Starwish – Kapitola 11

Večírek

Následující den ráno se Deuce rozletěl ke Kyselému močálu, jednomu z nejmokřejších míst na celé Domovské Planetě. Strávil tam docela dlouhou dobu, jelikož pomocí skenerů své Skyfish prohledával snad každou píď země, snažíce se najít havarovanou pirátskou loď. I zde se přitom musel vypořádat s několika hlídkami bezpilotních bojových letounů Federace, které se mu připletly do cesty.

Teprve po několika hodinách komandér koutkem oka zahlédl objekt, který připomínal trup nějaké lodi. Poblíž také objevil vhodné místo k přistání. Jakmile dosedl se svou Skyfish na zem, vystoupil z ní a vydal se k hledanému plavidlu.

Trup pirátské lodi byl v dezolátním stavu, celý zčernalý a okolo něj se povalovaly uvolněné trosky. Deuce začal opatrně obcházet místo havárie. Brzy nato mu padl zrak na nějaké ležící tělo. Přistoupil k němu blíž a pohlédl do tváře jakési zesnulé mimozemšťanky s liščíma ušima. Bylo zřejmé, že zde musela ležet už několik dní.

„Hmm, tak tohle je zajímavé,“ řekl si Deuce. „Musím o tom zpravit Mateřskou Loď.“ Hned nato zapnul svůj osobní komunikátor a začal vysílat kapitánce Oracle.

Brzy se ozval zvuk potvrzující příjem. „Komandére Deuci?“ byl slyšet hlas Oracle.

„Kapitánko,“ hlásil Deuce, „myslím, že jsem něco našel.“

„A copak to je?“ tázala se Oracle.

„Vidím tady v Kyselém Močálu trosky té lodi,“ informoval Deuce. „Vypadá to, že tu havarovala už před nějakou dobou. A taky tu vidím nějakou mrtvolu. Nevypadá jako člověk.“

„Lze nějak identifikovat mrtvého?“ ptala se Oracle.

„Zkusím to,“ řekl Deuce, „dejte mi chvilku.“ Nato začal opatrně prohledávat tělo mimozemšťanky. Brzy se mu povedlo najít identifikační kartu. „Tady to mám,“ hlásil a prohlížel si průkaz. „Jmenuje se Kitsune a je z rasy Foxkindů.“

„Řekl jste Kitsune?“ přeptala se důrazně kapitánka.

„Jo,“ přikývl Deuce a trochu se ušklíbl. „Škoda, že jsme se nepotkali, když byla naživu.“

„Aha,“ uvažovala Oracle. „Kousky skládačky se konečně začínají spojovat.“ Na chvilku se odmlčela, načež vyzvala Deuce: „Komandére, potřebuji, abyste se soustředil. Rozhlédněte se svýma očima po okolí. Vidíte něco?“

„Svýma očima?“ nechápal Deuce. „Ale tady kolem není nic zvláštního.“

„Snažte se soustředit,“ naléhala Oracle. „Mžourejte, pokud to pomůže.“

Komandér poslechl kapitánku a zašilhal, dívajíc se kolem sebe. „No, já -“ začal, ale hned se zarazil. „Počkat, myslím, že jsem viděl záblesk světla,“ pronesl, dívaje se do nedaleké trávy.

„To,“ ozvala se Oracle. „Soustřeďte se na to.“

„No nevím,“ pronesl Deuce, „bylo to spíš jako odraz slunce v mých očích. Ale zkusím to znova.“ Znovu zašilhal a rozhlížel se. Po chvilce se opět zarazil. Zase to samé místo! „No jo, zahlíd jsem to zas! Ale je to zvláštní.“

„Skvělé,“ zaradovala se Oracle, „ještě se toho nezmocnili. Deuci, rychle to vezměte a pak odleťte pryč. Vraťte se s tím na základnu.“

„Rozkaz,“ odpověděl Deuce. Mám dojem, že Oracle ví něco, co ostatní neví, pomyslel si a přiblížil se k lesknoucímu předmětu. Po jeho sebrání jej schoval do dlaně a vrátil se s ním do stíhačky, kde si jej důkladně prohlédl.

Předmět měl velikost obilného zrnka a hvězdičkovitý tvar. Zářil poměrně jasným světlem, což bylo nejlépe vidět, když jej Deuce zastínil druhou rukou. Objekt měl strukturu z nějakého druhu kovu. No jo, ale který kov by mohl takhle zářit? divil se komandér.

Tajemná věc se také vyznačovala další anomálií. Ať se na ni Deuce díval z jakéhokoliv úhlu, vždy viděl před sebou ten samý hvězdičkovitý útvar. Vypadalo to, že onen předmět ani není trojrozměrný. Nechápal, jak je to možné, ale usoudil, že prozatím bude lepší nelámat si s tím hlavu. Schoval objekt do kapsy u kalhot a připravil se ke startu. Za okamžik už byl na cestě zpátky na základnu.

***

Po přistání v hangáru Mateřské Lodi se Deuce bezodkladně vydal i se záhadným předmětem v kapse na můstek. Sotva tam dorazil, udiveně se rozhlédl kolem sebe. Místnost byla totiž úplně prázdná, pouze kapitánka Oracle postávala u svého křesla v očekávání komandérova příchodu.

„Hej, kde jsou všichni?“ divil se Deuce nahlas.

„Domnívám se,“ řekla Oracle, „že se všichni zúčastnili večírku, který se pořádá v kafeterii.“

„Vážně? Při jaké příležitosti?“ zajímal se Deuce.

„Ona vám to neřekla?“ podivila se pro změnu kapitánka. „Dnes se pořádá uvítací večírek pro Ginny. Je to přece už více jak týden, co se k nám připojila.“

„Jejda,“ lekl se Deuce, „tohle jsem nevěděl! Proč mi o tom nikdo neřekl?“

„Nebojte se,“ uklidňovala ho Oracle, „Ginny bude šťastná už z toho, že se tam objevíte.“

„Přál bych si, aby to bylo tak snadné,“ posmutněl komandér. Mrzelo ho, že se o celé akci nedozvěděl dříve. Jak já můžu Ginny poblahopřát, když pro ni nic nemám? ptal se sám sebe. Najednou se rozpomněl na pravý důvod své přítomnosti na můstku, čímž pozapomněl na starost s večírkem. Zašmátral v kapse, z níž pak vytáhl kovové zrnko. „Tady je ta věc, kterou jsem našel na místě havárie,“ řekl a podal předmět kapitánce.

Oracle si vzala kousíček kovu do pravé ruky, ale najednou se zapotácela. „Au! Moje hlava!“ postěžovala si.

„Kapitánko, jste v pořádku?“ trhnul sebou Deuce.

„A-ano, jsem,“ vydechla Oracle, držíce se za hlavu levou rukou. „Tohle… se mi ještě nikdy nestalo. Bylo to jako… náhlý příval jasnozření.“

„Neměl bych radši zavolat Tessu, aby se na vás podívala?“ navrhnul Deuce.

„Ne, to nebude nutné,“ odvětila Oracle a svěsila levou ruku. „Už jsem v pořádku.“

Komandér se podíval na zrnko v kapitánčině dlani z jedné a potom z druhé strany. „Ať se na to koukám z jakýkoholiv úhlu,“ pronesl, „vidím jenom ten samý zářivý hvězdičkovitý tvar. Dokonce je to tak i cítit.“ Na chvilku se zamyslel. „Není to hologram? Je to, jako by někdo vzal ten samý obraz a znásobil úhel vidění tak, aby to vypadalo stejně ze všech stran.“

„Ne,“ odmítla Oracle a poškrábala se na hlavě. „Nejsem si jistá, jak tohle popsat.“

„Vy o tom něco víte?“ položil Deuce palčivou otázku.

„Jen velmi málo,“ odvětila Oracle a levou rukou sáhla pod límec svého oblečení. Zpod něj vyňala jakýsi náhrdelník a náhle bylo všechno tak jasné jako den. Na konci tohoto náhrdelníku byl připojen naprosto identický hvězdičkovitý objekt.

Deuce překvapením vyvalil oči a skoro ani nedýchal. „Cože?!“ vyrazil ze sebe. „Vy už jednu takovou věc máte?! Co jsou zač?“

„Jen pár jedinců vlastní tyto ‚hvězdné úlomky‘, jak se jim říká,“ pravila Oracle, ukazujíce na útvar na náhrdelníku. „Podle toho, co jsem věděla, to byly pouze kousky módní bižuterie.“

„No a z čeho teda je ten… hvězdný úlomek?“ vyptával se Deuce.

„Z obyčejného železa,“ objasnila Oracle. „Je zvláštní tím, že září a že nemůže být přetvarován nebo zničen. Ale všechny přístroje o něm říkají, že je ze železa.“

„A po tomhle teda Federace jde?“ přeptal se Deuce.

„To ještě nevím,“ zachmuřila se Oracle. „Stále se to snažím ověřit.“

„Třeba chtějí prostudovat tu jeho nezničitelnost,“ usuzoval komandér. „Vím, že by to mohlo být užitečné.“

„Ne,“ odmítla kapitánka, „už jsem to dlouho studovala. Strukturu tvoří obyčejné železo. Má však nějakou neznámou sílu, která jej drží pohromadě.“ Krátce se odmlčela. „Brzy zjistíme, jestli je tohle opravdu to, co Federace hledá,“ řekla, nasazujíce si náhrdelník a schovávaje čerstvě získaný předmět. „Pro tuto chvíli bychom se mohli připojit k ostatním na večírku, co říkáte?“

Deuce posmutněl podruhé. „No…“ řekl tiše, „mám špatný pocit z toho, že tam půjdu s prázdnýma rukama. Nemám nic, co bych mohl dát Ginny jako dárek.“

„Proč ji potom neobdarovat tímhle?“ tázala se Oracle a obrátila se k červenému kufříku, který ležel v místnosti. Přešla k němu a vzala jej do ruky, načež se s ním vrátila k Deuceovi a podávala mu jej. Komandér jej převzal, přičemž si na něm přečetl, že je to nová sada nářadí vyrobená na povrchu Domovské Planety.

„Pane jo,“ podivil se Deuce, „jak se vám to povedlo sehnat?“

„Mohu vidět budoucnost, pamatujete?“ děla Oracle.

„No jo,“ pronesl Deuce, „ale já… ne, tohle nemůžu přijmout. Vy byste jí měla dát tenhle dárek,“ řekl a natáhl ruku s kufříkem ke kapitánce.

„Jste si jistý?“ optala se Oracle.

„Jo,“ přikývl Deuce, „tohle musím odmítnout, je to na moji zodpovědnost. Ale děkuji vám.“

Oracle si od komandéra vzala zpět sadu nářadí a lehce se pousmála. „Z vás ještě může být dobrý kapitán,“ vyjádřila se. „Mimochodem,“ svraštila najednou čelo, „chci vám říct ještě jednu věc… Dávejte pozor na Ginny.“

„Proč?“ nechápal Deuce. „Udělala snad něco špatného?“

„Ne, nic takového,“ řekla Oracle. „Řekněme, že je to taková předtucha.“

„Moc se nelíbí, jak to zní,“ zapochyboval Deuce.

„Teď si s tím nelamte hlavu,“ pravila Oracle, „a pojďte se mnou do kafeterie. Jistě nás už čekají.“ Nato se oba vydali ven z můstku.

***

Deuce a Oracle vstoupili do slavnostně vyzdobené jídelny, kde se shromáždila bezmála celá posádka Mateřské Lodi. Všechna místa k sezení byla obsazená, takže mnozí lidé postávali porůznu po místnosti. Johnny téměř nestíhal obsluhovat všechny přítomné hosty. Vedle něj a ostatních členů posádky tu byli i Swig, Tessa, Mare, Deadeye a samozřejmě Ginny, oslavenkyně dnešního večírku.

„A hele!“ hlasitě se ozval Swig, který jako první zahlédl nové příchozí. „Koukněte, kdo se přišel připojit k večírku!“

Všichni členové posádky se ohlédli na kapitánku s komandérem, k nimž si brzy nato Ginny prorazila cestu davem. „Babičko! Pane Deuci!“ vítala je s radostným úsměvem. „Už jsem se bála, že sem nepřijdete.“

„My bychom si nenechali ujít tuto příležitost, drahá,“ pousmála se Oracle.

„No… Jo, přesně tak,“ pronesl Deuce. Vzápětí sebou trhnul, když zaslechl chrápání Tessy, která spokojeně spala na svém oblíbeném místě k sezení. „Co se to s ní sakra stalo?“ vyrazil ze sebe.

„Swig z ní udělal svou parťačku u piva,“ vysvětlil mu kolemjdoucí Johnny. „Dlouho nevydržela, chudinka.“

„Opravdu je docela zajímavé,“ dodala Deadeye, „že oběma vlastně nic není. Haló,“ začala volat na celou jídelnu, „kdo chce ochutnat moji ‚éterickou sodu‘?“

Deuce se pojednou zvesela zasmál při pohledu na zpitou Tessu. „Tak tohle si zaslouží, abych si udělal její fotku za účelem vydírání,“ prohodil s úšklebkem. „Teď už ví, co já musím snášet.“

Komandér rychle vytáhl svůj fotoaparát a namířil s ním na Tessu. Najednou se k němu přiblížil Mare a svou obrněnou rukou mu zabavil přístroj.

„Hej, Mare, vrať mi to!“ protestoval Deuce. Avšak k jeho zděšení lovec odměn poslal fotoaparát k zemi, načež se přístroj rozlomil na několik kusů. „Á, tys to rozbil!“ křičel rozčilený komandér.

„Uklidni se, Deuci,“ řekla pobavená Deadeye. „Ta pravá párty právě začíná!“

Komandér byl nucen zapomenout na svůj zničený fotoaparát a začít se bavit spolu s ostatními.

***

Oslavy trvaly několik hodin. Po jejich skončení se skoro všichni postupně rozešli do svých ubikací, s výjimkou Johnnyho, jenž se šel usadit do kuchyně, aby se vzpamatoval. V jídělně zůstali pouze Deuce a Ginny, kteří seděli u stolu naproti sobě.

„Uf,“ vydechla úlevou inženýrka. „Všichni jsou už pryč. Jsem hrozně unavená.“

„Jo, to mi povídej,“ opáčil komandér a ušklíbl se. „No, já už bych měl taky jít.“

„Ach, pane Deuci,“ zadržela ho usmívající se Ginny. „Vím, že je to sobecké, ale chtěla bych vidět dárek, který pro mě máte.“

V Deuceovi to hrklo, když uslyšel slovo „dárek“. Najednou zalitoval, že se na můstku rozhodl nedarovat dívce sadu nářadí, kterou mu nabízela kapitánka Oracle. V rychlosti se pokusil vymyslet něco jiného, přičemž se nemohl ubránit návalu trapnosti. „No, já, eh…“ zrudnul až za ušima. Hrábnul pravou rukou do jedné kapsy u kalhot, v níž měl nějaké smetí a poté natáhnul pravačku zaťatou v pěst k inženýrce. „Já mám pro tebe tenhle… prach?“ vypravil ze sebe. Nato rozevřel dlaň a odhalil tak malé množství prachu a několik kousíčků papíru.

Ginny chvíli vyjeveně zírala na Deuceův „dárek“ a hned nato posmutněla a sklonila hlavu. Nepromluvila ani slovo.

Ani Deuce nic neřekl. Posmutněl právě tak jako Ginny a uhnul pohledem. Vůbec nevěděl, jak se vyvléknout z této mimořádně trapné situace. Teď mě asi seřve, obával se.

Najednou se dívka uchichtla. „No,“ pronesla, „říká se, že je to myšlenka, co se počítá. Tedy… je mi ctí přijmout váš prach.“ Vzápětí si skutečně vzala do hrsti smetí, které jí komandér nabízel.

„Moc se omlouvám,“ pronesl lehce udivený Deuce, „nevěděl jsem o tvém uvítacím večírku.“

„Já vím,“ přikývla Ginny. „Ale to já jsem vám o něm nedokázala říct. Chtěla jsem vám o tom povědět včera, ale já… ehm… jaksi jsem ztratila sama sebe, když jsem přišla do vaší ubikace.“

„Ale ne, to není tvoje chyba,“ namítl Deuce. Proč se hned musí obviňovat?

„Chci vám to vynahradit!“ znovu se usmála dívka a dala ruce prosebně k sobě.

„Proč mně?“ nechápal komandér. „Je to přece tvůj večírek. Neměl bych to být já, kdo by měl pro tebe něco udělat?“ otázal se. Přece nemůže být spokojená s pouhým prachem!

„Ne, ne, to by nešlo,“ kroutila hlavou usmívající se Ginny. „Říkal jste, že jste strávil většinu života ve vesmíru, je to tak?“

„Jo, no a co?“ ptal se Deuce.

„Pojďte se proletět,“ navrhovala Ginny, „navštívíme několik míst na Domovské Planetě.“

„Tohle chceš?“ přeptal se komandér. Když Ginny přikývla, že ano, pronesl: „No, myslím, že to nebude bolet, dokud se budem pohybovat v oblastech bez zákazu lítání.“

***

Následujících dobrých pár hodin strávili Deuce a Ginny vyhlídkovým letem v různých oblastech Domovské planety. Pro komandéra to byl neobvyklý zážitek. Vyrůstal totiž ve vesmíru, tudíž nikdy dřív opravdu nepodnikával výpravy na planetu jen kvůli oddechu.

Když se později vrátili na Mateřskou Loď, rozloučila se Ginny s Deucem a odešla do strojovny. Sám komandér pak zamířil do své ubikace, kde se posadil na postel. Trochu přitom popřemýšlel o Ginny.

Byla to pravděpodobně jediná pro něj známá osoba jeho věku, která pocházela z Domovské Planety. Bezpochyby to byla příjemná a hezká dívka, jenže nevěděl, co si má o ní myslet.

Ginny se nápadně vyznačovala svou příjemností a ušlechtilostí. Také se však trochu jevila jako workoholička. Navíc se zdálo, že si chce od každého člena posádky držet odstup. Deuce věděl, že někteří chlapi se už pokoušeli pozvat ji na schůzku, ale ona každého obvykle odbyla tím, že má něco na práci – a hned na tom také začala dělat. Komandér také zaslechl, že ve strojovně byla Ginny jakožto inženýrka velmi populární. To bylo způsobeno její až humornou posedlostí stroji.

Deuce neustále přemýšlel nad tím, jestli ji skutečně měl přivést právě na Mateřskou Loď. Na všechno zdejší nebezpečí pravděpodobně nebyla zvyklá. Byl to vážně dobrý nápad?

Nedávno komandér slídil podobně jako Ginny, když tehdy na Domovské Planetě v noci spravovala jeho loď. Cítil se při svém špehování trochu mizerně, ale něco přece jen zjistil – nikde neexistovaly záznamy o dívčině narození. Její jméno se poprvé objevilo až na oněch farmách, kde pracovala, a to před zhruba dvaceti lety a zdánlivě odnikud. Vzbudilo to v něm podezření, že Ginny byla nelegální přistěhovalec nebo dokonce zločinec. Ale tak jako chtěl nadhodit tohle téma, věděla by Ginny, že on se šťourá v její minulosti. Chápal, že by jí měl věřit, jenže semínko pochybností už zapustilo mnoho kořenů.

V poslední době si Deuce začal více všímat toho, že se Ginny zdála být nervózní. Může být pro ni skličující probouzet se do úplně odlišného prostředí, pomyslel si. Zajímalo ho, jak moc jí asi chyběl domov. Třeba právě proto mě požádala, abych se s ní proletěl okolo planety.

Deuce vypudil z hlavy další úvahy o Ginny a zrekapituloval si vše, čeho na své dnešní misi dosáhl. Zdálo se, že konečně nalezli to, po čem Federace pase. To, čemu se začalo říkat „hvězdný úlomek“. Kapitánka zřejmě věděla o těchto věcech víc, než mu prozradila. Ať už ale byly ty úlomky cokoliv, tušil, že Oracle mu určitě řekne víc, jakmile se bude cítit připravená.

Deuce chvilku přemýšlel, co ony hvězdné úlomky vlastně dělají, pokud vůbec něco. Nedokázal však přijít na nic kloudného. Nakonec to vzdal a ulehl na postel. Chtěl si alespoň trochu oddechnout, než bude pozdě večer.

***

Jakmile se Deuce probral z krátkého spánku, rozhodl se zajít do kafeterie na obvyklou večerní návštěvu. Když tam vstoupil, spatřil Ginny a Swiga, jak spolu sedí u jednoho stolu a popíjejí pivo. Zahlédl také Johnnyho, kterak k nim donesl další dva půllitry piva a poté se vrátil do kuchyně. Vždyť ještě nedopili tamty sklenice, podivil se komandér. Rozhodl se, že se jich osobně zeptá, o co jde.

„Ginny, Swigu,“ přistoupil Deuce k popíjejícím přátelům, „co to tu vyvádíte?“

„Omluvte nás,“ ohlédla se Ginny na komandéra, „my tu zkoušíme, kdo vydrží více alkoholu.“ Z jejího hlasu bylo poznat, že už má pomalu dost, ale přesto poté dopila obsah své poloprázdné sklenice.

„Cože?“ valil oči komandér. Takže Swig ji vážně vyzval na souboj?!

Pandí muž popadl svůj téměř prázdný půllitr a dopil jej. „Tahle holka se opravdu jen tak nedá,“ řekl Deuceovi, odkládaje vyprázdněnou sklenici. „Za pouhých několik dní si vypěstovala přímo mistrovskou snášenlivost vůči alkoholu.“

„To je šílené!“ děsil se Deuce. Vzpomněl si, jak se Ginny poprvé zapotácela, když se napila Swigova piva. Nechtělo se mu věřit, že by se dokázala tak rychle přizpůsobit a měl strach, že by se jí mohlo něco stát. Chtěl tohle klání zastavit, ale nemohl – Swig by mu určitě něco takového jen tak neodpustil.

„Já… jsem skoro dosáhl svých mezí,“ vypravil ze sebe lodní střelec. Vzápětí zvedl další půllitr piva.

Ginny ihned napodobila svého soupeře, načež oba vypili obsahy svých sklenic na ex. Poté odložili své nyní prázdné půllitry. Swig se znenadání zapotácel tak, že málem spadl ze židle, načež se položil hlavou na stůl a ztratil vědomí. Bylo jasné, že už nemůže dál.

„Hurá!“ zvolala nadšená Ginny a vítězoslavně vstala ze židle. „Vyhrála jsem!“ Svým křikem na sebe upoutala pozornost všech lidí v kafeterii. Ze všech stran byl slyšet obdiv. Dokonce i Johnny přešel k baru a usmíval se směrem k vítězce.

Pro Deuce to byl naprostý šok, neboť očekával úplně jiný výsledek souboje. „Já… jsem ještě nikdy neviděl, že by někdo porazil Swiga!“ vypravil ze sebe.

Ginny se ohlédla na komandéra, ale už se neradovala. Jen stěží se držela na nohou. „Popravdě…“ pronesla pomalu, „zítra se budu cítit strašně.“ Vzápětí omdlela, upadla na podlahu a zůstala nehybně ležet.

„No skvělý,“ povzdechl si Deuce, „teď jsou ztuhlí oba.“ Nato se rozhlédl po všech přítomných, kteří udiveně hleděli na Ginny a Swiga. „OK, vy všichni,“ upozornil je, „show skončila. Tady už není nic k vidění. Hej, Johnny,“ obrátil se k šéfkuchaři, „můžeš mi píchnout? Potřebuju vodtáhnout ty dva do ošetřovny.“

„Už se řítím,“ ozval se Johnny a přispěchal k Deuceovi, který už podebíral Ginny pod rameny a pomalu ji nadzvedával.

Takže panda zůstává na mně, pomyslel si šéfkuchař. Otočil Swiga na stranu a sám se k němu obrátil zády. Trochu si přiklekl a poté si přetáhl jeho ruce zezadu přes svá ramena, čímž se Swig převážil na šéfkuchaře a tlačil mu svým bezvládným tělem na záda.

Johnny začal vstávat, ale šlo mu to velmi ztěžka. „No nazdar,“ utrousil, „Swig by potřeboval shodit kila.“ Nakonec se však postavil na nohy i s pandím mužem, držíce ho za ruce a připraven jej vléct. Oba takto vypadali směšně, pročež se málokdo z diváků ubránil pobavenému úšklebku.

Deuce vyrazil s Ginny jako první a volnou rukou otevřel dveře kafeterie. Poté ustoupil do strany, aby mohl projít Johnny se Swigem, načež popošel za nimi a dveře zase zavřel. Všichni se pak pomalu přesunovali k ošetřovně.

***

U ošetřovny to byl opět Deuce, kdo otevíral dveře. Znovu nechal Johnnyho, ať projde se Swigem jako první. Pak komandér vstoupil s Ginny do místnosti a hlasitě zavolal: „Haló, Tesso? Máme tu menší problém!“

Lodní doktorka dorazila k přátelům během chvilky. Při pohledu na Ginny se Swigem se okamžitě vyděsila. „Proboha, co to je?!“

„Tihle dva se utkali v pijáckém souboji,“ vysvětloval Deuce, „no a… teď jsou oba tuzí.“

„To je neuvěřitelné,“ pronesla kamarádka.

Deuce a Johnny opatrně uložili Ginny se Swigem do postelí. Tessa pak v rychlosti prohlédla oba pacienty. „Naštěstí nejsou bůhvíjak mimo,“ sdělila poté přátelům. „Brzy se vzpamatují.“

„To rád slyším,“ řekl komandér.

Tessa si povzdechla a ohlédla se k nejbližší zdi. „Pokud jde o posílání lidí sem do ošetřovny,“ děla odměřeně, „je Swig skoro tak dobrý jako Deadeye. Doopravdy. Jsem obklopena samými dětmi.“

„Aspoň tu není nuda,“ pousmál se Johnny a poohlédl se na Deuce. „Musím se vrátit do kavárny. Až budeš mít čas, tak klidně zas přijď.“ Nato vyšel z ošetřovny na chodbu a zmizel ostatním z očí.

Doktorka si vyměnila pohled s komandérem. „Tak co, Deuci?“ ptala se. „Máš rád Ginny?“

„Co?“ vyrazil ze sebe Deuce. „Jo, určitě,“ dodal rychle.

Tessa vycítila, že odpověď jejího kamaráda není zcela upřímná. „Takhle to nemyslím. Máš ji rád?“ zdůraznila.

Deuce znejistěl a uhnul pohledem. Pochopil, že Tessa chce znát pravdu ohledně jeho vztahu k Ginny. Dosud však nepřemýšlel o tom, jestli se mu inženýrka opravdu líbí. „Já nevím,“ pronesl po chvíli. „Co si o ní myslíš ty?“

„Rozhodně je hodná,“ řekla Tessa. Vypadala však, že má starosti. „Ale mám pocit, že kolem sebe jakoby postavila zeď, za kterou je těžké se dostat.“

„To si myslíš?“ optal se Deuce.

„Jo,“ přikývla doktorka. „Něco ji trápí, ale nechce mi o tom nic říct.“ Vzápětí se lehce pousmála. „No… chovej se k ní pěkně. To je vše, co můžu říct.“

„Jasně,“ pokýval hlavou komandér. „Dík, Tesso.“

Deuce se obrátil k východu z ošetřovny. Když opouštěl místnost, zaslechl ještě Ginnyino krátké zasténání. Měl chuť se k ní vrátit, ale rozhodl se, že v tuto chvíli bude lepší vůbec ji nerušit. Hlavně ať se z toho sebere, pomyslel si, načež vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře.

***

Deuce se během několika minut vrátil do kafeterie. Mnoho přátel tam nenašel, mnozí z nich se rozešli poté, co skončil pijácký souboj Swiga a Ginny. Zahlédl však Johnnyho, jak se opírá o barový pult ve zdánlivém očekávání, co nového se přihodí. Rozhodl se tedy, že s ním hodí kus řeči a vykročil k němu.

„Čao, Deuci,“ pozdravil šéfkuchař, „dáš si jedno?“

„Ne, díky,“ řekl na to komandér, „teďka ňák nemám chuť. Jen jsem se chtěl zeptat, co je nového.“

„Za těch pár minut se tu nic nestalo,“ děl Johnny. „Jakpak Ginny?“

„No,“ udělal Deuce, „pod tím Tessiným ‚brzy‘ si umím představit, že se z toho pití vopravdu nesebere dřív jak zejtra. A ještě jí chvíli bude nevolno.“

„No jo,“ prohodil Johnny. Nato se lehce pousmál. „Sem si tak vzpomněl, že Ginny dodělala další modul pro tu tvoji stíhajdu.“

„Jo?“ povytáhl Deuce obočí.

„Jo jo,“ přikyvoval Johnny, „ještě dřív, než šla meřit své síly se Swigem. Naposled vylepšila sílu tvejch štítů, že jo, a tenhle novej modul by měl zařídit, aby se po zásazích od nepřátel obnovovaly rychlejc než dřív. Jestli bude Ginny brzy ráno akceschopná, měla by jej namontovat osobně. A pokud ne, tak na to dohlídne Swig.“

„Proč tak brzo?“ divil se komandér.

„Babička plánuje, že tě pošle na ještě jeden let,“ sděloval šéfkuchař.

„Jé,“ protáhl Deuce otráveným tónem hlasu, „vždyť už jsem snad našel, co jsme hledali, nebo ne?“

„Johnny, dones mi ještě jednu,“ ozval se jeden člen posádky od stolu, u něhož seděl.

„Momentík,“ prohodil Johnny a do nejbližšího šálku připravil kávu. Tu odnesl konzumentovi a pak se vrátil zpátky s vyprázdněným šálkem, který hned nato opláchnul vodou.

„Tak mě napadá – pročpak ses rozhodl stát šéfkuchařem a barmanem?“ ptal se Deuce.

„Mám rád tlachání, vaření a míchání nápojů,“ uchechtl se Johnny. „Tak proč to všechno nezkombinovat?“

„Také zvládáš komunikace na můstku,“ dodal Deuce. „Zdá se, jako bys měl spoustu povinností.“

„Ále,“ mávl rukou Johnny. „Je to lehčí, než jak se to jeví.“

Komandér se rozhodl změnit téma, neboť si vzpomněl na Tessinu zmínku o lodní vývojářce zbraní. „Tohle je možná trochu nemístné,“ pronesl, „ale co si myslíš o Deadeye?“

„O té malé vědkyni?“ podivil se Johnny. „Sem si nikdy nemyslel, že by ses vážně honil za takhle mladou sukní.“

„N-ne, to vůbec ne!“ zarděl se Deuce s přihlouplým úsměvem ve tváři. „Chtěl jsem jen znát tvůj názor.“

„Mno,“ udělal Johnny. „Rozhodně je zvláštní pro všechny lidi. Je však vyrovnanější než polovina posádky. Ať už jsou její experimenty sebevíc nebezpečné, vždycky si dává dobrý pozor na svoje testovací subjekty.“

Tohle všechno Deuce dobře věděl. Najednou si však vzpomněl na Deadeyein zrak. „Náhodou nevíš, co se jí stalo s okem?“ zeptal se.

„To je něco, na co by ses jí měl zeptat sám,“ odvětil Johnny.

„Jo, já vím,“ děl Deuce. „Jen mě napadlo, jestli o tom řekla tobě.“

„V tomhle je ohromně tajnůstkářská,“ pravil Johnny. „Myslím, že o tom nikomu nic neřekne, dokud nebude mít dotyčnýho opravdu ráda.“

„Přemejšlím, jestli existuje něco, co pro ni můžu udělat,“ pronesl Deuce.

Johnny se krátce zamyslel. „Deadeye má radost, když lidi zkoušejí její zbraně. Je to jakási vynálezecká hrdost.“

„Chápu,“ pokýval hlavou Deuce, jehož se pomalu zmocňovala ospalost. „Dík, Johnny. Budu si to pamatovat.“ Vzápětí si odzívnul. „No, jestli mám zítra zas letět, tak už abych šel do postele. Zatím se měj.“ Nato se otočil k východu z kafeterie.

„Jo jo, zatím,“ odpověděl šéfkuchař odcházejímu komandérovi.

Doporučené z našeho blogu:

  • Starwsih – Kapitola 10Starwsih – Kapitola 10 Komandér bude mít opět několik zajímavých zážitků se svými přáteli. Jaké překvapení si na něj přichystala Deadeye? S jakým tajemstvím se komandér svěří Tesse? A o čem si popovídá s […] Posted in Starwish
  • Starwish – Kapitola 9Starwish – Kapitola 9 Po návratu z další mise se Deuce konečně dozvídá něco zajímavějšího okolo tajemné zprávy, kterou piráti obdrželi před posledním útokem Fireboltu. Co se z ní zatím podařilo rozluštit? […] Posted in Starwish
  • Starwish – Kapitola 8Starwish – Kapitola 8 Deuce se právě vrací z další mise, když se dozvídá, že Mateřská Loď je opět napadena Federací. Jak se v nastalé situaci zachová? Co se mu při obraně svého domova přihodí? A jak proběhne […] Posted in Starwish
  • Starwish – Kapitola 7Starwish – Kapitola 7 Deuce se opět snaží najít to, co hledá Federace, ale zase marně. S jakou úvahou se však vrátí na můstek Mateřské Lodi? Ani dnes se komandérovi nevyhnou zajímavé zážitky s přáteli. Ovšem […] Posted in Starwish
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Captain George Zappy

Autor převážně fanfiction či sci-fi komedií

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.