Na rozhranní světů

Na rozhraní světů

Stojím na rozhraní světů, na prahu zoufalství a beznaděje. Hledím na krutost, zlobu a nenávist zdejších lidí a umírám pod rouškou svých snů.

Kdo zkřivoval jim tváře hněvem a mučením? Jsou to vůbec ještě lidé? Andělé bez křídel, ďáblové bez rohů…

Dále však bez odpovědí čekám. Krajina jest bezútěšnou, mrtvou. Slunce skrylo se za prachovou peřinu. Slunce již není. Bažiny, země kyselá a síra ve vzduchu. Z vulkánů vytéká krev Země. Země krvácí pod ranami zničených duší.

Ve vzduchu cítit je zkaženost a pach tlejících… Voda je napůl kyselinou. Čistá voda není a ta, která čistou se zdá, je mrtvá a prostoupená smrtí. Plameny ubírají kyslíku těm, kteří jej více potřebují. Plameny a ohně žijí na úkor lidí. A jsou všude…

Nebe je rudé, země černá. Démoni brousí krajinou. Duchové mají rej. Bytosti jiných světů pronikají do již tak dosti zuboženého a zničeného světa lidí. Žádná z těchto duší není čistá. Lidé nabyli podobu svých duší, když utopili své sny v Mrtvých močálech zapomnění. Se sny zmizela naděje a s nadějí i právo na život.

Všechny stromy se zadusily hnilobou, nebo zmutovaly v příšernost obludnou. Jen málo obřího hmyzu a prapodivných kreatur přežilo z ostatních bytostí. Takto lidé zničili svůj svět. Jak tady mohou žít? V místě kde krve není dosti, kde lidské maso jest jedinou potravou, kde smrt je denním chlebem, tak, jako boj o přežití, přičemž život je jen udržováním bídnosti a parazitování?  Přemýšlím, ale odpověď nepřichází.

V tomto čase, na tomto místě, spojily se světy. Kdo rozhněval všechny vládce? Kdo poštval je na lidský svět? Čí a jaká chyba mohla tohle způsobit? Jak jen mohli rozhněvat všechny démony? Jak povolali duchy pradávné?

Démoni s křídly přihlížejí ohavným orgiím a baví se pohledem na uhnilé duše. I bytosti krásné vzduchem se vznášejí, ale jen pramálo v této bitvě dokáží. Vodní panny umírají. Andělé pláčí…

Čtyřrucí či bez rukou, se stovkami očí či slepí jsou “lidé“. Zda slyší ty výbuchy – ony erupce neštěstí? Mají jen své vzdechy chyceni do kleští? Chtěli snad víc, než mohli mít? Byli snad drzí? Kdo ví?

Netvor s netvorem podává si ruku, přičemž je odhodlán ji druhému ukousnout. Jeden druhému hledí do očí a oba dávají najevo stejný záměr. Jak dopadne tento boj? Jak skončí tento svět? Co mohu udělat? Jak mohu pomoci? A kdo nebo co jsem vlastně teď já? Zaslouží vůbec pomoc?

Zdvihá se mlha zapomnění, mlha a páry pekelných komínů. Oči oblud pláčou nad vlastní krutostí a bezohledností. Dusí se. Tak jako já…

Oči mne pálí a pot mi rozežírá kůži. Sucho v hrdle sužuje mé smysly a mé vědomí. Který to vládce odsoudil mě a zač? Ptám se. Vím již, co mne čeká. Piji ze studně trápení a hladovím po krvi. Jsem jednou z nich. I já jsem jen člověk. Vlasy mé mi spadly k nohám a na hlavě kostní výrůstky místo nich mám. Na rukou shnilo mi maso. Nohy se zkřivily a zbachratěly zkroucené do nepřirozených úhlů. Tělo se mi obrnilo krunýřem a šupinami.

Asi budu muset ještě dlouho žít. Proč ale zde? Nechci být jako oni! Já taková nejsem! Musím překonat hlad i žízeň, musím bránit krutosti! Bolest, to ne! Proč?! Tolik chtěla jsem pomoci, až skončila jsem stejně? Ne, rozhněvala jsem démony. Ptala jsem se, zda zaslouží pomoc. To bylo chybou mojí. Nyní vím, že pomoc nezaslouží. Mohou si za to sami. Pomozte mi někdo! Zachraňte mě, prosím. Já nechci vraždit! Nechci jíst lidské maso a vnitřnosti! Nechci pít jejich krev! Nechci žít v močálech a zároveň nechci zemřít! Já musím žít! Prosím… Pomóóóc! Omyl. Pokud existuje očištění, pak pouze přes smrt. Já musím zemřít. Ne! To je lež! Musím žít co nejdýl! Musím přivést na svět potomky! Jen to ne. Odsoudit nevinné děti k takovému životu? To je tím největším zločinem.

Zmatek a nerozum v hlavě nyní mám. Strach a smůlu na každém kroku svém cítím. Kdy někdo z nich zaútočí? Kdy a kdo ukončí moji tak nízkou a ubohou existenci? Chci a nechci zemřít. Miluji a nenávidím sama sebe. Jenže ostatní jsou na tom stejně. Místo slov jen skřeky a chroptění vychází z mých úst. Co ale slyšet je při dunění, výbuchách a hřmění?

Hle! Blesky. To meče nebeských byly pozvednuty k boji o tento svět. Krev ze země prýští a nové obludy z ní povstávají. Poslední bitva, bitva rozhodnutí…

Blesky a mraky stojí proti kamenům a ohňům na zemi. Náhle prostoupilo “vzduchem“ obrovské světlo a záře. Že by chystal se očistný déšť? Všichni čekají. Ostatně není se kam schovat. Jejich oči se rázem změnily. To když i nebe zaplálo plamenem…

Již rozumím. To nebyl obyčejný déšť. To byl déšť meteorů a přání. Skřeky a zvuky těch ubožáků do všech koutů dozněly. Jen já nevolám. To moje přání totiž déšť splnil, dal mi smrt… Tak to tedy je. To je ten život. To co všichni lidé chválí a chtějí mít. Konečně došla jsem poznání. O to více však stouplo mé zoufalství.

Veškerá existence je marná…

Doporučené z našeho blogu:

  • Prach hvězd – Kapitola 2Prach hvězd – Kapitola 2 Eva se ocitla v jiném světě. Je zmatená, je rozhozená a utíká před dračím mládětem z hnízda docela nahá. Aby to nebylo málo, hnízdo bylo na skalní plošině dost vysoko od země. Sice se jí […] Posted in Prach hvězd
  • Donnelské hlasy – PrologDonnelské hlasy – Prolog Připravte se tajemný, až hororový příběh o hledání "nejen" rodiny a smyslu života a poznejte Naleovi temné předky a kostlivce ve skříni rodu Kristondů... Posted in Donnelské hlasy
  • Donnelské hlasy – Kapitola 2Donnelské hlasy – Kapitola 2 V minulé kapitola Stefan přišel do Denic ve snaze najít svou sestru, avšak, ta v hostinci evidentně neposluhuje. A dnes? Dnes se vrací do Denic ze studií Kornel Surrey. A co víc? Nejede […] Posted in Novinky, Donnelské hlasy
  • Pravda je tam někde uvnitř – Kapitola 3Pravda je tam někde uvnitř – Kapitola 3 A je tu další, už třetí, pokračování příběhu na přání. Viktor se dostává do další etapy svého života. Nakolik štastné, to ukáže až čas, ale nepředbíhejme a raději... Posted in Pravda je tam někde uvnitř
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *