Jeden den Hermiony Grangerové – Kapitola 15

15

Dočkali se.

Nejprve uslyšeli kroky. Vzápětí uviděli i modré světlo z hůlky. Hledět proti němu bylo nepříjemné a v té tmě za ním nerozpoznali postavu v dlouhém hábitu. Katlin dokonce na okamžik zapochybovala o Quirellově totožnosti.

Ale pak prošel kolem nich a dotkl se dveří. To už bylo všechno jasné. Fialový hábit, turban na hlavě, nervózní rozhlédnutí… To všechno patřilo ke Quirellovi jako nic jiného. A to se přitom zdálo, že teď jedná mnohem sebejistěji a precizněji, než když ho viděli během školního roku. Tedy Ron s Harrym a Hermionou, Kathlin ho viděla poprvé.

„Alohomora,“ zašeptal tiše a zámek se otevřel. Kathlin se na okamžik téměř zastavilo srdce, když se dveře pohnuly a muž v turbanu do nich strčil nos.

Chloupek se rozštěkal a mohutné hlasy jeho tří hlav jim div neurazily uši. Všichni tři si je zakryli.

Quirell zabrnkal na malou harfu, kterou vytáhl, a Chloupek přestal štěkat. Pak ji tam postavil a vyřkl nějaké zaklínadlo, po kterém nástroj začal hrát úplně sám. Nerozuměli mu. Stále šeptal.

„Vidíte? Měla jsem pravdu,“ hlesla Kat.

„Co budeme dělat?“ zašeptal zoufale Ron, kterému se ve tváři zračil děs. Ano, to byla další otázka na níž si Kat neuměla odpovědět. <i>Co teď?</i> Vždyť správně se měl Harry totožnost zloděje a Voldemortova služebníka, dozvědět až před zrcadlem z Erisedu. Tam mu měl poprvé stanout tváří v tvář.. Měla by to nechat být? Měli jít v Quirellových stopách a zarazit ho až tam?

„To nesmíš! Nesmíš je nechat jít do nebezpečí, pokud se tomu dá zabránit. Přemýšlej, Kathlin,“ naléhala Hermiona.

„Ale v knize to tak bylo…“ naléhala zoufale. Byla bezradná. Nevěděla, co má dělat…

„Ale tohle přeci není kniha!“

„Musíme ho zastavit. Harry sáhl po hůlce a vydal se ke dveřím. Ostatní ho následovali, jen Kathlin se zdráhala hůlku vytáhnout. Uvědomila si, že ji nemá, že ji nejspíš zapomněla buď v pokoji, ráno, nebo teď večer v brašně ve společenské místnosti. Minimálně netušila kde ji má, protože ji celý den nepotřebovala a vlastně ji vůbec nikdy nehledala.

„Hůlku nosím v hábitu, v pravé vnitřní kapse. Ale řekni Harrymu, že je bláznovství, postavit se Quirellovi, pokud má Ty víš koho pod turbanem. Prosím, měli byste někoho varovat,“ radila Hermiona. Za těch několik kroků se Kathlin přesvědčila, že to s hůlkou je pravda. A bohužel, musela dát za pravdu i tomu druhému. Tohle nebyla kniha. alespoň ne teď a pro ni. Tohle byla skutečnost a koneckonců, není jedno, kdo nakonec Quirella zastaví? Jistě, že věděla, že Harry se Quirella nemusí bát, alespoň tedy jeho doteku, ale to ji nijak neuklidňovalo. Kdo zachrání ji, pokud se něco semele? Hermiona? To sotva…

Harry už měl hůlku připravenou. Škvírou ve dveřích sledovali profesora, jak odklápí padací dveře a harfu má hned vedle sebe. Bylo to poprvé, kdy uviděla toho psa. Chloupek byl obrovský. Jeho tři hlavy ji děsily a to už pouze spal. Každý z nich byla větší než ona celá.

„Harry, to nemůžeme. Je to šílené… Musíme někoho sehnat, sami nic nezmůžeme…“ pokoušela se Kat, ale hlas jí přeskočil. Chlapec s jizvou na čele se po ní vzpurně otočil.

„Ale koho, Hermiono? Nikdo nám neuvěří!“ Jistě to byla pravda, ale co na to mohla říct?

„Snape ano! Snape nám uvěří, on přeci má na Quirella spadeno už dlouho, ne?“ Hermiona měla jako obvykle spásný nápad.

„Snape, ano!“

„Snape?“ ohlédli se po ní oba kamarádi společně.

„Ano, Snape…“

Quirell skočil dolů a harfa přestala hrát, jakmile na ni přestal mířit hůlkou. Pes klidně odrfkoval, ale začal se probouzet.

„To ne,“ zalitoval Harry promarněné příležitosti. „Tak dobře, Hermiono. Běžte varovat Snapea. Ale já jdu dál. Musím jít dál…!“

„Ne, Harry. To nemůžeš,“ uvědomila si, že už mu vlastně chvíli tyká, což vzhledem k tomu, že je vlastně jen výplodem něčí fantazie… NE! Okřikla se v duchu. Takhle uvažovat nesměla.

„Musíme jít za Snapeem všichni,“ pokusila se ho od jeho záměru odradit.

„A co když to nestihneme?“ Harryho obava byla oprávněná. Všude to bylo daleko. Kdyby chtěli poslat sovu Brumbálovi, do sovince to bylo přes půl hradu. Ke Snapeovi zase museli do sklepení, kde měl svůj kabinet. Chápala ho. Na druhé straně ona věděla že Quirell, i kdyby se zbláznil, nepřekoná zrcadlo z Erisedu. Ačkoliv to zase na druhou stranu nemohla klukům vysvětlit.

„Ale stihneme,“ zkusila to přece. „Kámen chrání spousta nástrah, než se přes ně Quirell dostane, máme trochu času. Taky Brumbál tam určitě něco nastražil, a sám víš že Brumbál je největší čaroděj všech dob…“

Harry váhal. Kathlinin pohled byl naléhavý, ačkoliv pro Harryho byla Kathlin jen Hermiona. Věděl, že musí něco udělat, ale co je správné? Když přišla s tím nápadem jít pro pomoc, chtěl poslat je. Kamarádi budou v bezpečí a on se může klidně vrhnout v ústrety všem nástrahám tam dole. Neviděl jediný důvod, proč by měl jít taky.

„Pojďte honem,“ vybízela je Kathlin, aby se co nejdříve dostali z dosahu toho tříhlavého psa, který ji děsil každým okamžikem v jeho blízkosti.

Ron s Harrym se po sobě podívali. Měli dojem, že se s Hermionou děje něco moc divného, ale problém byl, že to zjistili poměrně pozdě na to, aby mohli ten problém nějak účinně řešit. Měli teď důležitější a větší starosti…

Vyrazili. Přestali dbát na bezpečnost a plášť neplášť utíkali chodbami přímo ke kabinetu profesora Snapea.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *