Legendy Darionova putování – Kapitola 2

Sen

„Připluje loď, loď v plamenech…“

 

Starý vrásčitý čaroděj se probudil ve své komnatě sedmého patra černé věže Oregánu. Otevřel oči pod tíživou vzpomínkou, jíž mu připomněl dnešní zvláštní sen. Chvíli ještě ležel hledíc na strop, jako by pozoroval malého pavoučka, který právě nad jeho hlavou poctivě tkal svou síť. Ten malý tvoreček dnešního rána však zcela unikl jeho zraku. Pomalu se posadil až bolavá záda, úpěnlivě zakřičela bodavou bolestí. Odhrnul si šedé vlasy z čela a prohrábl dlouhý plnovous. Se stále zamyšleným výrazem se postavil, až léty unavené klouby hlasitě zapraskaly. Instinktivně se oblékl do připraveného bílého roucha a vyhlédl z okna.

Kam jen oko dohlédlo, se rozprostíraly zelené pláně Tuskarského království a moře, které jemně splývalo s oblohou. Volkan, Nejvyšší čaroděj tohoto království vzpomínal na dopis, který kdysi obdržel. Dopis velmi tíživého znění…

 

                          Mistře Volkane,

 

Předem svého dopisu se omlouvám za Váš čas. Ten můj je ovšem taktéž drahý. Přibližně za dva měsíce připluje má loď do Přístavu Černé Holubice. Očekávejte mne. Mám pro vás zprávy, kterých nelze odložiti na později. Bohové mne obdařili viděním… Na svět přichází zlo. Posel smrti z dávných legend o Granielu se vrací. Více vám ovšem napsat nemohu. Není to bezpečné… Prosím vyčkejte mého příjezdu neb přivezu vám proroctví, jež možná všechno změní.

 

                                                                                                             Váš prorok Orleán

 

Od těch časů uplynulo již spousty let a předpovězené zlo se již počalo vznášet ve vzduchu. Dlouho čekal tehdy ještě mladý Volkan Dismiss v černé věži, Oregánu, dlouho hleděl vstříc mořským vlnám. Moře Času si však vybralo svou daň. Život za život, pravý staré písmo vzdálených minulých časů. Daní za Volkanův život byl život Orleánův. Bouře tehdy pohltila prorokovu loď jakožto i mnoho jiných a námořníci z ní nenašli ani trosky…

Pán moří Sofotres si ten den vybral svou dlaň za prohřešek vůči amuletu. Vůči závazkům jím vázaných.

Zdálo se, že je vše ztraceno. Ale nyní, když starý muž hleděl k obzoru a snažil se vybavit si sen z dnešní noci cítil, že možná přeci jen existuje naděje. Naděje v níž už ani nedoufal. Byl jedním z mála kdo si uvědomovali, že Posel smrti přijde, a jediným kdo už nevěřil, že mají naději. Tento sen mu ji ale navrátil. Zažehl znovu plamen Čarodějova srdce, který už jinak vyhasl.

„Připluje loď, loď v plamenech…“ To krátké sdělení bylo vším, co si ze snu pamatoval. Ta naděje že s bouří připluje Oreleánova loď, že třeba někde v jiném čase, ještě je živ. Že přinese poselství, které měl vyslechnout už dávno…

 

Dveře do mistrova pokoje se rozletěly a v nich stála žena. Ve svých třiceti letech měla pevné tělo a pichlavý pohled i hlas. Jemné kudrnaté vlasy lemující její půvabnou tvář… Toho rána se však zdálo, že její zelené oči jsou mnohem větší a bledší než jindy. Stále ještě oblečena do jezdecké róby jako před více než měsícem, kdy věž opouštěla. Neřekla ani slovo. Nemusela. Její děd jen sklopil zrak a uronil slzu v doufání, že se jeho sen brzy vyplní…

Doporučené z našeho blogu:

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *