Osamělá srdce – Kapitola 1 – Nikdy víc!

Nikdy víc!

          „Kde se zase fláká?!“ zahromoval Jiang Cheng a škytl. Dal si hřbet ruky před ústa a chvíli to vypadalo, že se chystá signovat stůl obsahem žaludku, jak si říhl. Ale jen okamžik.

„Bratře Jiangu, klid,“ pokusil se Nie HuaiSang zmírnit jeho obavy. „Však on se bratr Wei brzy vrátí, nemusíš se o něj tolik bát…“ položil mu dlaň na rameno.

Jiang Cheng trhl hlavou a pokusil se na chlapce vedle sebe zaostřit. Neúspěšně.

„Kdo se o něj bojí?!“ zvýšil hlas. „Jen už není co pít…“ naoko si povzdechl a demonstrativně obrátil džbánek od Císařova úsměvu dnem vzhůru, aby HuaiSang viděl, že už tam skutečně není ani kapka pálenky.

Jeho společník se uchechtl.

„A-alespoň trochu vystřízlivíme, než se vrátí, abychom mu pak stačili.“ HuaiSang si unaveně promnul krk. Však bylo tak pozdě v noci, že už bylo vlastně ráno. „Ach, bratře Jiangu, tvůj bratr je vážně úžasný! Kolik toho vydrží…? Je možné ho vůbec opít?“ zajímal se.

Jiang Cheng se zamračil a sjel Nie HuaiSanga temným pohledem.

„Jdu pro něj!“ zvedl se a zapotácel.

„A-ah!“ Nie HuaiSang byl vzápětí taky na nohou, aby ho podepřel.

Jiang Cheng ho od sebe odstrčil, ale protože šel okamžitě opět k zemi, HuaiSang se nenechal odradit a znovu se k němu vrhl. To už ovšem Jiang Chengovi nohy vypověděly službu a tak se svalil na zem i s HuaiSangem, který ho neudržel.

Leželi na sobě. Jiang Cheng na zádech, Nie HuaiSang na něm. Z té náhlé blízkosti a trapnosti situace chlapce z Qinghe polévalo horko. Uzarděl se.

„B-ratře Jiangu, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Sám už měl také hodně vypito. Hleděl na ostré rysy A-Chengovy tváře a dovolil si odhrnout mu pramen vlasů z obličeje. Nevšiml si dřív, že je vlastně docela hezký. Mezi všemi těmi nádhernými muži v Oblačných zákoutích, kterým vévodili nefritoví bratři, a s Wei WuXianem po boku se zdál být možná nadprůměrný? Ale takto zblízka… Polkl.

Jiang Cheng se praštil do hlavy. Ne příliš, přesto měl ještě rozostřenější vidění než pouhým vlivem pálenky. Ta osoba, která na něm ležela s nohou mezi jeho stehny a právě mu s něhou odhrnula pramen vlasů, kdo to byl?

„Hm,“ zavrčel v odpověď a chytil se za hlavu.

A-Sanga svrběly prsty. Hleděl na tenké přísné rty stejně starého dědice klanu Jiang a úplně mu z toho vyschlo v ústech. Myšlenka na polibek ho zastihla nepřipraveného. Chvějícím se palcem mu letmo přejel přes rty. Jen jemně. Tak, aby to sotva cítil…

Ale i ten slabý vjem přiměl A-Chenga intuitivně vyjít tomu prstu vstříc.

HuaiSangovi se krátil dech. Srdce mu bušilo tak rychle, jakoby se mělo co nevidět náhle zastavit, protože takové tempo přeci nemůže vydržet… Chtěl víc!

Jakýsi slabý hlásek někde vzadu v týle mu říkal, že by to neměl dělat, že je to opravdu moc, moc špatný nápad…

Olízl si rty. Sehnul se. Posunul dlaň na A-Chengovu tvář a jemně ho hladil až k uchu. Cítil, že je vzrušený a přes šaty také to, že v této lapálii není sám. Bylo to trapné!

Napadaly ho samé chlípné myšlenky. To má dozajista z těch erotických knížek… Co mám teď dělat?

„M-můžu ti pomoct…,“ vydechl. Tvář měl tak blízko, že se špičkou nosu téměř dotýkali.

„Slez ze mě,“ odsekl A-Cheng zastřeným hlasem. Z nějakého důvodu se nedokázal pohnout, aby ho ze sebe shodil sám. Jak polkl sliny, ohryzek se mu v hrdle trhaně pohnul od shora dolů.

A-Sang zavřel oči. Pohnul se. Stehnem přitlačil na Jiang Chengovu chloubu. Pustil jeho tvář a zapřel se dlaní o zem, aby mu druhou rukou mohl povolit opasek.

Jiang Cheng jakoby si až v té chvíli uvědomil, kdo je to s ním, kde jsou a v jaké situaci. Oči se mu projasnily a mihla se v nich panika smísená s odporem ostře kontrastujícím s reakcí těla.

„P-počkej…“ chtěl něco namítat. Odstrčit ho ze sebe třeba i s pomocí duchovní síly. Jenže HuaiSang zpanikařil a aby tomu zabránil, přitiskl své rty na ty jeho.

Ticho… Potřeboval ticho. A taky jeho vlhké horké pootevřené rty… Zavřel oči. Zatímco třesoucí se levačkou zápasil se svrchním oděvem svého ne zcela dobrovolného partnera, nepřestával mu vtiskávat další a další polibky.

Jiang Cheng nechápal, co se děje. V hlavě měl prázdno a tělo mu hořelo. Jediné co dokázal vnímat, byly žádostivé rty a nesmělé, přesto roztoužené pohyby chvějící se dlaně, která si právě proklestila cestičku k jistému citlivému místu. Vzdychl svému dobyvateli do úst.

          Takhle ne!, prolétla mu hlavou jediná myšlenka. Byl to vlastně spíš pocit. Chytil HuaiSanga pevně za paže, odtrhl ho od sebe a jediným pohybem se na něj převalil. Zarazil se. V očích chlapce pod sebou zahlédl mihnuvší se strach. Dokonce i rty opuchlé od líbání se mu chvěly, jako třešňové kvítky ve větru.

„Za tohle můžeš ty!“ vydechl, zatížen vlastním vzrušením. Tvář zkřivil do bolestné grimasy, jak se pokoušel bojovat s tužbami těla.

„P-pom-můžu t-ti…,“ vyhrkl HuiaSang a znovu nahmatal pulsující nástroj milencovy touhy. Obepnul ho co největší silou a promnul po celé délce.

„Ty…!“ zavrčel A-Cheng výhrůžně.

A-Sang se přizvedl a znovu jej svými rty vyzval k polibku. Okusoval mu je, dokud si jej Jiang Cheng nepřitáhl blíž a neprohloubil jejich spojení sám.

Líbali se. HuaiSang ho byl plný. Své pohyby tam dole zintenzivnil, dle potřeb milencova dechu tak nějak intuitivně. Sám se svou chloubou otíral o jeho stehno v téže rytmu.

A-Cheng už nedokázal vnímat vůbec nic jiného než slast, kterou právě prožíval. Bylo úplně jedno s kým se to dělo, dokud ruka, které svými pohyby vycházel vstříc, nepřestávala.

A pak mocně vydechl, jakoby právě skolil nějaké opravdu silné starověké monstrum. Tělem mu projely extáze a slabost jako vlny tsunami. Nedokázal se už udržet. Ten horký pramen z jeho nitra potřísnil HuaiSangovi oděv a on se na něho svalil zcela vyčerpán. Ani si neuvědomil, že kluk pod ním se právě chvěl toutéž prožitou rozkoší.

Dýchali si vzájemně do ramen ve snaze polapit dostatek vzduchu, aby uklidnili svá vyčerpaná těla. HuaiSangovi mimoděk projelo hlavou, jak je dobře, že se Wei WuXian ještě nevrátil. A ještě lepší bylo, že ostatní, kteří s nimi tu noc popíjeli, stačili opadnout na podlahu dřív než oni dva.

Jiang Cheng se svalil vedle svého nečekaného milence. Svět se s ním houpal a strop nad hlavou točil. Nechápal, co přesně právě prožil. Věděl jen, že je opravdu neskutečně moc unavený… Wei WuXiane až se vrátíš, tak tě zabiju! Byla poslední myšlenka, která mu prolétla hlavou, než ztratil vědomí.

 

To HuaiSang usnout nedokázal. Co jsem to jen udělal? Tvář mu ovanul chladný noční vzduch. Zaklonil hlavu a spatřil ve dveřích Lan XiChena. S přívalem paniky se urychleně vyhrabal na nohy a v obličeji celý rudý kajícně zaklekl.

„B-ratře XiChene, j-já…“ třásl se mu hlas i ruce. Tu poskvrněnou se narychlo pokoušel otřít do svrchního oděvu.

Lan XiChen nevěřícně zakroutil hlavou. Několik učedníků jiných sekt, ale i té jejich leželo v nejrůznějších pozicích všude, kam se podíval. Celá místnost páchla po alkoholu a vzduch uvnitř byl tak vydýchaný, že mu připadalo, jakoby právě vešel do chléva a ne domku pro hosty. A co hůř, mladý mistr Jiang se válel na podlaze s kalhotami napůl žerdi a HuaiSang, kterého mu vůdce klanu Nie svěřil do péče vedle něj klečel s oděvem v klíně poskvrněným uvolněnou touhou a evidentně nejen svojí.

„HuaiSangu, co to má znamenat?“ zeptal se šokovaně.

Chlapcovy rty se bez hlese pohybovaly na tváři plné nefalšovaného studu. Lan XiChen si povzdechl.

„Pojď mi pomoci,“ vyzval jej a vykročil k Jiang Chengovi.

Nie HuaiSang byl rázem na nohou. Ovšem co by měl dělat, to netušil.

„Natáhni mu kalhoty,“ instruoval ho Lan XiChen, když viděl jeho bezradnou tvář.

HuaiSang chtěl poslechnout. Opravdu! Ale když mu pohled sjel na kritickou partii Jiang Chengova těla, zastyděl se ještě víc. Nedokázal se hnout z místa, aby učinil, co bylo třeba.

„Tak ho chytni pod rameny, to zvládneš, že?“ pokračoval Lan XiChen trpělivě. HuaiSang přikývl.

Lan XiChen tedy natáhl mladému mistru Jiangovi oděv a následně jej oblečeného uchopil za nohy. Společnými silami ho ti dva umístili na postel, kde mohl pohodlně odpočívat.

Lan XiChen viděl, jak se HuaiSang dívá kamkoliv jinam, jenom ne na něho. Rozhodl se tedy odvést Nie MingJuova mladšího bratra z místa činu a dopřát mu tak chvilku klidu. Vzal ho kolem chvějících se ramen a vyvedl z toho domku neřesti.

„B-bratře XiChene, ty mě nepotrestáš?“ odvážil se HuaiSang zeptat, když se ocitli sami na dvoře.

Lan XiChen ho obdařil vlídným úsměvem.

„Tresty má v Oblačných zákoutích na starosti bratr WangJi. Pokud vás nepřistihl on, věřím, že není třeba mu o této noci říkat.“

HuaiSang sklopil pohled. Nedokázal se na přítele svého bratr ani podívat. Rozcuchané vlasy mu neposedně trčely do všech směrů a jeho oblečení podávalo své vlastní svědectví o prožité vášni, které nedokázal zakrýt.

Lan XiChen mu dopřál pár chvil. Nakonec si ovšem malé kázání přeci jen nemohl odpustit: „Uvědomuješ si, že jsi zašel příliš daleko?“

HuaiSang skryl hlavu mezi rameny, jako želva.

„Jak myslíš, že se zítra bude cítit mladý mistr Jiang? A i kdyby si nic nepamatoval, v což bys měl doufat, víš, kolik bylo kolem vás lidí? Kdyby se jen jediný z nich probudil a viděl vás spolu, myslíš, že bys to utajil? V Oblačných zákoutích? Před ním? Uvědomuješ si, jak snadno by se to o tobě následně dověděl bratr MingJue? Myslíš, že by tě pak dokázal brát jako dřív? A i kdyby on ano, co ostatní z tvé sekty? A ze sekty Jiang?“

HuaiSang mlčel, pohled upřený kamsi do země. Ramena se mu třásla potlačovanými vzlyky a první slzy si brzy začaly tvořit slaná řečiště na jeho tvářích.

„B-bratře XiChene, ř-řekneš mu to?“

Lan XiChen zakroutil hlavou a povzdechl si jen v duchu.

„Nemyslím, že je nutné, aby to kdokoliv věděl,“ vydechl. Přeci jen trestat mladé za to, že jsou mladí, mu nepřipadalo úplně správné. Navíc HuaiSang ani nebyl z jejich sekty. Paradoxně největším trestem pro něj bude samo to, co se stalo. A to bylo něco, co by MingJue byl jen stěží ochoten akceptovat.

HuaiSang k němu vzhlédl jako ke svému zachránci. V jeho zelených očích se přeci jen zaleskla špetička naděje. Byl ve svém počínání upřímný jako dítě. Lan XiChen se často musel obdivovat naivní čistotě, kterou byl obdařen.

„To ovšem neznamená, že co se stalo, bylo správné,“ musel dodat. „Tvůj bratr tě poslal do Oblačných zákoutí na výuku a k výchově. Myslíš, že mu takto dobře oplácíš?“ A mě? Byla skrytá otázka, kterou už nevyslovil. Nie HuaiSang ji však dobře vycítil. Věděl, komu vděčí za čas strávený mimo Qinghe.

„Bratře XiChene, omlouvám se,“ zdvořile se uklonil hlouběji než při běžném pozdravu. „U-už se to nestane,“ vyhrkl ještě.

„Běž už si odpočinout. V Oblačných zákoutích se vstává brzy.“ První nefrit klanu Lan obdařil svého žáka dalším vlídným úsměvem.

Tím úsměvem, který HuaiSanga nikdy nemohl nechat chladným. Dnes ho však u srdce zabolel ještě víc než v jiné dny. Ve stínu činu, při kterém je přistihl, jak se mu mohl ještě někdy podívat do očí?

Věnoval Zewu-Junovi ještě jednu hlubokou prostraci a sledoval, jak odchází, dokud mu nezmizel z dohledu.

 

Nie HuaiSang přemýšlel jen chvilku. Nevrátil se do svého pokoje. Znovu se proplížil do domku vyhrazeného Yunmengským bratrům, kde pili, a tam si omyl šaty alespoň vodou. Chtěl si posbírat své pornografické knihy a vytratit se. Jenže v tom se vrátil Wei WuXian ze svého nočního výletu a Nie HuaiSang byl jediný, koho našel vzhůru.

Rozhodně neexistovala možnost, aby se odmítl s bratrem Weiem znovu napít. Udělal by cokoliv, aby zahnal pocit hanby a viny, který jej stravoval zevnitř. Po pár pohárcích už byl opět schopný se smát Weiovým vtipům jako vždy a nakonec rovněž odpadl, aniž by tušil, jak k tomu přesně došlo.

Takže když se ráno dveře do pokoje rozletěly podruhé a v nich stál Lan WangJi, dostavil se u něj známý pocit deja’vu. Strčil do Wei WuXiana vedle sebe, který skončil v pozici nohama nahoře a hlavou dole.

„Bratře Weii! Bratře Weii!“ Ale i tak trvalo několik šťouchnutí než Wei WuXian ospale prohodil: „Kdo? Cítí se na to někdo?! Jiang Chengu? Boj je tu – jako kdybych se tě bál!“

Jiang Cheng včera v noci vypil příliš a hlava ho pořád bolela. V noci spadl z postele a nyní ležel na zemi. Ještě stále se zavřenýma očima nahodile popadl první věc, co mu padla pod ruku a hodil to na místo, odkud se ozýval Wei WuXianův hlas: „Zmlkni!“

Ten předmět přistál Wei WuXianovi na hrudi a stránky se rozevřely. Nie HuaiSang se na to podíval a zjistil, že Jiang Cheng hodil po Wei WuXianovi jednu z jeho ceněných ilustrovaných pornografických knih, co už se netiskla. Jak vzhlédl a spatřil Lan WangJiho mrazivý pohled, skoro na místě zemřel.

To Wei WuXian zamumlal pár vět, přitiskl si knihu k hrudi a šel znovu spát. Lan WangJi vstoupil do místnosti. Jednou rukou popadl Wei WuXiana vzadu za límec, zvedl ho a táhl ho směrem ke dveřím.

Oba jim zmizeli z dohledu. Ostatní probouzející se junioři vida, že zřejmě o vlásek unikli trestu, začali probouzet své ještě spící bratry. Jiang Chang na nic nečekal, a když ospalýma očima zjistil, že Lan WangJi znovu odvádí Wei WuXiana vyběhl z místnosti ven. Jen HuaiSang už se zase chvěl po celém těle. Rychle začal sbírat své obrázkové knížky, aby o ně nepřišel. Teprve poté byl ochotný vyběhnout za nimi.

Dostihl ostatní až u síně předků klanu Lan, kde už Wei WuXian klečel a Lan WangJi vedle něj právě poklekal. Učedníci sekty Lan pozvedli svá kázeňská pravítka a začala mela. Lan WangJi ze sebe nevydal ani hlásku, zato bratr Wei byl jako v jednom ohni. Když si HuaiSang uvědomil, že tohle by mělo správně potkat i je (a jeho obzvláště) stál co nejvíc vzadu a předstíral, že se nikdy nenarodil.

Teprve když výprask skončil a Lan WangJi odkráčel, jakoby se nic nestalo, vzal Jiang Cheng svého bratra na záda a odnesl ho pryč. Hlouček mladých kultivátorů je ihned obklopil a všichni chtěli vědět, co to mělo znamenat. I HuaiSang byl zvědavý. Když se bratr Wei v noci vrátil, zdál se být rozjařený. Naprosto spokojený sám se sebou. Zajímalo ho, co se stalo, že to mělo ráno takovou dohru.

Zároveň se ale bál jak na něj bude Jiang Cheng reagovat. Co když si pamatuje, co se stalo? Co když zapomněl? Netušil, která z možností je lepší. Naštěstí se však mladý mistr Jiang zrovna zaobíral jinými věcmi.

Ukázalo se, že zatímco ostatní popíjeli (a když odpadli, ti zbylí dělali i něco jiného), Wei WuXian potkal při návratu Lan WangJiho a jejich střet skončil soubojem, při kterém oba přepadli přes zeď vně Oblačných zákoutí. Tam Lan WangJiho konfrontoval s tím, že pokud je spravedlivý, musí potrestat za porušení večerky i sám sebe. A co hůř Lan WangJi to k překvapení jeho i ostatních opravdu udělal!

A aby toho nebylo málo, museli potkat ještě Lan XiChena. To už HuaiSang využil toho, že byl menší než jeho vrstevníci a zamíchal se co nejvíc mezi ně. I když se tento vlídný dvacetiletý muž smál, když ho zajímalo, co má jejich shromážění znamenat, HuaiSanga se zmocnil pocit, že by se namístě propadl hanbou, kdyby mu měl čelit.

Jenže Jiang Cheng neodpovídal, Wei WuXian bolestně sténal a ostatní junioři, jakoby měli ústa na zámek.

V duchu si povzdechl. Tohohle budu litovat…

„Bratře XiChene, bratra Weie potrestali více než stovkou úderů pravítkem. Neexistuje na to nějaký lék?!“ vyhrkl ze svého místa hned za zraněným.

Lan XiChen k nim okamžitě přispěchal. „Tohle udělal WangJi? Dokáže mladý pán Wei ještě chodit? Co se pro všechno na světě stalo?“

Jiang Cheng chtěl namítat, že si za to Wei WuXian může sám, ale záhy si uvědomil, že to nebyla tak docela pravda. To oni ho pobízeli, aby šel koupit alkohol. Správně měli být potrestáni všichni.

„To nic, to nic. Není to tak vážné! Dokáže chodit. Wei WuXiane, proč jsi pořád tam nahoře?!“ zatřásl s bratrem.

„Nemůžu chodit!“ ohradil se Wei WuXian. Demonstrativně zvedl rudé dlaně, co měl o pár čísel nateklé, a stěžoval si Lan XiChenovi: „ZeWu-June, tvůj mladší bratr je tak krutý.“

Lan XiChen si ukázaná místa prohlédl.

„Ano, ten trest je celkem závažný, to ano. Je pravděpodobné, že otok splaskne až tak po třech nebo čtyřech dnech.“

„Cože? Za tři až čtyři dny?“ vykřikl Jiang Cheng. „I po nohách a zádech ho uhodili kázeňskými pravítky. Jak to může Lan WangJi udělat?!“ Tu poslední větu vyřkl dopáleně. Navzdory svým předešlým úvahám. Uvědomil si to, až když ho Wei WuXian potají pleskl.

Lan XiChenovi to ale vůbec nevadilo. Dokonce se usmál.

„Nicméně to není tak závažné, aby to vyžadovalo léky,“ věnoval krátký pohled HuaiSangovi, než se otočil na potrestaného. „Mladý pane Weii, řeknu ti, jak si ta zranění vyléčit za pár hodin,“ nadnesl.

Wei WuXian přikývl. Jak se zprvu nechtěl bratrových zad pustit, najednou z nich dobrovolně sklouzl. Nebylo to tak, že by ho postižená místa nebolela, ale když na to přišlo, opravdu byl schopen ztěžka jít.

„A vy ostatní, neměli byste si opakovat?“ pobídl Lan XiChen zbylé juniory. Nie HuaiSang se však nemohl zbavit dojmu, že tato narážka byla určena hlavně jemu.

Počali se rozcházet a on se rozhodně mínil také vytratit.

 

„Bratře Nie,“ oslovil ho Jiang Cheng o poznání chladněji než obvykle.

„A-ano, bratře Jiangu?“ otázal se přidušeně. Otočil se k němu však jen napůl. Bál se mu přímo čelit.

Jiang Chengovi jakoby to ale nestačilo, vykročil k němu.

HuaiSang stísněně polkl. Začal instinktivně couvat a Jiang Chengova tvář byla čím dál vážnější a pohled odtažitější. I kdyby si zprvu nebyl jistý, že se v noci něco stalo, s každým dalším krokem vzad bratr Nie tuto myšlenku potvrzoval. Obzvlášť, když měl po celou tu dobu na tváři tak provinilý výraz!

Nakonec Huaisangův ústup ukončila zeď. Zády do ní narazil a než si stačil vybrat, kudy se dá na útěk, už ho mladý mistr Jiang držel za učednické roucho pod krkem.

„Co si mi udělal?!“ udeřil na něj tiše, o to však nebezpečněji.

„N-nic…“

Jiang Cheng si ho přitáhl k sobě a pak mu zády silně udeřil o zeď, o kterou se opíral.

„P-přísahám…,“ zvedl HuaiSang roztřeseně dlaň se třemi vztyčenými prsty.

Jiang Chenga ta odpověď ale neuspokojila.

„Co… jsi… mi… udělal?!“ zopakoval otázku slovo po slově.

„A-ale… bratře Jiangu… nebuď tak přísný… Jenom jsem ti pomohl, nic víc… Věř mi, prostě… prostě jsem věděl kde se tě dotknout a jak… to ty jsi ležel na mě, víš…?“ pustil se HuaiSang do překotného vyprávění s dlaněmi v gestu naprosté rezignace.

Jiang Cheng střídavě rudnul a blednul. Útržky vzpomínek se mu vracely jen neochotně. Vůbec nevěděl, jak by měl na takové nestoudné prohlášení reagovat.

„Bratře Jiangu, to nevadí, víš? J-já… já stejně… nikdy tak nemyslel na tebe. A-a ty taky nemiluješ mě, že? M-můžeme dělat, ž-že se n-nic nestalo…?“

Jiang Cheng se přinutil ho pustit, dlaně pevně sevřené v pěst.

„Nic nestalo…,“ procedil skrze zuby.

„S-správně! Nic se nestalo!“ přikyvoval Nie HuaiSang silně.

Jiang Cheng na něj přezíravě shlédl. HuaiSang byl drobnější postavy s tváří, že se skoro mohl podobat dívce. Až netypický vzhled pro sektu Nie z Qinghe. Jak to, že si toho nikdy dřív nevšiml? Odfrkl si.

„Ty možná seš ‚ustřižený rukáv‘ ale já ne! Rozumíš?!“ odvrátil se od něho. Pulsování ve slabinách mínil zarazit hned v počátcích. „Zmiz mi z očí, než si to rozmyslím!“ Do háje!

Nie HuaiSang hbitě přikývl a než se jeho společník nadál rozběhl se tryskem pryč.

 

Oba svým způsobem toužili po lásce, ale ani jednoho nenapadlo, že své poprvé prožijí bez této nejcennější ingredience…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.