Poprvé na animefestu 2017

Poprvé na Animefestu 2017

Chtěli jste někdy navštívit nějaký con nebo festival? Já tedy moc. Ale to víte, když jste introvert s fobií ze změn a cestování, který nemá rád příliš neznámých lidí na malém prostoru, a po léta zůstával zavřený v domě se svou rodinou jen s občasnými úniky do blízkého okolí, tak podniknout cestu přes tři čtvrtě republiky pro vás není vůbec jednoduché.

Už jen samo rozhodnutí je pro takového člověka (kterým jsem) velmi obtížné. Slíbit přítelkyni: „Ano pojedu,“ a pak se udržet nevzít slovo zpět, stojí mnoho psychických sil…

Sbalení věcí a nastoupení na autobus se ve světle těchto skutečnosti dá potom považovat za životní úspěch! (Ačkoliv to nikdo neocení.)

Popravdě cesta vlakem z Rokycan, kde pracuji, byla vcelku nudnou záležitostí. Najít následně v Praze cestu z Hlavního nádraží na Florenc, bylo naopak trochu o nervy, ale, s nemalou pomocí vlídných spoluobčanů, se mi to taktéž podařilo!

Zbývala hodina do setkání s přítelkyní, takže byl čas odložit zavazadla, dát si vědět a pohodlně se usadit. Samo setkání na sebe naštěstí nedalo dlouho čekat. Musely jsme pravda ještě zařídit nějaké drobnosti, (něco málo vypít a sníst) a záhy už jsme seděli v posilovém spoji společnosti RegioJet a „hurá!“ směr Brno.

K mému hlubokému zklamání jsem byla obeznámena s krutou realitou, že posilové spoje jsou normální autobusy bez wi-fi, občerstvení a funkční klimatizace. (Příště, pokud nějaké bude, si stoprocentně objednám lístek s větším předstihem.) Přesto, že bylo v původním plánu nechat přítelkyni po cestě spát, nezadařilo se a prakticky celou dobu jsme jen mluvily a smály se.

Jakmile jsme vystoupily v Brně, bylo třeba se přemístit (ne tak doslova) na místo určení, tedy Výstaviště, které se ukázalo být obrovským komplexem budov a rozsáhlých pozemků.  (Z tramvají a systému MHD v Brně jsem naštěstí měla strach úplně zbytečně.) Díky přítelkyni, která je pravidelnou návštěvnicí, jsem brzy pochopila, že prostor Animefestu se víceméně rozprostírá ve dvou budovách a v prostorách mezi nimi.

Paráda!

V tomto případě jsem se nemohla úplně ztratit ani já. (A to už je co říct…)

Přiznávám, od samotného vstupu do areálu a obdržení návštěvnické pásky jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Tolik místa, lidí, cosplayerů, stanů a stánků… Až mi z toho přecházel zrak.

A fontána, která tvořila záchytný bod, hned po věčně obsazeném pianinu, byla vskutku impozantní.

 

Páteční večer byl volnější a nesl se převážně ve znamení toulek po okolí a prohlížení všeho co akce nabízela (rámen na mě od stánku nejednou volal, ale kde vzít odvahu na okoštování?). Noc jsem strávila po domluvě s dalšími kamarádkami u známé jedné z nich. (Přemýšlím, jestli to mají všichni až tak moc improvizované…) Naštěstí jsme si před tím dali dlouhou procházku nocí zalitým Brnem (při níž mi kdosi hodil nedopalek na hlavu, až hrozilo vzplanutí paruky) a výšlap do šestého podlaží, neboť dům nedisponoval výtahem. Usnout tedy nebylo až tak těžké, jak jsem se původně obávala.

Další den přinesl chladnější počasí. (Děkuji svému Regulovi za ten zmijozelský hábit, díky němuž mi nebylo chladno.) Celá naše Potterovská skupina měla sraz mimo výstaviště, kam bych sama netrefila, takže jsem byla domluvená, že se s nimi setkám až na místě.

To se ovšem tak úplně nezdařilo.

Jak už jsem psala, to místo bylo obrovské. A co víc, když jsem tu partu viděla, byla také obrovská. Přiznávám, zbaběle jsem se bála odtrhnout od těch, u nichž jsem měla domluvený nocleh, neboť mi připadalo, že bych je už nemusela nikdy najít (ne mobil není jistota) a že děvčata si sama vystačí, když jich je tolik.

Později jsem se k nim mínila přidat, ale přítelkyně, s níž jsem na akci cestovala, mezi nimi v té chvíli nebyla a tak se mi bohužel nepodařilo ani předat dárek…

I přesto nepovažuji svou návštěvu Animefestu za úplné fiasko.

Nebyla jsem, jako Widlička v pátek, přestrojená za trenéra pokémonů. Zato jsem na sebe vzala roli skutečného lovce fotografií nejrůznějších zajímavých cosplayů. (Velké díky všem, kteří mi umožnili si je vyfotografovat.)

Také Dračí doupě (kvůli kterému vážil můj batoh snad 20 kg) jsme si nakonec zahráli. V herně se nám podařilo vydobýt pro sebe volný stůl a i když se hráči čtyř postav několikrát vystřídali a jen vytvoření postav nám zabralo dost času, nakonec jsme si hru relativně užili. Ničemu nevadil, ani ne zrovna „šťastný konec“. (Střez se mě, Wille! Ty podlý elfský vrahu. Až nyní dává opravdový smysl, proč tě v rodné zemi odmítli přijmout do kouzelnické akademie!)

Navštívila jsem v průběhu i dvě přednášky. „Jak na psaní – Budování postav a dialogů“ od Jacindy. A „Jak vykrást japonský film“ od Radovana Samotného. Přičemž u té první jsem mohla se vším pouze souhlasit a u té druhé jsem se naopak skvěle pobavila dobře dávkovanými sarkasmy přednášejícího, který, aby toho nebylo málo, musel svádět boj nejen s časem a posluchači, ale i se samotnou technikou.

Potkala jsem v průběhu A.F. mladíka, který hrdě na prsou nesl placku s nápise: „UKE“.

Spatřila jsem dva kluky v cosplayích z anime Shingeki no Kyojin jak se políbili.

Potkala jsem tři muže převlečené za ženy. (Není fér, když je muž hezčí žena než vy!)

Viděla jsem Danny věšet letáčky s reklamou Fujoshi magazínu na reklamní tabule a byla jsem svědkem, několika scén, kterak přesvědčovala cosplayery k jaoisticky zaměřeným fotografiím.

Setkala jsem se i s Istred a Sumire Kaiti, které se ujaly roznášení reklamních letáčků přímo mezi návštěvníky. Zahrát si RP s námi ale nechtěli.

Velikým překvapením pro mě byla veselá Saya, která se zdála být všudypřítomná (viděla jsem ji tam snad dvacetkrát.)

Jenže neduhy těla si nakonec vybraly svou daň. Bolest se stala až příliš velikou na to, abych riskovala i nedělní pobyt na tak skvělé akci. A to byl důvod, proč jsem musela odjet už v neděli v devět ráno, namísto původně plánovaného poledního autobusu.

Minimálně mé děti, však měly z maminčina předčasného návratu opravdovou radost. A tak se i ten příjezd nakonec nesl v pozitivním duch. (A že jsem skončila s antibiotiky, byla jen taková třešinka na dortu.)

Svou první návštěvu Animefestu hodnotím velmi pozitivně. Všudypřítomní organizátoři měli vše pod kontrolou. Nikde nedošlo k žádné kalamitě. A přes nepřeberné množství lidí (ať už v kostýmech nebo bez) panovala na celém výstavišti více než vřelá atmosféra. Zábavu si tam mohl najít opravdu každý! (Objevila jsem i hernu pro počítačové nadšence.) Kdo se nedostal na vybrané přednášky, mohl je sledovat na streamu (opravdu skvělá věc). Stánky s příkladně velkolepou nabídkou všeho možného se stěží vešly do haly. A možnost odložit věci do šatny mohu též jen pochválit. WC bylo snad na každém rohu. Personál nadmíru ochotný. A nejrůznější ukazatele mi vždy umožnily najít správný směr.

Jak říká má přítelkyně, tyto akce jsou převážně o lidech. A ti tam byli naprosto báječní. Všichni! Animefest pro mě byla procházka říší snů, kde bylo možné téměř cokoliv. A já nelituji času ani peněz, které jsem do něj investovala. Až nyní skutečně rozumím těm, kteří jej navštěvují pravidelně, a stal se jejich vášní. Tak sugestivní únik od všední reality totiž nenajdete všude.

Hodnocení: 9 / 10 (protože na desítku dosáhne jen Bůh)

Doporučené z našeho blogu:

  • Světlo PulsaruSvětlo Pulsaru Kdybych měla hodnotit pouze čtivost a atmosféru příběhu, musela bych dát rozhodně pět hvězdiček. Autorův styl je čtivý sám o sobě, pojetí Ich formy dobře zvládnuté i s použitím […] Posted in Novinky
  • 1. velká recenze na Nepoznané proroctví!1. velká recenze na Nepoznané proroctví! Co byste měli vědět, když budete nad knihou uvažovat? Jde o netypickou fantasy z pera české autorky. Místo bohů lidé uctívají draky. Jako obvykle tu jde o boj mezi dvěma skupinami lidí. Posted in Novinky
  • 3. velká recenze na Nepoznané proroctví!3. velká recenze na Nepoznané proroctví! Včera jsem ve svém článku ke druhé zveřejněné recenzi na svou knihu zmiňovala skutečnost, že mám slíbenou ještě jednu recenzi a to od Podpory českých autorů. Nečekala jsem však (i když […] Posted in Novinky
  • Prokletí SalemuProkletí Salemu Dočetla jsem další Kingovku. Hlavně tedy proto, že Prokekt Alfa - V pasti, si zabavila má nejstarší dcera a předčítá mi ho. Takže tam mi bude trvat déle, než si ho budu moci odškrtnout a […] Posted in Novinky
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *