Poslední přání – Kapitola 5

Loď

Oba mladí chlapci procházeli ulicemi města Eldalote. Blížili se k přístavu. Redanův převlek byl dokonalý. Od jednoho z nosičů byl téměř k nepoznání. Ani se Karla nemusel ptát jaký je jeho plán. Poznal to jakmile se přiblížili k přístavu. Měli se dostat na palubu lodi jako nosiči nákladu. Museli doufat že nebudou odhaleni. Redan se odhalení nebál. Žádný z vojáků přeci nemůže znát jeho podobu a tak jediné podle čeho by ho mohli poznat byl Galdorův ušlechtilý kůň, kterého mu nejspíše barbar jménem Bram, ukradl. Nemusel se tedy bát. Alespoň vojáků ne.

Kdo by mě nechal sledovat? Kdo by chtěl znát mou přítomnost natolik, že by tolik pátral po tom kdo jsem? Snad ten kdo dal zabít rytíře Sáralondë? ptal se sám sebe. Věděl že Karel mu to nepoví a tak už se ho ani nezkoušel ptát. Uznával jeho tajemství a soukromí. Vždyť Karel se ho také na nic neptal. Ale on nemusí… On o mě ví dost! varoval ho jakýsi hlas v jeho hlavě. Jako by mu říkal že se Karlovi nedá věřit.

– „To je Galdorova loď,” vysvětloval mu zrovna jeho nový přítel, “Na této lodi sem rytíř připlul. Kapitán je elf, docela ras… Ale jinak dobrý no…” usmál se. Redan nechápal jak se může smát, ale neměl příliš času o tom přemýšlet. Už totiž nesli velký sud na palubu a procházeli kolem vojáků. Musel se soustředit aby nebudil příliš velkou pozornost.

Vojáci spolu nemluvili a skutečně pečlivě dohlíželi na každého, kdo procházel kolem nich. Redan cítil jak je nervózní. Snažil se soustředit ale čím více se snažil tím více chyb dělal. Připadalo mu bláznivé do jaké situace se to dostal. Připadalo mu podivné, že ačkoliv byl již vlastně mrtvý, tak se nyní bál odhalení. Ještě jsem nesplnil úkol…, říkal si. Měl pravdu Poslední přání Galdora Sáralondë byl důvod proč se bál, ale bylo v tom i něco jiného. Začínající přátelství s Karlem, ve které ani nedoufal.

– „Co budeš dělat večer?” zeptal se Kája a mrkl na svého přítele. Redan se nuceně usmál. Byl o křečovitý úsměv vypovídající o jeho nervozitě, ale bylo to alespoň něco: „No myslel jsem že půjdem na pivo,” odpověděl první věc která ho napadla. Došlo mu že hrají jen takové divadlo pro vojáky aby je nechali projít.

– „A co tvoje mladá?”

„Ale,” mávl rukou Redan, „ta mi přece nebude nakazovat kdy mam nebo nemam jít do hospody. Prostě se mi chce a tím to hasne.”

– „Tak to máš dobrý. Já sem tak rád že žádnou holku nemám,” usmál se Karel a znovu mrkl. Dostali se totiž na palubu lodi. Elfí vojáci si je sice důkladně prohlédli, ale nevěnovali jim pozornost. Na dvou mladých klucích se opravdu nedalo nic poznat. Vždyť oni ani netušili koho mají vlastně hledat.

Nyní se Redan smál s úlevou ve tváři. První část měli za sebou. Dostali se na palubu a to nepozorovaně. Nyní zbývalo jen najít kapitána a předat mu dekret. Kdybych jen věděl co je tam napsané…, říkal si chlapec, ale hluboce se mýlil. Kdyby totiž věděl, co je na pergamenu napsáno, nikdy by jej nepředal.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *