Osud ve svých rukou – Prolog

Prolog

Čas od času vám někdo řekne, že máte osud ve svých rukou. Je možné, že jsem tomu sám před lety věřil? Myslím, že doopravdy jsem nevěřil nikdy. Ono pokud vaše jméno končí příjmením Žaltynas, tak se takovým rčením ani příliš věřit nedá. A přesně tak, bych definoval svůj problém.

Narodil jsem se do jednoho ze Starých magických rodů. Kdysi byl Vytautas Žaltynas jeden ze třinácti mágů, kteří stvořili Druhý svět. Jenže pár let po povstání Redičevičů, na které mám mimochodem svůj vlastní názor, zase jiný z předků (shodou okolností mám jméno po něm) zatoužil po nezávislosti našeho rodu. Není to zcela přesně řečeno, ovšem v podstatě nejvýstižnější. Ukradl dvě perlorodky z královské Zátoky Perel a přenesl do zátoky pod naším rodinným sídlem s úmyslem pěstovat vlastní Perly pro přechod mezi oběma světy, aby nemuseli být všichni mágové závislí jen na rozhodnutí královské rodiny, kdo Perlu dostane a kdo ne.

Namísto svobody a nezávislosti však tento čin přivodil našemu rodu prokletí. Perly, které se v naší zátoce urodily, byly pouze černé a každý, kdo ji použil, získal okamžitě na tvář vrytý Znak Zatracení. Což nejen, že z vás učiní lovnou zvěř bez jakýchkoliv práv mezi mágy, ale ještě k tomu disponuje Znak řadou vedlejších účinků na samotného nositele. Ne, že by prokletí, které dopadlo na náš rod, žádné účinky nemělo už samo o sobě. Magie se k nám otočila zády, protože tím moji předci narušili její rovnováhu. Od té doby žádný mág naší krve, nemůže kouzlit bezbolestně. Jakékoliv použití magie, nás stojí nejen magickou sílu, jenž se váže na naši auru, ale také dávku fyzické bolesti přímo úměrnou síle a náročnosti kouzla. Jediné, co tedy můžeme využívat, jsou runy, živelná magie a některé druhy rituálů. Pak samozřejmě míchání lektvarů a další podobné disciplíny, kde se nemusí manipulovat s čirou magií. Ve zbytku se ale nemůžeme nikdy vyrovnat ostatním, protože každý člověk snese jen určitou dávku bolesti…

Zkrátka narodit se, pro nás znamená buď žít životem nemága (což nám naše rodová hrdost nedovolí), nebo žít svůj život v bolestech. Divíte se, že po tolika generacích, kdy s tím moji předkové nebyli schopni udělat vůbec nic, nevěřím rčení, že máme osud ve svých rukou?

Cítím, že bych mohl být velkým mágem. Nemyslím, že jsem hloupý, nebo neschopný se učit. Kolikrát se cítím být magií až přesycený. Jenže díky prokletí své krve nikdy nemohu svůj případný potenciál nijak zužitkovat. A tak se nelze divit, že na mě už v raném věku začala silně dopadat otázka, proč mám vlastně žít?

Nenazval bych to přímo depresí. Ale připadal jsem si od mala ve své rodině sám, kdo to vidí. Učili mně ctít své předky a být na ně hrd. Ale na co jsem měl být hrdý? Na to že můj dávný jmenovec uvrhnul náš rod do prokletí? Že ještě po tolika generacích musíme pykat za jeho hříchy? Na to, že nikdo z jeho nástupců nebyl schopen vrátit Prokleté Perly a Perlorodky do Zátoky Perel kam patřily a omluvit se? Na jméno, které žádný z velkých, ale ani malých, rodů dávno neuznává a nikdo je nevysloví jinak než s odporem? Pokud ho tedy vůbec znají…? Na život v izolaci, kdy se mnoho mých předků ženilo mezi s sebou, nebo s nemágy, abychom vůbec přetrvali? A proč vlastně? Abychom tak přežívali a nikdo to nikdy neukončil?

Necítil jsem hrdost, a neměl proč vzdávat úctu svým předkům, snad kromě toho jediného, který byl členem Třináctky. Žil jsem v naději, že jednou to budu já, kdo něco změní, odhodlaný v den své plnoletosti napochodovat do paláce královské rodiny Luneclairů a Perlorodky vrátit. Kdybych měl celý život zasvětit hledání všech Prokletých Perel, aby mohly být očištěny v pravé zátoce, udělal bych to. Ničeho bych se neštítil, jen smět skutečně ve svých rukou třímat vlastní osud…

To jsem si říkal.

Tomu jsem věřil…

Pochopil jsem, že chci-li jednou alespoň něco zvládnout, musím posunout svůj práh bolesti, co nejdále to půjde. Musím cvičit a nevzdat se. Minimalizovat své slabé stránky a zdokonalovat ty silné.

Ale mé snažení a čekání na příležitost přerušila nenadálá událost. Jakoby se mi osud chtěl vysmát a ukázat, že mi nikdy nebude patřit.

Otec nehnul ani brvou na oznámení, že král Adrian s královnou Ilsou byli zavraždění na zásnubách jejich neteře Aldehaide von Allreid s Christianem Schwertbergem. I já jen stál s nečitelným výrazem ve tváři, na zprávu, že korunní princ Lauriel Luneclair byl veřejně popraven za porušení Nejvyššího magického řádu svým vlastním strýcem, který se sám následně jmenoval novým králem. A poslední jejich rodu? Mladší princ Ariel, zmizel kdesi v Prvním světě! Dokud bude žít, do pravé zátoky se nikdo jiný nedostane. Jen Luneclaire může někoho vpustit dovnitř…

Někde uvnitř mě v té chvíli něco zemřelo.

Pět dní před dvanáctými narozeninami mi vzali naději, že bych někdy mohl změnit osud svého rodu. Ještě se divíte, že nevěřím?

Ale i přes pocit, že je vše marné, jsem byl ochoten dokázat to třeba sám. Netušil jsem jak, ale nehodlal se vzdát. Bylo to jako by mi osud hodil do ringu svou rukavici a já ji zvedl. Zaplatil bych životem. Klidně tisíci životy. Svou i jejich krví a bez pohnutí dal i vlastní duši, jen abych něco změnil!

Ačkoliv tu pravou a skutečnou cenu, jsem teprve poznat měl…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *