A Nebelvír si už opravdu nemůže dovolit ztrácet další body, co říkáte?“ pousmál se. Skoro jakoby ho to opravdu těšilo.

Harry s Ronem se otočili k odchodu ze Vstupní síně. Jen Kathlin nemohla od profesora Snapea odtrhnout oči. Nebyl úplně takový, jakého si ho představovala, ale měl své nepopiratelné charisma, které ji přikovalo na místě.

„Hermi,“ zašeptal Ron a zatahal ji za rukáv. Procitla z transu a otočila se na něj.

„To je dost,“ dodala v duchu pravá Hermiona. A tak se ti “tři“ vydali opět ven na školní pozemky.

Jenže Snape  je odmítl pustit jen tak.

„Dejte si pozor, Pottere, jestli se ještě jednou budete v noci toulat po škole, osobně se postarám, aby vás vyloučili. Přeji vám pěkný den.“ A pak dlouhými kroky zamířil ke sborovně.

Venku na kamenných schodech se Harry obrátil k ostatním.

„Takže už víme, co máme dělat,“ zašeptal naléhavě. „Jeden z nás musí hlídat Snapea – musí čekat před sborovnou a sledovat ho, pokud vyjde ven. To by sis měla vzít na starost ty, Hermiono.“

„Já, proč já?“ Ošilo se vědomí pravé Hermiony, až Kathlin opět zabolela hlava a zkroutila obličej do bolestné grimasy.

„Oh, promiň,“ omluvila se jí nová kamarádka.

„To nic,“ povzdechla si Kat v myšlenkách a na oba kluky se podívala už značně unaveně.

„To je zbytečné, Harry,“ vydechla nakonec.

Ron její poznámku ale evidentně nepochopil: „To zvládneš,“ upokojoval ji. „Můžeš předstírat, že čekáš na profesora Kratiknota.“ Nasadil vysoký hlas: „Pane profesore, já jsem z toho tak nešťastná, myslím, že jsem popletla otázku čtrnáct bé.“

A Kathlin se rozesmála. Úplně si vybavila, když tuhle pasáž četla v knížce a tohle ji tehdy hrozně rozesmálo. Sice se říká, že opakovaný vtip už není vtipem, ale ve vypjaté situaci je smích vždycky dobrým pomocníkem. To byla ostatně vždy Ronaldova přednost v knihách. I proto ho měla tak ráda.

Stísněný pocit kolem žaludku se opět dostavil.

„Nech toho!“ okřikla ji v duchu Hermiona. Kathlin se z toho zatočila hlava, jak čarodějčin hlas rezonoval uvnitř lebeční dutiny.

„Hermiono!“ zaslechla ještě dva starostlivé hlasy, než se jí zatmělo před očima…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *