Lásky mého života – Kapitola 5 – Jin GuangYao

Jin GuangYao

 

Ceremonie se blíží ke konci. Vzpomínám na všechny své lásky, tak jak bych mohl vynechat právě tebe?

 

Čas od času přijde chvíle, kdy otevřu starou truhlici, podívám se na tvůj vysoký čepec a vzpomínám, kým jsi pro mě byl. Věřil bys tomu?

Po tom všem cos udělal a co jsem na oplátku učinil já, umíš si představit, že byl čas, kdy jsem toužil, abych pro tebe byl jediný?

 

Přidal ses k mé sektě. Dřel jsi víc než jiní. Před válkou, ale co jsem slyšel tak i během ní… Stal ses MingJuovým zástupcem a bratr tě obdivoval. Vážil si tě. V hierarchii sekty jsi stanul málem výš než já a mě to ani nevadilo. I já si tě vážil!

Doneslo se mi, že tě bratr jen s těžkým srdcem nechával jít ke klanu Jin. Svěřil se, že sis zasloužil mít možnost jít za svým srdcem.

Vidíš? Ty sis ji zasloužil a já ne…

 

Nevím, co přesně se mezi vámi stalo. Od jisté doby o tobě přestal mluvit. Nebyl jsi už v naší sektě a Tažení proti Slunci pokračovalo. Nic jsem o tobě neslyšel. Jako bys neexistoval!

Ale já si tě pamatoval, víš? Tvoji velkou snahu, vždy vlídnou tvář a každé milé slovo, které jsi se mnou ztratil. Za bratrovými zády můj jediný trpělivý přítel…

 

Netušil jsem, že to od tebe byl dopis, na který se Lan XiChen tak zasněně usmíval. Ale změnilo by něco, kdybych to věděl?

To díky tobě skončila válka. A na ničem jiném nezáleželo!

 

Zjevil ses v kultivačním světě jakoby odnikud. Ty, syn prostitutky a nechtěné dítě vůdce sekty Jin. Smáli se ti, ponižovali tě… Ale byls to ty, kdo zabil nepřítele všech. S ďolíčky ve tvářích a vždy vlídnou tváří ke všem bez rozdílu. Jak bych k tobě mohl nevzhlížet?

Pamatuješ? Nikdy jsem se ti pro tvůj původ neposmíval! Nic pro mě neznalo, odkud jsi přišel… Tak mi řekni, A-Yao, čím jsem si zasloužil, cos udělal?

 

Bratr mi říkal: „HuaiSangu, drž se od něj dál!“

Chápeš? Povýšil tě na jednoho ze svých velitelů, později pro tebe neměl mnoho vlídných slov, i přesto se však stal tvým zapřísáhlým bratrem. A mě říkal, ať se s tebou nepřátelím! Poprvé v životě mi MingJue připadal, jako pokrytec. Tento jeho příkaz jsem nedokázal uposlechnout.

Ale řekni, i kdybych ho splnit chtěl, zachránilo by mě to? A jeho?

 

Byl jsi ke mně vždy milý. I k bratrovi. Nechápal jsem váš zvláštní vztah. Co jsem však viděl jasně, bylo, že sis pro sebe uchvátil pohled i srdce Lan XiChena.

Chodil jsi do naší sekty. V čase po Wei WuXianově smrti jsi mi často nosil dárky. Vějíře, obrazy, porcelán… Některé opravdu vzácné kousky a knihy! Vím, bylo to povrchní, ale… zbožňoval jsem tě.

Víš, bratr byl v tom čase čím dál popudlivější. Lan XiChen mezi vámi dvěma jako kamínek mezi mlýnskými kameny. Wei WuXian po smrti. Jiang Cheng vzdálený jako ostrov mezi vlnami. Pomyšlení na lásku každého z těch jmenovaných jsem se už vzdal. A ty? Tobě nevadilo, jaký jsem. Nechtěl jsi mě změnit, neposmíval ses mi, proto jak málo umím nebo se snažím. Činil jsi můj život snesitelným, tak jak bych se mohl nezamilovat?

 

Ano bylo hloupé chtít být někým rozmazlován. Zvlášť, když jsem tušil, že pokud už by sis měl vybrat za partnera muže, měl bys tisíckrát lepší volby. Navíc ve své pozici, která v klanu Jin pokulhávala, stěží by sis mohl něco takového dovolit, no ne? Proto ses přeci oženil, nemýlím se?

A přesto jsem si nedokázal pomoci.

Snil jsem o tobě. Těšil se na každou tvoji návštěvu. Tajně poslouchal, jak hraješ na citeru mému bratrovi… Ach, představoval jsem si, že chodíváš hrát mě. Hloupé, že? Vzhledem k tomu, co to bylo za píseň…

 

Když MingJue odešel, zůstal jsem sám. Nevinil jsem nikoho z jeho smrti, ale svět, v němž jsem žil, jakoby skončil spolu s ním.

Nechtěl jsem být vůdcem sekty. Nikdy jsem neměl velké ambice. Jenže sekta ani ty s XiChenem jste mi nedali na výběr.

Stáli jste při mně. Byli mými strážními anděly. Pokaždé, když jsem netušil co dělat, přišli jste a pomohli mi. Byl jsem vám vděčný…

 

Mělo to však i druhou stranu mince. A to, že jsem díky tomu poznal, že vaše city jsou vzájemné.

Jak jsem se k tomu měl postavit?

 

Opět jsem byl sám. Dokonce i mezi vámi. Osamělý, ztracený… poznamenaný faktem, že jsem vás dříve miloval oba.

A pak jsem se dozvěděl tajemství. Tvé tajemství!

Ne, nemohl jsem tomu věřit. Nebylo možné, abys udělal něco takového! Nemělo to tak být. Nesmělo!

Jenže čím víc jsem po tom pátral, tím více tvých zločinů vyplouvalo na povrch. Nechtěl jsem tomu věřit. Kdybych uvěřil, jak bych mohl přijmout své city k tobě?

 

Sdílel jsem svou bolest. Otevřel své srdce.

Jednoho dne jsem si díky tomu uvědomil, že už k tobě žádné city nechovám.

Musel jsem se pomstít, to víš. Za všechny, kterým jsi ublížil. Za bratra a za zradu, jíž ses dopustil přímo na mě. Nikdy to však neznamenalo, že bych tebou pohrdal.

 

Přestal jsem u tebe hledat lásku. Namísto toho jsem tě uznal za soupeře…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.