Osud ve svých rukou – Kapitola 3

 

Živelná pohroma Lance Clockwalker

 

Kostky byly vrženy. Gintarův cíl ležel zdánlivě v nedosažitelné dálce, ale čím více překážek mu osud kladl pod nohy, tím zarputileji se odmítal vzdát. Nikomu neřekl, o co mu jde. Pro nadcházející čas, který bude nucen strávit ve škole vzdálené půl Länkerie, bylo důležité jen to, aby vytrval, ZA KAŽDOU CENU! A to bez ohledu na to, jaká bude. Jen tak měl šanci, že se mu jednou naskytne příležitost něco změnit.

Gintaras se navzdory svému chování na veřejnosti a prezentovanému názoru, že do Chrámu nechce ani za zlaté prase, připravoval velmi pilně. Vzal si z knihovny všechny potřebné a zajímavé knihy, které předpokládal, že by se mu mohly hodit, postupně je kouzly zmenšil a skryl do kufru tak, aby nebyly k nalezení. Vzal si spoustu přísad do lektvarů, s kterými učinil totéž. Deník a dost psacích potřeb. Nějaké peníze, které by se mohly hodit. Oblečení pak už jen nedbale naházel dovnitř. Vzal si samé obyčejné věci, jakoby skutečně mohl být synem nevolníků, kterému vypomohl, třeba někdo z Výboru, aby mohl do Chrámu nastoupit. Taky zásobu žvýkaček. Všechny základní pomůcky a školní brašnu. Kouzly jí upravil do tak nevzhledného stavu, že vypadala jako by ji právě vylovil z moře a vysušil někde na sluníčku. Stálo ho to dost sil a bolesti, ale ve výsledku byl připravený na svou životní roli a nikdo by nepoznal, že projevil jakýkoliv zájem o věc. S výsledkem tak mohl být více než spokojený.

Tu noc před odjezdem do Chrámu ležel vyčerpaný v bolestných křečích, rozostřeným zrakem zíral do nebes své postele a sám pro sebe se usmíval. Sem děsnej vůl…, pomyslel si, těsně před tím, než upadl do bezesného spánku vyčerpaných.

***

V neděli 2. září odpoledne ležel již Gintaras v trávě vedle svých zavazadel, s vlasy rozprostřenými v trávě a rozhalenou košilí s krátkými rukávy žvýkal stéblo trávy a hleděl k obloze s naprostou lhostejností ve tváři. Vrchní komorník Simonas Grybauskas a jeho žena Morta stáli opodál vedle chlapcových zavazadel a po očku ho pozorovali čekajíce na příchod zástupce Výboru, který měl mladého pána vyzvednout. Pro tuto příležitost se řádně ustrojili do svátečních oděvů a upravili. Dostali nakázáno představit se jako Pánovi rodiče. Tedy pan a paní Clockwalkerovi, vyslechnout si případné pokyny, rozloučit se s mladým pánem, jako by byl jejich vlastní syn a následně se vrátit zpět do hradu.

Slunce pálilo a na obloze ani mráčku. Vál vlahý stále ještě letní vánek od pobřeží, prosycený mořskou solí, který lehce štípal v nose a jako hřeben pročesával stébla zažloutlé trávy.

Bylo už po druhé hodině, když se několik kroků od nich rozvlnil vzduch v namodralých vlnách, z nichž vystoupil postarší muž s rezavým knírem a pokročilou pleší. Zastavil a rozhlédl se. Podrbal si kůži na hlavě a podíval do Jacob Jensen Digital 5401 na svém zápěstí.

„Lance Clockwalker?“ zeptal se pak neadresně.

„Ne, Ariel Luneclair,“ opáčil Gintaras ironicky, vzepjal se nevzrušeně na lokty a vrhnul po dotyčném, otráveným pohledem. Ten se viditelně zarazil.

Jako první se z šoku vzpamatoval Simonas.

„Ano, t-to je náš syn,“ začal lámanou francouzštinou, tedy úředním jazykem Länkerie.

Zástupce Kontrolního Výboru se po něm ohlédl stále ještě pln překvapení. Pomalu, ale jistě se pousmál a nakonec i uchechtl.

„Veselý hoch, že?“ oddychl si.

Vrchní komorník a jeho žena si vyměnili nejisté pohledy a přikývli.

„Takže… ehm… Pane Clokwalkere, tudy, prosím.“ Podrbal se zrzek na plešce, vykouzlil další portál a pokynul chlapci dlaní.

Pan „Clokwalker“ se tedy znuděně zvedl, protáhl zívnutí, došel si pro své kufry, a jak procházel kolem zaměstnance Výboru, ještě prohodil:

„Zajímalo by mě, kde zrovna vy byste vzal vši…?“ Povytáhl na oko zamyšleně jedno obočí, změřil si pohledem jeho téměř holou hlavu a než stačil dotyčný pochopit, jak to myslel, prošel portálem na shromaždiště pod Chrámem, odkud zrovna stoupal cestou vzhůru štrůdl studentů. No bomba…

Aniž by čekal na vyslance Výboru, který ho ale vůbec neměl v úmyslu následovat, začal se neochotně sunout tou klikatou prašnou cestou vzhůru za nimi, jakoby to byla nejnudnější věc na světě. Přece se nebudu obtěžovat přijít s ostatníma včas, že jo…

Náhle ho zamrazilo v zádech. Potlačil prvotní potřebu se ohlédnout, ale tím sám sebe jen ujistil, že by měl. Aby se ale držel role, postavil kufry, zastavil se, ležérně vytáhl z kapsy balíček žvýkaček, otevřel ho a jednu hned vstrčil do úst. Řádně se prohnul v zádech, a jak se protahoval, neopomněl se ani otočit.

Kluk, kterého uviděl, byl zhruba stejně starý a svým zjevem připomínal páva. Měl bradu hrdě vztyčenou, lakonickou chůzi, přezíravý chladný nemilosrdný pohled a nad ním se ve vzduchu vznášela nádherná orlice.

To bude Allreid, bylo první co Gintara napadlo, určitě… Tu domněnku podporovaly jeho velmi kvalitní boty, oblečení a zavazadla. Navíc věděl od ředitele, že ho bude mít v ročníku. Pokud by se pokoušel představit si dědice rodu uchvatitelů, nejspíš by jeho vize vypadala velmi podobně. Tedy kdyby mu to vůbec za tu námahu stálo.

Odvrátil se od něj a stejně nezaujatě jako začal, i pokračoval v chůzi. Schválně šel ještě pomaleji než před tím. Chvíli se mohlo zdát, že mezi nimi dojde na předhánění v tom, který z nich dovede jít pomaleji, ale nakonec ho „princ“ prostě jen bez povšimnutí minul. Sám pro sebe se Gint ušklíbl. Někdo takový ho zkrátka nemohl rozházet. No neboj, vole, seš mi totál volnej.

Dobelhal se nahoru, až ve chvíli, kdy už ho téměř došla první skupina štěbetajících šesťáků. Aniž by to s ním nějak hnulo, prošel už známou branou do areálu, kde ho zastavil školník.

„Jdeš pozdě, chlapečku.“ Pan Ortega, jak mu byl představen v den přijímacích zkoušek, ho propaloval svým bělmem namísto očí.

„No a?“ protáhl drze v odpověď a naklonil hlavu na stranu.

Školník se zlomyslně ušklíbl. Už-už otevíral ústa, když je přerušil chladný odměřený hlas: „Pojďte se mnou, pane Clockwalkere.“

Ivor Magnusson už na něho čekal. To ho nepřekvapilo, říkal přeci že se při každém vstupu na pozemky bude hlásit u něj…

„Už záááás?“ protáhl Gint víc nahlas, aby to slyšeli i přicházející šesťáci a dokonale otráveně protočil očima. Někteří starší studenti se zachichotali. Tak si hodil jeden kufr na záda přes rameno a do druhého nezapomněl neobratně kopnout.

„Sááákra…“ postěžoval si, a jakoby omylem do školníka trochu vrazil. „Sorry, já nechtěl…“ protáhl ironicky. Na to ho školník propálil zlověstným „pohledem“. Gintaras už stačil pochopit, že má nějakou magickou formu zraku, přesto že sám je pravděpodobně slepý.

Ředitel si ho stále přísně měřil bez změny výrazu. Počkal, až k němu nově přijatý student dojde a následně ho stroze vyzval, aby ho následoval k němu do pracovny.

„Bojim, bojim…“ zaškaredil se Gint. Pár starších žáků se ještě jednou zasmálo, ale to už jim Magnusson i „Clockwalker“ ukázali svá záda míříce k hradu.

Jako nástup dobrý, ne? Pomyslel si „Lance“ spokojeně. Tahle role se mu začínala docela líbit.

Následoval ředitele až k němu do kabinetu, který se od jeho minulé návštěvy prakticky nezměnil. Tam postavil kufry na zem. Měl je kouzly odlehčené, ale ani tak se mu je nechtělo držet v rukou. Koneckonců čekal kázání a to v podání jeho rodičů bývalo vždycky docela na dlouho. Nezúčastněně strčil ruce do kapes. Tak co bude, hm…? Pohodil vlasy, až mu jeden delší pramen zůstal viset přes čelo do očí.

Ivor Magnusson přešel za stůl a upřel na studenta své tmavé oči, aniž by dal najevo cokoliv ze svých myšlenek.

Gint se nemusel bát kontroly aury. Věděl moc dobře, že nemá Znak, ani si ji nešpinil žádnými temnými rituály. I když některé ho svým způsobem lákaly…

„Uvědomujete si, doufám, že vaše chování u brány bylo naprosto nevhodné,“ pronesl po chvíli ředitel odměřeně.

„No, a?“ Prohodil Gint lhostejně a ušklíbl se. Vyrazíte mě snad?

„Měl byste si uvědomit, že školní řád platí pro všechny. Vaše přijetí bylo provedeno na základě dobré vůle. Měl byste se ve svém vlastním zájmu snažit na sebe neupozorňovat.“

Slova ani chlad v hlase představeného školy, na něj ovšem nemohly působit. Taky ve vašem, že jo…, neodpustil si myšlenku. Však v klidu, není na tomhle zpropadeným místě živá duše, kterou by napadlo, že sem, kdo sem… Utrousil trochu hořkou myšlenku. A možná, že ani mrtvá duše. V duchu se pousmál. Cítil sebejistotu v roli, kterou si zvolil. Věděl, že osobnost, jíž se rozhodl Lanci Clockwalkerovi přiřknout si nikdo nespojí s příjmením Žaltynas ani v nejdivočejších snech.

„Prozatím vám udělím pouze napomenutí. Budete-li ovšem pokračovat dál tímto způsobem, příště odejdete již se školním trestem.“

Na kterej vám hodim bobek, jako na tyhle kecy, prolétlo mu hlavou.

„Fajn, už můžu vocaď?“ odtušil lhostejně.

Pan Magnusson s odpovědí otálel jen vteřinu.

„Ano.“ Nemělo cenu ho zde zdržovat. Své mu k tomu řekl a obrázek o nepoučitelnosti toho mládence si udělal už v létě.

Tak Lance vyšel na chodbu, dveře za sebou spíš zabouchl, než zavřel, a vydal se i se zavazadly ležérním krokem hledat ubytovnu. Chtěl zrovna zahnout za roh a sejít po kamenných schodech, ale náhle do něj vrazil nějaký blonďatý modrooký vkusně oblečený kluk s šátkem kolem krku.

„Oh, pardon, moc se omlouvám,“ začal.

Lance na něho přezíravě kouknul. To jako vážně? Ten nevysoký, hubený hoch, který sám div neupadl po srážce, se mu tam ospravedlňoval.

„Jste v pořádku?“ ptal se ho dokonce.

„Ne, ty vole, umíram, nevidíš?“ vypálil na něj automaticky jeden ze svých sarkasmů.

Dotyčný na něho jen vykulil nechápavě oči. S tím Lance pokračoval nevzrušeně dál v původním směru a teprve o podlaží níž nad ním zakroutil hlavou. Ani se nesnažil zakrýt povzdech. Bych nevěřil, že takový troubové fakt existujou, pomyslel si. Za víc mu dotyčný nestál, ať byl kýmkoliv.

Když vyšel ven z hradu, zjistil, že v odpolední výhni mraveniště připomínající hemžení studentů ještě neskončilo. Protočil oči a vykročil směrem, kterým dav proudil. A protože do uvítacího ceremoniálu zbývalo ještě několik hodin času, mířila většina příchozích do budovy internátů. Pravda taková stavení se v areálu hradu nacházela dvě. Ale mladší studenti už byli povětšinou ubytovaní, takže ho hlavní proud zavedl přesně tam, kam patřil.

Studium v Chrámu bylo totiž rozděleno na dva stupně. Nižší a vyšší. Na nižší stupeň studia byli přijímáni žáci od dvanácti let (jejichž přijetí bylo podmíněno složením přijímacích zkoušek), trval čtyři roky (tedy 1. až 4. ročník) a zakončen byl zkouškou nazývanou Malá Magická Maturita (MMM). Úspěšné složení MMM bylo automaticky považováno za splnění přijímacích zkoušek na vyšší stupeň studia. Toho se mohli účastnit i žáci, kteří neabsolvovali nižší stupeň, museli však skládat přijímací zkoušku (stejně jako Gintaras). Úspěšně přijaté pak čekaly další tři roky studia (5. až 7. ročník) zakončené Velkou Magickou Maturitou (VMM), jejíž úspěšné složení z nich činilo elitu, kouzelnického společenství. Tedy každý alespoň částečně ambiciózní mladý mág obvykle usiloval o studium v Chrámu a VMM.

Byla to nejprestižnější škola v celé Länkerii a zkouška, která absolventům poskytovala nejširší škálu výběru pro jejich budoucí povolání, schopná snížit i předsudky ohledně původu daných jedinců. Přeci jen, když máte VMM tak zdaleka tolik nezáleží, jestli jste byli dětmi nevolníků, přišli z Prvního světa, ze smíšených rodin, nebo šlechtici z těch nejvyšších rodů. Ne, že by zrovna na tomhle Gintarovi nějak záleželo. Jeho situaci nějaká maturita zlepšit nemohla, i kdyby byla vystavena na jeho pravé jméno. Možná, kdyby vládli Luneclairové, by to mohlo mít nějaký význam. Ale ne teď.

Zastavil se u vrátnice. Hodil okem na mapu, aby se trochu zorientoval a pak i na rozpis s rozdělením studentů a jejich pokojů. Zjistil tak, že všichni páťáci jsou letos ubytovaní ve druhém patře a jak tak hledal své krycí jméno, našel je ve dvojici s jistým Erickem Blackem. Tak to mi fakt chybělo…

Rod Blacků patřil podobně jako Žaltynové a von Allreidové do původní Velké Třináctky. Spolu s rody Agnellutti, Elley, Estherzök, Jesenský, Kollikivi, Luneclair, Magnusson, Patrikijev, Silveira a Schwertberg, byli zakladateli Länkerie. Z původních třinácti jich ovšem do dnešních časů přetrvalo pouze devět. A z nich byl jeden prokletý a další nedávno téměř vyvražděný. Nynější vládnoucí sedmička se handrkovala o moc a válka byla prakticky na spadnutí… No a co se chtělo po něm? Aby s jejich syny a dcerami chodil do jedné školy a s některými dokonce do třídy, jakoby se nechumelilo. Že mu jednoho nacpali i do pokoje, byla už jen taková třešnička na dortu.

Nasrat na všechny, usoudil. Další věc, kterou se odmítal nechat vyvést z míry. Erick Black ho nezajímal. Přítomnost spolubydlícího měla jen jeden ošklivý důsledek – žádné soukromí. A tím i méně času a prostoru pro skutečné zlepšování se, které nesmí prokazovat v hodinách výuky. Ale jak se sám ujistil, nebylo to nic, co by neměl zvládnout.

Vyšel po schodech do druhého patra. Tam se oddělil od davu a našel příslušné dveře s číslem 23. S něčím jako klepáním se neobtěžoval. Prostě vzal za kliku a vrazil dovnitř. Čímž se mu naskytl pohled na vkusně a poměrně moderně vybavený kolejní pokoj, tvořený třemi základními částmi. Ložnicí, kuchyňkou a koupelnou. Koupelna se ukrývala za zavřenými dveřmi, kuchyňku oddělovala tenká stěna od zbytku pokoje a dveře do ní zůstaly otevřené. Ložnice byla umístěna u okna a prosklených dveří na balkon. Dvě postele, noční stolky, skříně na oblečení, koberec a stůl se dvěma židlemi. Co ho ovšem upoutalo daleko víc, byl štíhlý kluk se snědou pletí a dlouhými vlasy obarvenými na fialovo, povalený na posteli jiným, který se nad ním skláněl!

Erick Black, jo…? – Síla!

Oba aktéři té nemravně vyhlížející scény se po něm překvapeně ohlédli. Asi du nevhod, co? Chtělo se Lanceovi ušklíbnout, ale pokračoval setrvačně v chůzi, aniž dal na své znuděné tváři cokoliv znát.

„Klidně pokračujte,“ prohlásil bez pozdravu, zívl si, plácl s kufry o podlahu a sám se sebou o ještě nezabranou postel.

Černovlasý kluk s uhrančivým pohledem si to zřejmě vyložil jako pobídku, přestal se nezvanému návštěvníkovi věnovat a sklonil se nad svou oběť.

„Kurva, zmizni, Lestáte!“ rozkázal nečekaně ostře ten povalený. Pokusil se mu vymanit a shodit ho ze sebe. Zajímavější než ten pokus ovšem bylo, že dotyčný skutečně zmizel. Prostě se rozplynul, jakoby tu ani nikdy nebyl, následkem čehož ten zbylý a drobnější spadl nečekaně na podlahu.

„Au,“ utrousil a zvedl se zase na nohy.

Lance se rozhodl mlčet a ignorovat to. V hlavě mu ovšem probíhaly divoké kalkulace a vyhodnocování toho, co se tu právě teď odehrálo. Lestát? Co je to za blbý méno? První den školy a už obtěžuje šlechtice? Je to nějaký jeho sluha, nebo snad milenec? No nemág to nenbude… uchechtl se v duchu. Erick Black. Blackové jsou mistři v ovládání démonů. Může být Lestát démon? Přemýšlel. V tom případě mu ale to ovládání moc nejde, pomyslel si pobaveně, ale nic neřekl. Dokonce se ani neušklíbnul, i když ho to k tomu svádělo.

„Kdo jsi?“ vypálil na něj spolubydlící.

Gint si jen odfrknul: „Lance Clockwalker.“

„To vim, bylo to na nástěnce,“ opáčil Erick, stoupl si k jeho posteli a založil si ruce. „Ptám se, co jsi zač?“

„Na blbou otázku, blbá odpověď,“ utrousil Lance a zcela záměrně se na něj ani nepodíval.

„To jako že jsi blbec?“ uchechtl se jeho spolubydlící.

„Ten největší,“ mrknul na něj Lance a ušklíbl se koutkem úst. Alespoň, že není nudnej…

Erick mu úšklebek opětoval.

„Větší než Allreid sotva.“

„To má bejt výzva?“ V Gintarově oku se zaleskla jiskra všeho schopnosti. Nepokoušej mě, varoval ho v duchu. Osobnost jakou se rozhodl Lanci Clockwalkerovi přiřknout se právě o tuto vlastnost opírala jako o základní pilíř. Rozhodl se, že takový bude. Že přesně takový musí být, aby mohl brát vážně, co přísahal sám sobě: „Za každou cenu!“

„Jestli jo, tak je dost ubohá,“ zívl si. Ukázka dalších velmi zásadních částí Lanceova charakteru. Absolutní nezájem, drzost a lenost.

Asi větší část hrdých mágů z velkých rodů by se v této chvíli urazila a začala mu nadávat. Mírumilovnější z nich by se jen otočili a šli si po svém, oproti tomu ti agresivnější by ho nejspíš i praštili, nebo prokleli. Ale Erick neudělal ani jedno z toho.

„Seš divnej,“ prohlásil, pokrčil rameny a usmál se. Jakoby mu právě tento typ chování spolubydlícího vyhovoval.

„A to sis všim až teď?“ popichoval ho dál. „To ti to moc nepálí…“ Byl to test. Zkouška jak daleko mu Erick dovolí zajít. Něco takového se hodí vědět, pokud máte s tím člověkem trávit nějaký soukromý čas.

„Ty si moc z titulů a rodů neděláš co?“ zeptal se a přisedl k němu na postel, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„Vůbec,“ odpověděl Lance po pravdě. „Je mi to volný.“ Vyfouknul bublinu ze žvýkačky, dokud nepraskla. A Přesně proto že je mi to volný se na toho krypla co tu byl s tebou nebudu ptát…

Kluk si utáhl vlasy v culíku vzadu na hlavě a natáhl k Lanceovi ruku.

„Erick Black,“ představil se s úsměvem.

„Já vim, bylo to na nástěnce,“ oplatil mu jeho vlastní poznámkou a s podáním své ruky otálel. Vlastně uvažoval, nakolik to je či není dobrý nápad. Počítal procentuální shodu s charakterem, který si pro Lance vybral. Přesněji řešil v duchu otázku: Co by udělal Lance Clockwalker v téhle situaci?

Srát na všechny! Usoudil nakonec, aniž by se cokoliv z toho promítlo do jeho výrazu.

Erick po chvíli ruku stáhl, když se gesto nedočkalo odpovídající reakce.

„Seš plebejec, co?“ dotíral dál alespoň slovy, jakoby netoužil po ničem jiném než lidské společnosti.

„Mě to nevadí, jen mě to zajímá,“ dodal ke své otázce.

Gintaras se ale dál navenek věnoval žvýkání. Vlastně si stejně jako u brány, začínal svou roli opravdu užívat.

„Možná…,“ protáhl ani ne tak neochotně, jako spíš líně.

„Ujal se tě cech Hillary Green? Nebo přímo někdo z Výboru? Z jaké jsi oblasti?“ Zavalil ho Black dalšími otázkami.

Beru zpět, je nudnej…, pomyslel si Gint.

„To je fuk, ne? Sem tady…“ odtušil na to a založil si ruce spokojeně pod hlavu.

„To je fakt,“ zakřenil se Erick. „Nechceš to tu jít vočíhnout? Tahle škola je skoro tak obrovská jako náš hrad…“ V očích se mladšímu synovi lorda Blacka zalesklo zvědavé nadšení, na které Lance odpověděl dalším nezúčastněným zívnutím a otázkou: „Jak si to poznal?“

Ericka to v první chvíli zarazilo, ale vzápětí pochopil, jak to jeho spolubydlící myslel.

„Tak fajn, jdu sám, ale abys nelitoval…“ nechal větu zdánlivě neukončenou, ušklíbnul se a mrkl na něho. Reakce se však nedočkal, tak jen ještě trochu upravil svůj vzhled, protože po „souboji“ se svým démonem působil trochu pomačkaně, a vyrazil na prohlídku Chrámu.

Gintaras si oddychl a ještě chvíli zůstal pouze ležet a koukat do stropu. Byl rád za ticho a soukromí. Nechyběla mu nebesa, která míval u své postele, ale přemítal, co teď asi dělá bratránek Mykolas.

Nestýskalo se mu v pravém slova smyslu. Nikdy si nebyli doopravdy blízcí. Přes samé experimenty, posouvání hranice bolesti, vymýšlení vlastního jazyka, učení se a vzpírání osudu na něho neměl skoro vůbec čas. Vlastně ani nebyly opravdovými bratranci. Jejich dědové, Kazimeras a Juozapas byli bratranci, jejichž otcové, Gvidas a Jonas se narodili jako bratři. Pouze se mu snáze říkalo Mykovi bratránku, jeho matce, teto, a jeho otci, strýčku, než aby se pokoušel hledat jiná označení. Šlo pouze o to, že z celé rodiny, byl Myk jediný, na kterém mu doopravdy záleželo. Považoval ho za ještě nezkaženého. Bezbranné dítě, potřebující ochranu. Někoho, pro koho může dát i tu nejvyšší oběť, pokud bude třeba ji zaplatit. Viděl v něm budoucnost jejich krve, protože on sám bojoval, aby se stal hybatelem a hodlal tomu zasvětit svůj život, i když neměl žádnou konkrétní představu, co to bude skutečně obnášet, jedno tušil – V něm budoucnost netkví.

Nakonec ale odhodil vzpomínky na domov a zvedl se. Bylo tu ještě několik věcí, které musel udělat, než se Erick vrátí. Jako první se pustil do vybalování. I když v jeho podání to připomínalo spíš pouhé rozhazování jednotlivých částí oblečení po své půlce pokoje. Ostatní důležité věci nechal poschovávané a neviditelné v kufru, který měl opatřený znaky na odvrácení nežádoucí pozornosti. Byla to poměrně známá řada symbolů určených k tomu, aby věc jimi popsaná, připadala každému nezajímavá. Dalo se to odhalit, nebo překonat silou vůle při cíleném nebo systematickém hledání, ale jen tak náhodou by se tam nikdo nepodíval. Když se narovnal a rozhlédl se, spokojeně přikývl. Není nad pořádek… Uchechtl se spokojeně.

Zbýval mu ještě nějaký čas do zahajovací ceremonie, tak ho věnoval podrobné prohlídce společných ubytovacích prostor. V koupelně našel sadu osušek a ručníků i s funkční pračkou. V kuchyňce nalezl lednici a usoudil, že příště si sem musí nanosit zásoby. Není koneckonců jisté, že bude stíhat obědy. Kdy že jsou další prázdniny? O Vánocích? No to tu bude muset přežít docela dlouho… Vzdát se ovšem nehodlal.

Vyšel na balkón a zahleděl se na pozemky. Okázalé zívnutí doplnilo ležérní postoj, když se opřel o zábradlí. Tvářil se lhostejně a spokojeně, na rtech úsměv. Za hradbou jeho modrých očí se však ukrýval hluboký smutek. Byl tady. V Chrámu. Stál na akademické půdě určené pro ty nejnadanější a nejschopnější mladé mágy. On! Žaltynas. Díval se na ně. A přesto k nim nepatřil.

Něco uvnitř něj chtělo vykřičet do světa své skutečné jméno. Co na tom, že by jím pohrdali, nebo že by ho ředitel pak dozajista poslal domů? Dostal se sem. Splnil přijímačky. A ještě k tomu přesně tak jak chtěl! Už teď byl lepší než posledních šest generací jeho předků! A vědomí, že to nikdy nikdo nedocení, ho zevnitř užíralo. Chtěl, aby to někdo věděl. (Někdo jiný než jen Magnusson, který to taky nedocení.)

Nastavil tvář slunci, zavřel oči, zhluboka se nadechl… A pak sám pro sebe ušklíbl, když si přestavil Mykolaiovu tvář. Někdo to přeci jen vědět bude. Historie si ho bude pamatovat, pokud dojde úspěchu. A to mu pro teď stačilo. Vyhrál svůj vnitřní boj a hodil to za hlavu.

Vrátil se do pokoje, ale dlouho se tam neohřál. Zamířil na svou vlastní obhlídku, ale hlavně se pomalu ale jistě ploužil na zahajovací ceremonii, která se konala přímo na hradě ve Velkém sále. Jak Gint usoudil, jen tupec by to mohl minout.

Ani se nepokoušel hledat si volnou židli. Ty byly vyrovnané do řad na normálně asi tanečním parketu. Zůstal stát hned vedle vstupní brány a ředitele na podiu se ani nepokoušel sledovat. Stačily mu ty jeho řeči.

„Vítejte v Chrámu,“ začal Ivor Magnusson zvučným hlasem.

To určitě, odfrkl si.

„Chovejte se slušně.“

Jak taky jinak.

„Důležité informace najdete na informační tabuli.“

To by blbej neřek.

„Prefekti sídlí ve třetím patře vedle kabinetu ředitele.“

Copak? To na tý nástěnce není? Uchechtl se.

„Pokud máte zájem o trénink speciální dovednosti, domluvte se s konkrétním učitelem.“

By mě zajímalo, kdo mě tu bude učit Zhmotňování, když tu žádnýho jinýho Žaltyna nevedete, pomyslel si hořce.

„U vchodu do každé budovy je plánek dané budovy.“

Takže pro debily, jasný jako facka, šéfe.

„Rozdejte si příručku. Máte v ní rozvrhy, seznam vyučujících a všechny praktické informace o podmínkách studia, včetně školního řádu. Ten si přečtěte přinejmenším desetkrát!“

Z toho vyplívá, že ho nikdo nebude číst ani jednou.

„Chrám je neutrální. Pokud sem kdokoliv bude zatahovat venkovní spory, bude potrestán.“

Super, to by moh Allreid mít permanentní školní trest už za to že sem zatáh sám sebe, ne? Uchechtl se. Zatímco vyprovázel ředitele pohledem, napadlo ho, že by to mol pronést i nahlas, ale nakonec usoudil, že na takový hlášky bude mít ještě celý školní rok.

Neni kam se hnát.

A nehnal se ani na večeři. Příručku vstrčil do zadní kapsy u kalhot a nezúčastněně se sunul k jídelně, kam zamířila i většina zdejšího osazenstva rovnou po zahajování. Tak nějak se stalo, že se ocitl ve frontě za bělovlasou slečnou v bílých šatech, která se jako klíště držela jiné vkusně oblečené zjevně bohaté blondýnky.

No to je mi teda sebranka, jen co je pravda. Setkal se s ní pohledem. Vidět v jejích šedých očích účast ho iritovalo. Nečum na mě! Varoval ji pohledem. Bylo mu jedno, kdo to je, ale neměl z tý holky vůbec dobrej pocit.

Jídelna byla veliká, plná stolů a židlí, které se postupně obsazovali. U okýnek obsluhovali trpaslice. A jídlo vypadalo docela chutně. Když přišel na řadu, prohlásil cosi o tom, že si dá plnej talíř toho kentusu co tu dávaj k jídlu. Trpaslice za okýnkem měla nutkání kydnout mu pudink na bramborové placky. Když kentus, tak pořádnej, že? Ale nakonec mu tím jen pohrozila a Lance Clockwalker se odebral zabrat někomu jeho oblíbený místo. Což se minulo účinkem, protože první den ve škole nevěděl nic o tom, kdo kde rád sedává. Čili se svezl na první volnou židli, kde se pořádně rozvalil, přilepil žvýkačku na spodní stranu desky stolu a pustil se do jídla.

Shodou okolností zjistil, že má prakticky přímý výhled na toho pyšného páva, kterého míjel při cestě do hradního komplexu. Hnědovlasej kluk zhruba jeho věku se tvářil, jakoby mu tam snad všechno patřilo. Fakt to bude Allreid, utvrzoval sám sebe v domněnce, kterou nabyl už odpoledne.

S mírným překvapením ale zjistil, že nesedí sám. Čelem k von Allreidovi a tedy zády k Lanceovi seděl nějaký další kluk s bílými vlasy svázanými do ohonu.

A to je kdo? Ptal se sám sebe. Navzdory svému přemítání demonstroval nezaujatost zívnutím, přičemž se ani nenamáhal dát si ruku před pusu. Co na tom, jestli někoho pohorší. Hra se dneškem počínaje rozeběhla naplno.


1 – JJD (Jacob Jensen Digital) značka drahých pánských hodinek s databankou.

Doporučené z našeho blogu:

  • Osud ve svých rukou – Kapitola 2Osud ve svých rukou – Kapitola 2 Gintaras se dozvěděl, že byl přihlášen ke studiu v Chrámu. Největší a jediné oficiální instituci, zaměřené ke vzdělávání mladých nadaných mágů. Rozhodli o něm za jeho zády a i když by toto […] Posted in Novinky, Osud ve svých rukou
  • Osud ve svých rukou – Kapitola 1Osud ve svých rukou – Kapitola 1 Ginatara Žaltyna čeká velmi vážné rozhodnutí, o kterém ovšem nevěděl... Jak se zachová, až zjistí jaké překvapení si pro něj rodiče připravili? Posted in Osud ve svých rukou
  • Osud ve svých rukou – PrologOsud ve svých rukou – Prolog V životě každého člověka nastane někdy zlomový okamžik. Takový který vás srazí téměř na samé dno. Pak existují jen dvě možnosti. Buď zatnete zuby vstanete a budete s tím něco dělat, nebo […] Posted in Osud ve svých rukou
  • Alchymista – Kapitola 8Alchymista – Kapitola 8 Zatímco Theodoros odpočívá na lůžku v Agathině péči, Daniil Ioannidis a Loukas vedou důvěrný rozhovor. Je čas podívat se na problém nemoci o trochu důkladněji a představit si blíže naši […] Posted in Novinky, Alchymista
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

2 reakce na Osud ve svých rukou – Kapitola 3

  1. RaganaRagana říká:

    To je skvělá kapitola :D. Výtečně jsem se pobavila :D.
    Tak jen do toho, Ginte :D.

    • Jackie Decker říká:

      Jsem ráda, že jsi se pobivala 😀 Ale nebýt tvých rad a hlavně popisů prostředí a ředitel a pod. tak bych to nezvládla nikdy dopsat 😀 Už vůbec to, že jsi mě dokopala se k tomu vrátit považuju skoro za zázrak, přesto, že tuhle povídku a hlavně ten svět a postavy v něm mám moc ráda 😀
      Díky, že mu držíš palce 😉 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *