Poslední přání – Kapitola 1

Dekret

     Galdor Sáralondë nasedl na koně. Věděl že musí zmizet dříve než vyjde slunce.

„Tantem, Tarí Fefalas,” – sbohem, Tarí Fefalas – hlesl tiše a pobídl svého koně do cvalu. Ozvěna kopyt se rozlehla po hradním nádvoří a neutichla ani když vyjel do ulic města. Byla zima. Sníh padal z nebe v hustých závojích a pokrýval i širé okolí. Stromy, kterým uháněl vstříc sotva projel městskou branou, byly holé a též pokryté bílou peřinou, neb všechno své listí shodily aby mohly na jaře opět obnovit své koruny.

Galdor se chtěl vytratit nepozorován. Neměl to srdce loučit se se svou vyvolenou. Bylo pro něj snazší nechat ji spát. Jeho cesta byla dlouhá a on sám netušil, vrátí-li se z ní živ, ani zda dokáže vykonat oč byl žádán, neb daň za takový čin by pro něho byla velmi vysoká.

Bílý hřebec se svým jezdcem uháněl krajinou. Rytíř oděný pouze do černé róby s kožešinovým pláštěm jel kolem potoka, který stále ještě nebyl pokryt ledem. Byla to nejkratší cesta na královskou cestu k přístavu, kam směřoval. Jezdec doufal v jediné. Že za ním vévoda z Trill nikoho nepošle. Že mu odpustí lásku k jeho jediné dceři Tarí…

Hrad už téměř vymizel z dohledu. Kdyby se Galdor ohlédl naposledy by uviděl jak se v pokoji jeho milované rozsvítilo mihotavé světélko. Slunce vystoupilo nad obzor ač byl pokryt hustými mraky stejně jako celé nebe kam až oko dohlédlo. Kdyby se ohlédl jeho srdce by pokleslo a on by zaváhal, bylo tedy dobře že tak neučinil. Už v té chvíli byl pronásledován.

Náhle uslyšel čísi hlas: „Stůj pane!” zavolal na něj lidský chlapec s lukem v rukou skloněným k zemi. Stál nedaleko a už od prvního pohledu působil jaksi nepatřičným dojmem. Nebyl oblečen na daleké cesty, vypadalo to spíše, že je to mladý myslivec, ačkoliv o tom Galdor pochyboval. Lidské království leželo téměř přes celé království elfů za západní hranicí země. Vůbec nedávalo smysl jak by se v zimě a nečase dokázal tento chlapec dostat přes celé království Itenden až sem.

Nesměl se zastavit. Uslyšel za sebou dusot kopyt, když zpomalil aby si chlapce blíže prohlédl: “Uteč chlapče!” zvolal lidskou řečí aby mu hoch rozuměl. A právě toto zavolání se mu stalo osudným. Kolem hlavy mu proletěl šíp.

Už-už chtěl znovu zrychlit, ale v tom jej zasáhl další šíp přímo do zad a on se sesul k zemi.

Poslední co elfí muž viděl bylo jak se ten lidský chlapec u něho přikrčil a střílel ze svého luku. Ještě vnímal když kolem nich projeli koně pronásledovatelů, ale pak se jeho zrak zatměl.

Redan zbledl. Cítil jak mu srdce v hrudi divoce tluče a naděje pohasínají. Šel takovou dobu. Ta šance, že by se dostal takhle daleko byla natolik mizivá, že o sobě sám občas pochyboval… Nyní ale přece nemohlo vše skončit. Ne takhle…

Cosi se v něm probudilo. Sám by neuměl povědět co přesně. Strach? Hněv? Něco mezi tím, ale bylo to silné a intenzivní. Zaklekl do sněhu a střílel. Nevnímal počet šípů, které vystřelil, ani samotné míření na cíl. Nikdy nechtěl zabíjet, ale teď nemohl jen nečině přihlížet.

Zrak se mu projasnil. Klečel sám, vedle zraněného elfího muže, plavých vlasů a nedaleko něj ležela mrtvá těla místních vojáků. Sám netušil jak je možné že ještě žije. To ale nyní ani nepovažoval za důležité.

– „To bude dobré, pane,” snažil se rytíře konejšit chlapec chvějícím se hlasem. Galdor ho už nemohl vidět, ale jeho slova ještě vnímal.

„Ne…” vypravil ze sebe ztěžka. Věděl že umírá. Cítil silnou bolest v zádech v oblasti ledvin. Věděl, že silně krvácí. Brzy vydechne naposledy. Chtěl však tomu chlapci říct o své cestě. Říci mu vzkaz pro jeho milou. Ještě alespoň jednu větu by jí chtěl říct, ale nyní bylo zřejmé, že už mu to nebude dopřáno.

– „Ale ano, uzdravíte se,” šeptal uklidňujícím hlasem Redan.

„Jsi naivní chlapče…”

– „Jste Galdor Sáralondë, že ano? Kam jste jel? Proč vás chtěli zabít? Hledal jsem vás…”

„Poslouchej mě chlapče,” zasténal bolestivě, “vezmi si mého koně a jeď na sever. Tam na mě čeká loď Kranotúníva v přístavu Eldalote. Předej kapitánovi tohle…” vytáhl z pouzdra svitek pergamenu s pečetí elfího vévody Lólindira Fefalas.

Redan nevěděl co je to za pečeť, neznal její význam a tudíž ani nevěděl, že nepatří muži, kterého právě viděl umírat. Chtěl mu něco říct. Požádat ho o to proč se ho vlastně vypravil hledat, ale jeho ústa zůstávala němá.

„Tarí…” vykřikl Galdor z posledních sil, “katóniva fefalas, katóniva etian, katóniva tiwele, chutělavim oh liví delgado. Jilu son Tarí…?” – Tarí, jednu větu, jedno slovo, jediné písmeno chtěl bych ti říct. Kde jsi Tarí…? –

– „Kdo,” odmlčel se se zoufalstvím v hlase chlapec, “co je Tarí?” ptal se. Nerozumněl elfí řeči, ale odpověď už nedostal. Tři mrtví jezdci se váleli o kus dál proti proudu potoka, kde je zastihly Redanovy šípy. Ti ho ale nezajímali. Ten který byl pro něho důležitý zde ležel v krví zbroceném sněhu. Nerozuměl posledním elfovým slovům, ale připadala mu natolik důležitá aby si je upamatoval. S Galdorovým životem pohasla i Redanova naděje na záchranu. Zbývalo mu jediné. Splnit jeho poslední přání…

***

„Rytíř Sáralondë je mrtvý, můj pane,” řekl velitel hradní stráže svému pánu, Lélondiru Fefalas, vévodovi z Trill.

„Opravdu?” tázal se vévoda zvědavě, “A vojáci?”

Tarí sedící na pohodlné židli vedle svého otce se zatajil dech. Cítila horkost kradoucí se do jejích tváří. Nemohla tomu uvěřit. Galdor byl posledním z Dračích rytířů. Přežil tak dlouho a nyní by měl být mrtvý? Zabitý otcovými vojáky? Připadalo jí podlé co její otec udělal. Věděla že je zlý a krutý, ale tohle od něho nečekala. Jakoby nestačilo na jakou výpravu jej vyslal.

„Vojáci jsou také mrtví.” Odvětil velitel. Vévoda to nechápal. Že by byl mrtvý nejen nevítaný nápadník jeho dcery, ale i všichni vojáci, které za ním vyslal? To mu nedávalo smysl. Pokud jej zabili, pak kdo usmrtil je? Přes tyto nejasnosti měl ale vévoda radost. Právě totiž zabil dvě mouchy jednou ranou.

V té chvíli již přinášeli Galdorovo tělo. Tarí cítila planoucí slzy na své bledé tváři. Nechtěla plakat, ale nedokázala se ovládnout. Její milovaný ležel před ní s šípem v zádech a smutek a zoufalství v jejím nitru pojil hněv k otci, který dal spáchat tak ohavný zločin. Prudce vstala a odešla ze sálu. Neměla proč zůstávat. Neviděla již otcův vítězný úšklebek, ani pozdější rozčilení, když zjistil, že pověřovací dekret, který Galdorovi vystavil, se ztratil.

„Nikdo tam nebyl, můj pane,” vysvětloval vévodovi velitel. Jako by mohl znát nevyřčené otázky svého pána.

Lélondir se otočil čelem k oknu celý rudý vzteky. Bylo mu jasné, že Galdor stihl dekret někomu předat. I když nevěděl, kdo by se místo něj na takovou pouť byl ochoten vydat, byl si vědom toho, že ho musí zastavit dříve, než nasedne na loď.

„Vyšli své nejlepší vojáky!” přikázal vévoda, “Pojedou do přístavu Eldalote za kapitánem lodi Kranotúníva. Ať předají kapitánovi tento dopis.” Vévoda napsal dopis, zapečetil jej a předal svému veliteli. Ten se poté s úklonou vytratil a zanechal svého vládce samotného.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *