Pravda je tam někde uvnitř – Kapitola 3

Kapitola 3

„V lidské mysli je ukryto mnoho tajemství. Někdy i budoucnost.“

BaronDevil, 2.8.2009

 

„Tak sedni dozadu na vůz. Cesta ještě nějakej čas zabere.“

Viktor si sedl na žebřiňák a sledoval jak cesta ubíhá pod koly. Nemohl dostat z hlavy myšlenky na černocha. Co byl sakra zač? Proč mi vůbec pomáhal? A co dělal zrovna na takovym místě?Vypadá to, že se docela zná s vůdcem týhle karavany. Odkud?A kam vlastně jedeme? Jak mi chce pomoct?

Přemýšlení nakonec Viktora ve spojení s únavou přemohlo a dostavil se spánek.

„Vstáááávat. Ospalče. Hééééj.“ Viktorovi se příliš probouzení nedařilo, ale vědro studené vody to rychle napravilo.

„Ccco je?“

„Vstávat mladej. Musíš si taky vydělat na jídlo, jestli tu s náma chceš zůstat.“

Kolem bylo několik dřevěných chatek a mezi nimi se pohybovalo pár desítek lidí různých věkových kategorií. Taková menší vesnička. Všehovšudy tu byly dvě kamenné budovy – hospoda a kovárna.

„A co mam dělat?

„Nejdřív si s tebou popovídam o pár věcech.“ Vedoucí karavany kývnul hlavou směrem k hospodě, kam posléze oba zamířili. Sedli si ke stolu a hostinský jim bez jakékoliv žádosti donesl dvě piva.

„Takže začneme. Já sem Marcus. Něco jako starosta, šerif a zakladatel týhle osady. Držíme tu všichni pohromadě, protože se tak snáz přežívá. Lovíme co se dá a co nepotřebujeme prodáváme ve městě. Je to plno věcí – kůže, ozdoby z kostí, maso, koření, prostě co se dá sehnat v divočině jako je tahle. Jestli tu chceš zůstat, tak se budeš muset taky zapojit do tohohle všeho. Cokoliv budeš dělat je lepší než když nebudeš dělat nic. A pokud by náhodou bylo lepší, abys nedělal nic, než to co děláš, tak tu pro tebe místo není. Jasný?“

„Jo.“

„Fajn. Sem rád že si rozumíme. Slíbil sem ti, že ti pomůžu, ale to samý čekam od tebe. Naučim tě bojovat. Ale to je běh na dlouhou trať, tak s tim počítej. Nemyslim si, že bys mohl bojovat s nějakou težší zbraní, takže tě vidim maximálně tak na nějakej menší meč a možná štít. Ale to si všechno necham projít hlavou. Nejdřív se musim postarat o osadu. A abych věděl, s kym mam tu čest, tak mi taky řekni něco o sobě.“ Marcus začal velkými doušky pít pivo.

„Jsem Viktor.“

Nastalo pár vteřin ticha, které přerušovalo jen polykání. S úderem korbelu (prázdného) o stůl se zas ozval Marcus: „A dál?“

„Dál nic.“

„Nic? Hele, nechci ti do toho moc kecat, ale musim vědět, že si sem netaham nikoho nebezpečnýho. Mam ve zvyku lidem věřit, ale zas tak moc ne. Tak co kdybys to trošku protáhnul?“

„Hm. Jseeeeeeeeeeem Viiiiiktooooooor.“

„Děláš si ze mě prdel?!“ Na Marcusově tváři se objevil až překvapivě výhružný a tvrdý výraz. Všechny svaly v jeho obličeji se napnuly, což ještě více zvýraznilo jeho hranatou tvář a Viktor poznal, že až taková sranda s nim asi nebude.

„Ne promiňte. Prostě toho víc nevim. Není o čem povídat. Byl jsem v nějakym pracovnim táboře. Nevim jak dlouho. Pár let určitě. Po tom, co sem vyklopil svojí polívku na dozorce, sem dostal pár ran bičem a nakonec mě hodili… Nevim jak to nazvat. Prostě mě hodili na hromadu mrtvol, odkud mě vytáhnul ten černoch. Dál už to víte“

Svaly v Marcusově obličeji povolily ale bylo zřejmé, že je pořád ve střehu, jako divoká kočka, která sleduje svoji kořist a čeká na nejvhodnější okamžik ke skoku.

„Jak ses tam dostal?!“

„Do toho tábora?“

„Jo.“

„Nevim. Nepamatuju si skoro nic. Poslední co si pamatuju je hořící vesnice. Víc nic.“

„V těchhle táborech jsou zločinci. Takže jestli mě teď taháš za nos, tak toho budeš brzy litovat1 Jasný?“

„Zločinci? Ale já nic neprovedl. Teda alespoň o ničem nevim.“

„Mluvil si o pomstě. Komu se chceš pomstít?“

„Tomu, kdo mě dostal do toho tábora.“

„A to je kdo?“

„Nevim, ale zjistim to.“

„Fajn. Aby bylo jasno, jediný proč ti věřim je to, že vim, že se už stalo, že královský vojsko smazalo z povrchu vesnici a obyvatele buď zabili nebo odvlekli do táborů. Naposledy to bylo před pár lety, takže to celkem sedí. Nezávidim ti to, ale jestli kvůli tobě bude ohrožená osada, klidně tě odvedu do toho tábora zpátky osobně jasný?“

„Jo… Jasný.“

„Sem rád že si rozumíme. Dneska tě necham bejt, ale zejtra ráno pudeš s lovci trošku provětrat hlavu a luk.“ Marcus vytáhnul kus pergamenu, na který něco napsal a nesrolovaný ho podal Viktorovi.

„Tohle dej kovárovi. Postará se o tvojí výbavu.“ Viktor se podíval na papír. Okoukni toho mlaďocha a zkus pro něj najít nějakou zbraň. Myslim, že to bude chtít něco lehčího. Marcus.

„Dostanu zbraň jen tak? Zadarmo?“

„Ty umíš číst?“

„No… Jo.“

„Heleď, něco se mi na tobě nezdá. Číst neumí každej jen tak. Budu si na tebe dávat pozor jasný? Ale zas tě nechci nějak znevýhodňovat, to zas nemam zapotřebí. Takže se domluvíme, že si budeme navzájem věřit jo?“

„Jo. Jasný.“

„Teď si dojdi pro tu zbraň. A ještě dneska odpoledne tě musíme naučit jezdit trochu na koni, teda aspoň pokud nechceš za ostatníma běhat pěšky.“

Viktor vstal od nenačatého piva a zamířil z hospody do kovárny. Kovář vypadal přesně tak, jak by vypadat měl – obrovský svalnatý člověk, který kdyby necítil žár, mohl by snad kovat přímo svými pěstmi a zrovna kladivem bušil do kusu rozžhaveného železa. Viktor došel až ke kovárně a čekal až si ho kovář všimne.

„Potřebuješ něco?“

U člověka, který vypadal jako tenhle, by se dal čekat hrubý a hluboký hlas, ale tohle? To už snad nebyl hlas. To byla imitace lvího řevu, spojená s hromem a říznutá tak trošku lidskou řečí. Viktor si v té chvíli nedokázal představit, že by tenhle kovář třeba u někoho nezískal respekt už jen tím, že promluví, natož když to spojil s jeho postavou.

„No… Tady Vám posílá něco Marcus.“ Kovář převzal pergamen (zblízka vypadal ještě hrozivěji a větší – jako by to ještě šlo), změřil si pohledem Viktora a zalezl zpátky do kovárny. To mam jako čekat nebo už mam jít? A kam vlastně? Mam čekat, že tu bude nějakej dům taky pro mě? Asi těžko. Kdy by ho asi tak postavili co? Z myšlenek ho vytrhl až kovář. Vyšel z kovárny, v jedné ruce nesl jakýsi meč a štít (obojí v jedné ruce) a v druhé nějakou koženou zbroj s kovovými cvočky a lehkou kuši. Všechno to podal Viktorovi, který měl třošku problém to pobrat najednou – přeci jen něco z toho upustit zrovna před kovářem (nebo hůř na něj), když to byla nejspíš jeho práce, by si říkalo o problém zhruba velikosti kovářovy ruky. Nakonec to s obtížemi pobral a kovář se vrátil do kovárny dodělat polotovar, od kterého původně odešel.

Když se Viktor navlékl do zbroje a vzal do ruky meč a štít, musel uznat, že kovářův odhad je skvělý – perfektně mu všechno padlo. S tímhle mečem se mu zacházelo výborně – ne jako s tím těžkým čímsi. Z radosti nad novými věcmi ho vytrhl až Marcusův hlas.

„Výborně. Vypadá to, že se starej Brag zase trefil. Tamhle máš stan. Zatím musíš přespat v tomhle. Zejtra se dáme do stavby novýho baráku. Ted si di odpočnout.“

„Dík.“

Marcus přikývl a odešel.

Dnes v noci Viktor po dlouhé době spal v klidu…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

2 reakce na Pravda je tam někde uvnitř – Kapitola 3

  1. Dana říká:

    Tentokrát jsem „tu nahoře“ vynechala, páč by mě to asi nasralo. Hmm… nechce se milý autor živit jako autor „životních mouder“? jsou skvělý. Teda i příběh je skvělej… du na další díl nedočkavá…

  2. Jackie Decker říká:

    Takže vesnice, plná neznámých lidí starajících se jeden o druhého. Marcus, ostřílený muž znalý světa (a tím myslím i toho nehezkého v něm) schopný vůdce, typuji že byl dřív v armádě. Působí jako voják a kovář bude asi jeho přítel z té doby. Marcus tu osadu založil, je tedy celkem mladá. Jak s tím souvisí černoch? Těžko říct.
    A Viktor… Viktor, který ani nezná své druhé jméno. Je z vesnice, kteoru vypálili, zřejmě královští – nebo i jiní voíjáci, ale umí číst, zbraň a štít mu v rukou sedí a nemá ani páru co bylo před tím táborem. Je to čím dál zamotanější. Zatím má povídka spád a dobře se čte. Dialogy jsou živé a relativně uvěřitelné.
    „Hm. Jseeeeeeeeeeem Viiiiiktooooooor.“ Mě absolutně odrovnalo a pobavilo 😀
    Těším se na další díl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *