Osud ve svých rukou – Kapitola 2

Přijímací řízení

A přesně tak, jak si předsevzal, i učinil. Už dříve míval rebelské nálady a dokázal místy nevybíravě hovořit i odsekávat. Teď se ale jeho chování ve všech směrech ještě zhoršilo. Oblékal se jako hastroš a osvojil si mluvu a postoje buranů. Se všemi mluvil pouze v rámci sarkastických a ironických poznámek. I s Mykolaiem, což ho stálo asi největší dávku sebezapření. V učení pokračoval pouze v rámci soukromí. Když šlo o to ukázat své pokroky, nebo snahu, všechno sabotoval. Na hodiny chodil pozdě, nebo vůbec. Když se měl snažit, odbýval to. Když byl trestán, snášel vše s úšklebkem a ironií. Ještě své rodiče provokoval a lezl jim na nervy kdykoliv a vším, čím to jenom šlo. Ale ani tato jeho proměna je nepřesvědčila o tom, že by ho do Chrámu posílat neměli.

Z Mykolaiova medailonku si vytvořil kyvadlo při nejbližším úplňku. O provedení rituálu se dočetl v jedné knize. Zápis znaků si nacvičil na nečisto a vše se vydařilo. Stačila mu kapička vlastní krve na správném znaku, aby nikdy neposlechlo nikoho jiného. Ale celé ho to stálo tolik sil a bolesti, že se z agonie a následného vyčerpání probudil až ráno. Vysmál se sám sobě, přinutil se vstát a uklidit v pokoji vše po provedeném obřadu, jinak si Gintaras udržoval v pokoji nepořádek úmyslně.

Ještě celý den se pak necítil ve své kůži, ale vzpamatoval se sám, aniž by si někdo z jeho rodiny něčeho všiml. Což pro něj mělo příchuť hořkého úspěchu. Poznal, že je opravdu dobrý herec, a dost silný jedinec, na to že je Prokletý, ale i to, že na něm nikomu doopravdy nezáleží. A s tímto novým poznáním se nakonec i smířil. Přijal ho jako fakt a jen se tím utvrdil ve svém rozhodnutí ohledně Chrámu. A teď už věděl i to, že to zvládne a vydrží až do konce…

***

14.srpna.2012. Gintara probudily matčiny rázné kroky a prudce roztažené závěsy medové barvy. Zasténal jako správný lenoch, ale vše bylo málo platné. Ieva se rozhodla, že vzhledem k plánovaným přijímacím zkouškám, musí být její syn tento den naprosto dokonalý. A podobně jako Ginataras sám byla i ona v některých ohledech naprosto neústupná.

„Jdi se umýt!“ rozkázala mu.

„Co…?“ protáhl líně a ani se nesnažil potlačit zívnutí. Od matky obdržel rovnou záhlavec. Věnoval jí dotčený pohled, ale ona na něj shlížela, jakoby ho mohla zabít pohledem.

„No jo, dyťjáuždu…“ Znovu si zívnul a vstal. Vysoký už byl jako ona, ale to ho oproti ní nijak nezvýhodňovalo. Loudavým krokem došel do koupelny, pustil sprchu, že se tedy trochu ošplíchne, ale matka ho tam samotného nenechala.

„Hej!“ otočil se na ni dotčeně. Ievu to však vůbec nezajímalo.

„Takhle se myješ?!“ vyjela na něho ostře. „Napusť si vanu a pořádně vydrbat rozumíš?!“ Když syn otráveně protočil očima, zpražila ho takovým pohledem, že ani on už nic nenamítal a udělal, jak řekla. Dveře se v pantech otřásly po jejím odchodu.

Když byl umytý a usušený, vyšel z koupelny do pokoje, kde měla služebná co dělat, aby uklidila všechen ten chaos, který si tam mladý pán stačil nadělat a který paní ještě zvětšovala ve snaze najít pro něho něco vhodného na sebe. Nakonec vybrala oblečení ve stylu Prvního světa, tříčtvrteční kalhoty, košili, šátek, ponožky a tenisky, v rodových barvách, žluté, zelené a rudé.

Na nic se neptala odhodlaná, kdyby snad Gintaras protestoval, navléknout to na něho třeba násilím. Ten už se ale o protest vůbec nesnažil. Jen když ho matka před zrcadlem upravovala, prohodil: „Dík, debilnějš bych se nevoblík ani já.“ V tomhle by si připadal jako šašek, i kdyby se nechystal jít veřejně zesměšnit.

„Ještě jedno takové slovo a zapiš si za uši, že budeš mít ze života peklo!“ odsekla mu matka a varovně zvednutý prst mu přiložila na hruď.

„Jako… ještě víc?“ Povytáhl obočí. Nemohl si odpustit tu vyzývavou jiskru v oku. To už ale pro Ievu bylo moc. Chladně se od syna odtáhla a zatvrdila.

„Od zítra ti začne vojna, mladý muži a teď se uprav,“ pronesla odměřeně.

Gintaras se jen ušklíbnul. Vlastní matka nemohla zlomit jeho vůli, byť měla stejně tuhý kořínek, v některých pro něj bezvýznamných ohledech.

Nezačal s úpravou vzhledu, ale ani neprotestoval, když ho přišla služka učesat. Té se jeho rebelie netýkala. Na snídani se pak dočkal chladného přijetí svých příbuzných. Už bylo víc než jasné, že ho na ty přijímací zkoušky opravdu míní vzít. Ale byl odhodlaný dohrát svou hru až dokonce, přesvědčený, že nic na světě, natož pak jeho rodina, nemůže jeho rozhodnutí změnit, pokud on sám nebude chtít.

Nemluvili. Ve vzduchu viselo napjaté očekávání. Tu a tam si někteří vyměnily ustarané, vážné nebo pochybovačné pohledy. Jen Mykolas se smutně rýpal v jídle. Vypadal snad každým dnem bledší. Ale i když si Gintaras moc dobře uvědomoval, že právě jeho bratranec tím vším trpí nejvíc, nemohl přestat. Pokud by jen jednou ustoupil, vše čeho zatím dosáhl, by bylo k ničemu. To co dělal, bylo přeci i pro něj… I když to Mykolas zatím vidět nemohl.

Tím se ovšem Gintaras teď trápit nehodlal. Po jídle musel s matkou odejít do zkušební místnosti se dvěma strohými stolky, židlemi a holými zdmi, kde už měl připravené papíry s otázkami a pero, aby se jeho rodiče ujistili, že je schopen přijímací zkoušky doopravdy složit. Líně se protáhl, svezl se na nepohodlnou židli, nohy položil na desku stolu a nevzhledným písmem začal psát odpovědi, jen tak aby se neřeklo.

I když by to do něj v té chvíli rozhodně nikdo neřekl, Gintaras v hlavě pečlivě kalkuloval, co by jeho odpovědi měly obsahovat, aby byl přijat. Ale zároveň nechtěl napsat víc, než nezbytnou část. Hodilo se mu, že si může test vyzkoušet nanečisto. I následnou praktickou část přijímacích zkoušek. Což byla jediná chvíle, kdy mohl zkušební místnost opustit. Ačkoliv jen proto, aby se přesunul do specializovaných cvičeben, kde měl své schopnosti prokázat.

Z témat si pro ně vybral takové disciplíny, ve kterých si mohl snadno propočítat, jak dobře je chce splnit. Vhodnou pro tento účel se mu zdála Runová magie, Úvod do magických rituálů, Základní kouzla a formule, a Lektvary. Pro test fyzické zdatnosti si pak zvolil šplh. Usoudil, že šerm by působil poněkud podezřele, pro “studenta z plebejských poměrů“, za kterého se měl v Chrámu vydávat.

Po dobu zkoušky na něj dohlížel strýc Linus a celý ten maraton trval několik hodin, po které dával Gintaras na odiv své nejhorší vlastnosti mnohem více než své umění a znalosti. Strýce to rozčilovalo, býval by řekl, že je jeho synovec jistě schopnější, ale nemohl na jeho chování změnit vůbec nic a tak všechny jeho výstřelky přecházel mlčením.

Po skončení se Gintaras cítil unavený, ale nedal na sobě znát vůbec nic. Ani jak rád by znal výsledky své práce. Pořád se na strýce tak líně uculoval a žvýkal žvýkačku, až si Linus povzdechl.

„Výsledek se dozvíš po obědě. To zasedne rodinná rada, aby rozhodla co s tebou.“ Odtušil na synovcovo přezíravý pohled. Ten ale jen na takové oznámení pokrčil rameny.

„Fajn,“ odsouhlasil mu to s nezájmem v hlase a odešel.

Linus zakroutil hlavou a test v ruce mu neúměrně ztěžkl. Přemýšlel, čí osud je vlastně zpečetěn víc…

***

Gintaras mínil oběd vynechat. Dal si osedlat svého ryzáka a než tomu mohl někdo z rodiny zabránit, vyjel z brány na širá luka a pole jejich ostrova jižně od sídla. Potřeboval si provětrat hlavu, uklidnit se a přijít na nové myšlenky.

Vítr mu cuchal medové sestřihané vlasy, jejichž původní účes tím vzal za své, ale jemu to nevadilo. Užíval si pocit svobody, kdy mohl být alespoň na chvíli sám sebou, než se bude muset vrátit zpátky, aby si vyslechl svůj ortel.

Jak rád by tomu všemu unikl, prokletí, své rodině… Ale věděl, že to nejde. Své předky nezapře, i kdyby sebevíc chtěl. Stokrát může jméno Gintara Žaltyna narozeného 6. června 1790 vypálit z rodokmenu, jako ve svých deseti letech, ale nic to nezmění. Pokud opravdu chce být pánem svého osudu a něco změnit, nezbývá mu než vytrvat, jak si umanul a čekat na příležitost, ať už bude jakákoliv…

I kdyby to jednou neměl být on sám, kdo je osvobodí od prokletí, musí se přičinit, aby mohly alespoň další generace. I když představa toho, jak se jednou ožení s nějakou služkou, jen proto, aby vůbec nějaké potomky měl, ho nijak nalákala.

Hnal hřebce tryskem. V sedle si připadal víc doma, než ve vlastním pokoji. Nechápu, jak po mě můžou chtít, abych šel studovat do Chrámu. Je vůbec možný, aby byli tak slepí, že nevidí jak slabý a náchylný beze mě Mykolas bude? A co mi sakra tají, že nedokážou uvést rozumnej důvod, proč bych tam měl jít? Poslední Luneclair přece nemůže bej tak hloupej, aby se tam ukázal, no ne? To by se mohl rovnou zasebevraždit… A pokud tam nemam potkat jeho, tak co mi jinak ‘neutrální‘ škola může kurva nabídnout?

Prosvištěl kolem kukuřičného pole s malou vískou a uháněl po cestě až k rokli, kterou zdolal díky mostu, za nímž uhnul z cesty míře přímo k lesu, kde na něj čekalo jeho tajné místo. V podrostu jehličnatých stromů zastavil, zanechal koně u potoka, kde jej uvázal, a sám došel až na paseku s velkým kamenem, na němž rád lehával a sedával. Opřel se o balvan zády a podepřel tělo lokty. Svůj pohled upřel do nebe a v záklonu si v hlavě přehrával, celou zkoušku. Uvažoval, kolik bodů by mohl získat a kde má jakou rezervu. Ale ať nad tím přemýšlel sebevíc, sám věděl, že skutečné výsledky se dozví až později. Cokoliv si tu teď může myslet, nemusí mít ani za mák pravdy. Byly to jen liché myšlenky bez skutečných podkladů.

Zhluboka se nadechl a na chvíli zavřel oči. Teprve tady si mohl doopravdy odpočinout. Ulevit tělu i vypětí vlastní mysli a alespoň na několik okamžiků nechat vše za sebou. Tohle bylo jen jeho místo a nikdo jiný o něm nevěděl.

Jednou sem chtěl vzít Mykolaie, ale na poslední chvíli stočil směr jinam. Měl strach, že by bratranec mohl nedopatřením nebo ve slepé důvěře k otci jeho tajemství vyzradit. Bylo mu to líto, ale potřeboval něco, co bylo jen jeho. A ani bratranec nesměl být kamenem, který ho bude táhnout níž.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Gintare…“ hlesl tiše sám sobě.

Ohříval tvář na slunci a přál si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Kdyby bylo jen na něm, mohl by tam klidně zemřít a už nikam nepospíchat…

Jenže věděl moc dobře, že to nemůže udělat. Musel se vrátit. Být zpátky včas, aby si stačil vyslechnout verdikt svého rodu. Míru své nesnesitelnosti a nezodpovědnosti už prokázal svým odjezdem, nebylo třeba to protahovat.

Když se zvedl, ve tváři se mu usadil skleslý výraz. Vrátil se ke svému hřebci, odvázal ho, nasedl a pomalu vyjel zpět k domu. Musel zvědět, zda uspěl a jak. Nic v té chvíli nebylo doopravdy důležitější, než tato informace.

***

Rodinná rada Žaltynů se sešla v západním salonku s výhledem na širá luka pod hradem hned po obědě. Gintarův vyplněný test ležel uprostřed stolu volně k nahlédnutí, ale nikdo z přítomných se do něj už podruhé nepodíval.

Čtyřiapadesátiletý Kazimeras s prošedivělými světle hnědými vlasy si opíral čelo o prsty levé ruky a propaloval desku stolu temným pohledem. Jeho o pět let mladší žena Dorotéja, jíž vlasy zakrývala paruka černé barvy, si už poněkolikáté povzdechla. Gintarův otec Ignas, muž menšího vzrůstu s krátce střiženými kaštanovými vlasy, stál ve dveřích na terasu s pohledem upřeným do dálky a Ieva, přísná rusovlasá dáma, seděla na svém místě bledá a ustará. Linus, který byl vyšší a o čtyři roky mladší než Ignas, se svým otcem Juozapem, podobní jeden druhému, stáli se založenýma rukama u zdi pod obrazem Velké Třináctky. (Jejich ženy, Sara a Almarine, nebyly jako nemágyně k jednání připuštěny.)

Ale i když téma, které je přimělo se zde sejít, bylo velmi vážné, nikdo se neměl k tomu, aby panující ticho narušil. Nezbývalo příliš času na rozhodnutí, a ve vzduchu viselo, že doopravdy vlastně nemají ani o čem přemýšlet, ale nikdo se neměl k tomu, aby to řekl nahlas.

Táhlé ticho prolomil až Gintarův dědeček suchým konstatováním: „Neprojde.“

„To se stačilo zeptat,“ odtušil Linus, načež ho stihnul Ignaův přísný pohled.

„Nechte toho!“ zvýšila Ieva hlas, aby předešla hádce a opět se rozhostilo ticho. Její muž se nakonec obrátil čelem k ostatním.

„Co teď?“

„Musíme to zkusit,“ vložil se do toho Juozapas, Kazimerův mladší bratr, „Víc šancí mít nebudeme. Mykolas by se nedostal na nižší stupeň studia, minimálně po praktické stránce. A kdyby náhodou ano, dlouho by to nevydržel. Pokud se do Chrámu Gintaras nedostane, pak nikdo z nás.“

Všichni neochotně pokývali hlavou na souhlas.

„Ať to zkusí. Horší než tohle to snad nebude…“ Posunula Dorotéja obdobu přijímacího testu po stole doprovázejíce ho smutným pohledem. Ignas se opět otočil od příbuzných a zadíval se ven. Hlavní slovo bylo nyní na něm, jako hlavně rodiny. Věděl, že od něj všichni očekávají konečné rozhodnutí, ale netušil tak úplně co dělat. Věnovali obrovské úsilí tomu, aby byl připuštěn ke zkouškám, ale teď to vypadalo, že jeho nevděčný syn, se chystá všechno zmařit.

Zatímco Ignas zíral na louky a pole ozářené sluncem, ticho v místnosti prolomil Linus.

„A neměli bychom mu to říct?“ Na tohle téma se už pokoušel se strýcem a bratrancem mluvit jednou, ale tehdy ho oba odbili. Dnes doufal, že by to mohlo být jiné, když byla situace už tak vyhrocená.

Ale namísto souhlasu se na Lina otočily pohledy všech přítomných s jasně čitelnou otázkou: „To myslíš vážně?“ A bylo jen na něm, aby svůj názor obhájil.

„Gintaras není hloupý ani neschopný. Rozhodně ne tolik, jako se nám tu snaží dokázat,“ ukázal na test na stole.

„Je ještě mladý a impulsivní… A víme, že když něco nechápe, staví se do opozice – “

„Gintaras je pořád v opozici,“ přerušil ho Kazimeras téměř nezúčastněně.

Linus se ale nechtěl nechat odbít jen tak.

„Kdyby znal pravý důvod, proč tam má jít, určitě by k tomu přistoupil mnohem zodpovědněji,“ snažil se za synovce trochu přimluvit.

„Zodpovědněji?!“ odfrkl si Ignas s tak silným despektem a nedůvěrou k vlastnímu synovi, že obojí bylo téměř hmatatelné.

„Co zodpovědného, kdy udělal?!“ Ze světle modrých očí hlavy rodu sršely blesky.

„Taky jsme se ho nikdy nesnažili pochopit – “ oponoval Linus, ale než stačil doříct myšlenku, bratranec ho znovu přerušil:

„Co na něm chceš chápat?“

„Možná, kdybychom mu věnovali trochu víc pozornosti -“

„A nemáš takhle trochu přehnanou péči?!“ okřikl ho Ignas. „Možná, že kdybys věnoval víc pozornosti vlastnímu synovi, nebyl by Mykolas taková nula!“

„Tak dost!“ okřikla je znovu Ieva. Tahle diskuze začínala zacházet do příliš nebezpečných končin.

„Necháme ho to zkusit, a buď bude přijat, nebo ne, ano?“ Přelétla pohledem všechny přítomné a obzvlášť dlouho se zastavila pomněnkovýma očima na svém manželovi. Ten nakonec neochotně přikývl. Na bratrance už ani nepohlédl a Linus opustil salonek bez dalších průtahů.

***

Gintaras už byl chvíli zpátky. Stál před salonkem zády ke dveřím opřený o kamenné zábradlí shlížeje na tréninkový plácek, kde obyčejně trénuje šerm. Věděl, že se za zavřenými dveřmi právě diskutuje o jeho budoucnosti. Ale nepochyboval, že ho do Chrámu na přijímací zkoušky pošlou tak jako tak. Nato znal své rodiče moc dobře.

Když se otevřely dveře salonku, líně se na strýce otočil. Ten mu věnoval přísný odměřený pohled. Na což Gintaras jen povytáhl obočí a zeptal se: „Tak jak?“

Linus si povzdechl.

„Neprošel bys o tři body.“

„To je pech, co?“ Gintaras se ušklíbl. Strýc mohl nad takovým jednáním jen zakroutit hlavou.

„Vždycky se chováš jako ten poslední spravedlivý, tak se nad sebou při Morganě zamysli!“ Ztišil hlas do nebezpečného šepotu, což obvykle nedělal. „Jednou bude budoucnost celého rodu záviset na tobě, nesnaž se vše zahodit,“ kladl mu na srdce.

Gintaras by strýci nejradši odsekl, že už dávno převzal budoucnost rodu na svá bedra a jediní, kdo se snaží všechno zahodit, jsou oni. Ale namísto toho na něj jen přezíravě mrkl a myslel si své. Vydržel se chovat jako pako celý měsíc, přeci si to teď nepokazí.

„Stejně tomu neutečeš,“ vydechl Linus nesouhlasně. Gintaras pokrčil rameny a tvářil se lhostejně.

„Je mi to fuk,“ odtušil. Na to už mu strýc neměl co říct, a tak hrdě odkráčel. Gintaras si zastrčil ruce do kapes a tváří ke dveřím už jen čekal na oficiální verdikt svého otce.

„Za patnáct minut dole.“ Bylo však to jediné, co se dozvěděl.

„Vypadáš, strašně, kde jsi zase lítal?“ Kroutila matka hlavou a na poslední chvíli se mu pokoušela upravit vlasy.

„Jako bych něco jako lítání snad moh přežít,“ odsekl jí.

Babička mu podala pokažený test a tak si ho bez dalších slov otráveně odnesl do pokoje, aby si ho mohl znovu celý přečíst a připravit se tak na oficiální přijímačky.

Pak už se musel, nutno říct že se zpožděním, dostavit na luka pod hradem, kde ho rodiče s napětím čekali. Jakmile dorazil, vykouzlili portál a společně se synem prošli na shromaždiště pod Chrámem, kde ostatně už byli netrpělivě očekáváni.

***

Ivor Magnusson čekal na příchod Žaltynů v podhradí, jako při jejich předešlé návštěvě. Vzhledem k tomu, o koho se jednalo, se rozhodl většiny přijímacích zkoušek jejich syna ujmout sám. Svým způsobem byl zvědavý, na dědice Prokletého rodu, ačkoliv si žádné přehnané iluze v tomto směru rozhodně nedělal.

S neproniknutelným výrazem ve tváři sledoval tříčlennou rodinu vystupovat z portálu. Potáhl z cigarety a přísnýma očima se zaměřil na čerstvě šestnáctiletého mladíka důkladně zkoumaje jeho auru. Ta se však zdála zcela v pořádku. Už méně pozitivně působil chlapec sám. Ruce v kapsách a ležérní postoj, kazili dojem z učesaného dobře stavěného a čistě oblečeného mládence.

„Jdete pozdě,“ oznámil jim stroze.

Ignas s Ievou se po sobě podívali a pak se řediteli omluvili. Gintaras pokrčil rameny a otráveně se zadíval na hradby na kopci, kam je čekal výšlap. Hrad na kopci, jak originální…

Ivor si povzdechl jen v duchu. Velké iluze si pravda nedělal, ale tenhle mládenec vypadal, že zboří i to málo.

„Tak pojďte, pane Žaltyne,“ vyzval hlasem bez intonace mladíka a vyrazil po prašné cestě nahoru k bráně do hradního komplexu.

„Čao,“ zasalutoval nedbale Gintaras svým rodičům dvěma prsty a následoval ředitele pečlivě měřeným krokem, aby trochu zaostával. Dobře míněnému proslovu ale uniknout nemohl.

„Vaše jméno v Chrámu bude Lance Clockwalker,“ sjel ho ředitel odměřeným pohledem, z kterého si ale Gintaras nedělal vůbec nic. Blbější méno už nebylo?

„Ve vašem ročníku budou takové osobnosti jako Johannes von Allreid, Friedrich Schwertberg, Francis Elley, Nina Esterzhök, Erik Black, Lars Magnusson nebo Irina Golovlevova. Ti všichni už mají přijímací zkoušky za sebou.“ Když se nad tím tak Ivor zamyslel, vypadalo to na velmi silný ročník.

„Hm…“ Bylo vše co k tomu Gintaras měl. Jeden kokot, druhej kokot, kráva, další kráva… Nezajímali ho. Ani jeden z nich. Oni, ani jejich staré nebo velké rody, které ten jeho zatratily a odvrátily se od nich.

„Pokaždé, když přijdete po prázdninách, se budete hlásit v mé kanceláři, kde si sám zkontroluji vaši auru,“ pokračoval ředitel týmž chladným hlasem.

Gintaras pokrčil rameny. Si dělejte, co chcete…

„Přijímací zkouška se skládá ze čtyř okruhů. Na každý máte jen jeden pokus. Po každém okruhu se dozvíte své bodové ohodnocení. Pokud by nebylo dostatečné, nebudete připuštěn k další části. Z každé disciplíny musíte získat alespoň dva body. Pro zdárné splnění přijímacích zkoušek potřebujete dosáhnout celkového počtu nejméně sto dvanácti bodů.“ Ivor naposledy potáhl z cigarety a odhodil nedopalek.

„Fajn,“ odtušil znuděně Gintaras. Jeho průvodce ostatně nezmínil nic, co by sám nevěděl. Však už to dneska jednou zkoušel, tak mu jen prolétlo hlavou, jo jasně, JEN JEDEN POKUS…

„Okruhy jsou tyto: Živelná specializace, Teoretický přehled magických základů, Praktická zkouška a Všeobecný přehled.“

Gintaras se ani nesnažil potlačit zívnutí a Ivor jeho neadekvátní chování přecházel s ledovým klidem. Jednal s ním stejně odměřeně a neutrálně jako s každým jiným i potenciálním studentem. Ačkoliv měl dojem, že pokud Ieva Žaltyniené mínila toto, když se snažila svého syna vystihnout slovem neortodoxní, že to bylo ještě velmi mírně řečeno. Popravdě byl zvědavý na to, co asi u něj znamená být hodný, snaživý a jak asi na sobě neustále pracuje, což byla další její vyjádření. Naštěstí byl Ivor zvyklý, že rodiče často přehnaně vychvalují své ratolesti a přehlížejí jejich zjevné vady. Což u tohoto chlapce muselo znamenat minimálně slepotu. Ale to koneckonců už nebyla jeho starost. Dnes Gintaras buď uspěje, nebo ne. Podle toho se zařídí.

 

Dorazili až na vrchol kopce a prošli pod kamenným obloukem nad kovanou branou z dubových trámů. Pokračovali kolem domu školníka, odkud vyhlížela nepříliš vábná tvář s rudými znaky na kůži a bělmem místo očí. Přesto, že muž vypadal jako slepý, mohl Gintaras přísahat, že na sobě cítí jeho upřený pohled. I když se dál tvářil laxně a nezúčastněně, zježily se mu chloupky na zátylku.

„To je pan Ortega, školník Chrámu,“ odtušil neutrálně ředitel na Gintarův pohled směrem k oknu.

Ani jeden z nich viditelně nezpomalil. Mířili přímo do hlavní hradní budovy, kde prošli vrátnicí s jakýmsi starým mužem za stolem a pak kamennou chodbou až ke schodům směrem do třetího patra, kde měli kabinety čtyři učitelé, kancelář prefekti a ředitelnu Magnusson. Kdyby zahnuli vlevo a pokračovali klenutou kamennou chodbou až na samý konec, kde se krčila pohodlná pohovka u menšího stolku a na stěnách tam visely krajinomalby, které maloval a signoval předchozí ředitel Igor Hardbroom, než byl nešťastně zavražděn. Tak by je zasazené ve zdi čekaly masivní dveře s ozdobným štítkem hlásajícím: Kancelář ředitele – Ivor Magnusson. A dalším, který určoval ředitelovy konzultační hodiny na středu od 12:45 do 15:00. Případně po domluvě.

To ale nebyly dveře, ke kterým zamířily, ty se nacházely vpravo hned u schodiště. Jedny ze dvou dveří, na kterých se skvělo jméno ředitelova zástupce.

„Jelikož je vaším živlem oheň, absolvujete první část zkoušky s mým zástupcem, profesorem Travičem.“

Gintaras na to strohé sdělení jen povytáhl obočí a založil si ruce na hruď.

„Uhozenější méno, už na skladě nebylo?“

Ředitel tu poznámku ignoroval a bez změny výrazu zaklepal.

„Pokud uspějete, očekávám vás ve své kanceláři.“

Gintaras povzdech neskrýval. Napadalo ho dost poznámek, které by mohl říct, aby trochu ředitele pošťouchnul, ale nahlas neřekl nic. Ivor Magnusson byl v jeho hlavě, jako jeho vlastní rodiče, zařazen do kolonky ‘toho musíš poslouchat! Zatím…‘. Takže na vyzvání ke vstupu, vzal za kliku, znuděně otevřel, zavřel za sebou a bez pozdravu naklonil hlavu na stranu a modrýma očima přelétl pohledem celý kabinet i profesora usazeného za stolem.

Kabinet ředitelova zástupce byla obdélníková místnost s vysokým malovaným stropem a křišťálovým lustrem, které dominoval velký ebenový stůl a u okna naproti dveřím, police z téhož dřeva obtěžkané všemožnými knihami o lektvarech. Jen jedna z nich se prohýbala pod tíhou lahviček s bezbarvou tekutinou. Po pravé straně ode dveří pak byla postavena velká pohovka ve tvaru L, u které čekal i podélný konferenční ebenový stůl s několika židlemi.

Sám Milan Travič působil na první pohled jako charakterní zásadový a pečlivý muž. Pichlavým pohledem tmavých očí sjel uchazeče o studium hned ve dveřích a v mramorové tváři se mu nepohnul jediný sval. Dlouhé černé vlasy mu spadaly kolem obličeje, když mladému Žaltynovi pokynul dlaní a vyzval ho, aby se usadil na židli u konferenčního stolku.

I když už od prvního pohledu se snažil zástupce ředitele odhadnout a udělat si o něm názor, se Gintaras dál tvářil jako by se ho nic netýkalo a došel se posadit, kam mu následně beze slova přilevitoval vzduchem test.

„Předpokládám, že máte pero,“ odtušil profesor. Gintaras se ale jen zatvářil hloupě (což se mu zdařilo na 10+) a obrátil kapsy naruby – prázdné.

Aniž by se pan zástupce jakkoliv zatvářil, jedna z jeho propisovacích tužek přilétla ke Gintarovi.

„Děkan, šéfe,“ uchechtl se, uchopil propisku a zaměřil se na test, který obsahoval jedinou otázku:

 

Napište 4 základní rozdělení magie a každé stručně charakterizujte.

 

Gintaras se ledabyle dotkl tuhou papíru. Tehdy profesor Travič otočil malými přesýpacími hodinami na svém stole, které měřily jeho čas. Gintarovi nezbývalo, než začít psát. Bylo jasné, že musí napsat alespoň něco od každého, neznalost absolutních základů si nemůže dovolit ani někdo, kdo se rozhodl působit jako naprostý hlupák. Ale sotva napal: 1); propiska přestala psát. Co? Zaškrábal tuhou po papíře a nic. Si dělá PRDEL, ne?! Znovu se pokusil propisovačku rozepsat. Von mi vážně dal tužku, co nepíše?!!! Pomyslel si něco o trollech, ale doopravdy ho to rozhodit nemohlo.

Otočil se na profesora, který se mezi tím pustil do četby, a zakabonil se.

„Tak timhle toho napíšu fakt hodně,“ odtušil Gintaras ironicky.

Pan Travič bezvýrazně vzhlédl.

„Máte nějaký problém?“

„Copa já, vám nepíše tužka,“ uchechtl se Gint. Přesýpací hodiny mu stále odměřovaly čas. Jednoduchým kouzlem vytrhl profesor propisku z jeho prstů a přitáhl si ji k sobě. Než mu poslal jinou. Ta už psala normálně.

Tedy tak stručně, jak jen dokázal, popsal základní směry magie, vstal a test nezúčastněně odložil na stůl přímo k učiteli. Ten po papíře vrhl zkoumavý pohled, přitáhl si ho k sobě a vyzval mladého Žaltyna, aby předvedl, co dokáže.

Gintaras stál uprostřed kabinetu a lajdácky na učitele shlížel. Uvnitř něj se ovšem na to prosté vyzvání rozbouřily vlny touhy předvést co v něm je. Vždyť OHEŇ to bylo jeho! Hned se mu v hlavě vyrojilo množství nápadů, jak by mohl ukázat své schopnosti. Mohl by třeba nechat vřít tekutinu v jedné z lahviček vystavených na polici, nebo rozžhavit žárovky v křišťálovém lustru, akumulovat teplo v místnosti do jednoho plamene, vytvarovat plameny do nejrůznějších podob…

V duchu si povzdychl. Teď nemohl ustoupit. A tak jen znuděně, skleslý z vlastního rozhodnutí, otočil rukou, kterou nechal vzplát a předstíral, že mu ji nejde uhasit. Bylo to umělecké vystoupení, při kterém máchal dlaní ve vzduchu, dokud nepřestala plát, až na malý plamínek na jednom z prstů. Ten jakoby se nechtěl nechat uhasit, dopadl na podlahu, kde ho pak Gintaras zašlápl, aby se, nedej Merlin, dál nešířil. Profesor ho pozoroval bez jakékoliv změny v obličeji.

Na to Gintaras reagoval dalším znuděně působícím pokusem, tentokrát o ohnivou kouli. Což skončilo sotva se začala skutečně formovat, zcela záměrně, vyprsknutím jisker a obláčkem dýmu.

Sem prostě vůl…, pomyslel si. Sám nad sebou pomyslně kroutil hlavou, ale na druhou, stranu si říkal: „Proč bych měl stát o uznání těch, kterým nestojim ani za to, aby mě přijali pod skutečným ménem?“ Ne, že by to jméno měl rád, ale ať chtěl nebo ne, byl Gintarem Žaltynem. A pokud to byl nucen přijmout jako fakt on, proč by neměli ostatní? Nehledě na to, že o přijetí v Chrámu, se vůbec neprosil. Přišel sem, aby prokázal svou neschopnost, ne obráceně.

A s tím ujištěním se jal zvorat další pokus o ovládnutí ohně, aby plně využil čas, jenž mu byl dán. Vymýšlet co a jak pokazit, aby to působilo věrohodně, bylo mnohdy zajímavější a pracnější, než jak by se mohl předvést, kdyby chtěl. Jistě, že na to se nikdy nikdo ptát nebude, ale v jeho deníku se to jistě bude skvěle vyjímat. Deník – další umělecké dílo, jehož se zhostil. Vymyslel si vlastní jazyk, kterým ho začal psát a který neustále obohacuje. Zaznamenával v něm už od osmi let své pokroky, poznatky, úspěchy i selhání, důvody pro rozhodnutí, která učinil a to vše pro další generace (budou-li nějaké). Aby až se najde nějaký další zvídavý Žaltynas, nemusel, jako kdysi on, trávit dlouhé dny přemýšlením o jeho činech, ale mohl si přečíst co kdy a proč učinil.

„Čas vypršel,“ utnul jeho zjevné trápení profesor Travič. Písek v hodinách se dosypal.

„Můžete se odebrat do ředitelny. Máte šest bodů.“

„Sem prostě nejlepší,“ ušklíbl se Gintaras i přes žvýkání. Profesor na to ale nijak viditelně nereagoval, tak se otočil na podpatku a i s profesorovou propisovací tužkou v kapse, odešel. Na chodbě nikoho nezahlédl. Dveře ředitelny čekaly, až vstoupí, tak k nim líně vykročil. Nechtěl to mučení protahovat déle, než bylo nezbytné. Uměl si představit i dost jiných způsobů jak strávit své narozeniny.

„Vstupte,“ ozvalo se Magnussonovo nic neříkající vyzvání.

Jeho pracovna vypadala podobně, jako Travičova. Jen v ní bylo trochu méně mahagonu a knih o lektvarech. Ale to Gintara stejně nijak zvlášť nezajímalo.

Obdobně jako u pana zástupce, byl i zde usazen ke konferenčnímu stolku, kde už ležel připravený test z Teorie magických základů, který začínal otázkami z Bylinkářství. Byly to trochu jiné otázky, než měl v domácím přípravném testu. Některé byly i obtížnější, že kdyby se chtěl snažit, musel by nad nimi víc zapřemýšlet. To ovšem bylo to poslední, co mínil udělat. Věděl přesně, kolik potřebuje bodů a podle toho odpovídal. To samé i u otázek z ostatních témat. Když usoudil, že toho už má správně tak akorát vymýšlel a dopisoval nejrůznější trefné, vtipné poznámky a odpovědi. Viz třeba:

 

  • Bylinkářství: K jakému účelu souží Bimbavky? Co jim nikdy nesmíte udělat a proč?

ODPOVĚĎ: „K bimbání…?“; „Spálit je.“; „Kdo to pak má uklízet?“

  • Lektvary: Proč u transformačních lektvarů mícháme vždy doleva?

ODPOVĚĎ: „Typuju, že ten co tu poučku vymejšlel, byl levák.“

  • Kletby a protikletby: Popište svou strategii v případě střetu s upírem ve stavu nepříčetnosti.

ODPOVĚĎ: „Ve stavu nepříčetnosti se vám na strategii vybodnu.“

  • Nauka o kouzelných tvorech: Vyjmenujte pět nejnebezpečnějších magických tvorů.

ODPOVĚĎ: „1.hlava hydry, 2.hlava hydry, 3.hlava hydry, 4.hlava hydry, 5.hlava hydry…“; „To už snad stačí, ne?“

  • Runový magie: Jaké znáte druhy magického písma?

ODPOVĚĎ: „Použitelné, nepoužitelné, na hovno.“

  • Transfigurace: Vymyslete definici, která by nejlépe charakterizovala Přeměnování jakožto magickou disciplínu.

ODPOVĚĎ: „Jde vo snahu udělat z A něco jako B. Zvlášť dobrý, když vám použití lektvarů nebo iluze připadá moc jednoduchý a musíte všechno dělat za každou cenu co nejvíc složitě.“

  • Úvod do černé magie: Vyjmenujte alespoň 5 způsobů, jakým můžete skončit v Zatracení.

ODPOVĚĎ: „To je jich tolik, jo?“

  • Úvod do magických rituálů: Vyjmenujte, pro jaké typy rituálů je vhodné využití růžových svic.

ODPOVĚĎ: „Milostný…?“

  • Základní kouzla a formule: Vyjmenujte alespoň 5 kouzel vhodných pro úklid zahrady.

ODPOVĚĎ: „Oheň… Oheň… Oheň… Oheň… Oheň…“; „Zapomněl sem na něco?“

 

Jakmile měl odpovědi vypracované, ještě jednou si je s hlasitým zívnutím všechny pročítal, než mu vypršel čas. S tím vstal a odložil test řediteli na stůl. Ten si ho s nečitelným výrazem ve tváři přitáhl blíž k sobě.

„Než opravím váš test, popřemýšlejte, jaká témata si zvolíte pro praktickou zkoušku,“ vyzval studenta odměřeně.

Gintaras si jen odfrkl a svezl se do polohy ležmo na pohovku. Rukama si podložil hlavu, žvýkal žvýkačku a oči upíral do stropu. Vybráno už měl dávno, ale nehodlal zvolené okruhy říct dřív, než se dozví své bodové ohodnocení. Na což, si musel chvíli počkat.

Ivor Magnusson začal pročítat Žaltynův test jako úplně obyčejnou písemnou práci. Ale už při první otázce se zarazil a musel vynaložit velké úsilí, aby se mu ve tváři nepromítlo překvapené pobavení. A jak pročítal dál, nevěřil vlastním očím. Začínal chápat, co jeho matka mínila slovem neortodoxní. Co do zábavnosti odpovědí, neměl jeho test obdoby. Co do správnosti a snahy všeobecně už to ovšem bylo o něčem jiném. A bodové ohodnocení tomu spravedlivě odpovídalo.

„Bylinkářství – pět bodů, Lektvary – šest bodů, Kletby a protikletby – šest bodů, Nauka o kouzelných tvorech – pět bodů, Runová magie – šest bodů, Transfigurace – šest bodů, Úvod do černé magie – čtyři body, Úvod do magických rituálů – pět bodů, Základní kouzla a formule – šest bodů. Celkem jste dosáhl čtyřiceti devíti bodů, jste připuštěn k praktické zkoušce,“ oznámil ředitel odměřeně jako vždy.

„Jaká témata jste si zvolil?“

Gintaras se nejprve zvedl na lokty a posléze se přinutil líně postavit.

„Tak vono na tom asi nesejde, tak třeba… Lektvary, runy, rituály, základní kouzla a šplh…?“ Vyfoukl bublinu ze žvýkačky, dokud nepraskla a pak opět pokračoval ve žvýkání s palci za opaskem, opřený jen o jednu nohu a s nezúčastněným výrazem ve tváři.

„Dobrá,“ odtušil ředitel chladně, „pojďte se mnou.“

„Jak je libo…“ pokrčil Gintaras rameny, otočil se na podpatku, počkal, až pan Magnusson projde kolem něj, a vyšel ze dveří. Následoval ho ke kabinetu jeho kolegy, kde ředitel zaklepal a vyčkal na vyzvání. Samotnou výměnu názorů mezi profesory ale Gintaras neslyšel, protože ředitel vešel do kabinetu svého zástupce a zavřel za sebou. Když se dveře opět otevřely, vyšli z nich oba spolu.

„Profesor Travič vás odvede do učebny, kde absolvujete zkoušku z lektvarů. Pokud v ní uspějete, budete se hlásit opět u mne.“

Gintaras se na to strohé oznámení zatvářil skutečně znuděně a ledabyle mávl rukou. Nic, co říkali, ho vlastně nezajímalo, chtěl to mít co nejdřív za sebou a pokud možno přesně jak si umanul – na sto dvanáct bodů.

Profesor Travič ho posléze odvedl do lektvarové učebny, která se shodou okolností nacházela přímo v hradní budově.

„Připravíte Zpomalovací dryák,“ oznámil mu suše, jakmile vstoupili, „pomůcky si můžete půjčit támhle,“ ukázal na dveře od vedlejší místnosti, „a všechny potřebné suroviny a přísady, támhle,“ ukázal pro změnu na skříň vzadu v učebně, „Váš časový limit je dvě hodiny. Až budete připraven, řekněte.“

Gintaras otráveně přelétl místnost pohledem. Vzor klasické učebny. Lavice po jednom, připravené hořáky, katedra, další stůl hned u tabule… Udělal, co se po něm chtělo. Vytáhl ze skladu pomůcek jeden kotlík (popadl ten nejhorší, co viděl), prohlásil: „To je ale luxus,“ plácnul s ním na hořák, došel ke skříni s přísadami a otevřel ji, aby si nabral, co potřebuje a tak jakože nahlásil, že je připraven.

Profesor Travič ho pozorně sledoval. Přestože na sobě nedal znát jedinou myšlenku ohledně jeho počínání, tajně doufal, že právě nesleduje Serafima číslo dvě.

Gintaras začal nejdřív s laxní přípravou surovin. Nikam nespěchal. Působil, jakoby mu bylo absolutně všechno jedno, ale přitom si dával záležet, aby byl jeho konečný výsledek průměrný (vzhledem k dosavadnímu bodovému zisku potřeboval dostat alespoň pět bodů). Tedy, aby se s přípravou lektvaru dostal alespoň za půlku. Recept na zpomalovací dryák znal z paměti. Nebylo to dlouho, kdy ho to děda naučil a on jím posléze nadopoval, otcovy lovecké psi, kteří se pak na něco jako štvaní zvěře rozhodně nezmohli. I tak se ale nemohl spolehnout, že neudělá žádnou neuvědomělou chybu. Proto se ve vědomé přípravě dostal ještě o maličko dál, než původně zamýšlel.

Občas mu něco upadlo (samozřejmě schválně), občas doplnil nudnou přípravu o průpovídku, typu: „Táhne se to jako smrad.“; „To určitě vymejšlel francouz.“ – v reakci na přidání šnečího slizu; „Chuťovka, co?“; Nebude to nikdo pít, že ne?“; „Smrdí to, ještě hůř než vy.“ Na což profesor nereagoval a jen sledoval chlapcovu snahu, která v jednu chvíli vypadala jako téměř ucházející polotovar, než došlo na nejvíc odbité suroviny a chyby přímo v postupu. Svých kýžených 5 bodů, ale Gintaras získal a mohl se odebrat znovu do ředitelny, kde už ho očekával pan Magnusson s pomůckami pro zbylé praktické zkoušky, kromě šplhu.

Ginataras se vlastně vůbec nesnažil. Většinu toho v podstatě věděl, co nevěděl, by zvládl vymyslet a zkombinovat (výhoda run a rituálů), ale ve výsledku neměl proč. Proto byl jeho bodový zisk ze všeho za 6 bodů. I ze základních kouzel. Ze šplhu se následně v tělocvičně docela snažil. Fyzická zdatnost mu nechyběla a potřeboval nabrat trochu bodů. Vysloužená desítka ho posunula k testu ze všeobecného přehledu. Čekaly ho otázky z osmi okruhů: 1) Anglický jazyk, 2) Astrologie, 3) Dvorská etiketa, 4) Francouzský jazyk, 5) Historie Länkerie, 6) Reálie Prvního světa, 7) Základy přírodních věd, 8) Základy Společenských věd. A napsání úvahy na téma: „Co mi může přinést studium v Chrámu?“.

Podobně jako u předchozího testu, volil Gintaras odpovědi tak, aby získal nějaký ten bod a posléze aby bylo jasné, že s podobnými prověrkami se můžou jít vycpat. Ovšem už první otázka z angličtiny ho překvapila tak, že nad odpovědí chvilku opravdu dumal.

Zadání znělo: Write a short story about your family (5 points). Když se nad tím tak zamyslel, zjistil, že by měl problém napsat byť jednu větu o své rodině. Nezávisle na tom, jakým jazykem (z těch, které ovládal), by to mělo být. Nakonec se rozhodl pro pravdivou odpověď s jistou dávkou ironie: „I have a wonderful family. My father is idiot. My mother is hysterical. My grandfather is ignorant. My grandmother was afraid of me. My uncle does not understand me, his wife hates me and my cousin is sickly ox. I „love“ my Family, it’s obvious, or not?“

Usoudil, že může být spokojen a věnoval se dalším otázkám v podobném duchu. Co mu připadalo obzvlášť zbytečné, byla dvorská etiketa. Jako dědic Prokletýho rodu se totiž na Královskym dvoře pohybuju pořád…

Takže kupříkladu na otázku: U vchodu do sálu se potká vysoce postavená trpaslice, níže postavený kentaur, vysoce postavený člen Kontrolního výboru (mág z Prvního světa) a hlava níže postaveného aristrokratického rodu. V jakém pořadí budou vcházet? Byla jeho odpověď: „Aristokrat se pohádá se členem Kontrolního výboru vo to, kdo dá trpaslici přednost a kentaura do sálu stejně nikdo příčetnej nepustí.“

U otázek z francouzštiny zase nechápal, jak na to může vůbec někdo odpovědět, protože i rodilý francouz by s tím musel mít potíže. Otázky v testu připomínaly lingvistický rozbor, a i když se výjimečně opravdu snažil, nemohl dosáhnout na plný počet bodů, ani kdyby chtěl.

Historie se mu líbila. Skoro na všechno dokázal odpovědět trefně a vtipně. Třeba otázka: „Který panovník Länkerie byl podle vás nejzajímavější a proč?“ ho zaujala. Pochyboval totiž, že by si kdokoliv jiný vybral stejného panovníka ve své odpovědi, jako on: „Didier II. Luneclair“; „Protože podepsat královskej výnos vo povinym provádění rituálu pro udržení rovnováhy, zavedení rozhlasu po celý Länkerii a hraní hymny každou středu v poledne, načež se měsíc po korunovaci zadusit kostí z ryby, může prostě jen KRETÉN NEJVĚTŠÍ!“

U reálií Prvního světa zase každou svou odpověď doplnil o: „Slyšel sem, že…“; „…to je ale kokotina.“; „…co to asi je?“ a „…to se přece vyplatí…“.

A u Základů přírodních věd byly úsměvné už samotné otázky. Samozřejmě že na některé odpovědět musel, protože pořád potřeboval uhrát alespoň pár bodů, ale jiné vzdal rovnou. Třeba příklad: Nekromant A by sám oživil deset mrtvol za 3 hodiny, nekromant B za 8 hodin. Protože mrtvoly mají být oživeny za 2 hodiny, byl k práci přibrán nekromant C. Jak dlouho by mrtvoly oživoval nekromant C?, si o to vyloženě říkal. „Nijak.“; „Důvod?“  A) „Nekromant C je děsná lemra a skončil se Znakem Zatracení.“; B) „díky soudnosti nekromanta A a B nebyl pro jistotu nekromant C vůbec přizván.“

Nakonec Gintarovi zbyl ještě nějaký čas a prostor pro sepsání úvahy. V domácím přípravném testu se o ni ani nepokoušel, ale tady si řekl, že když už tu je, tak to tedy pro tu srandu taky zkusí. Třeba jim dojde, jak úžasně nadšenej z týhle anábaze vlastně sem.

Pustil se do psaní:

 

Co mi může přinést studium v Chrámu?

 

No to je mi tedy otázka, tak já napíšu: „NIC!!!!!!!“; a bude to z krku, ne? Ale ona by to nebyla tak docela pravda, a upřímnost nadevše, že? Tak já se na to podívám trochu detailněji:

 

  • Nehoráznou nudu. – To mluví samo za sebe…
  • – Tu mam i doma, takže jakej je rozdíl?
  • Možnost naštvat spoustu novejch lidí. – A TO SE PŘECE VYPLATÍ!
  • Příležitost hodit bobek na všechny svý debilní předky, kteří stejně stáli za starou belu. – Hm… Že bych vo tom fakt začal přemejšlet?
  • Dostanu se od jedněch zbytečnejch lidí k jinejm. – Myslim, že mi pořád něco uniká…
  • Zdržení od mnohem důležitějších věcí. – No neberte to.
  • Pravděpodobně smrt bratrance (jedinýho člena rodiny co za něco stojí). – Co chtít víc?

 

Nezapomněl jsem na něco? Jo! Bral bych nějakou žvejkačku…

Už jsem se zmínil o promarněných létech a ztrátě budoucnosti?

Vyloženě se nemůžu dočkat!

 

Co by mi to tak mohlo ještě přinést…?

No těhotenství asi ne…

Ale nějakou echtovní smrt, až se něco posere při praxi, to už jo. – A to je přece super. Kdo by taky chtěl žít věčně…

Ale hele budeme myslet taky trochu pozitivně: Těch knížek, co budu moct zničit, kotlíků k propálení, učeben co budu moct vyhodit do vzduchu, kytek tak akorát k vytrhání, nocí, co budu moct zírat do stropu…

 

Takže ano!

Cítím se naplněn těmi netušenými možnostmi, které mi studium v Chrámu otevře. Celý život netoužím po ničem jiném…

 

Aniž by se jeho znuděný výraz jakkoliv změnil, odložil propisku na konferenční stolek v ředitelně, nezúčastněně vstal, papíry testu řediteli na stůl prakticky hodil a zeptal se:

„Už můžu vypadnout?“

Ředitel si nejprve přitáhl test k sobě, než k mladému Žaltynovi přísně vzhlédl a v reakci na jeho zcela nevhodnou otázku ho počastoval chladným pohledem.

„Ne.“

Gintaras si zívl. Taky jak jinak, že se vůbec ptam… Došel se opřít zády o zeď a nezaujatě na Magnussona zahlížel. Ten měl co dělat držet svůj kamenný výraz při čtení odpovědí. Pobavil se, ale bylo z nich znát, že s tímhle mladým mužem bude ještě velká potíž. Jeho práci však ohodnotil zcela objektivně.

„Anglický jazyk: čtyři body; Astrologie: pět bodů; Dvorská etiketa: dva body; Francouzský jazyk: tři body; Historie Länkerie: tři body; Reálie prvního světa: tři body; Základy přírodních věd: dva body; Základy společenských věd: tři body; Úvaha: nula,“ oznámil mu ředitel. „Celkem jste z Všeobecného přehledu dosáhl počtu dvaceti čtyř bodů, což v součtu s výsledky ostatních okruhů dává přesně sto dvanáct bodů. Gratuluji ke složení přijímacích zkoušek, pane Žaltyne,“ dodal stroze.

Výraz ani jednoho z nich, se nezměnil. Ivor Magnusson si v duchu povzdechl a Gintaras byl sám se sebou absolutně spokojený. Dokázal to přesně, jak si umanul. Věděl, že to nikdy nikdo neocení, ale to v danou chvíli nebylo vůbec důležité.

„Toto je Studijní výkaz. Až ho podepíšete, předáte ho k podpisu svým rodičům. Musí být doručen zpět do Chrámu do konce srpna. Teprve pak budete oficiálně studentem této školy,“ odtušil ředitel hlasem bez intonace a s neproniknutelným výrazem ve tváři.

Gintaras se nad tím jen ušklíbl.

„A teď už můžu vypadnout?“ zeptal se, jakmile převzal zmíněný dokument a výsledky zkoušek. Ředitel si ho ještě jednou přeměřil pohledem. Žádný vážný důvod ho zde zdržovat, ale neměl.

„Ano.“ S tím se sám zvedl, aby ho vyprovodil ze školy a předal zpět rodičům.

Asi se bojí, že mu to tu zbořim, ještě před nástupem, pomyslel si Gint, ale nic nenamítal. Tohle už mu bylo jedno. Uspěl, to bylo to, o co rodičům šlo. Složil zkoušky jako jeden z nejhorších, o to šlo zase jemu. Jednalo se o absolutní triumf. Co víc mohl chtít?

Ignas s Ievou čekali v podhradí celé odpoledne. Byl už podvečer, když se jejich syn a ředitel ukázali.

„Dobrý večer,“ pozdravili unisono.

„Dobrý večer,“ oplatil ředitel nic neříkajícím hlasem a zapálil si cigaretu.

„No nazdar,“ odfrkl si Gintaras a výsledky s výkazem po matce doslova hodil, že je nestačila chytit a musela se pro ně sehnout, přičemž neopomněla syna počastovat káravým pohledem.

„Tedy?“ zeptal se raději otec přecházeje synovo nevhodné chování.

„Váš syn dnes úspěšně složil přijímací zkoušky do Chrámu.“ Ivor Magnusson pronášel svá slova odměřeně a měřil si je přísnýma očima, ale i přes to všechno se oběma rodičům nesmírně ulevilo. Ievě dokonce vhrkly do očí slzy a svého syna vroucně objala. Gintaras se na to zatvářil obzvlášť otráveně, no tvoje zásluha to není…!, ale nevzdoroval.

„Podepsaný studijní výkaz se musí doručit zpět do Chrámu do konce srpna.“ Připomněl ředitel pro jistotu ještě manželům Žaltynům. Měl jisté obavy, ohledně spolehlivosti jejich syna, který by jim o tom mohl “zapomnout“ říct. Ředitel sice nemohl s klidným svědomím říct, že by o jeho nástup do školy nějak více stál, ale když už se ten kluk dostavil a zkoušky složil, bylo by hloupé přijít o studium, kvůli byrokratické maličkosti, jako bylo tohle.

Gintarovy rodiče přikývli, matka poděkovala, rozloučili se, vykouzlili portál a odešli i s chlapcem. Ivor potáhl z cigarety a hleděl na místo, kde se za nimi magická brána uzavřela asi minutu, než se ustaraně otočil k návratu zpět do školy vědom si faktu, že tohle celou už tak dost špatnou situaci jenom ještě více komplikuje.

***

Ten večer čekala Ginatara oslava jeho šestnáctých narozenin. Dort, několik dárků, malý ohňostroj… Pro oslavence nic co by ho těšilo. Byl si vědom faktu, že kdyby býval neuspěl, nejspíš by se žádná oslava vůbec nekonala. Přání většiny členů rodiny byla neupřímná a jejich dary nezajímavé. Jedinou výhodou byla alespoň jejich praktičnost. Dýka, meč, kuše, nějaké knihy, kotlíky, vzácné přísady do lektvarů a praktické kvalitní oblečení. To vše mohl zužitkovat, ale tím to končilo.

A další den, přesně jak mu matka slíbila, mu začala vojna. Měl přísný režim, neustále na něj někdo dohlížel, přišel prakticky o veškeré soukromí, mimo nočních hodin, z nichž několik každý den věnoval učení a přípravám na studium. Protože jeho chování během dne se podle plánu v tomhle směru úspěchem u zkoušek nijak zlepšit nesmělo.

Bylo to nejnáročnějších 16 dní v jeho dosavadním životě. Nedostatek spánku, velké fyzické a psychické vypětí, několikrát denně silné dávky bolesti. Peklem, které matka slibovala, by to ale pořád ještě nenazval. Přesvědčený, že vydrží všechno, se nezhroutil, neomluvil ani nepolepšil…

***

31. srpna 2012 stál Gintaras v západním salónku určeném pro schůze Rodinné Rady, s lhostejným výrazem ve tváři. Studijní výkaz ležel na stole podepsaný od obou rodičů, ale jeho podpis stále chyběl. Tohle byl poslední den, kdy jej bylo možné do Chrámu doručit. Oddaloval to do poslední chvíle. Nyní už mu ale nezbývalo než skutečně podepsat před zraky všech. Včetně Mykolaie, na kterého se ušklíbl. Věděl, kam jde, ale skutečný důvod mu stále unikal. Tušil, co ho tam čeká a byl odhodlaný dohrát svou hru až vítězného konce, přesvědčený, že to dokáže a že tam není nic, co by ho dokázalo zlomit.

Zívl si, znuděně podškrábnul první oficiální dokument ve svém životě a pak už jen sledoval, jak se všichni příbuzní opět rozcházejí, až v salonku zůstali, jen Myk a on.

Gintarův výraz se nezměnil. Opřel se o zeď, zastrčil ruce do kapes a tázavě na bratrance pohlédl. Mykolas sklopil pohled k zemi, ale když po vteřince na něho opět vzhlédl, zdál se mnohem vyrovnanější než celé uplynulé léto.

„Předstírej, jak chceš, Gintare, já vím, že jsi z nás ten nejlepší a nejsilnější. I že…jsi dobrý člověk.“ Mykolaiovi se hlas nepatrně zachvěl. Na to Gintaras jen povytáhl obočí, ale nezeptal se, jak to myslí. Bratranec na nic takového ani nečekal, jen se otočil, vyšel ze salonku a zanechal ho tam samotného.

„Sbohem,“ zašeptal Gint už jen zavřeným dveřím a ušklíbl se. Mýlíš se ve mně, Myku. Ty seš z nás dvou ten lepší. A přesně tak to má bejt. Chci, abys měl jednou plnohodnotnej život. A neni na obou světech síla, co by mi zabránila ti ho dát…!

 

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *