Starwsih – Kapitola 5

První průzkum

Další den ráno se Deuce po snídani vydal do hangáru. Dnes ho čekal jeho první průzkumný let od havárie na Domovské Planetě, na což se obzvlášť těšil.

Komandér v hangáru nasedl do své Skyfish a připravil se ke startu. Hned poté navázal skrz lodní komunikátor spojení s můstkem Mateřské Lodi. Na obrazovce se objevila tvář kapitánky Oracle.

„Dobré ráno, kapitánko,“ pozdravil Deuce. „Jsem připraven letět.“

„Výborně, komandére,“ pousmála se Oracle. „Zrovna jsme se dohodli na oblasti, kterou prohledáte jako první. Vybrali jsme pohoří Syd. Údajně se tam pohybuje větší množství letounů Federace, ačkoliv je jich pořád méně než v jiných oblastech. Svůj úkol už znáte, takže jestli jste připraven, můžeme otevřít dveře hangáru.“

„Rozumím,“ přikývl Deuce, načež přerušil spojení. Z kokpitu své stíhačky začal pozorovat pohybující se dveře hangáru. Jakmile byly otevřeny dokořán, rozletěl se vstříc vesmírné prázdnotě a poté nabral kurz k Domovské Planetě.

***

Deuce se vrátil z průzkumného letu až za několik hodin. Byl velice udivený, neboť neočekával, že v tom pohoří uvidí velkou koncentraci robotických letounů Federace. Přitom neobjevil nic očividného, co by mohlo federály zajímat. Ale aspoň jsem nasbíral něco šrotu z těch robotů, který jsem sestřelil. Na Mateřské Lodi to můžeme zužitkovat.

Když Deuce nahlásil kapitánce výsledek mise, dovolila mu, aby si po přistání nejdříve trochu odpočal s tím, že si potom spolu pohovoří na můstku. Komandér toho využil, aby se naobědval v Johnnyho kafeterii, načež si šel na chvíli lehnout do své kajuty. Teprve po druhé hodině odpoledne se dostavil na můstek, kde ho již očekávala Oracle. Byl zde přítomen i Johnny, který tu momentálně konal službu coby spojař.

„Ach, už jste tady, komandére,“ konstatovala Oracle. „Cítíte se odpočatý?“

„Jsem v pohodě,“ ujistil ji Deuce. „Ale stejně nechápu jednu věc. Proč tam dole bylo tolik robotických letounů Federace? V tom pohoří nebylo nic zajímavého.“

„Ano, je to skutečně zvláštní,“ přiznala Oracle. „Navíc mi dělá větší potíže předvídat jejich manévry.“

„Musí se to vztahovat k tomu překvapivému útoku Federace na nás,“ domníval se Deuce. „Ten jste přece také nepředvídala.“

„Připadá mi podivné, že by soustředili tolik letounů na takovém místě,“ přemítala Oracle.

„Babičko,“ ozval se náhle Johnny, „naladil jsem se na novinové zpravodajství na Domovské Planetě. Podívej se na to.“

„Hm?“ udělala Oracle a vzhlédla k hlavní obrazovce na můstku. Ta se vzápětí rozsvítila, takže všichni přítomní mohli sledovat zprávy, které sdělovala reportérka v záběru.

„Po rozmístění ohromného množství bezpilotních bojových strojů po Domovské Planetě opustila federální vlajková loď Firebolt tuto oblast a nyní se vrací na hlavní planetu Federace,“ děla reportérka. „Bezpilotní stroje byly spatřeny na mnoha různých místech na planetě od tropického pásu až po polární oblasti. Federální představitelé popsali tento krok jako snahu o zabránění pirátství na této planetě. Létání v oblastech kontrolovaných Federací se nedoporučuje. Nepovolané letouny budou totiž sestřeleny bez varování. Kromě toho bylo také uzavřeno Fortress City. Představitelé Federace opět připomínají, že je to -“

Na kapitánčin signál rukou bylo zastaveno zachytávání zpravodajství. Všichni přítomní měli najednou plné hlavy toho, co se nyní dozvěděli. Zejména Deuce se tvářil nechápavě. „Co se to děje?“ otázal se nahlas.

„Těžko říct,“ uvažovala Oracle. „Já však silně pochybuji, že je tohle namířeno proti pirátství.“

„Mně to připadá,“ pronesl Deuce, „že se oni snaží něco ukrýt na všech těch místech.“

„Myslíte, že se snažej něco chránit?“ napadlo Johnnyho.

Oracle stále přemýšlela nad současnými aktivitami Federace. „Ne, já… předpokládám, že oni něco hledají,“ vyjádřila se po krátké chvíli.

„Co vás k tomu vede?“ zeptal se Deuce.

„Přemýšlejte,“ vyzvala Oracle komandéra se šéfkuchařem. „Neposlali sem obrannou jednotku ani v téměř plném rozsahu. Pokud by chtěli chránit něco důležitého, pravděpodobně by tady ponechali Firebolt. Přesto je nutné mít se na pozoru. Zdá se, že na dotčená místa rozmístili i větší obránce, zřejmě mobilní základny pro ty letouny.“

„Ale aspoň to vypadá, že všechny ty mašiny jsou bez posádek,“ ušklíbl se Deuce. „Mohl bych z nich vytlouct spoustu šrotu a trosek a pak něco z toho odvézt sem.“

„Jako třeba teďkonc, že?“ pousmál se Johnny. Deuce souhlasně pokýval hlavou.

„Budu dávat pozor na cokoliv nového,“ řekla Oracle. „Prosím, komandére, teď si odpočiňte. Zítra budete potřebovat svou sílu.“

„Jo,“ znovu přikývl Deuce. „Děkuji, kapitánko.“ Nato se vydal ven z můstku.

***

Když Deuce procházel hlavní chodbou směrem do obytného bloku, potkal svou kamarádku Tessu. Zjevně dnes měla velmi dobrou náladu, protože se na něj doširoka usmívala.

„Ahoj, Deuci,“ pozdravila Tessa. „Blíží se tvé narozeniny.“

„Ale ne,“ zamračil se komandér, „tohle znovu už ne. Ony jsou už za měsíc,“ povzdechl si.

Deuce neměl den svých narozenin v oblibě. Spojoval si je s jistou tragédií, která se kdysi přihodila v jeho dětství. Tím spíš jej zlobilo, když se jeho kamarádka každoročně snažila udělat mu radost nějakým dárkem – o takovou pozornost nestál.

„Co by sis tento rok přál?“ zeptala se Tessa. „Třeba novou vestu?“

„Rok co rok ti říkám, že vůbec nic nechci,“ připomenul jí Deuce.

„Nepovídej,“ prohodila Tessa jakoby nezaujatě. „Pamatuji si dobu, kdy jsi měl ve zvyku dělat si dlouhé seznamy přání pro každou událost.“

„To jo,“ vzpomínal Deuce, „když mi bylo… deset? Já myslím, že na tohle jsme už trochu staří.“

„Chtít alespoň malý dárek, na tom přece není nic špatného,“ děla Tessa.

„Fajn, fajn,“ odsekl nevrlý Deuce. Ta umí být pěkně neodbytná, když chce. „Dej mi ňáký… ponožky nebo něco,“ mávl rukou.

„A přestaň žádat o ponožky!“ rozzlobila se Tessa. „Žádáš o ně snad pokaždé. A stejně je pak nenosíš, dokonce ani ty, které sama upletu.“

„Fajn, tak mi dej šálu,“ řekl Deuce, jako když nic.

Tessa se na okamžik zarazila, jako by nevěděla, co na to říct. Pouze se dívala na Deuce, kterému to nebylo úplně příjemné. „Co je?“ otázal se. „Nevěnuj mi takový nevěřícný pohled.“

„Ach, pan Deuce a slečna Tessa!“ ozval se veselý hlas. Komandér a jeho kamarádka se promptně ohlédli. Spatřili Ginny, jak jde směrem k nim a usmívá se. „O čem si tady povídáte?“

„No, vlastně o ničem,“ uhnul Deuce pohledem.

„Tenhle trouba má za měsíc narozeniny,“ prohodila Tessa. „A všechno, co žádá, je oblečení, které stejně nebude nosit.“

„Cože?“ podivila se Ginny. Vzápětí se na chvilku zamyslela. „Připomíná mi to člověka, kterého jsem kdysi znala na farmě,“ vyprávěla. „Často a ochotně pomáhal ostatním, ale když byl tázán, co by chtěl na oplátku, tak požádal pouze o dárky malého významu. Myslím, že takto svým způsobem říkal: ‚Já jsem šťastný už proto, že jsem s vámi. Dárky nemohou vyjádřit radost, kterou cítím, takže cokoliv, co mi dáte, pro mě hodně znamená.‘.“

„Zajímavé,“ uznal Deuce, ale nejevil žádné zjevné nadšení. „Ovšem… nemyslím si, že jsem jako ten týpek. Lidi se občas prostě nezajímají o takový bezvýznamný den.“

„Myslím si,“ pravila Ginny, „že to není tolik o významu, ale spíše o sbližování, pokud to dává smysl.“

„Anebo by to mohl být pouze další reklamní trik obchodních společností, aby nasytily masy lidí svým zbožím,“ opáčil Deuce.

„No, v tom případě odvedly skvělou práci,“ uchichtla se Ginny. „Už jsem dostala nápad na dárek pro vás.“

„Ne, ty taky?“ zaúpěl nešťastný Deuce.

„Já už mám také nápad na dárek,“ pousmála se Tessa, „Díky, Ginny! Tak zatím!“ zamávala svým přátelům. Poté se vydala někam jinam.

„No skvělý,“ ucedil komandér, když byla kamarádka z doslechu. Poté se však zamyslel. Takže ono je to o sbližování? No, takhle jsem o tom ještě nikdy nepřemýšlel.

„Víte co?“ navrhovala Ginny Deuceovi. „Pojďte se mnou do strojovny. Chci vám něco ukázat.“

„Jo? Co to je?“ zajímal se komandér.

„Pojďte a uvidíte,“ pousmála se Ginny. Nato se vydala chodbou směrem ke strojovně, přičemž Deuce šel za ní.

„Dokončila jsem několik úprav na Hlemýžďovi,“ vykládala inženýrka cestou. „Díky nim teď na něj můžu montovat speciální moduly, které jej mohou dále vylepšit.“

„To zní skvěle,“ řekl uznale Deuce, „ale co je to ten Hlemýžď?“

„To je jméno mojí lodi,“ uchichtla se Ginny.

Deuce překvapením vyvalil oči. „Pane jo, oni ti dali loď?“ Vždyť je to inženýrka a ne pilot! „Teď jsem teda zvědavý.“

***

Jakmile Ginny a Deuce vešli do strojovny, rozhlédl se komandér kolem dokola. „Tak kdepak je ta tvoje loď?“ zeptal se zvědavě.

„Támhle,“ ukázala Ginny na jednu loď v hale.

Deuce se podíval směrem, kam Ginny ukazovala a spatřil svou stíhačku. Ihned nabyl dojmu, že se dívka musela splést. „Co tamhle? Já vidím jenom mou Skyfish,“ řekl.

„Ne, to je Hlemýžď!“ děla pozlobená Ginny.

„A já ti říkám, že je to Skyfish,“ odporoval Deuce. Udělal několik kroků, aby si mohl svou loď prohlédnout zblízka. Jakmile ji ale obešel, vysloveně se zhrozil. „Hej, co to…“ vyhrkl. „Někdo namaloval na pravý bok mojí lodi obřího šneka!“

Ginnyinu zlost rychle vystřídal veselý úsměv. „Ach, já miluji svého Hlemýždě,“ prohlásila a přimhouřila oči.

Komandér vůbec nemohl uvěřit tomu, co slyší a vidí. To přece není žádnej Hlemýžď, to je moje Skyfish! „O-o čem to tady sakra mluvíš?!“ vykřikoval na inženýrku. „Nemůžeš takhle prznit moji loď!“

Ginny se vůbec nenechala rozrušit komandérovým hněvem. „Je to… mé mistrovské dílo,“ pronesla s nevinným úsměvem.

„Poslouchej mě, když s tebou mluvím!“ rozčiloval se Deuce.

„Na to zapomeň,“ ozval se Swigův hlas, „je úplně ponořená do svého snění.“ Komandér se ohlédl a spatřil pandího muže, kterak přistupuje k němu a duchem nepřítomné inženýrce.

Deuce byl úplně nešťastný z faktu, že Ginny svým způsobem přejmenovala jeho Skyfish na Hlemýždě. Připadalo mu to nevkusné a ohavné. „Moje nádherná loď!“ hořekoval, přičemž se podíval Swigovi do očí. „Tys u toho byl, že jo? Proč jsi Ginny nezastavil?“

„Hele, ve strojírenství mě dokonale předčí,“ usmál se Swig. „Krom toho se zdálo, že má z tohohle velkou radost.“

„Ovšemže má,“ zlobil se Deuce a poohlédl se na inženýrku, „ale ta loď přece není její!“

Swig se jenom pousmál. „Už musím jít. Vás tři tady nechám, ať se… ehm… sblížíte.“ Poté se vydal k východu ze strojovny.

