Pravda je tam někde uvnitř – Kapitola 2

Kapitola 2

„Věřit v Boha neznamená nic jiného, než věřit, že se dostanete do pekla.“

BaronDevil 17.7.2009

Zdánlivě mrtvá poušť v tomhle místě docela ožila. Škorpioni, hadi, mravenci, krysy a samozřejmě kroužící supi. Každý dorazil za jiným účelem – hadi lovit škorpiony a hlodavce, škorpioni lovit myši, myši ožírat mrtvoly, mravenci likvidovat veškerý odpad co po kom zbude a supi dokonávat dílo. A Viktor tohle všechno vnímal. Cítil, jak po něm občas přeběhne krysa, občas nějaký mravenec, ale celkově si ho havěť příliš nevšímala – přeci jen tu bylo dost mrtvol, které se nebránily konzumaci (ne že by se teď Viktor bránit mohl). Ze všeho tady se Viktorovi zvedal žaludek. Hlavně z člověka, lépe řečeno z toho co z člověka zbylo, který ležel pod ním. Bachařům se podařil opravdu brilantní kousek, když Viktora hodili hlavou dolů a ještě k tomu tak, že koukal přímo do “obličeje“ svému sousedovi, který tam neležel zrovna krátce a podle toho už také vypadal.

Viktor chtěl upadnout do bezvědomí, přál si to, chtěl přestat vnímat šimrání myší a mravenců, chtěl přestat koukat na mrtvolu vedle sebe, chtěl přestat vnímat puch a ze všeho nejvíc chtěl přestat cítit bolest. Marně. Nebyl schopen se pohnout, otočit hlavu, odkopnout krysu, která se mu zrovna zahryzla do nohy, natož třeba vstát a alespoň někde se zkusit zachránit. Každá vteřina trvala týdny. A každý týden pořádně bolel. A pořád nemohl odejít jinam, někam, kde nic z tohohle není.

Člověk je strašný stvoření. Je mu blbě, umírá, trpí hlady, žízní, únavou, nemůže dýchat, trpí bolestí a stejně to nevzdá. Vždycky pak závidí těm, kteří už zemřeli – už jim je dobře. Tak proč sakra pořád bojuju? Proč to nevzdam? PROČ? Proč nemůžu prostě umřít? Pitomej pud sebezáchovy! Na tom je založenej celej tenhle systém? Chceš přežívat? Doslova? Budeš dřít od rána do noci, budeš za to nadávat, budeš za to naštvanej, budeš potit krev a budeš za to dostávat tak málo jídla, že by to sotva stačilo někomu, kdo celej den nehne prstem. A stejně to budeš dělat. Nevzdáš to, protože ještě žiješ?A co teď? Když už je ti jasný, že umřeš? Za co bojuješ teď? Teď už žiju snad jenom proto, že mam cejtit bolest? PROČ?To jí ještě není dost? Co sem komu udělal? Za co mam tohle všechno? Nechte mě beeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeejt…

Jeho vlastní slzy vrátily Viktora zpět z jeho myšlenek. Na chvíli povolil zatětí zubů, čehož vzápětí litoval, když se kryse na noze podařilo konečně vykousnout část masa. Z posledních sil se pokusil zakřičet. Bylo to sotva slyšet, ani nevěděl, jestli to vůbec vydalo nějaký zvuk. Pak ucítil tlak na ramenou, několik menších nárazů, jak někdo odkopával krysy z jeho zad a pak ho kdosi zvednul…

Je tohle smrt? Už je tu pro mě? Kam mě povede? Nemělo by to přestat bolet? Jsou to bachaři? Vrátili se a teď mě hodí na nějakou ošetřovnu, protože sem dobře makal? Jakou ošetřovnu…?

Dobře mířená rána za krk Viktora konečně vysvobodila ze zajetí bolesti… I myšlenek.

Probral se ve tmě. Tma všude kolem. Ležel na něčem měkkém. Pořád mrtvola? Zdálo se mi to? Ale teď ležel na boku. Záda už ho nepálí – naopak na nich má cosi chladivého. Nic ho nekouše, mravenci po něm neběhají. Ale je tu tma. Slepota?

„Heeeeeeeeeeeeeeeeej. Je tu někdo? Haloooo. Slyší mě někdo? Odpovězte.“

Odpovědi se dočkal, ale rozumět jí nebylo. Zvláštní mix mlaskání a jakýchsi skřeků mu absolutně nic neříkal. Jediné co poznal bylo to, že je to muž. „Mam žízeň. Vodu prosim.“ Opět pár zvuků a opět nerozuměl vůbec ničemu. „Sakra mam žízeň. Kde to jsem? Kdo jste vy?“ Zvuky… Něco zvláštně zavonělo a Viktor usnul.

Opět probuzení, ale tentokrát už je vidět. Nejsem slepej. Leží na nějakých kůžích a Viktorovi se dost ulevilo, že nejsou lidské. Vypadalo to na nějakého tygra nebo něco podobného. Ležel ve stanu. Nic extra velkého, ale dost na to, aby se tam s ním vešel ještě jeden člověk. Tmavá pleť, lépe řečeno černá jak bota, vysoký, štíhlý a svalnatý. A co Viktora zajímalo mnohem víc, podával mu misku s jídlem a druhou s vodou. Nebylo to zrovna jídlo pro krále, ale podle tábora to tak Viktorovi připadalo. Záda už zdaleka tak nebolely a celkově bolest ustoupila kamsi do ztracena.

Po jídle se pokusil posadit. Šlo to až překvapivě snadno. Nechápal to. Bolest cítil, ale nic bodavého, nic ostrého. Věděl že tam někde je, ale nemusel ji vnímat jako hlavní součást svého bytí. Dokonce se cítil i odpočatý. Černoch na něj kývnul a hlavou naznačil, aby šel ven za ním. Mam vstát? Zbláznil se? Sem rád že můžu už sedět kámo. Ale jestli ti udělá radost že to zkusim. Viktor vstal. Cože? Udělal krok směrem k východu ze stanu a k jeho překvapení se hned nesvalil na zem. Cože? Udělal pár dalších kroků a když vystrčil hlavu ven ze stanu, horký vzduch s pískem ho hodně rychle vrátil do reality pouště. Široko daleko nikde nic kromě písku, stanu, černocha a… A dvou velbloudů, které Viktor nikdy předtím neviděl. Dokonce neviděl ani hromadu mrtvol, ani skály, ze kterých ještě nedávno lámal kámen. Prostě nic tu nepřipomínalo pracovní tábor. I mizející bolest jako by říkala, že to vše byl jen dlouhý sen. Po pár krocích venku mu ze zad spadlo nějaké listí, které tam asi naplácal černoch. Viktor toho posléze trošku litoval, protože příjemný chladivý pocit zmizel, ale lepit si na záda zpátky listí s pískem se mu moc nechtělo.

Černoch sbalil stan (pro Viktora překvapivě rychle), hodil ho svázaný na jednoho z velbloudů, vyhoupl se na něj a pak ukázal na Viktora a na druhého velblouda. Viktor se pokusil napodobit způsob nasednutí, ale než se mu podařilo se usadit jakž takž stabilně, dvakrát spadl.

Když se dali do pohybu, prohlížel si naložení velblouda, na kterém jel – plno lahviček, jakýchsi bylinek, nějaké roští, kosti a plno dalších věcí, které Viktor absolutně nechápal. Na velbloudovi před ním toho viselo snad ještě dvakrát tolik. Po nějakém čase na cestě po Viktorovi hodil černoch měch s vodou, který Viktor přijal velice rád. Ani si nevšiml, jak černoch napůl odevzdaně a napůl s neporozuměním zakroutil hlavou a doprovodil to mávnutím ruky. Takové plýtvání. Kam chce dojet, když vypije všechnu vodu najednou? Viktor se napil jak jen to šlo, což poznal celkem rychle, když v měchu došla voda. A tohle mi mělo stačit? Kolik takovejch měchů asi má?Vždyť to je tak na půl hodiny v tomhle vedru.

Vedro bylo opravdu úmorné. Vedro, písek a vedro s pískem. Skvělá kombinace. Obzvlášť pro někoho, kdo si vypil vodu a jinou jaksi pořád nedostal. Nakonec se odhodlal, trošku popohnal velblouda aby šel vedle černocha a ukázal mu prázdný měch. Prázdný viď? A to jsem ti dal ten kde bylo víc vody. „Hele, nevim kolik vody v tom máš ty, ale mě už tam nic nezbylo víš? Možná bys mi měl dávat taky tolik vody co si dáváš ty.“ Vypil on vůbec něco dneska? „Nevim jak ty, ale já bez vody moc daleko už nedojedu. Díky za to, žes mě zachránil, ale moc platný to nebude, jestli umřu žízní víš?“

Věděl že mu nerozumí, ale prostě musel něco povídat. Cesta přes den se tak stala pro Viktora noční můrou. Nakonec se mu podařilo přežít až do večera, kdy mu černoch dal další vodu (kterou opět vypil najednou).

Podobně cestovali několik dalších dní. Na noc vždy postavili stan a Viktor se postupně naučil šetřit vodou – ono pár dní bez vody na poušti docela šetřit naučí. Viktor se nejdříve snažil počítat dny, ale když došel k tomu, že nevěděl, jestli jedou šestý nebo sedmý den, uznal, že to smysl už nemá. A tak prostě jeli.

Jeden den odpoledne se černoch zastavil, slezl z velblouda a začal hrabat v písku. Je to blázen. Co tam hrabe? Pak černoch vytáhl trs nějaké trávy. Kde se to tam vzalo? Trs hodil k dalšímu sušenému cosi na velbloudovi a jel dál. Celou proceduru zopakoval za odpoledne ještě třikrát a další den začal už dopoledne. Pak už viděl trsy trávy i Viktor. Mezi pískem se začala objevovat zeleň. Té postupně přibývalo, až se poměr obrátil a mezi zelení se přestal objevovat písek. Další dva dny se dýchalo o poznání lépe a černoch zastavoval o poznání častěji aby natrhal různé druhy trav.

Třetí den cesty po zeleném se na obzoru objevila nějaká karavana. Černoch jel přímo proti nim a Viktor se začínal bát, že jde o karavanu přivážející pracovníky do tábora. S velkým napětím a strachem se navzájem přibližovali. Černoch pak zastavil a slezl z velblouda. To samé předvedl člověk, běloch, co jel v čele karavany. Přišli k sobě a oba si začali něco povídat v černochově jazyce. Ten během rozhovoru několikrát ukázal na Viktora, z čehož Viktor neměl zrovna nejlepší pocit.

Pak běloch promluvil na Viktora: „Tak co mladej? Jedeš s náma?“ Viktor nadšen, že slyší normální řeč téměř spadnul z velblouda, jak spěchal, aby už byl také v karavaně. Černoch ještě provedl nějaký obchod, nebo něco na ten způsob, kdy dostal od karavany několik měchů s vodou a na oplátku jim nacpal nějaké své “sušenky“.

Pak černoch nasednul a odjel svou cestou. Viktor nevěděl, jakým způsobem by mu měl poděkovat a tak neudělal raději nic. Místo toho kouknul na vůdce karavany s tázavým pohledem.

„No co? Nasedni na vůz a jedem. Kam máš namířeno?“

„Na cestu za pomstou.“

„Hmmm. To zní zajímavě. Ale na to asi takhle nemáš chlapče.“

„Nic o mě nevíte.“

„To možná ne, ale chceš se pomstít nadávánim, nebo se chceš prát, nebo co vlastně chceš?“

„Zbraní.“

Muž podal Viktorovi jednou rukou meč, který Viktor sotva držel oběma rukama.

„To myslíš vážně? Ty se chceš pomstít zbraní? Vždyť jí ani neuneseš pořádně.“

„Naučim se bojovat!“

„Dobře dobře. Naučíš, ale na to potřebuješ učitele. Vypadáš jako někdo, kdo si pomstu zaslouží, takže ti trošku pomůžu co ty na to?“

Viktor přikývl.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

2 reakce na Pravda je tam někde uvnitř – Kapitola 2

  1. Dana říká:

    I v tomhle případě bych doporučovala dotyčnou „nade mnou“ vůbec nečíst. Hlášky a myšlenkové pochody jsou skvělé. Viktor žádnou druhou šanci nedostal. Spadl do dalších sraček, kterým se říká chcípnout žízní na dvouhrbým korábu pouště a ještě s vědomím, že nad jeho hrobem bude drmolit motlidbu nějakej křovák s mezírkou mezi zuby… počkat… proč ten černoch neměl sexy mezírku mezi zuby? Tak beru zpět… jen chcípne na nedostatek tekutin… mě by teda zajímalo, co to bylo za lopuchy, páč by se mi hodily každej den, aby mě donutily vstát ráno po páté z postele….

  2. Jackie Decker říká:

    Rozhodně se mi tahle kapitola líbila. Některé hlášky jsou dokonalé. Ten začátek šel možná popsat ještě víc „ne“chutně, na druhé straně takhle se to čte vcelku příjemně. Kapitola má spád. Trochu mi přišlo, že ta cetsta s černochem byla taková rychlá, na druhé straně o čem pořád psát když se nic nedělo?
    Možná se mohl Viktor snažit o nějakou komunikaci, ale asi to nepovažoval za příliš vhodné, nebo na to spíš neměl sílu. Ono kolik toho asi za poslední roky namluvil? A když má někdo v takovým horku pořád žízní slepené hrdlo, asi se mu nemluví dobře. On zrovna mluvný asi celkově nebude a z rozhovoru na konci je jasné, že je ještě naivní, o své cestě za pomstou nemá totiž vůbec žádnou, natož jasnou, představu. Ale odhodlání mu nechybí, jen co je pravda. Líbily se mi myšlenky Viktora když ležel na hromadě mrtvol. Ty byly hodně dobrý.

    Celkový dojem z kapitoly je dobrý. Příběh se rozjíždí. Viktor dá se říct, dostává v životě druhou šanci, která na sebe vzala podobu černocha a karavany, jejíž vůdce mi připadá velice sympatický. To s tím mečem bylo hodně dobrý. Těším se na další část. Která po první kapitole snad ani nemusela přijít… 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *