Lásky mého života – Kapitola 3 – Wei WuXian

Wei WuXian

 

Vzpomínám na to, jak jsem tě viděl odcházet z nádvoří chrámu Guanyin. Nebylo nás mnoho, těch, kteří měli to štěstí. Vypařili jste s HanGuang-Junem tak rychle…

Ale já ano.

Hleděl jsem na tvá vzdalující se záda a ten pohled pálil dvojím žárem. Bratře Weii, pamatuješ?

Přišli jste s mladým panem Jiangem do Oblačných zákoutí, kde já už se nějaký čas učil. MingJue byl v mém životě jako skála. XiChen, jako svěží jarní vánek. Ale vy! Vy jste byli uragánem za hlučné bouře.

Ryli jste do sebe, smáli se spolu… A já stál opodál s nikdy nekončícím obdivem.

Viděl jsi jej v mých očích?

 

Víš, vždycky jsem byl zbabělec s duší umělce. To díky tobě jsem našel odvahu smát se tam, kde to bylo zakázáno. I potřebnou drzost k porušení pravidel. Nikdy dřív by mě ani nenapadlo, abych s vámi pil, natož někomu půjčoval své tajné obrázkové knížky. Já… Opravdu jsem si myslel, že bychom moli být kamarádi, přátelé, bratři, možná i víc…?

Ano, to díky tobě jsem se znovu odvážil doopravdy snít o lásce!

Lan XiChen byl jako opravdový diamant, ale ty. Ty jsi byl mým ovocem života. Lákavým, zapovězeným…

Umíš si představit, jaké to bylo vedle tebe?

 

Šibalské světlušky v tvých očích lákaly tajemstvím. Ale ať byl stín, který jsi vrhal sebedelší, mě nikdy neděsil. Klidně bych se v něm skrýval, kdyby to znamenalo smět stát po tvém boku a přijímat tvůj cit.

Jenže ještě dávno před tebou jsem pochopil, že i když se na mě díváš, tvůj pohled na mě doopravdy nespočine. Ten, koho jsi choval ve své mysli mimo své rodiny, byl Lan WangJi. Druhý nefrit klanu Lan, o kterém jsem se neodvažoval snít ani já ve svých nejdivočejších osamělých snech.

 

Tváří v tvář jeho citu k tobě a tvého neuvědomělého k němu, jak bych mohl neuznat porážku?

Ta-tam byla má odvaha.

Stejně rychle jak s tebou přišla, s tebou i odešla.

Nikdy bych se neodvážil sám postavit zbytku kultivačního světa, jako ty. Tisíckrát jsem mohl věřit, že jsi byl po válce v právu, ale zastávat se tě? Pověz, kde jsem k tomu měl vzít sílu bez naděje na tvůj cit?

Vím, bylo to sobecké. Ale pamatuješ? Vždycky jsem byl zbabělec… Nikdy jsi mi nic nevyčetl, ale vždycky jsi to věděl.

A já? Já si to nikdy vyčítat nepřestal…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *