Osamělá srdce – Kapitola 2 – Na Fénixově hoře

Na Fénixově hoře

 

Jiang Cheng byl frustrovaný. Poslední dobou se tak cítil prakticky neustále. Postavení vůdce sekty bylo samo o sobě náročné, navíc paní Jin nepřestala usilovat o sblížení Jiang YanLi a Jin ZiXuana  a Wei WuXian ho v tom prakticky nechával samotného…

Slíbil, že bude jeho pravou rukou, namísto toho se většinu času jen poflakoval. Nezáleželo mu na tom důležitém. Doopravdy se nestaral a nezajímal vůbec o nic.

Jiang Chenga rozčilovaly všechny řeči pronesené za jeho zády, které k němu přivál vítr. Slova o neukázněném služebníkovi sekty Jiang, který je známější, silnější a děsivější než její vůdce. Kterak přítomnost Wei WuXiana v jejich sektě škodí jejich jménu. Jak slabý je Jiang WanYin, že jej nedokáže ukáznit…? Měl toho dost!

Vlastně dospěl do bodu, kdy ho rozčilovalo úplně všechno. Fakt že díky Wei WuXianovi jim všechny zběsilé mrtvoly z hory samy vlezly do pastí. Učedníci sekty, kteří ho namísto vlastní snahy o lov provázeli na každém kroku. Zpěv ptáků. Ševelení korun stromů ve větru…

Podmračil se. Učedníky poslal pryč a sám rázně sešel z cesty. Ptáky ve větvích vyplašil jediným švihnutím fialového biče Zidianu, duchovní zbraní zděděnou po matce. Vanutí větru však zabránit nedokázal…

Copak se málo snažil být dobrým vůdcem? Neobnovil prakticky sám Lotosové molo? Copak i Zewu-Jun nemusel od základů vystavět Oblačná zákoutí? Tak proč je jeho snaha menší než Lan XiChenova?!

Zastavil se. Mezi stromy zahlédl pohyb látky. I to ho rozčílilo. Jak si může někdo dovolit chodit poblíž, když je rozčílený?! Nedej nebesa, kdyby ho snad takto někdo viděl!

Vykročil tišeji. Pomaleji. Chtěl vědět, kdo měl tu drzost, aby jej potají sledoval. Jenže když se přiblížil, uvědomil si, že dotyčná osoba ho vlastně vůbec nesledovala. Co hůř, ten muž k němu zcela bezostyšně stál zády!

Jiang Cheng netušil, co by ho vlastně rozčílilo víc. Nyní byl však dopálený ještě z jiného důvodu. Muž před ním nosil sektovní uniformu sekty Nie z Qinghe. Ať si jej ale prohlížel, jak chtěl, neviděl, že by měl i svoji šavli. Namísto ní se mu u pasu houpal složený vějíř, když oběma rukama vyzvedával ptáče vypadnuvší z hnízda zpět.

Nie HuaiSang, kdo taky jiný…, odfrkl si v duchu. Ze všech kultivujících musel narazit právě na toho nejzbytečnějšího.

Druhý mladý mistr Nie dostoupl na paty a promnul si krk. Na malý okamžik měl vůdce sekty Jiang možnost spatřit ho z profilu. Usmíval se. Upřímně, mile, nevině… Ten mladík se vůbec nezajímal o kultivaci, o lov monster, nezajímal se vlastně vůbec o NIC! Zatímco jeho tížilo tolik věcí, tenhle kluk byl jako to ptáče, které vypadlo z hnízda nejspíš úlekem, když švihl bičem, aby ptáky v okolí odehnal. Tak bezbranný, dětinský, milý, přehnaně ochotný, zženštilý…

Jiang Cheng pocítil mravenčení v podbřišku. V jižních partiích mu zacukalo, proto pevně semknul rty. Byl tak deprimovaný, že své náhlé nutkání nedokázal potlačit. Že by nakonec při dnešním lovu přeci jen něco ulovil?

Rozhodl se. Když už nic jiného, tohohle bude HuaiSang litovat! Beztak za to všechno může ON!

Nie HuaiSang se nestačil vzdálit o víc než několik kroků. Uvědomil si až v poslední vteřině, že je někým pronásledován. Nestačil se však otočit včas. Čísi dlaň mu zastínila výhled a druhou ruku mu dobyvatel ovinul kolem pasu. Z té náhlé blízkosti cizího těla, které se k němu zezadu natisklo, se mu tajil dech. Nebyl schopný vzdorovat ani nic namítat.

Tak je to správně…, pomyslel si Jiang Cheng spokojeně. Dotýkal se ho. Přes oděv stoupal výš a zkoumal jeho hruď. Vnímal poplašený tlukot srdce i trhaný dech své kořisti. Zabořil mu tvář do vlasů a nasál jejich květinovou vůni.

HuaiSang se třásl po celém těle. To chvění se ani nepokoušel ovládnout. Také ho cítil. Jeho pot na dlani, která mu zakrývala zrak. Připadal mu známý.

Jiang Cheng se cítil omezený skutečností, že k hnětení a tisknutí jeho těla mohl použít jen jednu ruku.

„Buď hodný kluk, bratře Nie, nekřič a neotáčej se,“ vydechl vzrušeně rty vedle jeho ucha.

Jiang Cheng???

Levačka lovce opustila oční víčka kořisti. HuaiSang cítil palčivý dotek jeho prstů na tváři, ústech, krku, klíční kosti… Zatímco ta druhá mu sjela k opasku, se kterým se pustila do lítého boje.

„V-vůdče sekty?“ hlesl šokovaně.

Prsty stejně starého muže znovu stoupaly po HuaiSangově krku výš. Donutily ho zaklonit se. Než se nadál, měl hlavu položenou na jeho rameni.

„C-co to děláte?“

„Víš dobře, co dělám,“ vzdychl a přitiskl své horké úzké rty k jemné pokožce na jeho šíji.

„A-ach…“ HuaiSang si zkousl ret. Snažil se s tím bojovat, ale tělo měl už po těch pár dotecích rozpálené touhou. Tolik toužil po lásce. Přál si zakusit jaké je být milovaný, chtěný, pro někoho cenný, když se ho teď Jiang WanYin tak majetnicky dotýkal, kde měl vzít sílu k odporu?

Jiang Cheng si rukou přitlačil jeho pozadí do klína, kde už se mu pod šaty tyčila vlastní strážní věž.

„Už jednou jsi mi pomohl, proč to neudělat zas?“ procedil dobyvatel jeho těla mezi polibky a okusováním krku svého milence.

HuaiSang zavřel oči. Zvrátil je pod víčky, co nejvíce dokázal. Slyšet ta šeptem pronášená slova a být přitom značkován bylo jako splněný sen.

„A-ale…,“ nedokázal se zcela uvolnit, „c-co tvoje pověst…?“ Přeci jen, když spolu skončili před lety, coby junioři svých sekt, v milostné pozici, Jiang Cheng ho druhého dne div nezabil. Měl uvěřit, že je to teď upřímné?

Jiang Chengovi se vydralo z hrdla nespokojené zavrčení. Odtáhl se a přinutil druhého mladého mistra z Qinghe, aby se k němu otočil čelem.

„Moje pověst?“ otázal se ve tváři celý rudý a zadýchaný. „Tu neposkvrníš nebo snad ano?“ Chytil jej za paže, dokud před ním tak zmateně stál a zvedl mu obě ruce nad hlavu. HuaiSang byl vždycky nižšího vzrůstu než on a menší moci. Neměl s ním prakticky žádnou práci.

HuaiSangovy zelené oči na něj překvapeně hleděly, jakoby byly zastřené. Bodejť by ne. Ve tvářích měl tolik rudé, že by vedle nich i červánky bledly závistí.

Ušklíbnul se.

„Říkals to sám. Dokud se nemilujeme, je to v pořádku.“

HuaiSang si však byl jistý, že takhle to nikdy neřekl! Tenkrát se bál jeho hněvu. Řekl by cokoliv, aby ho mladý pan Jiang nezmlátil, ale byl si jist, že tak daleko nezašel. Chtěl dělat, že se nic nestalo. Měl to být způsob, jak oba mohou jít dál a snad i zapomenout…? Zdálo se však, že A-Sang nebyl jediný, komu se to nepodařilo.

Jiang Cheng ho tlačil vzad. Co mu to jen připomíná? HuaiSangův jemný bezradný obličej, oči těkající po okolí hledající únik ze situace, kterou nemá pod kontrolou…

Přirazil jej zády ke stromu. Natiskl se na jeho hruď. Sklonil se k němu. Rty obepnul kolem mladíkova ohryzku a lehce stiskl zuby. Další uniknuvší HuaiSangův sten lahodil jeho uším.

„Nebuď pokrytecký, bratře Nie, taky to chceš…,“ poznamenal spokojeně.

„Nikdy jsem neřekl, že nechci jen…“ pokoušel se zbytečně oponovat. Jiang Cheng ho však umlčel polibkem na rty.

Vlna extáze, která jím projela od rtů až ke konečkům prstů u nohou, jej zcela ochromila. Kolena se mu podlomila, a kdyby ho Jiang Cheng prakticky nedržel ve stoje, už by se svezl do kleku.

Tak je to správně, pomyslel si A-Cheng spokojeně. Jazykem nepřestával dobývat pevnost A-Sangových úst, jednou rukou pevně svíral jeho zápěstí nad hlavou a druhou zápasil s jeho sektovní róbou. Vnější šat, spodní oděv… teprve pak se dostal na kůži, po níž bažil.

Pohladil ho po břiše. Prsty pročísl les chloupků kolem vztyčeného mužství. Vnímal každý vzdych, který mu jeho milenec vdechl do úst. Jsi už tak rozvášněný…

Osvobodil se ze svých vlastních kalhot. Víc se však nerozhaloval. Potřeboval úlevu. Tohle všechno osahávání a líbání bylo proto, aby HuaiSanga uvolnil. Potřeboval jeho souhlas. Když už ne vyslovený, tak alespoň souhlas jeho roztouženého těla.

Z nějakého důvodu ani nepomyslel na to, že by se mu jej nedostalo. Pamatoval si, že tenkrát to inicioval právě mladší bratr vůdce sekty Nie. Pokud jej přitahovali muži, jak by mohlo být možné, aby nesouhlasil?

Rozkročil se. Svou chloubu vrazil mezi jeho stehna a koleny mu přitlačil nohy těsně k sobě. Přerušil polibky, aby se mohl začít pohybovat nejprve v pomalém rytmu. Oba se potřebovali nadechnout…

Jiang Cheng ho stále podpíral. Volnou rukou jej přidržoval za pas. Kalným pohledem se mu vpíjel do očí barvy letních luk.

„Máš někoho v srdci, ne?“ vydechl mezi svými vzdychy. Netušil, proč si vybavil zrovna toto. Tehdy když HuaiSang vyděšeně přiznával, že na něj nikdy nemyslel v milostném smyslu, Jiang Chenga napadlo, že si možná tedy myslel na někoho jiného?

Nedočkal se odpovědi. Nevadilo mu to. Natisknutý k jeho hrudi pohyboval pánví stále rychleji. Vzdychal mu do voňavých vlasů a dýchal horký vzduch na obnažený ocejchovaný krk.

Nie HuaiSang sice poctivě držel. Slzám uniknuvším zpod víček však nezabránil. Proč? Proč mu musel v takové chvíli vůdce sekty Jiang připomínat, že je marně zamilován? Právě teď, když zcela uchvátil jeho tělo…?

Bolelo to. Ne fyzicky, ale na duši. S každým pohybem pánví jakoby mu říkal, že je úplně k ničemu. Použitelný jen coby nástroj tělesné rozkoše. Může chovat v srdci, koho chce, ale nakonec si jej může přivlastnit každý… Vlastní bezcennost jej dostihla. Plakal a nedokázal přestat ani ve chvíli, když jeho pokořitel s úlevou vydechl a znečistil mu stehna. Opíral se o něho a on zase o strom za sebou. Ani si neuvědomil, že už má ruce volné.

Jiang Cheng ho intuitivně pohladil po vlasech a objal kolem pasu. Právě teď, na tomto místě, s touto osobou, nezáleželo na žádných problémech mezi sektami. Byli jen oni dva a potěšení, které si dopřávali.

Počkat!, uvědomil si něco důležitého. Tentokrát byl jediný, kdo si dopřál potěšení. Jeho společník se uvolnění od svých strastí nedočkal…

Odtáhl se a všiml si, že stejně starý bratr Nie má uslzenou tvář, zarudlé oči a zrychlený dech. V jeho očích se leskla bolest a ponížení.

Jiang Cheng si zkousl ret. Tohle nechtěl. Tedy on tohle samozřejmě vůbec nechtěl v žádném ohledu, ale když už k tomu nechal dojít, nemůže dopustit, aby si druhý mladý mistr Nie odnesl z jejich setkání jen příkoří.

Věnoval mu úšklebek a palcem setřel slzy z jeho tváří.

„Děkuji,“ vypravil ze sebe přidušeně a znovu jej políbil na opuchlé rty. Tentokrát pomalu. Jemněji, než kdykoliv předtím.

„Pomohl jsi mi. Teď je tedy na mě, abych ti to oplatil.“ A-Cheng polkl a sjel pohledem k citlivým místům svého milence. Zvedl se v něm odpor. Tohle nedokážu… To je moc…! Žaludek se mu jen při tom pomyšlení postavil na odpor. Jenže pokud by prostě odešel, HuaiSanga by to mohlo neblaze poznamenat. Byl citlivější než normální muži. Nedej nebe, aby se v návalu emocí pak někdy svěřil svému bratrovi Nie MingJuovi, to by totiž mohl svoji sektu začít budovat úplně od začátku, pokud by vůbec přežil…

Polkl a zaklekl před mladíka. Uchopil jeho útlá stehna a odtlačil je od sebe. Vzal si nástroj jeho touhy do dlaně a přiblížil k ústům.

HuaiSang, do té chvíle zcela paralyzovaný A-Chengovým chováním najednou svěsil ruce a zapřel se dlaní o jeho čelo.

„Bratře Jiangu, to nemusíš…!“

Ale toho nějaká chvějící se dlaň na čele nemohla zastavit. Neříkej, že nemusím, když se tváříš takhle! Vzpurně si vzal do úst nejprve špičku a poté ho polaskal celého. HuaiSang už v rukou neměl sílu. Všechna krev se mu nahrnula do zcela jiných údů. Sevřel mu prsty kolem drdolu a zabořil je do jeho hebkých vlasů. Hřbetem druhé ruky si pak zakryl ústa, aby nesténal příliš nahlas. Zbytečně. Slast, kterou mu Jiang Cheng působil, by dosáhla snad až do nebes. Svět se s ním zatočil a pak rozplynul do bílé mlhy. Nedokázal vnímat nic jiného než daný okamžik a vlhké horko milencových úst…

Nervalo dlouho a hlava se mu zatočila znovu.

„A-Chengu…!“ vyhrkl jako v horečce.

Jiang Chenga to intimní oslovení tak překvapilo, že se sice přestal hýbat, ale neuhnul. HuaiSang vydechl a jeho ústa zaplavil příval uvolnění, které mu tak laskavě dopřával. Okamžitě ucukl a vyplivl tu věc. Prskal a plival a přes rty mu šla samá nelichotivá slova.

HuaiSang se zastyděl. Tohle byla opravdu jeho chyba. Snažil se ho varovat, ale netušil, jak by měl, aby to bylo správně.

Svezl se do trávy. Klečel teď před ním. Jiang Cheng seděl naproti němu. Usmál se na něho, palcem setřel bílou tekutinu z koutku jeho úst.

„Omlouvám se,“ vydechl upřímně. „A děkuji.“ Natáhl se blíž a políbil ho. Jiang Cheng nestihl v námitce uzamknout své rty. HuaiSang se mezi ně snadno dostal. Dlouze a hluboce si s ním vyměnil několik bojových výpadů mezi jazyky, dokud příchuť prožité rozkoše zcela nevymizela.

Teprve pak se znovu oddálili a nadechli.

Jiang  Cheng rychle znovu získal svou ztracenou vyrovnanost. Zvedl se, natáhl kalhoty a řádně si upravil oděv. HuaiSang jej sledoval stále z kleku. Neměl sílu se zvednout. Neměl odvahu cokoliv dalšího říct.

Jiang Cheng poodstoupil a zdvořile s pažemi před sebou se uklonil.

„Bratře Nie,“ rozloučil se s ním. Jen ještě naposledy se ohlédl a zkousl si ret. Nemohl se zbavit pocitu, že takhle to skončit přeci jen nemělo…

 

Nie HuaiSang se díval na vzdalující se záda vůdce sekty a jeho nitro se plnilo novým žalem. Znovu a znovu stíral další slzy a vstát dokázal až po hodné chvíli. Slunce se pomalu sklánělo k západu. Musím už jít…

Upravil si oděv, aby vypadal řádně. Kladl nohu před nohu, tvář zakrýval vějířem. Přál si zůstat nespatřen. Přál si zmizet ze světa. Ale zároveň nemohl nepřijít na hostinu po lovu, protože by se o něj bratr a oba jeho přísežní bratři mohli bát.

Z hory šel pomalu. Dopřával si čas. Jak se jim jen podívá do očí? Jak snese u vedlejšího stolu sedícího Jiang Chenga? Jak přežije další osamělé dny? Jaký smysl má vůbec jeho existence? – Nevěděl. Jedinou jistotou zůstával MingJue, který se nikdy nesmí dozvědět jak moc ubohý doopravdy je…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.