Poslední přání – Kapitola 3

Poslední přání

      Aby Redan splnil Galodrovo poslední přání, musel najít kapitána lodi Kranotúníva a předat mu dopis, jež stále ještě ukrýval ve své náprsní kapse. Bohužel u lodi bylo mnoho vojáků podobných těm, které skolil u potoka na panství Trill. Redan neuměl elfím jazykem mluvit natož číst, přesto poznal loď kterou měl nalézt. V Eldalote – Labutím přístavu – žilo i několik lidí a tak mu nedalo problém zeptat se na příslušnou loď.

Nyní se však zdálo býti nemožné, aby se na palubu dostal. Věděl, že ti vojáci zde čekají na něho. Zkrátka to vycítil. Ten dopis je zřejmě moc důležitý, pomyslel si, ale kdo by chtěl zabít Galdora Sáralondë, rytíře padlého řádu Dračích bojovníků? A jak se dozvěděli o mě? Šlo jim snad jen o ten dopis a když zjistili že tam není tak začali pátrat po mě? Ale to by znamenalo, že není rytířův, ale že jej měl jen doručit? A to že mě nepronásledovali a jsou nyní zde znamená že znali předem cíl Galdorovi cesty. A také to znamená, že za tím vším stojí někdo vlivný a mocný…

Redana zatahal kdosi za rukáv. Chlapec se ohlédl a uviděl před sebou exoticky vypadajícího svalnatého muže, který ze všeho nejvíce připomínal hrdé barbary z Okonusu, tedy alespoň si je tak mladý kluk, jakým Redan byl, vždycky představoval podle vyprávění svého otce.

– „Poď za mnou,” ukročil cizinec a ukázal mu, kam má jít. Ne, že by se Redanovi chtělo, ale neměl na výběr pokud nechtěl aby byl odhalen.

„Co se děje? Kdo jste?” ptal se Redan. Barbar se však na něho jen přísně ohlédl. Vedl jej městskými uličkami, které ani zdaleka nevyzařovaly takovou čistotu jako hlavní dlážděné ulice. Pak se náhle barbar zastavil. Redan už si myslel, že bude zabit a oloupen o to jediné co měl. Záhadný dopis od padlého rytíře. To jediné co nesměl za žádných okolností dát. Vlastně měl ještě jednu věc, koně. Bílého hřebce z nejušlechtilejšího elfího chovu.

– „Ti muži, vojáci, hledají tebe, že je to tak?” zeptal se přísným hlasem barbar, aniž by se otočil.

„A-ano…,” hlesl. Byl překvapen otázkou toho cizince.

– „Proč tě hledají? Proč čekají u Kranotúnívy?”

„To je tajemství, pane.”

– „Kde je Galdor Sáralondë?”

„Mrtvý!” téměř zakřičel Redan. Slzy se mu draly z očí při té vzpomínce. Nechtěl být v této pozici. Jakoby nestačilo, že byl již vlastně také mrtvý.

– „Dobrá…” odmlčel se barbar než Redan přestal vzlykat. „Předpokládám, že pověřovací dekret dal tobě.” Redan pokýval hlavou. Barbar se otočil když neslyšel žádnou odpověď a viděl před sebou jen malého kluka, který si ani neuvědomoval, do jaké situace se to dostal. Redan souhlasně přikývl ještě jednou.

– „Nevyndavej ho!” okřikl jej barbar, když viděl, že sahá do kapsy. „Není tu bezpečno!” uchopil kluka za ruku a odvedl do jednoho z domů poblíž, kde za nimi zavřel dveře. Dům byl zchátralý a opuštěný. Měli tedy soukromý.

– „Co ti řekl! Co ti řekl naposledy!” naléhal na Redana.

„Poslouchej mě chlapče, vezmi si mého koně a jeď na sever. Tam na mě čeká loď Kranotúníva v přístavu Eldalote. Předej kapitánovi tohle… – Tehdy mi předal dopis, pane,” dodal, aby vysvětlil co mu pan Galdor svěřil. „Pak řekl ještě něco, čemu jsem nerozuměl. Tarí, katóniva fefalas, katóniva etian, katóniva tiwele, chutělavim oh liví delgado. Jilu son Tarí…?” Redan neuměl elfí jazyk ovládat, ale zvuk těchto slov mu ulpěl na paměti tak silně, že aniž by jim rozuměl, dokázal je zopakovat.

– „Dobrá…” barbar několikrát přešlápl na místě. V domě byla tma a Redan měl oči rozostřené od pláče takže ho příliš neviděl. „Víš co neseš?” zeptal se ho cizinec.

„Ne, co?” zeptal se hned chlapec. Potřeboval změnit téma. Nechtěl zde skonat a měl podivný pocit nebezpečí.

– „Máš ten dekret u sebe?” zeptal se zcela zbytečně. Vždyť mu ho venku téměř ukázal.

„No,” Redan se roztřásl.

Barbar prudce vytasil nůž doposud ukrytý v dlouhém kožešinovém plášti, do něhož byl zahalený.

Je konec…, podvolil se Redan svému osudu. Dýka bodla do nejbolestivějšího místa v jeho těle, do břicha.

V očích vraha se ďábelsky zalesklo. Tímto bodnutím se zbavil posledního odkazu Galdora Sáralondë. Alespoň si to myslel. Z chlapcovi náprsní kapsy vyňal dekret s vévodovou pečetí a opustil místo činu.

***

     Vévoda Lélondir Fefalas si byl vědom že porušil dohodu s Bramem když nechal Galdora zavraždit. Ale on věděl, že tak může ještě více potrestat svou dceru za lásku k tomu muži. Nakonec se mi přestane vzpírat a udělá, co jí řeknu já, říkal si. Nechal zabít rytíře ještě dříve než vůbec odplul, aby si zajistil, že přivezou jeho tělo a že ho Tarí uvidí. To samo ji mělo zdrtit. Pro rytíře předčasná smrt a nevyřešený rozpor v duši, nesplněný slib, znamenalo propustku do pekla podle rytířského kodexu, alespoň se to tak tradovalo.

Věděl, že Bram bude naštvaný, když porušil jejich dohodu. Věděl, že barbar přijde a bude žádat odškodnění. Podle elfích zákonů mohlo v tomto případě být dostatečným odškodněním pouze svatba s jeho dcerou. Vévoda věděl, že to by Tarí zničilo. Srazilo by jí to až na dno a to přesně chtěl. Pak by se podvolila…

***

Bram Borys, barbar ze vzdálené země Okonus se přijel do Eldolate – Labutího přístavu – pouze pomstít poslednímu rytíři řádu Dračích bojovníků. Proslýchalo se daleko, že Galdor Sáralondë se uchází o ruku Tarí Fefalas, komtesy z Trill. Věděl tedy kde jej hledat a když už přišel ke dvoru samotného vévody utkal s ním společný plán jak se rytíři pomstít a jak jej potrestat.

Vévoda mu svou dceru nedá za ženu do doby než prokáže že je jí hoden. Jako zkouška měla sloužit výprava na Tol Fanteorn, kde měl rytíř porazit rudého draka a přinést vévodovi dračí krev. Už to samo o sobě mělo působit rozpor v rytířově mysli neboť Dračí bojovníci nikdy nesměli pozvednout zbraň proti drakovi jindy, než v rámci ochrany bezbranných nebo vlastního života budou-li některým zlým drakem napadeni. V případě porušení jejich duše měla propadnout peklu. Úkol sám o sobě tedy znamenal porušení rytířského kodexu. Vévoda měl také požadovat slib cti, že Galdor udělá vše pro splnění zadaného úkolu což mu mělo působit další dilema. Slib cti se totiž nesměl porušit. Kdyby to udělal musel by pak s hanbou odejít do vyhnanství. A kdyby ani to nedodržel jeho duše by navždy propadla peklu.

Bram chtěl vidět Galdorovo utrpení, v tomto rozhodování. Přál si být přítomen jeho zoufalství. Vlastně měli s vévodou i několik dalších věcí, které jejich plán měli doplnit. Kupříkladu lhůtu do které měl draka skolit. Dali mu na to tři měsíce což je dost krátká doba. Takový šibeniční termín s tím, že vévoda měl poslat vojáky, kteří jej měli pronásledovat a třeba jej občas poranit aby to v žádném případě nemohl stihnout ani kdyby chtěl.

Jenže něco se změnilo a Bram to poznal, když do přístavu Eldalote, kde na Galdora čekal, přijel na rytířově koni mladý lidský chlapec. Musel zjistit co se stalo aby věděl kde rytíře najde. Z toho co mu chlapec řekl a toho co viděl v přístavu po příjezdu vojáků snadno pochopil co se stalo. Vévoda porušil jejich dohodu a nechal Galdora zabít. Zůstal tedy jen ten chlapec s koněm a pověřovacím dekretem od samotného vévody. Ten chlapec, který viděl posledního Dračího bojovníka umírat. Z posledních slov, která mu chlapec zopakoval Bram pochopil, že bylo jeho posledním přáním aby jeho poslání někdo ukončil. Aby se někdo vydal na Tol Fanteorn a splnil úkol, který on už dokončit nemohl. Také že si přál ještě alespoň jednu větu, jedno slovo, či jedno písmeno slyšet od své milované. Že by jí přesně tolik, naposledy chtěl říci. Tím, že se Bram rozhodl ukončit chlapcův život předčasně, si zaručil to, že poslední přání Galdora Sáralondë nebude nikdy splněno. Alespoň si to myslel…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *