Poslední přání – Kapitola 2

Přístav

     Redan se brodil sněhem jak se snažil zmizet v lese. To co se stalo se mu stále znovu a znovu odehrávalo před očima. Přál si zapomenout, ale nemohl. Znovu viděl Galdora umírat, slyšel jeho poslední slova: „Tarí…, katóniva fefalas, katóniva etian, katóniva tiwele, chutělavim oh liví delgado. Jilu son Tarí…?” a žádost, „Poslouchej mě chlapče, vezmi si mého koně a jeď na sever. Tam na mě čeká loď Kranotúníva v přístavu Eldalote. Předej kapitánovi tohle…”

Chlapec se bezděky dotkl rukou náprsní kapsy, kam dopis ukryl. Koně držel za uzdu a vedl jej. Bál se na hřebce nasednout. Neuměl jezdit na koni. Jak dlouhá cesta je přede mnou? A podaří se mi splnit poslední přání umírajícího rytíře? Co když to nedokážu? Že zemřu už je jisté, ale… Propadla by pak má duše peklu?

To bylo to čeho se Redan bál nejvíce. Jeho osud byl zpečetěn již v době kdy se vydával najít Galdora Sáralondë, rytíře padlého řádu Dračích bojovníků. Galdor byl údajně jediný, kdo mohl vyléčit jeho smrtelnou chorobu. Redan tedy věděl, že jeho dny jsou sečteny. Slzy se mu koulely po tvářích. Nedokázal se smířit se smrtí.

Kdo byli ti muži? Proč jej zabili? Proč?! zoufal si. Nenáviděl muže, které zabil a nenáviděl i toho kdo je poslal. Hodně dní věnoval tomu aby rytíře nalezl a když už byl u cíle své cesty, jeho naděje pohasla.

Přemohla jej bolest. Chytil se za bolavé břicho a těžce oddychoval. Takhle daleko nedojdu…

Znovu mu zazněla v uších slova mrtvého rytíře a ta dodala mladému chlapci sílu pokračovat ve svém údělu. Musel jít dál.

Bál se že jej budou sledovat a v tomto stavu nemohl případným pronásledovatelům uniknout. Stísněně se podíval na ušlechtilého koně. Použil jednoduché kouzlo aby napodobil koňskou řeč a zařechtal: “Neshodíš mě?” zeptal se. Kůň odpověděl: „Ne.” A tak bylo vyřešeno. Redan se vyhoupl do sedla. Sám se divil s jakou lehkostí to dokázal. Bylo to poprvé co seděl na koni, ale nelitoval toho že se k tomu nakonec odhodlal. Konečně věděl že pravdu má ten kdo říká, že svět je nejkrásnější ze hřbetu koně. Sám to tak nyní také viděl. Bylo to poprvé co jel a bál se jet rychle, ale musel se dostat co nejdále od místa střetu. Křeče v břiše polevily a on se tedy odhodlal i k mírnému klusu mezi stromy.

***

      Vévodovi vojáci uháněli na koních klusem k přístavu. Nenamáhali se se stopováním záhadného lidského kluka. Jejich rozkazy zněly jinak. Stejně jako Redan nesli i oni poselství kapitánovi. Jenže jejich poselství bylo jiné. Poselství že kapitán nemá v žádném případě přijmout na palubu své lodi nositele dekretu opravňujícího k plavbě na Tol Fanteron. Kapitán vojáků byl odhodlán udělat vše pro to aby zabránil tomu kdo jej nese ve vstupu na palubu Kranotúnívy. On sám také miloval vévodovu dceru Tarí, jako Galdor. Věděl, že si ji bude muset vysloužit ale cesta na Tol Fanteorn nebyla zrovna tím co by chtěl podnikat, proto doufal, že když bude dobře sloužit svému pánu jinak, bude to mít stejnou hodnotu.

***

Redan už byl kolik dalších hodin na cestě a cítil na sobě že už to dlouho takto nepůjde. Jízda na koni sice nebyla tak namáhavá jakou chůze, ale i tak to nebylo zrovna příjemné. Onehdy už se mu stalo že ho vzaly křeče tak silně že spadl ze hřbetu svého oře do sněhu, kde zůstal nějaký čas v bezvědomí.

Konečně se před ním rozprostíral přístav Eldalote. Bylo to nádherné město obestavěné bílými hradbami a několika útlými věžemi. Redan nikdy nespatřil takovou nádheru. Slzy mu znovu tekly z očí. Tentokrát to ovšem byly slzy dojetí.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *