Legendy Darionova putování – Kapitola 1

Prvopočátek

 „Andersi, v těchto zdech platí, že jen ten, kdo složí přísahu, zde má své místo,” odmlčel se mistr, aby v mladém hobitovi vystupňoval určité napětí a zvědavost. Netušil ovšem, že spolu s ní probudí i jeho potlačovanou úzkost, kterou Anders cítil od chvíle, kdy uctivé ticho prořízla, přísahu skládající, slova jeho přítele Ikzinoga.

Theurg vzhlédl a šedovlasému lidskému starci se zahleděl do očí. Ten díky tomu mohl spatřit tíseň, ukrytou v jeho duši a rozhodl se to podivné trápení ukončit.

„Ale my, kteří víme, jsme již nyní srozuměni s tím, že Ikzinog Dimek svůj slib poruší…“ hlesl tiše.

„Já se toho již nedožiji, ale ty budeš u toho, proto si myslím, že bys to měl vědět,“ vysvětlitl mu starý Hunomichr. Až když se zadíval hlouběji do učňových očí, pochopil, že přátelství, hloubku vztahu těch dvou zdaleka nevystihovalo.

Z Andesových oken do duše se vytrácel lesk a barva opouštěla jeho líc. On sám by takovou informaci dopředu nikdy nehledal. Důvěřoval Ikzinogovi. Prožili toho spolu už tolik… Jeden druhého by nikdy nezradil…

Vrchní theurg uzřel jasnou, prosebnou otázku, kterou by Anders nikdy nevyslovil, ale jistě by ho trápila do konce vlastního bytí. Nevydržel se déle dívat, jak z jeho nejlepšího žáka odchází vůle k životu-

„Proč jej tedy nechávám přísahat? Protože i já skládal stejný slib jako vy, protože i já jsem vázán stejnými pravidly. Mohu vidět budoucnost, ale rozhodnutí, co s ní, musím nechat těm, kdož ještě nepřísahali. Nesmím zasáhnout. Kdybych z moci toho, že vím co Ikzinog udělá, zabránil jeho slibu, způsobil bych zlo třikrát takové, jaké způsobí on a to samo bude ještě třikrát větší než bez jeho přičinění. Takový je náš úděl, můj mladý učedníku. Zklamal jsi mne, myslel jsem, že jsi to již dávno pochopil…” hlas mu selhal. V Andersově tváři se zračilo takové zoufalství, které si starý muž jen stěží dokázal představit. Jen sledovat jej bolelo hluboko na hrudi toho, který se uvolil plnit roli otce, kterého hobit před lety ztratil.

Anders se zadíval do bezstarostné tváře svého milého. Veden zoufalstvím, podíval se i na elfského mága Sajgona. Nemiloval jej, ale důvěřoval jeho úsudku, jako příteli, který mu byl oporou ode dne, kdy se setkali. A právě takový pilíř, vždy stojící a neochvějný, právě potřeboval.

Sajgon vždycky tvrdil, že zná jejich budoucnost, aniž by musel přísahat. Dlouho se to z něj snažil vypáčit a jen kvůli Ikzinogovi se mu otevřeně nepostavil. Snad i elf měl takové důvody, že na Anderse nikdy nezaútočil. Každopádně my nyní ten hrdý, zlatovlasý muž pohled opětoval.

Očekával, že se na něho Anders podívá….

Jen na kratičký okamžik si ti dva hleděli do očí. Mladý Lightwielder z elfovi tváře však nedokázal nic vyčíst. Celý svět a všichni bohové jako by byli proti němu. Do dnešního dne Anders plně věřil, že osud má každý ve svých rukou. Pokud je to tak, pak existuje ještě jistá naděje…

Ale právě v té chvíli Anders cítil nezměrnou bolest. Bál se, že již nikdy nebude moci pohlédnout Ikzinogovi do očí. Jak by ho mohl ještě někdy pohladit po tváři? Spojit rty lačnící po venkovské příchuti polibků, tak jako kdysi. Představil si, jaké to bude, až budou mít společný pokoj a on mu nebude moci říct, co se o jeho budoucnosti dozvěděl…

Jistě, že bude tázán, co jej trápí. Jenže nebude smět odpovědět.

Nedokáže se tvářit, jakoby se nic nestalo. Jak se ostatně má milovat s někým, kdo jednoho dne možná zmaří jeho celoživotní boj za dobro a mír? Dokáže být i nadále Ikzinogovým milencem? Sám sobě nedokázal s jistotou odpovědět, zda svému dlouholetému příteli dokáže lhát. A měl by vůbec?

Anders toužil utéci. Rozběhnout se a nezastavit, dokud bude mít alespoň trochu sil. Ta touha byla silnější než on, ačkoliv se jí vzpíral. Anders nebyl z těch, kteří utečou při sebemenší známce nebezpečí. Proto byl nyní sám sebou velice překvapený a zmatený.

Do Ikzinogových uší dolehl jeho vlastní, jakoby vzdálený, hlas:

„A tímto bych předem chtěl poděkovat všem bohům na Rosteru…”

Klap…klap…klap…

Klapot Anderosvých bot pronikl ozvěnou chrámové klenby a přerušil tak posvátnou harmonii panující ve Velké síni.

V davu všech přítomných zašumělo. Jen kněží zůstali až nepřirozeně tiší, aby zachovali alespoň něco z předchozí panenské atmosféry.

Nikdo se za Andersem nevydal. Nikdo nepřišel ulehčit mu jeho trápení…

Sajgon jen bez hnutí stál a všechno sledoval nepřítomným pohledem. V duchu se neustále vracel k oné noci, kdy se změnil, kdy se mu v nočních tmách poprvé zjevil Quincy Wane. Mladý člověk, stižen prokletím věčného života a cestováním mezi světy.

Proč? Proč jsi mi tenkrát odhalil budoucnost? Bylo to skutečně tak nezbytné? Příliš dobře si Sajgon uvědomoval, proč to tehdy Quincy udělal. Chtěl ho tak naučit soucitu, který unikal jeho chápání. Přesto by si nyní Sajgon přál, aby to nikdy neudělal. Býval by nejspíš již dávno na Anderse zaútočil. Ten by se mu nemohl ubránit a Ikzinog by sice svého milence chránil, třeba vlastním tělem, ale s jeho smůlou by beztak neměl šanci. A tak by nebylo Anderse ani Ikzinoga, nebyl by nikdo, kdo by porušil slib…

Měl jsem je zabít, pomyslel si. Ale možná ještě existuje naděje. Ještě nemusí být pozdě…

Ikzinog se chtěl rozběhnout. Býval by neváhal, ale zoufalý pohled vrchního theurga jej zadržel. Nebylo mu dovoleno vstát uprostřed slibu, pro který se rozhodl. Alespoň do té chvíle, než se zahleděl do tváře svého přítele Sajgona. Výraz zamyšlený, nepřítomný a s fanatickým leskem jej definitivně přikoval zpět do kleku. Ovšem ve svém slibu již nemohl pokračovat. Úplně zapomněl, kde vlastně skončil a nedokázal svá slova vypátrat.

Ostatně mu přísaha nepřipadala již tolik důležitá. V jeho srdci zůstala jediná touha – být u Anderse, který ho potřebuje. Jen si nebyl jistý, zda může opustit slibový kruh z plamenů, v jehož středu se nacházel. Němí kněží, hluší ke všemu co se dělo kolem nich, jej udržovali v nejistotě. Vypadali jako v transu….

Sajgon vypátral v myšlenkách potřebné soustředění a svou myslí opustil velkou síň.

„Ó Veliký Kazane, bože vší náhody na tomto i jiných světech. Já tvůj věrný služebník si nyní žádám tvé přízně a pomoci. Byl jsi mi již mnohokrát nápomocen a já vždy respektoval vůli náhody. Proto prosím, vyslyš mne i nyní, kdy je mé přání tolik veliké. Žádám tě, abys rozhodl ve věci osudu, prosím tě, nemohl bys nyní nějakou náhodou přerušit Ikzinogův slib?”

Sajgon vytáhl z jedné z kapes Kazanovu požehnanou minci náhody a určil si strany. Pana-přerušení přísahy; Orel-vůle osudu; Hrana-Ikzinogova vlastní vůle. Poté mág provedl svůj hod. Nad mincí náhody neměl osud žádnou moc, ani v posvátných zdech.

Zlaťák svižně proťal stojatý vzduch v síni a elf ji pozorně sledoval. Ta vteřinka rotace skončila úderem o zem, který se mírně rozezněl ozvěnou. Sajgon pohotově sklonil zrak na tu minci a spatřil, jak zůstala stát na hraně mezi dvěma kameny, kterými byla velká síň vydlážděna.

Ikzinog zaslechl slabou ozvěnu čehosi, co podle zvuku nedokázal identifikovat. Podíval se na Sajgona, který zrovna to cosi sbíral ze země a pak opětoval jeho pohled. Nyní již jeho tvář nebyla bez výrazu a tak chladná jako obvykle. Spatřil, že ať se stalo cokoliv, najednou na něj hledí neobvykle vážně. Jako by měl snad ve svých rukou budoucnost celého světa. Mladý čaroděj to ovšem nedokázal pochopit. Stejný výraz měli náhle všichni kolem.

Co jsem udělal? Proč se po mně tak dívají? Vědí snad, co chci udělat? Ale co chci vlastně udělat? Chci jít za Andersem a zjistit co se mu stalo, abych mu mohl pomoci. Ale vím, že pokud slib přeruším, tak už ho nebudu moci skládat znovu, což by znamenalo, že nebudu moci s Andersem trávit tolik času… Vlastně vůbec žádný… A konec konců, Sajgon přeci říkal, že zná naši budoucnost, a že všichni budeme skládat přísahu. Ale také povídal, že o Anderse přijdu v souvislosti s tou přísahou. To nechci! Málem jsem ho ztratil, když jsem ho sem nechtěl následovat a teď ho teda rozhodně neztratím, když už jsem kvůli tomu došel až sem. Teď ne!

Bylo to jako ta nejhorší noční můra ale Ikzinog již nemohl couvnout. Porušil přísahu, kterou dal svému otci, že nikdy nebude slibovat v Chrámech vědění. A chtěl si být jistý, že ji neporušil nadarmo a tak se spíše než Sajgonovi, rozhodl věřit Andersovi, který tvrdil, že o svém osudu rozhodují sami. Nebyl tak vázán mágovou předpovědí, že o svého přítele přijde a na tomto základě se rozhodl dokončit slib s tím, že až to udělá, ihned půjde za Andersem a pokusí se mu nějak pomoci.

„A tímto bych chtěl předem poděkovat všem bohům na Rosteru, za přijetí do jejich krásných síní a posvátného pouta příčiny a následku.”

Mladíkův hlas dozněl a Sajgonovi naděje tím zhasly. Nechápal, jak se ten člověk mohl takto rozhodnout, ale bylo již pozdě. Respektovat vůli náhody bylo jeho povinností…

Nejvyšší kněz dal Ikzinogovi své požehnání a čaroděj pomalu odcházel z kruhu ven. Ohně pohasly. Z vrcholku věže zazněly zvony, které otřásly srdci všech živých na celém světě. I tím Andersovým…

Stál na ochozu neschopen slova. Pozoroval soumrak, jako by byl posledním, co ve svém životě vidí. Teprve nyní si uvědomil, jak tíživý osud si zvolil, vědět a nesmět nic dělat se totiž ukázalo být tím nejtěžším údělem jeho života. Doléhalo na něho obrovské zklamání, vždyť on Ikzinogovi tolik věřil… Vzpomněl si na píseň, kterou mu Ikzinog složil, když mu oznámil, kam hodlá vést své kroky a sám nyní zpíval píseň. Nebylo nikoho, kdo by ji slyšel, ale hobit se tak zbavoval vnitřního napětí, které jej hrozilo roztrhnout zevnitř.

,,Ikzinogu, bohové již dávno
určili nám naši pouť.
Neboť my, my jsme jejich děti, jímž slovo bylo dáno,
slovo jenž vylučuje soud.
Osud nás obou jsme do Chrámů vložili
a mě můj mistr pověděl, já vím Ikzinogu.
Vím proč oba jsme slibovali
a vím proč zvony zazněly, ač přál bych si opak trochu.
Vidím zdi Chrámů od základů se třást.
Vidím zoufalství v tvých očích se pást,
hledí na mne, i ty se díváš,
já poznávám, jaký osud nám všem dáváš.
Co vpouštíš do světa skrze city té Neznámé…

Dali nám lásku, bohové pošetilí,
učili nás jeden druhému po boku stát,
i když jsme je nechápali.
Já cítil jsem zlověstnou bestii, jenž snažila se nás rozervat,
proto otáčím se nyní k tobě, příteli,
s tichou prosbou v motlitbách.
Odejdi, prosím, dokud je ještě čas, zbývá-li,
a ponechej mě v temných snách.
Lituji, žes se mnou sem šel, kéž bohové dají mi sílu.

Ty, můj milý, ty nemohl bys
v moci své a kouzel kráse rozumět,
jak tíživá je cesta vědění,
poznání, jehož mírou je největší daň,
touhy, jež vlastnímu srdci jsou cizí.
Zůstat zde nemohl bys, ve zdech toulání
hvězdnou krajinou, co zrcadlí se
v duších, pálících samotou.

A přesto mne provázíš cestou, tížící
srdce mé a duši tvou slepě se mísící
žhavostí roků, jež nekonečnými být se zdají.
Jako bys neviděl síly, jež jednou nás rozdělí.
Matoucí je složitost, v duši ukrytá.
Však v divokém hněvu světa,
když spolu kráčeli jsme, životy naše spojily se.
Proto nezapomenu! Na ráno v lukách,
kde padl slib, zrozený v mukách.

Bohové světa chtěli by
učiti nás,
ubohé sloužící jejich krutostí.
Proč jenom poslechls vnitřní hlas?
Proč přišel jsi slib svůj klást?
Myšlenky mé budou bez světel…

Ne kvůli bohům, ale kvůli tobě.
Kvůli tvé duši, jež není připravena.
Není připravena se mnou jít
cestou vidoucího poznání,
bez naděje – cesty kupředu, ta jediná,
co skrz Chrámy vede, ta se ti nepoddá…
A já zase nemohu, již z cesty své sejít,
když pro nás oba bylo tolik těžké vejít.

Jak těžké je poznání?
Jak těžké je s ním žít?
S vědomím, že spatřil jsem svit
očí jako mlha ranní,
vlasů jako pero havraní.
Duše má odchází a sní i hvězda milenců.

Sbohem Ikzinogu…“

V mrazivém tichu, které nastalo, na ochoz vběhl Ikzinog. Neslyšel jediné slovo z písně, kterou Anders věnoval více nebesům než jeho uším. Oči dvou mužů se setkaly a v té chvíli v jejich srdcích něco pohaslo…

Doporučené z našeho blogu:

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *