Princův výlet

Výlet

 

Studenti se houfovali v podhradí, kde čekali, až jim bude umožněn návrat do svých domovů. V teplotách pod nulou se choulili do svých kabátců a mezi s sebou se bavili o svých plánech na pololetní prázdniny.

Jednu skupinku po druhé si postupně přebírali členové Kontrolního Výboru. Ti otevírali magické brány do Prvního světa pro žáky odtamtud a portály na shromaždiště v Druhém světě, kde si své ratolesti přebírali jejich nekouzlící rodiče. Mladí mágové z cechů a rodů měli přesun z Chrámu zajištěný od svých rodin, nebo členů cechu, dle předešlé domluvy.

Každý rok to bylo stejné. A podobně jako loni, čekal Magnus Magnusson, čtrnáctiletý tmavovlasý chlapec na svého staršího bratra už značně netrpělivě. Přešlapoval z nohy na nohu, a co chvíli zíral na zlaté kapesní hodinky. Rozhlížel se po ostatních a čas od času si povzdychl. Do příchodu otce, nebo některého ze starších bratrů zbývala už necelá půl hodina a Ivora stále nebylo nikdy vidět.

 

„To nemůže vyjít, víš jistě, že to umíš používat?“ zašeptal sedmnáctiletý mládenec atletické postavy svému kamarádovi z šestého ročníku, jakmile prošli hradní branou.

„Jasně že,“ odvětil tiše stejně starý princ. Rozhlédl se kolem, aby se přesvědčil, že je nikdo nemůže slyšet. Od nejbližší trojice děvčat před nimi je dělilo snad dvacet metrů a další se ještě zdrželi na vrátnici.

„Já jen, abys to nepoužil špatně,“ vydechl napjatě Ivor.

Adrian se musel pousmát.

„Je to perla, nedá se použít špatně.“

Ivor povytáhl havraní obočí a pak kamarádovi úsměv opětoval.

Zasněžená cesta se vinula z kopce do údolí asi dva kilometry. Museli jít opatrně, přes to, že měli dobré boty, nebezpečí uklouznutí hrozilo stále. Nikdo je neobtěžoval a ani se nezajímal. Popravdě nikoho ani nenapadlo, že by ti dva mohli chystat nějakou nepředloženost. A na to také sázeli.

 

Když Magnus konečně bratra uviděl, šel ve dvojici s princem Adrianem. Zamával na ně a ukazoval na hodinky.

Ivor protočil oči v sloup a otráveně si povzdychl.

„Viděl nás,“ procedil srze zuby.

„To nic, co asi tak nadělá, co?“ usmál se Adrian a sáhl si pod kabát, kde nahmatal stříbrný přívěsek s malou černou perlou s fialovými odlesky.

„Tak připraven?“

„Jo,“ odvětil mu Ivor.

 

Magnus vyrazil směrem k nim, ale musel se prodrat kolem několika skupinek studentů. Ani kdyby běžel, nemohl se tam dostat včas.

„Přechod,“ prohlásil Adrian. To stačilo. Perla se aktivovala a oba je přenesla…

***

Byl čtvrtek 29.ledna 1988. Pod Vítězným obloukem Arc de Triomphe na náměstí Place Charles-de-Gaulle se náhle zhmotnili dva sedmnáctiletí mladíci v pozdně renesančních kabátcích s meči u pasu a oba zůstali stát s očima do kořán.

Lidé se po nich začali ohlížet.

„Jsi si jist, že jsme tu správně?“ Naklonil se černovlasý mladík k plavovlasému.

„No jo, ale…“ Adrian se rozhlédl kolem. Po šedivém dláždění se procházely davy. Ti co chtěli pod obloukem projít, se zastavili okamžitě, jiní přicházeli blíž postupně.

„Co budeme dělat?“ vydechl Ivor přiškrceně.

„Nemám tušení…“

 

„Hele, tati, to budou herci,“ ukázal na ně nějaký malý chlapec.

„Tiše,“ usmál se otec na syna, ale úsměv doplnil přísným pohledem. „Promiňte, pánové, ale vy… Hrajete nějakou historickou bitvu?“ zeptal se pak jeho otec. Takový šaramantní pán s knírem to byl v klobouku a dlouhém šedém kabátě.

„B-bitvu?“ ohlédl se Adrian po Ivorovi. Ten pokrčil rameny.

„Co jim zašermovat?“ navrhl.

„Myslíš jako… Předvádět se? Copak jsme komedianti?“ ohradil se Adrian šeptem. Ale První svět vůbec nevypadal jako ten jejich. Lidé na ně zírali a místní oblečení se vymykalo snad po všech stránkách. Za místními se proháněly po kruhovém objezdu divné smradlavé kočáry bez koní. A Adrian ucítil palčivé bodání pochybností.

„Odkud jste?“ ptal se táta toho malého chlapce podezřívavě.

„Myslim, že nám nic jiného nezbývá…“ naznačil Ivor svému příteli.

„Tak jo, jak myslíš,“ přisvědčil mu princ.

Ivor tasil první.

„To jste přehnal!“ namířil na svého přítele špicí svého krátkého meče.

Adrian couvl a rovněž vytáhl svůj meč.

„Ohrožovat prince, se vám zachtělo, sire Magnussone?“ usmíval se Adrian poťouchle. Mířili na sebe tasenými meči. Začali se obcházet. Znali jeden druhého už dlouho, na hodinách šermu si byli tréninkovými partnery. Věděli o svých silných i slabých stránkách. A ačkoliv nebyli na ničem domluvení, ani neměli sehrané žádné vystoupení, stačilo to, aby zaujali.

Dívali se jeden druhému do očí. Princ příteli přikývl a zaútočil bodnutím.

Ivor jeho meč odrazil a okamžitě kontroval na Adrianův bok.

Princ uskočil a znovu se vrátil do počátečního postoje.

„Myslíte, že tak lehce skolíte soka svého?“ ptal se Ivor užívaje si své nové role.

„Ještě lehčeji,“ odvětil princ. Následoval divoký sled útoků od Adriana. Ivor všechny ubránil a jakmile začal být jeho přítel unavený, pustil se do protiútoku. Diváci s podivem žasli. Zatajovali dech v těch správných místech. Matky kryly zrak svým dětem. Když měl jejich favorit nějaký hezky provedený sek, či sérii úderů, už div netleskali. Ale Ivor s Adrianem byli vyrovnanými soupeři. Navíc si museli přiznat, že se jim to docela líbí, takže své představení záměrně protahovali.

Tedy do chvíle, kdy Adrian udělal chybu a Ivor ho div nesťal. Princ ve snaze přežít, protože jejich meče nebyly cvičné, upadl na zadek a mohl se už tak maximálně svému příteli vzdát…

Lidé byli nadšení. Na dláždění před mágy přistálo na zemi několik franků. Adrian s Ivorem se lidem svorně uklonili. Ačkoliv Adrian až po svém příteli.

„O ničem podobném se starý Grasmis nikdy nezmínil,“ připomněl blonďák tmavovlasému starého trpaslíka, jejich učitele Reálií Prvního světa.

„To ne,“ přitakal mu Ivor, „chceš se vrátit?“

„Ani za nic,“ oklepal ze sebe sníh princ. „Měli bychom se ubytovat a pak najdeme nějakého zdejšího vládce ochotného nás přijmout.“ Hrdě zvedl hlavu. Když uviděl jak Ivor sbírá mince, nakonec se ke kamrádovi přidal. Lidé už šli dál, ale hrozilo, že by se brzy mohli znovu začít srocovat, tak mládenci raději vykročili do šedé džungle městských domů.

„Až se vrátíme, nikomu o tomhle neříkej,“ naklonil se Adrian k Ivorovi. Ten s úsměvem souhlasil:

„Neboj…“

 

Došli k okraji kruhového náměstí uprostřed kruhového objezdu, kudy projíždělo mnoho těch kočárů bez koní. Oběma se špatně dýchalo a krčili nosy nad množstvím cizorodých pachů, které neznali. Ulice byla široká a za ní stálo vedle sebe několikero stejně šedých plácků mezi jednotlivými dalšími dlážděnými cestami, které se odtud rozvětvovaly jako paprsky slunce kolem dokola. Na těch místech rostly malé stromky, jistě ne příliš staré. A za nimi se rýsovaly zdejší několikapatrové domy zvláštní architektury.

Adrian měl oči doširoka rozevřené a pojednou nevěděl jak se bezpečně dostat na druhou stranu. Ani Ivorovi z toho nebylo dvakrát do smíchu. Nic z toho neznali. Společně se rozhlíželi a když o kousek vedle jedna rodina vyrazila mezi auta, která zastavovala aby je nechala přejít, vyrazili kupředu i oni dva.

„Kam půjdeme?“ zeptal se Ivor na druhé straně kouřícího čtyř kolového pekla.  Adrian se snažil zorientovat stejně jako jeho přítel.

„Nemám tušení…“

„Pokud se chceme ubytovat, potřebujeme nějakou krčmu.“

„Asi ano… Ale jakou? A jak ji najdeme?“

„Snad nám někdo poradí…“ Navrhl nakonec Ivor. Ještě že Länkerie a Francie mají společný jazyk… Zastavil kolemjdoucího starého pána o hůlce a velmi slušně jej požádal: „Nevíte prosím, kde je zde nejbližší krčma?“

„Krčma?“ tázal se jich ten pán a přejížděl pohledem z jednoho na druhého.

„Krčma, hostinec…“

„Ach tak, mladí muži hledají hospodu…“  usmál se na ně děda. „A osmnáct už vám bylo?“ zeptal se pak.

Adrian pohlédl na Ivora v němé otázce, zda si myslí, že to má dál smysl. Ale jeho kamarád se odmítl tak snadno vzdát.

„Hledáme ubytování…“ pokusil se ještě. Pán v klobouku se rozesmál a pak ukázal do jedné ulice.

„To jste mohli říct rovnou, že chcete do hotelu, kdo má tomu vašemu hereckému žargónu rozumět, že, támhle po des Champs Elysées na druhé křižovatce vlevo je Villa d’Este. Já osobně tedy nevím jak tam vaří, ani jaké tam mají pokoje, ale kdyby se vám tam nelíbilo, tak tady v okolí je i pár dalších hotelů, to už se doptáte…“ Zvedl klobouk, uklonil lehce hlavou na pozdrav, „pánové…“ řekl ještě a šel si dál po svých.

„Hotel…“ pronesl princ poněkud nedůvěřivě, ale Ivor pokrčil rameny. Ať už si mysleli co chtěli a že to nebyly zrovna myšlenky, které by si Francouzský prezident mohl dát za rámeček, vydali se směrem, kterým je starý pán poslal.

Hotel Villa d’Este nevypadal na první pohled nijak odlišně od okolních domů. Jen okna byla téměř až k zemi a téměř splývala s dveřmi. Skrze skla bylo vidět dovnitř na stoly a židle a pro oba mágy to bylo jako jeden veliký podivuhodný sen. Všimli si, kudy dovnitř vcházejí lidé a následovali jejich příkladu. Nebyl to veliký hotel, ale dole v restauraci bylo útulno, nehledě na skvělé vůně nejrůznějších pokrmů, které je oba hned zlákaly. Ovšem jak brzy zjistili, jejich šermem vydělané peníze stačily sotva na nějaký ten teplý ovocný čaj pro zahřátí. A to ještě jenom jeden…

Vyšli ven s náladou ještě víc u bodu mrazu, než panovala okolní teplota.

„Co teď?“

„Asi teď necháme ubytování být a najdeme sídlo zdejšího vládce. Přeci nevyhodí tak vážené hosty na ulici, ne? Tam bude ubytování i něco k jídlu.“ Rozhodl Adrian nakonec. Jenže kde najít palác vůdce nevěděli ani jeden.

Nakonec jim nezbylo než se znovu začít ptát, což Adrian raději opět nechal na Ivorovi, který byl v tomto směru o něco přizpůsobivější.

Někteří na ně koukali jako na blázny. Přeci jen v době demokratických sociálních reforem ve Francii se ptát na krále, či vládce… Ale nakonec se jim přeci jen podařilo najít takovou milou paní, která se s nimi ráda zasmála a trpělivě, jakoby s nimi hrála nějaké divadlo, jim vysvětlila, že už dávno krále nemají, nýbrž prezidenta, který sídlí jako všichni prezidenti před ním v Elysejském paláci.

„Nejlépe se tam dostanete metrem,“ vysvětlovala jim, „tady nasednete na Charles de Gaulle Étolle,“ ukazovala směrem zpět k Vítěznému oblouku, „a pojedete na Opéru, tam odsud je to už jen kousek…“ Usmívala se a přidala rovnou i vysvětlení, co to metro je a jak vypadá. Ne, že by si to mladí mágové, kteří navštívili První svět poprvé, snad uměli představit. Ale vzhledem k tomu všemu jak to kolem vypadalo, už se tak nějak ničemu přímo nedivili. Přesto, že se vlastně divili úplně všemu…

Ještě několikrát se zeptali lidí na metro, tak jak jim poradili, si zakoupili jízdenky a nastoupili do té podivné lesklé krabice plné židlí, která se pohybovala po kolejích. Museli dávat pozor, aby nepřejeli cílovou stanici, protože všechny vypadaly stejně a se slovy: „Zlatý portál.“ a „To mi povídej…“; nakonec přeci jen správně vystoupili s žaludky jako na vodě.

Vylezli na ulici, doptali se na Elysejský palác a došli před hlavní bránu na nádvoří. Tam viselo několik Francouzských vlajek, a stála čestná stráž. Nutno podotknout, že bez mečů.

„Jak se tam dostaneme?“ Naklonil se tentokrát Ivor k Adrianovi. Princ ale jen pokrčil rameny a zamyšleně zkousnul ret.

„Můžeme se nechat ohlásit,“ navrhl.

„Podívej, jak vypadáme my a jak oni!“ ukázal na lidi kolem. „Pod jakou záminkou by jsi se asi chtěl ohlašovat?“ vrátil ho Ivor zpět na zem.

„No pod jakou asi…“ zkusil to Adrian ještě, ale stačil mu jediný pohled na kamaráda, aby věděl, že tak jednoduché to nebude.

„Nějak se tam dostat musíme,“ poznamenal. To si Ivor dokázal odvodit taky, ale dobrý nápad je nějakým zázrakem oba míjel.

Až když přijely černé kočáry bez koní, a na bráně stráž vydala rozkaz k jejímu otevření, je oba napadlo totéž.

Kouzlo pro neviditelnost. Naproti byl malý obchůdek se starožitnostmi. Schovali se v něm před zraky lidí z ulice. Adrian uspal kouzlem prodavačku a Ivor zákazníka. Pak už se museli jen zneviditelnit a proplížit za pomalu vjíždějícími auty.

„Invisibilitatem videtur mox.“ Zašeptali společně. Nenápadně pootevřeli dveře, protáhli se ven, překonali nebezpečnou ulici a proběhli branou, aniž by si jich kdokoliv všiml. Museli se neustále držet při sobě, kdyby se ztratili jeden druhému, byla by to potíž.

***

Magnus zatím nemohl věřit vlastním očím. Jeho bratr i princ, zmizeli…

Rozhlédl se kolem, došel až na místo, kde posledně stáli, ale nenašel nic. Stopy tu prostě končili a už se neobjevili. Jen málo jiných studentů se po nich ohlíželo, nebo sledovalo jeho snažení. Všichni měli svých starostí dost a nikdo nechtěl propásnout zrovna ten svůj doprovod…

A tak se na zasněženém prostranství několik tváří vystřídalo, než se zde konečně objevil portál, kudy přišel Thor, Magnusův a Ivorův nejstarší bratr.

„Ahoj, Magnusi,“ pozdravil ho.

„A-ahoj,“ vypravil ze sebe Magus přiškrceně.

„Děje se něco? Kde je Ivor?“

„Eh…“ rozhlédl se nejmladší z Magnussonů kolem, jakoby zoufale pátral po nějaké opoře, které se mu nedostávalo.

„Takže?“ připomněl se mu Thor. Magnus pak jen pokrčil rameny. Když uviděl, jak se bratr zamračil, vychrlil ze sebe: „Není to moje chyba, byl tu a najednou tu nebyl a Adrian Luneclair zmizel s ním…“

„Jak to myslíš, zmizel?“ chytil ho starší bratr za ramena. „Vykouzlili si portál, odešli s někým jiným…?“

„Ne! Prostě zmizeli… Princ si sáhnul ke krku, něco si šeptali a pak prostě byli pryč…!“

Thorovi došlo vzápětí, o čem bráška mluví. Jediné co tomu odpovídalo, bylo použití Perly. Ale co teď? Perla se používala pouze jako přemostění dvou světů, takže mohl očekávat, že jsou v tom Prvním. A protože Perlu rodu Magnussonů měl on sám, bylo jasné, který z těch dvou byl iniciátorem celého toho… útěku. Thor si povzdechl. Nebylo to poprvé, kdy Ivor utekl, ale poprvé to bylo jen v rámci Druhého světa a skončil v paláci královské rodiny Luneclairů. Fakt, že teď zmizel i s princem, dělal celou situaci mnohem závažnější.

Horečně přemýšlel jak s danou situací naložit. Měl přivést bratry domů. Oba bratry… Kdyby se ukázal jen s jedním, otec by se vyptával. Ani ředitel školy-Chrámu ještě nic nevěděl, nemluvě o tom, co by tomu řekla královská rodina… Mohl by je jít hledat, ale nemůže tu nechat Magnuse jen tak. A možnosti co s ním byly v podstatě jen dvě. Buď ho přivede domů k rodině, ale pak se všeho ujme jejich otec a nebo ho odvede zpět do Chrámu a požádá ředitele, aby tam mohl ještě chvíli počkat. Což by ovšem bráška nemusel dobře snášet. Magnus celkově špatně nesl, pokud nebyl středem pozornosti. A po jeho výskoku z okna mu musela být ode všech věnována maximální pozornost. Navíc ředitel Ferrewell, by jistě okamžitě začal burcovat obě rodiny, plus Kontrolní výbor. Což na druhou stranu může Thor sám…

„Teď půjdeme domů, jasné?“ otočil se Thor na Magnuse přísně a nesmlouvavě.

V bráškovi hrklo a jen neochotně přikývl.

Thor vykouzlil portál a společně prošli nedaleko svého rodinného sídla. Byl to hrad, jak se patří. Spíše by se dalo říct pravá severská pevnost. Veliká kamenná strohá stavba určená spíše k praktický účelům boje, než pro okrasu a pohodlí těch, kteří ji obývají.

„Jdeme.“ Rozhodl starší z bratří a vykročil po cestě směrem vzhůru na vrchol skály, kde stála.

Magnus stísněně mlčel. Vůbec nechápal, proč to musí Ivor tak komplikovat. Viděl přeci jeho zamávání, ne? Tak proč?

To Thor se podobnými myšlenkami nezabýval. Přivedl bratra branou na dvůr a poslal jej do svého pokoje. Sám se pak vydal přímo k otci, aby mu vše vysvětlil dřív, než se o to pokusí svými slovy Magnus.

Najít hlavu rodu Magnussonů naštěstí nebyl pro nejstaršího syna žádný problém. Otec se pohyboval buď v pracovně, nebo na cvičišti, nebo procházel a kontroloval pevnost, nebo měl nějaké jednání, ale vždycky nakonec skončil ve své pracovně. A proto se Thor vydal přímo tam.

Thorssen Magnusson právě z pracovny vycházel. Dozvěděl se o návratu svých synů a chtěl je jít přivítat. Když uviděl na chodbě Thora samotného, přísně se zaškaredil.

„Poslal jsem Magnuse do svého pokoje,“ začal Thor obezřetně.

Otec mu přikývl s neměnným výrazem.

„Ivor odešel z Chrámu s Adrianem Luneclairem…“

Na to si jeho otec povzdechl.

„To u nich chce trávit už i pololetní prázdniny…?“ Nebyla to však otázka žádající si odpověď. „No…co můžeme dělat…“ dodal k tomu jen.

Po těch slovech se Thor otočil a chtěl odejít.

„Kam jdeš?“

„Zkusim ho přesvědčit, aby se vrátil…“

 

Přesto, že Thor doma přímo nelhal, neměl z toho dobrý pocit. Odešel dolů pod pevnost a dalším portálem rovnou do sídla Kontrolního výboru v Nové Auroře. Tam si to zamířil přímo do Kanceláře vedoucího Útvaru pro přechod mezi světy, kde zaklepal, ale na vyzvání nečekal.

„Dobrý den, mohu dál?“ zeptal se a zavřel za sebou.

Za stolem tam seděl starší uhlazený mág, který právě pročítal nějaké hlášení a svůj nesouhlas s takovým přístupem dal najevo ignorací návštěvníka.

„Jsem Thor Magnusson a…“

„Já vím, kdo jste.“ Uťal ho nevzrušeně a teprve teď k němu vzhlédl.

„Jdu ohlásit neoprávněný přechod do Prvního světa.“ Vysvětlil Thor, proč vlastně přišel. Pan Grover ho pohybem ruky vyzval, aby se posadil.

„Můj mladší bratr Ivor s princem Adrianem použili Perlu a přešli do Prvního světa namísto návratu ke svým rodinám o pololetních prázdninách.“

Úředník opět papír odložil.

„Tak to je mi líto, pokud neporuší Nejvyšší magický řád, těžko můžeme jakkoliv zpochybňovat konání královské rodiny.“

To Thora dopálilo.

„Pochybuji, že by král s královnou věděli o konání jejich syna. Ani jeden z nich nejspíš v Prvním světě ještě nikdy nebyl. A vzhledem k tomu, kde tu Perlu použili, pochybuji, že se jedná o schválený výlet na těch nejvyšších místech. Domnívám se, že by Kontrolní výbor měl zakročit.“

Úředník chvíli váhal a přemýšlel. Ale nakonec Thora ujistil, že pro jeho bratra i prince Adriana někoho vyšlou.

„Chtěl bych se podílet na pátrací akci.“ Vyslovil nejstarší syn Magnussonů svůj požadavek.

„Nuže dobrá, v tom vám bránit nemohu.“ A tak bylo rozhodnuto.

***

Adrian a Ivor se drželi jeden druhého. Viděli navzájem svou auru, takže jim nedělalo potíže postupovat přes nádvoří až k hlavnímu vchodu. Okrasné zasněžené stromky po stranách nádvoříčka působily nevlídně a srdce jim bušila vzrušeným napětím.

Prošli dovnitř za delegáty, kteří přijeli v černém hlučném kočáře bez spřežení, a ocitli se ve vstupní hale. Bílé sloupy, červené dláždění, bílé zdi a bílé dveře se zlatým lemováním. Zavedení elektřiny a jiných moderních doplňků nijak nerušilo středověký historický nádech těch míst, který oběma připomněl jejich domovinu.

Jak postupovali hlouběji, zírali na obrazy, nástěnné malby, ale i nábytek a mohli obdivovat i prostory běžným návštěvníkům uzavřené. Prozatím se však drželi oněch delegátů, kteří jak vyposlechli, mířili na schůzku s prezidentem.

A tak se dostali až do přijímacího sálu. Podlahu zdobil červený koberec. Blikalo tam spousta světel a v rozích postávali lidé, kteří si říkali novináři za podivnými stroji. Ivor stáhl Adriana bokem vedle dveří, odkud sledovali, jak si lehce připlešatělý starý pán v šedém obleku potřásá rukou s jedním z delegátů, který se od prvního lišil jen tím, že měl kulatější obličej jiné oči a tmavší vlasy.

Kdyby si teď oba mágové viděli do očí, věnovali by si nejistý pohled. Vlastně vůbec nerozuměli účelu toho setkání. Ti dva se usmáli na ty “novináře“ a pak se společně odebrali do jiné místnosti. Tam si povídali o nějakých politických věcech, kterými ani Ivor, ani Adrian nerozuměli. Načež se rozešli. Ještě se předvedli novinářům, každý pronesl krátkou řeč a byl konec. Prezident François Maurice Marie Mitterrand se odebral do své prezidentské kanceláře, kam se ovšem mágům nepodařilo nenápadně protlačit. Takže zůstali stát na chodbě, kde přede dveřmi k Francouzskému panovníkovi stála čestná stráž. Podivná, to jistě. Měli něco v uších a taky jen obleky a vlastně vůbec stráž nepřipomínali…  Ale to jim zrovna dvakrát nepomáhalo.

***

Pan Grover vzal Thora do kanceláře, kde na zdi visela veliká nástěnná mapa celého Prvního světa. Nechal si zavolat dva další podřízené a společně se pokoušeli lokalizovat otisk aury obou zmizelých. Francie – Paříž – Elysejský palác…

A měli jasno. A to i v tom, že skutečně musejí jednat a pokud možno okamžitě.

***

Adrian s Ivorem se nemohli na ničem domlouvat a čas neviditelnosti se jim krátil. Bylo vlastně jen logické, když se beze slov shodli na tom, že bude potřeba spát uspat stejně jako ty dva v obchodě. A přesně to také udělali. Osobní stráž prezidenta se odporoučela k zemi a blonďák s brunetem se zviditelnili před prezidentskou kanceláří.

„Jdeme?“

„Jdeme!“

Společně otevřeli prudce dveře a vrazili přímo k prezidentovi.

***

V prezidentu Mitterrandovi hrklo, jak ho oba mladíci vyděsili svým příchodem i vzezření.

„Kdo jste? Co tu chcete?!“ Zvedl se od stolu a ruce se mu roztřásli.

Ivor kouknul na Adriana a ten se ujal slova: „Buďte zdráv, pane Mitterrande, vládče Francie. Jsem Adrian Luneclair, princ Länkerie.“ Uklonil se šokovanému muži hlavou s dlaní na prsou.

 

Thor Magnusson, Eugënio Matos a Nicola Cioni z Kontrolního výboru se přenesli přímo na chodbu, kde ještě před okamžikem oba uprchlí mágové stáli. Ač se to zdálo naprosto šílené, existoval jediný směr, kterým mohli zmizet…

 

A pak se to semlelo všechno hrozně rychle.

Adrian se pousmál, nadechl k dlouhému proslovu, ale než stačil skutečně promluvit, dveře za jeho zády rozrazili členové Kontrolního výboru.

„Ivore!“ zahřměl Thor přísně bratrovo jméno. Ivor přiskočil ke svému příteli, ale Adrian nic nestihl. Bylo zřejmé, že je po všem. Nemělo smysl snažit se pomocí Perly vracet zpátky, stejně už bylo vše prozrazeno a oni byli dopadeni jako nějací zločinci.

„Jste v pořádku?“ zeptal se obou mládenců pan Matos, zatímco Nicola Cioni, odborník na paměťová kouzla se ujal zdejšího prezidenta.

„Ano,“ vypravil ze sebe princ přiškrceně.

„Co vás to U Merlina napadlo?! Víte co jste mohli způsobit?! Teď se urychleně vrátíte, kam patříte. Kontrolní výbor si u vás obou povede záznam a o vašem trestu rozhodnou Král s královnou.“ Mladý Luneclair ani Magnusson nedostali na výběr a byli přeneseni do Nové Aurory na úřadovnu kontrolního výboru, kde museli vyčkat na příchod královské rodiny. Včetně Thora, který si bez toho nemohl mladšího bratra odvést domů.

 

Seděli všichni tři ve strohé místnosti zcela osamoceně. Že jsou pod přísným dohledem, ale nebylo pochyb. Objímalo je stísněné mlčení. Každý z nich měl o čem přemýšlet. Thor věděl, že bude mít co otci vysvětlovat. I proto na bratra přísně zahlížel. Ivor si uvědomoval, že se nezachovali zrovna dobře a bál se hněvu krále a královny. Hlavně se bál toho, že už k nim nebude moct jezdit na prázdniny a kamarádit se s Adrianem.

I princ se cítil pod psa. Zachoval se nezodpovědně a mimo sebe ohrozil i svého nejlepšího přítele. Bude moci být rád, pokud to odnesou jen pokáráním a záznamem u Kontrolního výboru. I když to vůbec není nejšťastnější začátek do budoucího života. Zvlášť pro korunního prince.

Ale ani tak toho nelitoval. A stačil mu jeden pohled na Ivora, aby věděl, že ani on nelituje. Při vzpomínce na hraný šerm, nebo metro a pokus proniknutí k prezidentovi, se prostě musel uchechtnout a Ivorův úsměv ho ubezpečil, že to vidí stejně.

Bohudík, nebo bohužel, nemuseli čekat dlouho. Pan Grover přivedl Adrianovy rodiče do půl hodiny.

Všichni tři útrpně čekající vstali. Král se tvářil přísně a jeho pohled patřil Adrianovi. Poté se ohlédl na Thora Magnussona.

„Děkujeme vám, za iniciativní jednání a včasný zásah. Doufáme, že vy i váš otec přijmete naši omluvu za nezodpovědné chování našeho syna.“

„Není zač, králi,“ vypravil ze sebe Thor přiškrceně. Něco takového nečekal. Spíš předpokládal, že dostane kázání jako ti dva. Ale to se nestalo.

Král Lucien se ohlédl po mladším z Magnussonů a svém synovi.

„Vy dva půjdete s námi.“

Neznělo to dvakrát pozitivně, i když pro Ivora osobně pořád lépe, než: ‚Vrátíš se domů ke své rodině.‘

A tak odešli do královského paláce, kde král s královnou Ivorovi nic nezazlívali, zato princi Adrianovi vyčinili, odebrali Perlu a promluvily do duše. Thor se vrátil domů s nepořízenou, ale klidnější myslí, neboť věděl, že teď už je Ivor v relativním bezpečí…

Doporučené z našeho blogu:

  • Osud ve svých rukou – PrologOsud ve svých rukou – Prolog V životě každého člověka nastane někdy zlomový okamžik. Takový který vás srazí téměř na samé dno. Pak existují jen dvě možnosti. Buď zatnete zuby vstanete a budete s tím něco dělat, nebo […] Posted in Osud ve svých rukou
  • Osud ve svých rukou – Kapitola 2Osud ve svých rukou – Kapitola 2 Gintaras se dozvěděl, že byl přihlášen ke studiu v Chrámu. Největší a jediné oficiální instituci, zaměřené ke vzdělávání mladých nadaných mágů. Rozhodli o něm za jeho zády a i když by toto […] Posted in Novinky, Osud ve svých rukou
  • Osud ve svých rukou – Kapitola 1Osud ve svých rukou – Kapitola 1 Ginatara Žaltyna čeká velmi vážné rozhodnutí, o kterém ovšem nevěděl... Jak se zachová, až zjistí jaké překvapení si pro něj rodiče připravili? Posted in Osud ve svých rukou
  • Hrdost a čest – Kapitola 2Hrdost a čest – Kapitola 2 Týden… Celých sedm dní byla Rujána na všechno sama. Jistě, její úloha vládkyně v období míru nebyla těžká a mír stále oficielně panoval, to jen v jejím nitru byla předzvěst války […] Posted in Hrdost a čest
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

4 reakce na Princův výlet

  1. RaganaRagana říká:

    Vždy, když si tohle čtu, tak se musím opravdu smát. 😀
    Kdyby tohle Ariel věděl, tak přijde o další z mnoha iluzí… :D:D

    • Profilový obrázekJackie Decker říká:

      Mě na výtlem stačila věta: v pozdně renesančních kabátcích :D:D:D Pamatuješ ty obrázky, co jsi mi ukazovala? :D:D:D No Ariel by tohle asi vydýchával špatně 😀 Ale ono mu bude stačit až se dozví co dělal bratříček 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *