Pravda je tam někde uvnitř – Kapitola 4

Kapitola 4

„Než se někdo stane Vaším vzorem, měli byste o něm znát celou pravdu.“

BaronDevil 8.11.2009

 

„Hej, vstávej lenochu!“ Už během těchto slov do stanu vtrhla ledová vodní sprcha.

„Děje se něco?“ Viktor poklepal zezadu Marcusovi na rameno a ten se klidně otočil, podíval se na už oblečeného Viktora, pak do stanu a od srdce se zasmál. „Máš tam nějak mokro chlape.“

„Jo. Asi tam zatejká co?“ Marcus se ještě jednou zasmál a plácnul Viktora po rameni. Sakra od tohohle dostat mezi oči, tak mě hledaj ještě tejden.

„Tak jo, včera sme se už k tý jízdě na koni ňák nedostali, takže teď to asi bude trošku bolet. Ale ty to zvládneš. Teď snídaně, pak pár pádů z koně a pak výprava za masem. Šup šup ať to lítá.“

V hospodě už pár vesničanů sedělo. Nikdo z nich nevěnoval Viktorovi víc pohledů, než by bylo zdrávo a ani hovor nijak nepolevil, což Viktora trošku uklidnilo. „Snídaně mladej?“ Tenhle hlas Viktor neznal, takže chviličku trvalo, než si uvědomil, že k němu mluví hostinský. „Jo… Snídaně.“

„Zaber místo.“ Jako kde? Si tady někomu sednu na židli, on přijde a prohodí mě zavřenýma dveřma ne? Ale jak úplnej idiot se taky chovat nemůžu. Fajn… Mírně nervózně sáhnul po první židli, sednul si na ní a čekal. Během chviličky měl na stole pivo a nějakou šlichtu z masa, vajec a raději dál nezkoumat z čeho ještě. Fajn. Nikdo nemá kecy, že sem si sednul sem. Tak snad v pohodě. Naházel do sebe jídlo v nejkratší možné době. Za prvé proto, že to bylo nad očekávání dobré (ono taky v porovnání s vězeňskou stravou aby něco chutnalo špatně) a za druhé proto, že se chtěl co nejdřív dostat ven, kde se cítil mnohem lépe.

Po snídani šel Viktor ven a hledal Marcuse – jediného člověka, kterého se nebál a bál zároveň. Nepamatoval si na nikoho, kdo by s ním jednal takhle na rovinu a navíc byl tak sebevědomý, silný a hlavně – dalo se s ním mluvit. Nemusel hledat dlouho. Marcus byl mezi nějakou menší skupinkou šesti lidí na koních, ale sám na koni neseděl. „Tamhle je.“ Marcus ukázal směrem k Viktorovi. Mam zůstat stát, jít tam, nebo co? Nesnášim tohle. „Poď sem mladej.“ Takže se du ztrapnit.

„Tohle je naše nová posila. Dneska jedete na lov spolu.“ Pak se Marcus otočil k jednomu jezdci. „Je to ještě vejce, tak dávejte bacha.“ Jaký vejce? „Koně viděl zatím jenom z dálky, takže trochu pomalejš na něj.“ Jaký vejce?! „A ty poď se mnou. Podíváme se na ňákou kobylu pro tebe“. Jaký vejce sakra?! Marcus dovedl Viktora k ohradě s koňmi. Chvíli je pozoroval, pak se přehoupnul přes ohradu ze které pak vzal sedlo a všechno další vybavení, došel k jednomu koni a za chvíli byl s přípravou koně hotov. Pak jej vyvedl z ohrady ven.

„Tady máš koně. Je to celkem kliďas, takže pro začátečníka celkem dobrý. Fajn, ňáká mrtvola. A jaký vejce? „No tak si zkus nasednout. Pád bolí, takže se snaž udržet.“ Takže hlavně se neztrapnit víc než musim. Vzal otěže do ruky a cítil zvláštní pocit okolo žaludku. Kůň byl klidný, ale hlavně velký. U Viktora vyvolával zvláštní nepojmenovatelný pocit. Něco mezi úctou ke koni a zvláštní touze na něj nasednout a uhánět hrozně rychle a hodně daleko. Poplácal koně tak do toho dal nohu do třmenu a vyhoupnul se do sedla. Kůň se ani nepohnul, za což mu byl Viktor vděčný. Trošku problém byl nasunout také druhou nohu do třmenu, ale i to se nakonec povedlo. Zvláštní pocit ještě zesílil a smíchal se navíc ještě s jakýmsi pocitem, který Viktor nedokázal už vůbec pojmenovat. „Kůň se pobízí tak že…“ Marcus nestihl dopovědět a Viktor se už rozjel. Ne úplně jistě, pomalu, ale sám cítil, že to půjde lépe, než původně sám čekal. „Ty už si jezdil na koni?“

„Nevim o tom. Ale zdá se mi, že vim co mam dělat.“ Fajn. Aspoň něco vyšlo. Vejce? Párkrát koně otočil, popošel s ním, zastavil a zas popošel. „Myslíš že se zvládneš rozjet o něco rychleji?“

„Zkusim to.“ Jo jasný. Všechny kosti najednou sem ještě zlámaný neměl. Pobídl koně o něco víc a ke svému (a Marcusovu) překvapení zůstal sedět i na rychleji cválajícím koni. Oběhl ohradu a vrátil se z druhé strany k Marcusovi. „Seš samý překvapení mladej. Uvidíme jak ti pude lov, protože jestli ti to pude jako všechno do teď, tak bys tu moh bejt fakt platnej. Tak jeď za skupinou a můžete vyrazit. Hodně štěstí.“

„Dík.“ Ještě že se neptá, jak sem to dokázal.

Dojel ke skupince. „Jedeme?“ Zeptal se jeden z nich. „Jo, jasný.“ Všichni se mu představili jménem, což moc platné nebylo, protože už když se mu představoval třetí, zapomněl jak se jmenoval první, takže začal urychleně vzpomínat, jakže se to ten první jmenoval, mezitím se představil čtvrtý, což díky přemýšlení přeslechl, ale vytrhlo ho to z přemýšlení o jméně prvního a vrhlo do přemýšlení o tom, co přeslechl a pak už to raději vzdal. Budu na ně volat HEJ TY a buď mě za to zabijou, nebo to pochopí.

Vyrazili po cestě z vesnice rychlejší koňskou chůzí. Během prvních pár minut se domluvili, že pojedou do jakéhosi “Hlubokáče“ a zkusí ulovit “paroháče“. Paroháč? Asi jelen nebo tak něco. Hlubokáč?Nejspíš les. Ale ptát se jich na to radši nebudu. Viktor neměl úplně nejlepší pocit, že opouští vesnici, kde se cítil asi v největším bezpečí.

Asi po hodině cesty se přesvědčil, že se nemýlil. Blížili se k lesu. Když vjeli dovnitř, musel uznat, že pojmenování “Hlubokáč“ si zaslouží. Po pár metrech nebylo z nebe vidět už vůbec nic a šero bylo jako večer ve stanu. Všichni jezdci úplně zmlkli, sesedli z koní a jen je vedli. Přes mírnou nervozitu ohledně sesednutí z koně se to Viktorovi podařilo i bez zamotání se do popruhů a bez pádu.

Následující dvě hodiny se pohybovali jen za zvuků lesa. Pak jeden z nich zastavil a zvednutou rukou naznačil, že to samé mají udělat i ostatní, což se také stalo. Asi tu máme tady paroháče. Když Viktor více zaostřil směrem, kterým posléze ukázali, opravdu zahlédl velkého jelena. No teda. Všichni pustili koně (Viktor až jako poslední) a začali jelena obcházet. Co to dělaj? Dyť je přímo na ráně. Nakonec se Viktor rozhodl raději jít za ostatními, než něco zkazit. Potom, co “opsali“ okolo jelena čtvrtkruh, se ten co jelena zahlédl zastavil. Byli od jelena sotva 10 metrů a Viktora zalila vlna napětí. Pak všichni vzali kuše (Viktor opět poslední) a zamířili na jelena. Napětí stoupalo. Všichni zamířili a… A pak se stalo během jedné vteřiny mnoho věcí.

Viktor se opřel loktem o větvičku která praskla. Současně s tímto zvukem se jelen rozběhl směrem od lovců a všichni (až na Viktora) vystřelili. První… Minul. Druhý… Také minul. Třetí… Šíp se zabodl do stromu. Čtvrtý napodobil ostatní. Pátý trefil jen paroží a šestý trefil přesně šipku ve stromu od třetího střelce, což by bylo skvělé na nějaké pouti, ale teď se to moc nehodilo. A sedmý… Stále mířil na jelena mizícího mezi stromy. „SAKRA! Příště radši zůstaň u koní!“ Ještě není mimo dostřel. Vyběhne zpoza toho stromu… Teď musim vystřelit než vystrčí hlavu… TEĎ!  Viktor absolutně nevnímal nic co se děje okolo něj. Viděl jen hrot šípu a vzdalujícího se jelena – jediné dva ostře viditelné předměty. Vše ostatní bylo rozmazané. Stromy, tráva, nadávající lovci. Nevnímal nic jiného než hrot šípu a jelena. Přestal dýchat. Vytvořil si vlastní vesmír tvořený jen hrotem šípu a jelenem. Šíp, jelen, šíp, jelen, šíp… Dokonce zapomněl i na vejce, nad kterým přemýšlel většinu doby co cestovali. Vystřelil… Opět se vše spojilo do jednoho celku. Stromy, tráva, lovci kteří ztichli a jelen… Mrtvý jelen. Šíp proletěl jelenovi zezadu hlavou. „Ty vole.“ „Děláš si prdel?“ „Prej vejce.“ …

Viktor už to nevydržel, vstal a docela zahulákal. „Co je k sakru to vejce?“ Všichni se začali smát. Po chvíli se na něj jeden z lovců podíval, plácnul ho po rameni a vyrazil k jelenovi. „Co je to vejce sakra?“ Všichni lovci plácli Viktora po rameni. Ještě že jich tu není padesát, to bych měl rameno jak ten kovář. „Co je to vejce?“ Bez odpovědi, zato rozesmátí doběhli k jelenovi. „Škoda. Mohla to bejt pěkná trofej. Sice to pude ještě použít, ale bude to mít díru v hlavě. Kdo tě učil střílet mladej? Tohle sem ještě neviděl.“

„Nevim. Asi štěstí.“

„Tvoje štěstí bych chtěl mít, to ti teda řeknu.“ Pak všichni zvedli jelena a donesli ke koním. Doufam že ho nechtěj nést až do vesnice takhle. To by tam zatím asi umřeli hlady. Lovci našli dvě silné větve, utrhali z nich menší větvičky a pak mezi ně upevnili plachtu z látek a kůží, kterou vytáhl jeden z nich z batohu. Fajn. Nosítka. Připevnili za koně a vyrazili zpět do vesnice ve všeobecně dobré náladě, kde nešetřili slovy chvály. Jen o vejci neřekli Viktorovi nic.

Cesta zpět trvala mnohem déle a tak se k vesnici přiblížili až k večeru. Ale současně s vesnicí všichni viděli také kouř stoupající z několika střech. Tmavý kouř a vysoké plameny, které nepochybně spalovaly některé dřevěné chatky. HOŘÍ! Viktor se rozjel jak nejrychleji dokázal. Neslyšel už volání ostatních lovců, aby zastavil. Ani to, jak se jeden z nich za ním rozjel.

Viktor zapomněl na možný pád, jel jak nejrychleji mohl. Vymáčknul z koně vše co šlo a řítil se k hořící vesnici. Vpadl do vesnice (doslova, protože se snažil koně zastavit příliš rychle. Kůň to zvládnul, ale Viktor přeletěl koni přes hlavu). Vstal ze země a rychle se snažil zhodnotit situaci. Nemohl věřit vlastním očím – Marcus uprostřed vesnice, vedle něj kovář, za nimi ostatní vesničané a… A asi dvacet jezdců na koních s pochodněmi, kteří ničí vše, co mají poblíž. Nějaký skrček dokonce vpadnul do kovárny, kde naházel do výhně mnoho kovářových výrobků, které tam zůstaly (které neukradli). Pak se vymočil do vědra s vodou na chlazení, zatímco ostatní dál plenili vesnici. Viktor vrhl nevěřícný pohled na Marcuse a kováře. Oba stáli jak sochy. Neudělali nic. Jen se dívali. Proč nebojujou? Ten kovář sám zabije čtyři najednou, Marcus dá taky za dva bojovníky. PROČ STOJÍ???ZBABĚLCI! Pak Viktor vytáhnul kuši a zamířil na jednoho z jezdců, ale už nevystřelil, protože schytal úder za krk…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

4 reakce na Pravda je tam někde uvnitř – Kapitola 4

  1. Autor BaronDevil říká:

    Zdravim Danny,

    uz jsem skoro zapomel, ze jsem tohle vubec kdy zacinal psat 😀 Rok 2009… Hruza casu. Stejne tak jsem asi i zapomel heslo na muj ucet tady, ale obnovim az pozdeji 🙂

    Diky za komentare, ale kdyz jsem si to ted po sobe cetl, vidim tam az prilis chyb (a to jak gramatickych, tak i pribehovych nedodelku) a celkove je z toho citit, ze to byl prvni pokus o neco delsiho, nez jsem psal do te doby. Nejsem si uplne jistej, jestli bych byl schopen nejak smysluplne navazat, i kdyz porad mam v hlave to, jak to vlastne melo cele dopadnout. Ale mujs tyl uz se zakonite zmenil o te doby a vazne nevim, jestli by to pokracovani bylo…. vhodne. Uvidim, jeste zapemejslim. Ale jsem rad, ze se alepson libilo.

    Kazdopadne jsem si pro jistotu vygooglil BaronDevil taky a nastesti nic, co by se dalo zneuzit k necemu tak nehezkymu 😀

  2. Danny říká:

    Takže budu už konečně mluvit vážně… Můžu si to první moudro dát do statusu na svůj web? Za druhé… Taky jsem byla závislá n ajednom člověku, kterého jsem se nebála, ale bála zároveň. Píchlo mě u čtení u srdce. Vejce mi najednou nepřišlo tolik vtipný, páč k němu mám zase blbou vzpomínku. Se hrozně omlouvám, ale… A pak to Viktorovo nepamatování si jmen. Tak to mě donutilo se usmát, páč „hej ty“ používám dost často 😀 Hm… štěstí, závist, posměch… ještěže má Viktor hlavu plnou vejcete… možná už je na mě pozdě číst tuhle kapitolu… hoří… vesnice v plamenech… ale ne… doteď mi to přišlo i vtipné. A myšlenky v závorkách. Kdo od koho tuhle blbost odkoukal?! A když si už začnu klást otázky, stejně jako autor, teda hlavní hrdina, tak dostanu úder do hlavy? V červnu? před půl rokem, což značí, že není pokračování? Google je všemocný. Vygoogluju si Barona Devila a ufiknu mu koule, že tu není pokráčko…

  3. Jackie Decker říká:

    „Jaký vejce, sakra!“ 3 To je prostě skvělá věta 😉
    První… Minul. Druhý… Také minul. Třetí… Šíp se zabodl do stromu. Čtvrtý napodobil ostatní. Pátý trefil jen paroží a šestý trefil přesně šipku ve stromu od třetího střelce, což by bylo skvělé na nějaké pouti, ale teď se to moc nehodilo. A sedmý… Stále mířil na jelena mizícího mezi stromy. – Jako trefit paroží jelena v běhu a šipku zabodnutou ve stromě, to jako fakt potěší 😀 😀 😀
    Ale řeknu ti, že takhel to ukončit by mělo být zakázaný 😀 (Ne, dobře, vím že je to ten nejlepší způsob jak ve čtenáři vystupňovat napětí.) Ale jako já osobně bych tedy fakt chtěla číst víc, tak doufám že jsi tenhle příběh ještě nevzdal 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *