Poslední přání – Kapitola 4

Převlek

Redan cítil nesnesitelnou bolest v břiše. Ta bolest ochromila jeho smysly natolik, že nedokázal vnímat své okolí natož, aby se třeba vzpíral, když mu Bram ukradl dopis. Aniž by si byl vědom, jak se to stalo, ucítil v ústech kyselou trpkou chuť vína provoněného bylinami. Rázem se mu rána začala hojit a i bolest polevila. Uviděl nad sebou sklánějícího se chlapce zhruba ve stejném věku, jako byl on sám.

„Je ti lépe?” ptal se ten hoch. „Viděl jsem tě v přístavu, a když tě odváděl ten barbar… Sledoval jsem vás. Nezlob se prosím, ale jsem od přírody zvědavý a od té doby co přijel jakýsi rytíř padlého řádu žádat zdejšího vévodu o ruku jeho dcery…,” odmlčel se. „Zkrátka se toho tady děje nějak hodně.”

Redan si hbitě prohmatal prázdnou náprsní kapsu a zděšeně se zahleděl do očí svého nového přítele, když v tom chlapec vytáhl zmíněný dekret z rukávu a usmíval se: „Myslel jsem že bys nechtěl, aby se dostal do rukou zrovna Bramovi Borysovi.” Mluvil tak ledabyle, že to Redanovi připadalo až nemožné. On sám umíral, viděl umírat muže, který jediný mu mohl být záchranou, byl trojnásobným vrahem… A teď ho vyléčil ze smrtelného zranění někdo úplně cizí, kdo se tak zamíchal do něčeho, co bylo i nad Redanovi vlastní síly. Co se zdálo být nad síly každého…

„Kdo sakra si?” zeptal se toho kluka.

– „Jmenuju se Karel, ale říkají mi Kája.” Vstal a podal Redanovi ruku.

„Já jsem…”

– „Redan Hrom, syn Radekův. Vydal ses ze své vesnice v lidském království na východě abys nalezl Gladora Sáralondë, rytíře Dračích bojovníků. Hledáš lék na svou nemoc, která ti brání pořádně jíst a nedá se léčit ani pomocí lektvarů,” odříkal jako naučený text. Redan si nechal pomoci na nohy. Když konečně stál i s dekretem v ruce, nevěděl co říci. Ten kluk byl jako z jiného světa.

„Jak to že toho o mě tolik víš? A kdes vzal tohle?” zamával Kájovi dekretem před obličejem.

– „Vím toho o tobě tolik jelikož po nás chtěli abychom se to naučili nazpaměť a mohli tě udat až se objevíš ve městě. A tohle jsem vzal tomu přerostlýmu barbarovi, který ti to ukradl, když si myslel, že umíráš.”

„Proč jsi nás sledoval?!”

– „To už jsem říkal. Byl jsem zvědavý,” řekl už mírně dotčeně Karel.

„Udat? Komu? Proč?” Redan nechápal proč je najednou tolik důležitý.

– „Nevím proč… Komu? No tomu kdo mě najal. To nevíš, že říct ti kdo to je, by znamenalo moji smrt?” To už byl Karel zase veselý. Zdálo se, že si vůbec nepřipouští, do jakého nebezpečí se dostal už tím, že Redanovi pomohl. A tomu najednou přišlo, že to nebezpečí je ještě mnohem větší než původně myslel.

„Můžeš mě dostat na loď?” zeptal se Redan. Co mě to napadlo? Jak by mohl?

– „Ale jasně,” usmál se Karel a vytáhl ho ven na zimní slunce, „poď se mnou…” špitl. Redan tedy následoval svého nového kamaráda, který se stal jeho světlem. Jeho dalším důvodem proč žít. Věděl, že Kája je teď kvůli němu ohrožen na životě a tak se o něj musí postarat. Věděl, že už to dlouho nepotrvá, ale stále doufal že vlastně o nic nejde. Že předá dopis kapitánovi příslušné lodi a pak odejde domů, kde poklidně zemře.

Aniž si to uvědomil ocitli se na tržnici, kde po něm Kája hodil starou deku a otrhaný plášť: „Obleč si to,” řekl mu přítel. Beze slov se do toho oblékl a raději nepřemýšlel nad tím jakým způsobem pro něho to oblečení sehnal. Karel se převlékat nemusel. Byl dost otrhaný i bez toho.

Redan přemýšlel, proč toho kluka požádal o to, aby mu pomohl. Uvrhl ho tím do ještě většího nebezpeč,í než v jakém už byl. Co si ale už neuvědomoval, bylo, že tím uvrhl do většího nebezpečí hlavně sebe…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *