Lásky mého života – Kapitola 4 – Jiang WanYin

Jiang WanYin

 

Ze vzpomínek na tvého bratra můj pohled spočinul na tobě. Mladý vůdče klanu Jiang, přišel jsi. Stojíš po mé levici na téže ceremonii jako Lan XiChen. Pomáháte mi uložit ostatky mého bratra a jeho zapřisáhlého bratra. Energie zášti je tak silná… Tvé tváře však jakoby se nedotýkala. Jsi vůdcem klanu, vůdcem sekty. Od Yunpingu, co se tě dokázalo dotknout? Nebo kdo?

Tvé duše, tvého srdce…

Nic!

Tváříš se, že jsi nad věcí, ale já vím, že tam tenkrát v tobě něco zemřelo. Tak jako jiní, ani ty nejsi schopen jít dál. Na rozdíl od XiChena ty se však stále zarputile pokoušíš tvářit nad věcí. Znovu a znovu. Odhodlaný…, tvrdohlavý…

Pro svůj klan, pro Jin Linga.

Závidím ti.

 

Vlastně… jsem ti záviděl vždy.

Napadlo tě to někdy?

Tenkrát v Oblačných zákoutích? Později? Dnes…?

 

Pamatuji si tu dobu. Bylo nám 15-16 let. A právě ty jsi byl bratru Weiovi nejblíže. Byli jste nerozluční. A i když jsem tolik chtěl patřit k vám, nedokázal jsem jít za hlasem svého srdce. Ale popravdě, i kdybych to dokázal, přijali byste mě? Bez výhrad?

 

Nalhával jsem si, víš? Že je to zodpovědnost, nenásledovat vás úplně všude. To abych sám sobě nemusel přiznat, jak velký ubožák doopravdy jsem.

Přál jsem si být na tvém místě, jen aby si mě všímal víc. Ale dnes už rozumím, že bych proto býval musel udělat víc a stejně bych neuspěl.

Přiznávám, býval jsi i pro mě ve Weiově stínu, nejen pro jiné. Nedokázal jsem tě vidět, dokud nenastala válka.

Zprvu jsem slyšel pouze o vyvraždění vašeho klanu. Pak o Wei WuXianově zmizení a až pak o tvých velkých vítězstvích a o úspěších při znovuobnovení sekty…

Obdivoval jsem tě!

 

V té době už jsem se vzdal všech svých předchozích lásek. Dokonce jsem si přísahal, že už nikdy nebudu doufat v nemožné. Jenže copak to lze?

V tvých očích se leskl stejný spravedlivý hněv, jako v MingJuových. Chmury v tvých očích vypovídaly o bolesti, jíž sis prošel, ale uměl ses i vlídně usmát. Ne tak, jako Lan XiChen, ale stačilo to, abys mě okouzlil.

Z Oblačných zákoutí jsem si pamatoval tvoji živou povahu. I to, jak se snažíš působit tvrdší, než opravdu jsi. Viděl jsem do tebe a přál si, aby sis mě také všiml.

Pověz, chtěl jsem tak moc…?

 

Vídal jsem tě málo. A pokud už, tak jsi na mě neměl čas. Měl jsi své povinnosti a zbytky rodiny. Bratra Weie, pro kterého bys zašel na samý okraj propasti.

Popravdě, i kdyby jich nebylo, měl jsi kolem sebe tolik jiných úžasných lidí… jakou šanci bych mezi tolika asi měl?

Navíc jsem byl příliš nedůležitý, neschopný, zbytečný a rozmazlený, že?

Sotva jsme si vyměnili zdvořilost.

A většinou ani to ne…

Pokud bys už svého kultivačního partnera hledal, byl bych tvou poslední volbou…

Vím to!

 

Přiznal jsem si to však až po Wei WuXianově smrti. Díval jsem se na tvou bolest zpovzdálí a pochopil, že ti nedokážu dát žádnou útěchu.

Jako někdo takový, jaké bych měl právo žádat tvůj cit?

 

A tak jsem tě nechal s těžkým srdcem jít, ale můj obdiv k tobě se nikdy nezmírnil…

 

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.