„Hele, Hlemýžď přece není osoba!“ zavolal Deuce za Swigem, ale ten bez odpovědi opustil halu. Komandér se vzápětí plácl přes hlavu, když mu došlo, co právě řekl. „Fakt skvělý,“ ucedil, „už i já začínám svý lodi říkat Hlemýžď. Sakra!“

Deuce se ohlédl na Ginny, která tohle všechno způsobila. Zjevně se již probrala ze svého snění a nyní si vyměňovala pohled s komandérem. Ten se rozhodl, že se pokusí nemyslet na svou přejmenovanou loď. Vzpomněl si přitom na člověka, o kterém dívka vyprávěla ještě předtím, než se vydali sem. „Hele, Ginny,“ tázal se, „ten příběh o tom týpkovi, který se nijak nestaral o dárky… vymyslela sis ho?“

„Kdepak,“ zavrtěla dívka hlavou, „proč si to myslíte?“

„No,“ řekl komandér, „jen mě zajímá, co se s ním stalo? Ne, že bych si myslel, že jsem jako on nebo něco takového.“

„No…“ pronesla Ginny a poněkud posmutněla. V hlavě jí vyvstávaly nepříjemné vzpomínky. „Na jeho sedmnácté narozeniny jsem mu chtěla dát významný dárek. Jenže dříve v ten den jeho sestra zemřela na zápal plic, což jsem nevěděla. Byl v hluboké depresi. Myslela jsem, že on jen tak hravě bloumá okolo, takže jsem mu prostě předala svůj dárek jako nějaký idiot. Ani tu krabici neotevřel. Plný zklamání rozbil dárek, který jsem pro něj udělala, přičemž se v obličeji hodně mračil.“ Povzdechla si. „Jak jsem mu to mohla klást za vinu? Ztratil člena rodiny, ale já u něj v tu chvíli nebyla, abych ho mohla utěšit. No… když rozbil můj dárek, utekla jsem pryč. Nemohla jsem se mu ani podívat do tváře, jak jsem měla pocit, že jsem udělala něco hrozného. Byla jsem… necitlivá vůči jeho pocitům…“

Ginny vypadala, že se z vlastního vyprávění každou chvíli rozpláče. Ovládla se, ale stále přitom byla velmi smutná. „Celá léta jsem se mu chtěla omluvit, ale byla jsem příliš vystrašená na to, abych se k tomu odhodlala. Po té události jsme spolu už nikdy pořádně nemluvili.“

„Tak to je mi opravdu líto,“ pronesl Deuce. „Nemáš si co vyčítat.“ Dívka se mu podívala do očí. „Já si myslím, že v ten den, kdy tě viděl utíkat a brečet, měl pocit, jako by ztratil dvě sestry.“

„Ach…“ vydala ze sebe zarmoucená Ginny. „Myslím, že o tom jsem ani neuvažovala. Ale v tom případě… je to pořád moje chyba, že jsem utekla pryč…“

„No… takhle jsem to nemyslel,“ řekl Deuce s omluvným úsměvem a trochu se začervenal. „Ale věř mi, jsem si jist, že by byl víc než rád, kdyby mohl vynahradit ztracený čas.“

Ginny se trochu uklidnila a znovu si vyměnila pohled s Deucem. „Vám se už stalo něco podobného?“

„No…“ přiznával komandér, který uhnul pohledem, „myslím, že jsem nebyl příliš ohleduplný k dárkům, které mi dala Tessa.“

„Rozumím,“ přikývla Ginny. „No, nezlomte jí srdce, ona se jen snaží udělat pro vás něco pěkného.“

„Kdo, Tessa?“ podivil se Deuce. „Ta má srdce z kamene. Nikdy jsem ji ani neviděl plakat od té doby, co ztratila své rodiče.“

„Myslím, že se snaží být před vámi silná,“ děla Ginny. „Je celkem laskavá k ostatním pacientům.“

„Jo,“ řekl Deuce, „jsem si docela jist, že je to proto, že ji úplně vytáčím.“ Krátce se odmlčel. „Ehm… dík, že ses se mnou podělila o ten příběh. Nechtěl jsem nechat vyplavat na povrch něco depresivního,“ dodal omluvně.

„Ne, kdykoliv si ráda popovídám,“ pravila Ginny. „Trochu se mi ulevilo.“

„To jsem rád,“ pousmál se Deuce. „Já už půjdu, tak zatím ahoj,“ řekl, načež se vydal ven ze strojovny.

***

Deuce vyšel na hlavní chodbu s úmyslem jít do obytného bloku. Nedošel však moc daleko, neboť při cestě zahlédl Johnnyho a Marea, jak stojí naproti sobě. Co to asi dělají? pomyslel si a přistoupil k nim blíž.

Mare a Johnny nepromluvili ani slovo, pouze se dívali jeden na druhého. Po krátké chvíli se šéfkuchař mírně zamračil, ovšem po další chvilce se hlasitě rozchechtal. „Tak tenhle je fakt dobrej,“ smál se. „Dík, Mare. Sejdem se později.“

Mare se beze slov otočil a prošel kolem komandéra, kterému brzy zmizel z dohledu.

Deuce vůbec nechápal, co si lovec odměn asi mohl říct se šéfkuchařem. „Co to všechno znamenalo?“ zeptal se.

„Jen takovej pokec s posádkou,“ odvětil Johnny. „Ačkoliv já bych se už vopravdu měl vrátit do kavárny. Všim jsem si, že tam jde Swig. Ten by mi tam mohl všechno vychlastat.“

„Ale ty a Mare jste si přece nic neřekli!“ divil se Deuce.

„Ale jistěže jo,“ uchechtl se Johnny. „Když budeš mít kliku, taky můžeš zaslechnout ten vtip.“

„Jako obvykle nevím,“ prohodil Deuce, „jestli si ze mě děláš dobrý den nebo ne.“

„Nesnaž se v tom moc číst,“ řekl na to Johnny, „pak uvidíš věci daleko jasněji.“

„Jo, jasně,“ mávl rukou mrzutý komandér. Měl dojem, že takovýmto Johnnyho komentářům nikdy neporozumí. Kromě toho opět začínal cítit únavu. „Dneska jsem měl dlouhý den. Půjdu si zase lehnout. Třeba se ještě ukážu v kafeterii.“ Nato se odebral k obytnému bloku.

„Jen klid, kámo,“ děl za ním šéfkuchař.

***

Deuce vstoupil do své kajuty a zavřel za sebou dveře, načež sebou hodil na postel. Usmyslel si, že do kafeterie zajde až večer. Mezitím měl dost času na to, aby mohl zkonsolidovat některé své myšlenky.

Připadalo mu, že všichni kolem něj mají dobrou náladu i přesto, že nechybělo mnoho a mohli před několika dny přijít o domov. Vlastně je to tak dobře. Hlavní je, že jsme nic neztratili. Teda kromě těch laserů…

Firebolt rozmístil po Domovské Planetě spoustu robotických průzkumníků a poté odletěl pryč. Zdálo se, že federálové na povrchu planety něco hledají. Deuce jen nechápal, o co jim jde. Co je tam tak může zajímat? Vždyť my jsme provedli spoustu nájezdů na planetu a celou jsme ji proskenovali. Na tom světě není nic unikátního. Měl spoustu otázek, ale cítil příliš velkou únavu na to, aby si na ně odpověděl.

Mimoděk se podíval na své nohy. Vzpomněl si přitom na rozhovor s Tessou o jeho narozeninách. Postavil se a přešel ke skříni, z níž si vzal jeden pár starých ponožek, které pro něj kdysi Tessa udělala. Navlékl si je na nohy. Ponožky byly velmi hřejivé, což ho příjemně překvapilo. Třeba bych jí měl udělat radost a nosit je častěji.

Únava ho však přiměla, aby se vrátil ke své posteli a rozvalil se na ní. Pro tuto chvíli měl všeho dost. Chtěl ještě naspat oněch pár hodin, které měl pro sebe, než bude večer.

***

Večer se Deuce probral z krátkého spánku. Vstal z postele a důkladně se protáhl, načež si strčil do kapsy u kalhot balíček karet, se kterými hrával poker. Takto vybavený vyšel z ubikace na chodbu a vydal se směrem ke kafeterii.

Když procházel hlavní chodbou, uviděl Ginny, jak mu jde naproti. „Ahoj,“ pozdravil ji.

„Ach, pane Deuci,“ pousmála se Ginny, „zrovna jsem vás hledala. Chci vám říct, že jsem dokončila svou práci na prvním modulu pro vaši loď.“

Komandér se rovněž pousmál. „Tak to zní skvěle. Copak dělá?“

„S tímhle modulem budete moci létat o něco rychleji a obratněji,“ prozradila Ginny. „Dodává totiž více energie pro pohon stíhačky.“

„To se může hodit,“ řekl Deuce uznale. „Jestli můžeš, nainstaluj na mou loď ten modul. Zítra ho vyzkouším v praxi.“

„Rozumím,“ pokývala Ginny hlavou. „Hned se do toho pustím. Zatím se mějte, pane Deuci.“

„Zatím,“ opáčil Deuce. Nato se každý z nich zase vydal svou vlastní cestou.

***

Po vstupu do kafeterie Deuce přešel k barovému pultu a u Johnnyho si poručil kávu. Když po chvilce převzal svůj šálek, začal uvažovat o tom, s kým stráví trochu času, přičemž se rozhlížel po celé místnosti. Z nejbližších přátel tu ale vyjma šéfkuchaře nikdo nebyl.

Vzápětí si povšiml nenápadného a tajemného Marea, jak osamoceně sedí na svém obvyklém místě. Rozhodl se, že k němu přijde blíž a posadí se u jeho stolu. Bylo to částečně proti komandérově přesvědčení, protože lovec odměn nikdy nemluvil. Minimálně před ním určitě ne. Ale kdoví, třeba se od něj dozvím ten fór, jaký řekl Johnnymu, řekl si Deuce.

Když si ovšem přisedl se svou kávou k Mareovi, pochopil, že to nebude tak snadné. Lovec ho totiž upřeně pozoroval a neměl se k tomu, aby cokoliv vyslovil. Komandér si s ním chvíli vyměňoval pohled a čekal, co se bude dít. Mezi nimi však vládlo trapné ticho. Bylo možné slyšet pouze ostatní lidi v kafeterii.

Deuce na okamžik uhnul pohledem. Narozdíl od Marea neměl takovou trpělivost. Kolikrát si říkám, že je to nějaký robot a ne člověk. Seděl proti němu už dobré dvě minuty a pořád se nic nedělo. Rozhodl se tedy, že promluví jako první. „Tak… jak se máš?“ zeptal se.

Mare neodpovídal.

„Vsadím se, že na večírcích jsi pěkně hlučný,“ ušklíbl se Deuce. Věděl sice, že to není pravda, ale hodlal nějak přimět lovce odměn, aby konečně odpověděl.

Mare beze slov mírně naklonil hlavu do strany, jako by tak dával najevo, že se něčemu diví nebo něco nechápe.

Deuce nevěděl, jestli má lovcovu reakci považovat za svůj první úspěch v celé „diskusi“. „Ty mě vážně nemáš moc rád, co?“ zeptal se opatrně.

Tentokrát se Mare mírně nadzvedl ze sedadla. Deuce to vnímal jako signál, že by měl raději vypadnout. „OK, OK, nechám tě o samotě,“ pronesl a postavil se na nohy. Popadl svůj šálek kávy a poodešel trochu dál od stolu. „Já asi nikdy nepřijdu na to, jak ti může Johnny rozumět.“

Mare jenom stál a zíral na komandéra jako vyjevený. Okamžik nato se znovu usadil na svém místě.

Nepříliš nadšený Deuce se začal znovu rozhlížet po místnosti. Vzápětí mu padl pohled na Swiga, který se právě posadil k jednomu volnému stolu s půllitrem piva. Půjdu k němu, napadlo komandéra a lehce se pousmál. Zase jednou mu vypráším kožich v pokeru. S touto představou přistoupil blíž k lodnímu střelci a vytáhl balíček karet.

„Nazdar, Swigu,“ pozdravil Deuce. „Jsi připraven na pokerovou noc?“

Swig se ohlédl na mladého komandéra. „Ohó,“ usmál se samým potěšením, sotva zahlédl karty. „Dneska večer s tebou zametu, kamaráde. Mám nové eso v rukávu.“

„Ještě musíš přebít mou dvojku,“ ušklíbl se Deuce a přisedl si ke stolu.

Swig se krátce zasmál, ale pak se zatvářil, jako by si na něco vzpomněl. „Úplně jsem se zapomněl zeptat – jak se ti líbilo na povrchu Domovské Planety?“

„Aha,“ chápal Deuce, pokládaje kávu a balíček karet na stůl, „ty myslíš, když jsem tam havaroval, jo? Bylo to jaksi… nové. A opravdu vlhké, ještě k tomu s tunou brouků a dalšího hmyzu. I ovzduší bylo úplně jiné v porovnání s recyklovaným vzduchem tady na Mateřské Lodi. A taky tam byl zatraceně děsný hluk. Jak při něm můžou lidi vůbec spát?“

„Ach,“ zasnil se Swig, „to mi hodně připomíná Bambus, moji rodnou planetu.“

„O Bambusu nikdy moc nemluvíš,“ konstatoval Deuce. „Co je to vlastně za místo?“

„Je to… bylo to…“ opravil se Swig, „opravdu nádherné místo. Plno zeleně, všude mlha, spousta přírodních zvuků. A skvělá, skvělá piva, ó ano.“

Jak to myslí s tím minulým časem? podivoval se Deuce v duchu. „Co přesně se s Bambusem stalo?“

Swig se na kratičkou chvíli odmlčel a poté pomalu promluvil: „Naše hvězdná soustava byla zhruba před deseti lety pohlcena černou dírou. Ta událost zmátla nespočet vědců. Naše slunce mělo stěží takovou hmotnost, aby se zhroutilo, a do toho ještě zbývaly miliony let. A i kdyby se to stalo,“ loknul si piva, „díra by neměla takovou velikost, aby pohltila celou soustavu. Měla by šířku pouhých několika kilometrů. Slunce ani nedosáhlo stádia červeného obra, ono se prostě smrštilo.“

„Tak to je teda zmatek,“ vyjádřil se Deuce. „A to se na to nikdo nepodíval?“

„Bambus nebyl součástí Federace, takže jsme měli jen malou podporu,“ vysvětlil Swig. Poté se opět na chvilku odmlčel, sledujíce přitom nepříliš veselého komandéra. „Každopádně… promiň, že jsem ti pokazil náladu. Tohle všechno je minulostí.“

„Ne,“ namítl Deuce, „je dobré se s takovými věcmi svěřovat. Aspoň se ti uleví.“

Swig přikývl a pousmál se. „Tak pojď,“ pravil, jako by se nic nestalo, „ještě ti musím ukázat svou novou pokerovou tvář.“

„Tak do toho, ty tlustý medvěde,“ ušklíbl se Deuce a vzal si do ruky balíček karet.

„Opatrně,“ upozornil ho Swig, „můžu si na tebe sednout.“ Nato se znovu napil piva.

Komandér chápavě pokýval hlavou, načež konečně rozdal karty a začal se Swigem hrát. Následující dvě hodiny strávili intenzivním hraním pokeru. Deuce pak ukončil celé klání s tím, že se potřebuje vyspat na zítřek. Hned nato se rozloučil s pandím mužem a opustil kafeterii.

Při návratu do ubikace Deuce ještě jednou popřemýšlel nad tím, po čem může Federace pátrat. Nenapadalo jej však vůbec nic. Nemám ponětí, po čem se mám koukat. Snad zejtra na něco kápneme.

Doporučené z našeho blogu:

  • Starwish – Kapitola 11Starwish – Kapitola 11 Na své další misi Deuce objeví zvláštní předmět, se kterým se vrátí na Mateřskou Loď. Co všechno vyplyne z následné diskuse s kapitánkou Oracle? Dnešek je převážně věnován inženýrce Ginny, […] Posted in Starwish
  • Starwsih – Kapitola 10Starwsih – Kapitola 10 Komandér bude mít opět několik zajímavých zážitků se svými přáteli. Jaké překvapení si na něj přichystala Deadeye? S jakým tajemstvím se komandér svěří Tesse? A o čem si popovídá s […] Posted in Starwish
  • Starwish – Kapitola 9Starwish – Kapitola 9 Po návratu z další mise se Deuce konečně dozvídá něco zajímavějšího okolo tajemné zprávy, kterou piráti obdrželi před posledním útokem Fireboltu. Co se z ní zatím podařilo rozluštit? […] Posted in Starwish
  • Starwish – Kapitola 8Starwish – Kapitola 8 Deuce se právě vrací z další mise, když se dozvídá, že Mateřská Loď je opět napadena Federací. Jak se v nastalé situaci zachová? Co se mu při obraně svého domova přihodí? A jak proběhne […] Posted in Starwish
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Captain George Zappy

Autor převážně fanfiction či sci-fi komedií

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.