Jeden den Hermiony Grangerové – Kapitola 14

14

Šli opatrně a pomalu. Každý krok Kathlin připadal neúměrně dlouhý a lezlo jí to na mozek. Ačkoliv to jediné, co jí doopravdy lezlo na mozek, byla Hermiona.

Nemluvili. Vše podstatné už bylo řečeno.

Po cestě nepotkali Filchovu kočku, jako se to stalo v knize. Ne, že by si Kathlin uměla vysvětlit, proč si vybavila něco tak nepodstatného. Zrovna tak nepotkali ani Protivu. To bylo Kat trochu líto, protože by si ho přála vidět.

Schody se přesouvaly přesně jak potřebovali. Chodba ve třetím patře zela prázdnotou. Všude byla hrozná tma. Tady už postupovali rychleji. Než se nadáli, ocitli se na jejím konci.

Kathlin si vzpomínala, že tady v knize Harry, Ron a Hermiona nalezli pootevřené dveře. Když k nim ale teď došli, ještě byly pevně zamčené.

Ron vytáhl hůlku a odkašlal si.

„NE!“ vykřikla neopatrně Kat.

„Psst!“ upozornil ji Harry.

„Promiň,“ hlesla omluvně a ohlédla se na zrzka po svém boku. „Teď ne, Rone. Nemáme čím Chloupka uspat a až sem Quirell přijde -“

„Nebo Snape,“ skočil jí Ron do řeči.

„Co?“ nedokázala navázat, protože jí čarodějný kamarád přetrhl vlákno myšlenek.

„Nebo Snape,“ zopakoval svou ne zcela vhodnou vložku.

„A-ano, nebo Snape. Až sem zkrátka ten zloděj přijde, bylo by mu divné, že už jsou otevřené, nemyslíš?“ Mluvili tiše. Zdálo se, že Ron pochopil, protože trochu zkřivil tvář a schoval hůlku.

„Dobře,“ zašeptal Harry, „a co teď?“ zeptal se.

„Počkáme,“ rozhodla Kat. Nic jiného ani nemohla dělat.

„Jsi vážně dobrá,“ ocenila Hermiona její snahu.

„Ne, tak jako ty,“ oplatila jí poklonu. “Tři“ kamarádi se opřeli zády o zeď skrytí pod neviditelným pláštěm čekající na vetřelce.

Ta chvíle ticha a nic nedělání se zdála nekonečná. Kathlin byla čím dál nervóznější, až nakonec položila Hermioně otázku, která ji pálila asi nejvíc.

„Co myslíš, Hermi, když dojde na nejhorší, budu schopná kouzlit?“

„To nevím,“ řekla jí čarodějka popravdě. „Nikdy jsem o ničem takovém nečetla. Hodně jsem nad tím přemýšlela a myslím, že by to jít mělo. Ale problém je, že ty neznáš žádná zaklínadla ani nevíš jak správně švihat hůlkou. Pokud to bude nutné, bude lepší, když to necháš na mně, ano? Já vím, že je ti to nepříjemné, věř, že mně taky, ale bude to jistější…“ Kathlin, ač nechtěla, musela uznat, že na tom něco je. Souhlasila tedy, že pokud to bude nutné, nechá kouzlení na Hermioně.

„Ale jak to uděláme? U toho testu to všechno trvalo hrozně dlouho…“ zeptala se pro upřesnění.

„Stačí, když se přestaneš bát a ustoupíš, až ucítíš, že se snažím jít kupředu.“ Tak jak to Hermiona říkala, se zdálo vše prosté a jednoduché. Ale přestat se bát? To se jí řekne…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *