Lásky mého života – Kapitola 1 – Nie MingJue

Nie MingJue

 

Stojím na hradbách pevnosti a hledím do okolní hornaté krajiny. Připomíná mi tě. Je tvrdá a nepoddajná stejně jako principy tvého srdce, které nikdo nikdy nedokázal překonat, ohnout a už vůbec ne zlomit.

Chybíš mi…

 

Jsi v mých vzpomínkách, kam až má paměť sahá. Vždy jsi stál po mém boku. Chránil jsi mě. Byls pilířem, kterým neotřáslo nebe ni země!

Ale nemohls mě ochránit přede mnou…

 

Nepleť se, prosím, nezlobím se na tebe. Přemýšlím pouze, zda víš, jak moc jsem tě miloval?

Když mi spaní narušily zlé sny, tvá ruka mi přinesla klid.

Když jsem smutnil, tvá dlaň mi setřela krokodýlí slzy.

Když jsem se zranil, tvůj dotek nahradil hojivou mast.

Když otec zemřel, byls to ty, kdo mi dal můj první vějíř.

Vidíš? Stáje jej opatruji…

 

Je v něm kousek tebe.

Ne jako v tvé šavli. Tam zůstal jen tvůj hněv smísený s její neutuchající krvežíznivostí. Ten vějíř pro mě navždy uchovává tvůj úsměv a radost.

 

Byl jsi mi vším, čím jsi mohl být. Bratrem, který by mi nedal ublížit. Otcem přísnějším než by kdy byl ten náš… Matkou, jejíž úsměv hřeje u srdce. Učitelem, který neodpouští chyby.

Ale já si přál, abys byl i něčím víc…

 

Toužil jsem po lásce, víš?

Matka v mých vzpomínkách vybledla, ještě dřív než se v nich stačila řádně usadit. A otec zemřel, když mi bylo pár let.

Tolik jsem jí toužil zakusit…

 

Rozuměj, vím, jak ti na mně záleželo. Jsem si vědom, že bys pro mě udělal mnohé. Ale já toužil po něčem docela jiném…

Po tvé blízkosti!

Tvůj dotek byl jako cejchovadlo sekty Wen. Rozžhavený i bez předchozího kontaktu s plameny. Z tvých rtů nevycházela slova chvály, přesto mne lákaly, jako zakázané ovoce. Jak jsem mohl poslouchat, co říkáš, když mé srdce tě bylo plné?

 

Víš, já si opravdu přál být hoden tvé lásky. Ale zároveň jsem věděl, že ti to nikdy nesmím říct…

A proto jsem mlčel, bratře.

 

Mysleli si, že se tě bojím. Ale to, čeho jsem se skutečně bál nebylo tvé kárání ani přísné tresty, kterými jsi mi hrozil. Měl jsem strach z tvého odmítnutí. Z toho, že bys poznal mé skutečné city. Jak bych se ti pak mohl podívat do očí?

 

Chtěl jsi mě naučit bojovat. Chtěl jsi mi ukázat, kým bych měl být. Ale v mém srdci už tvá cesta nemohla být mou, protože mé pravé já by tě nikdy neokázalo naplnit.

Vzdal jsem se přání na tvou lásku.

Ale nikdy! Nikdy jsem nezapomněl…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *