Lásky mého života – Kapitola 6 – Mo XuanYu

Mo XuanYu

 

Vracím se domů horskou stezkou, kterou jsem chodíval i dříve. Slunce se sklání k západu a stíny prodlužují své rozšiřující se objetí. Já však, jako bych to nedokázal vidět. Pohled se mi toulá do dáli znovu ztráceje pojem o čase. Ještě někomu jsem dnes totiž nevěnoval svoji vzpomínku – tobě!

Pravda, dostal se ti jich ode mě bezpočet již dříve. Zda jsi o ně stál či ne, musíš vědět sám.

Já vím pouze, jak moc důležitý jsi pro mě byl, když jsi ještě žil…

 

Po smrti bratra jsem často cestoval mezi městem Lanling, Qinghe a Oblačnými zákoutími. Sám, bezradný z pozice a povinností, které mi spadly do klína. Žal a smutek mi zatemnil mysl. Cítil jsem se ubohý… ale zároveň nechtěl ničí lítost.

I když mi druhý a třetí bratr pomáhali, co to bylo platné?

Chtít zemřít, ale příliš se bát bolesti a smrti… Jaké řešení to mělo?

 

Bylo to v té době, kdy jsem tě našel plačtivého nedaleko Kapří věže, při návratu do Qinghe. Nevěděl jsem zprvu, kdo jsi. Vím, rumělková značka mezi obočím mi měla napovědět, ale sama osobě jakoby nic neznamenala. Až tvé jméno mi hravě objasnilo vše.

Byl jsi zraněný, potlučený, s tvářemi popálenými od slz. Nešlo se ubránit obavám! A pak mě tvůj úsměv zcela odzbrojil…

 

Vždycky jsem byl tím, koho chránili. S mojí mizernou kultivací a talentem pro ni, jsem nikdy nepoznal samostatnost. Ale tehdy poprvé mě napadlo, že bych mohl také někoho chránit…

 

Ošetřil jsem tvá zranění a tys mi oplatil tak vřelými díky, že mé srdce pookřálo. Jen neochotně jsem tě vzal zpátky do Kapří věže, kam jsi tolik toužil jít. Byl jsi tam povolán svým otcem a říkal, že tam patříš. Jen díky tomu tě tvá rodina Mo uznává… Často jsem přemýšlel, kdybych tě tam nebral zpět, pomohlo by ti to?

 

Setkávali jsme se, kdykoliv byla příležitost a já se na naše schůzky vždy těšit. Ty zamilovaný do nevlastního bratra, já zcela osamocený se svojí ztrátou. Proč bychom nemohli být přáteli?

Nevím, kdy přesně došlo k tomu, že jsem se na tebe začal dívat jinak. Snad za to mohly jiskry v tvých očích. Upřímné nadšení z jakéhokoliv mého dárku, nebo obrázku, který jsem maloval. Ukázal jsi mi, že i v temné noci je nebe plné hvězd a maličká sazenička naděje díky tvé péči vykvetla v mém srdci.

Mluvili jsme o všem možném, drželi se jeden druhého jako stébla. Sdíleli sny, trápení i bolest. Nejprve v Kapří věži, pak v tvé rodné vesnici. Přál jsem si tě držet ve svém náručí. Pro tebe, jen pro tebe… bych se byl ochotný vzdát své pomsty.

Tak proč jsi mi to nedovolil?

 

Nedal sis vymluvit čin, o kterém jsme mluvili dříve. Nechtěl jsem, ale ty jsi tu daň duše beztak zaplatil. Udělal jsi to a nedal mi na výběr. Našel jsem tě v krvavé formaci a pochopil, že jsem pozdě rozluštil tvé náznaky.

Dopis, který jsi mi zanechal v koši mezi jinými, dodnes opatruji. Říkáš v něm, jak nemůžeš dál snášet svou ale ani moji bolest. Že si přeješ, abych žil. A pokud to co k tomu potřebuji je odplata, mé přání je i tvým.

Proplakal jsem pro ten den bezpočet slz. A když jsem se později setkal s tvým tělem obývaným jinou duší, myslel jsem, že se mé srdce v hrudi roztříští na skelný prach. Mít tě takřka na dosah a přesto navždy pryč…

Sledovat Wei WuXiana a Lan WangJiho bylo pro mě vždy bolestné. O to horší je však mučení, když tělo bratra Weie patřilo dříve tobě! Jedné z milionů hvězd na obloze…

Pověz mi, jsi tam někde?

 

Dokonáno jest.

Při darování těla je duše dárce rozptýlena. Nikdy se již znovu nezrodí. Je zbytečné doufat, že snad někdy, v jiném životě… Pomyslel jsi na to?

Obraz světa se mi rozplývá před očima. Pomsta nezcelila díry v mém srdci.

Tak mi pověz A-Yu, jak mám nyní žít?

 

Ubývá mi sil, přesto naději, jíž jsi v mém srdci zasadil, nedokážu nechat uhynout…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.