Poslední přání – Kapitola 7

Širé moře

     Loď vyplula. Ta správa se dostala k Bramu Borysovi ještě než zemřel rukou úkladného vraha. K vévodovi ji donesl kapitán vojáků a musel tedy čelit hněvu svého pána. Byl degradován, uvržen do nejtemnější kobky a zazděn… Když se to ale doslechla i Tarí Fefalas, nerozuměla tomu. Chtěla by doufat, že ještě existuje naděje, že je její milý naživu, ale viděla jeho tělo a tak věděla, že ta šance není reálná. Byla tu ovšem jiná. Někdo z jejích lidí ji zradil. Jakýsi mladý zloděj jehož jméno ani sama neznala. Viděli ho v doprovodu chlapce, který prokazatelně byl posledním, kdo viděl Galdora Sáralondë živého. Prý toho kluka doprovodil na loď i s dekretem a pak se vrátil na břeh až loď vyplula. Tarí nebyla jako její otec, ale neměla ráda zrádce. Chtěla tomu chlapci dát za vyučenou.

***

     Karel byl nakonec nucen vrátit se na břeh. Dostal jeden člun a musel opustit palubu. Vůbec se mu nechtělo, ale neuměl plavat, aby se na loď mohl vrátit mimo člun. Vlastně by mu to asi stejně nevyšlo. Viděli by, že je člun prázdný… Nenáviděl se za svou hloupost. Mělo mu dojít, že nebude moci na cestu s Redanem. Býval by tolik chtěl, jenže mu to kapitán lodi neumožnil. Vsadil všechno na jednu kartu když Redanovi pomáhal. Tolik věřil že bude smět jít s ním, že nedbal rizika, které pro něj zrada ponese. A on skutečně svou paní zradil.

***

Loď vyplula na širé moře. Vlny burácely, tříštily se o boky lodi a námořníci měli co dělat aby udrželi kurz. Plachta s vyšitým drakem byla pevně napjatá a veslaři měli plné ruce práce, aby zvládly rozbouřené moře. Nebylo zrovna nejlepší počasí na plavbu.

Redan seděl v kapitánově kajutě a sledoval zamyšleného elfa, jak cosi zakresluje do mapy. „Proč jste poslal Karla pryč?” ptal se. Ta otázka ho tížila od první chvíle, kdy to kapitán vyřkl. Teď kapitán poprvé zvedl oči od stolu: „Kdybych to neudělal chlapče,” pravil lidským jazykem,“ porušil bych své pravomoce. Vlastně už jsem to udělal, když jsem tě přijal na palubu, ale to ještě bylo na hranici pravidel. Dostal jsem totiž od vévody ještě jiný dopis. Takový, který mi zajisté zakazoval přijmout na palubu nositele dekretu. Nevím to jistě, ale myslím si to. Ten dopis jsem neotevřel a poslal jsem jej vévodovy neotevřený. Tím jsem zajistil, že se mohu vymluvit, že jsem ten dopis nečetl, ale vlastně jsem se zachoval neslušně. Vévoda mě nebude smět zavřít, ale jistě to nějaké následky mít bude i tak. To teď ale nech být. Kdybych zde tvého přítele nechal, provinil bych se proti pravomocem, které mi ukládá dekret. Smím vézt na Tol Fanteorn jen nositele dekretu.” Kapitán se znovu podíval do mapy a uchopil pravítko.

Redan s kapitánem nemluvil o cíli jejich plavby až do této chvíle nikdy. Neměl to zapotřebí. Vlastně to ani nechtěl a nepotřeboval vědět. Uplynulo již několik dní od vyplutí, ale do teď to bylo všechno tak nějak vzdálené. Jenže když už se začal ptát, tak to chtěl i dokončit.

„Co je Tol Fanteorn? Proč tam plujeme? Ten dekret patřil panu Sáralondë, proč tedy vezete mě? Prý jste jeho kapitán…”

– „Dost, chlapče!” zarazil ho kapitán. „Těch otázek už bylo dost, ano? Poslouchej mě. Tak nějak jsem doufal, že víš proč máš plout na Tol Fanteorn protože se to Ostrov Zkázy nejmenuje jen tak! Myslel jsem že ti Galdor pověděl proč tam máš plout.”

„Ale on mi neřekl, že tam mám plout,” bránil se Redan a znovu kapitánovi zopakoval poslední rytířova slova. Ten si ho změřil pronikavým pohledem.

– „Teď už na tom nezáleží, nemůžeme se vrátit. Zabili by tě.”

„Jsem stejně mrtvý!” už téměř vykřikl Redan.

Nastalo tíživé ticho. Ani jeden rázem nevěděl co říct. Kapitán se po chvíli chytil za hlavu: „Svatý Gileane…” pronesl tiše. „Já nevím proč byl vystaven dekret zrovna pro plavbu na Tol Fanteorn. Nevím to. Galdor mi nic neřekl. Věděl jsem jen, že mu vévoda vystaví dekret, který ho oprávní k plavbě a pak že odplujeme. Víc mi o svém úkolu pro vévodu neřekl. Abys pochopil on si přišel vysloužit jeho dceru Tarí Fefalas.”

„Tarí? To je to o čem mluvil?”

– „Ta, o které mluvil…” opravil ho kapitán, “Pokud mohu soudit zřejmě doufal že ten úkol budeš moci splnit za něj. Zmínil se mi o slibu cti, který dal…”

„Tak tomu už vůbec nerozumím. Vím, že pan Sáralondë byl jediný, kdo mě mohl uzdravit. Má nemoc se totiž jinak léčit nedá,” Redan musel vynakládat všechny své síly aby se nerozplakal, “Jenže ti vojáci ho zastřelili. Zezadu!” rozohnil se. „Já pak zastřelil je. Nevím, jak jsem to dokázal ale povedlo se mi to. A pak mi rytíř řekl co jsem vám zopakoval. Nerozumím slovům elfího jazyka, ale myslím, že nebyla určena mě. Teď jsem tady a vlastně nevím na jakou cestu bych se měl dát ani jaký úkol mám vyplnit aby jeho duše došla pokoje. Žádnou dlouhou cestu už beztak nepřežiju.”

Kapitán se na toho hocha díval se soucitem v očích. Z jeho slov byla cítit hořkost nevhodná pro lidského chlapce, který byl na světě teprve tak krátce. Vzpomněl si na křeče, které toho kluka přepadly, když mu předával dekret. Úplně mu to vzalo slova.

Slova ale nebyla potřeba. Redan na ně nečekal. Otočil se a odešel zpět na palubu. Rozuměl přesně kapitánovým slovům, ale věděl že i on sám má pravdu. Proč pane rytíři?! Proč jste mě poslal na takovou cestu? Měl jste mě zachránit… To už jste nestihl a nemohl stihnout, já vím. Ale tohle jste nemusel. Tohle ne! Já tohle nechtěl. Chtěl jsem se vrátit domů a v klidu zemřít. Se svými blízkými…. Já nechci umřít sám…, poddal se pláči.

Vlny burácely a moře bylo neklidné, ale pro něj to nemělo význam. Jeho mysl to k ničemu nepotřebovala. Moře pro něho neexistovalo.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *