Střípky příběhů – Kapitola 1

Počátek

Jak k tomu došlo? To je tak… Pocházím z Romelu. Malé vesničky ležící severně od Dramonu. Narodil jsem se coby druhý syn chalupníka Caldwelta a dostal do vínku jak dračí tak krevní jméno. Ve dvanácti letech si mě vzal pod svá křídla dračí kněz zeleného rodu, otec Markvart, který se ujal mé výuky v naději, že jednou zaujmu jeho místo v malém kostelíku na návsi.

V den mých patnáctých narozenin si to ovšem draci s mým osudem rozmysleli. Jak jinak si vysvětlit starce sedícího pod lískou na nedalekém kopci, který mi pouhým předáním pergamenu dokázal změnit vlasy na rudé?

„Toto je důležité,“ řekl mi vrásčitý muž s vlasy vrhajícími na slunci zlaté odlesky a očima, které se leskly jako dvě vzdálené hvězdy. „Když s tímto pergamenem zajdeš do Královského lesa a půjdeš přímo za nosem, draci dovedou tvé kroky k potoku, kde se setkáš s chlapcem svého věku. Může být tvým přítelem na život a na smrt, dovolíš-li to,“ usmál se. „Otci toho chlapce pak předáš pergamen s proroctvím, jak si jej zapamatoval August Halim, přeživší vnuk prvního krále Aldormy. Učiníš-li jak říkám, poznáš pravdu i z druhé strany mince.“

Převzal jsem pergamen a nevěřil vlastním očím a uším. Neodolal jsem a zvědavě nahlédl. Čekal bych, že mě zastaví, ale stařec nic nenamítal. A já si tak přečetl verše psané ozdobným písmem básníka, kterým ovšem autor proroctví dozajista nebyl:

Smrti dívka vytržena,
mezi cizí uvržena.
V jejím nitru sídlí drak,
mysl stíní tmavý mrak.

Ona bude kráčet v čele,
vstříc zkáze nepřítele.
Život vezme, život dá,
smrt ji v náruč přivítá.

„To je nějaká… říkanka?“ zeptal jsem skepticky. Překvapeně jsem však zjistil, že už nemám koho. Starý muž byl pryč.

Pokrčil jsem rameny a s očima na vrch hlavy se vydal zpět k vesnici. Myslel jsem, že se zeptám otce Markvarta, na podivného muže, údajné proroctví a úkol, pokud se tomu tak dá říct, odnést pergamen cizímu člověku kdesi v lesích. Žel drakům mi už nebylo dopřáno promluvit si se svým učitelem.

 

Zastavil jsem se doma. Matka se leknutím řízla a otec reagoval zlostným křikem. Zmateně jsem vycouval následován rozčileným rodičem. Lidé ze vsi se zastavovali, ohlíželi, někteří i zděšeně vykřikli!

Dostal jsem ránu a upadl. V kaluži po dešti jsem teprve spatřil svůj odraz a s ním i odstín vlasů, který mi dozajista nepatřil.

Přiběhl Dračí kněz a pomohl mi na nohy. Zastal se mě.

Ale můj otec se vzdálil jen proto, aby se vrátil s lopatou plnou popela. Sledoval jsem jeho blížící se kroky, jakoby mi vlastní tělo nepatřilo. Docházelo mi, že se mě chystá zapudit, ale nezmohl jsem se na odpor.

„Běž pryč!“ Otec Markvart mě prudce otočil a dost nevybíravě postrčil vpřed. Udělal jsem několik nemotorných kroků, abych znovu neupadl, ale brzy na to už jsem utíkal jako o život. Slyšel jsem otcovy nadávky, matčin pláč, i nelichotivá slova Dračího kněze na adresu mých rodičů. Sousedé mi šli z cesty. Matky zakrývaly oči svým dětem ze strachu, že jim jen z pohledu na mne mohou také zrudnout vlasy.

Takový nesmysl!

 

Zastavil jsem se až ve stínu korun Královského lesa. Unavený, udýchaný a sám. Až v té chvíli jsem si uvědomil, že stále držím pergamen s proroctvím. No držím… Svíral jsem ho tak pevně, až byl pěkně pomuchlaný.

Znovu jsem ho rozvinul a prohrábl si vlasy. Netušil jsem, co to znamená a neměl ani zdání, co bych, měl dělat. Jenže cesta zpátky nevedla. Takže ať se mi to líbilo nebo ne, musel jsem jít kupředu. A v takovém případě jsem měl „slíbené“ dvě věci. První – draci povedou mé kroky. Druhá – potkám kluka svého věku.

Byl jsem aspirant na Dračího kněze, s vírou jsem nebyl na štíru. Přesto se rozum vzpíral, protože nic z toho nedávalo smysl. Proč bych zrovna já měl potkat Dračího pána? Ale měl jsem pergamen, rudé vlasy a můj učitel vyvinul velké úsilí dostat mne z dosahu rodiny a vesnice…

Věděl o tom? Znal vůli draků až tak moc, nebo mě chtěl jen chránit?

 

Bloudil jsem několik dní a je vlastně zázrak, že mě žádné zvíře v lese nepodupalo ani neroztrhalo. Nějaké lesní jahody a jedlé houby jsem po cestě k uždíbnutí také našel. Takže jestli draci vedli mé kroky? Nejspíš ano. I tak jsem minul několik potoků, kde jsem zaháněl žízeň a nikde žádný jiný kluk v dohledu. Pomalu ale jistě má víra slábla.

Pergamen už jsem měl dávno složený ve vnitřní kapse vesty. Chůze se stávala pomalejší a pomalejší. A pak jsem v jednu chvíli zakopnul o kořen a skutálel se z mírného kopce. Lekl jsem se tak, že jsem se v první chvíli pořádně nalokal vody z tentokrát o něco většího potoka.

Neuměl jsem plavat. U Romelu žádná řeka netekla. A tak, i když tam nebylo vody víc jak po kolena, bych se dozajista utopil, kdyby mě z vody nevytáhly něčí ruce. Nikdy v životě jsem nebyl tak rád za pořádnou dardu do zad.

Nebylo pochyb, že kluk, který mě zachránil, je tím, koho hledám. Měl rudé vlasy, delší po ramena, stažené zaplétanou koženou čelenkou. Šedozelené oči. Štíhlou postavu oblečenou do stejně prostých šatů, jaké jsem měl sám. A především mu nemohlo být více než mě.

Stěží jsem vnímal jeho slova. Má mysl se ještě vyrovnávala s šokem z pádu, i že jsem ho skutečně potkal. Ale když jsem se trochu uklidnil, najedl a napil z jeho zásob, konečně jsem pochytil alespoň jeho jméno. Alexander Elat.

Tvrdil, že je princ. Syn krále v exilu. A dokonce že mám být hrdý na to, že jsem Zrádce jako on. Protože to znamená, že v ně věřím. V životě jsem asi nepotkal nafoukanějšího člověka.

„Může být tvým přítelem na život a na smrt, dovolíš-li to…“ Z nějakého důvodu mě slova starce vnitřně děsila. V mé vlastní vesnici mi připadalo, že jsem neměl ke smrti daleko. A v potoce z něhož mě Alex vytáhl nejspíše také tak. Ale řekněme ale, že jsem se v té chvíli rozhodl dát mu alespoň šanci. Draci mě dovedli až sem, řekl jsem si. Pokud je toto jejich vůle, můžeme být přáteli. Koneckonců mi zachránil život…

 

Bylo to podivné. Barvou vlasů jsem byl Zrádce, ale přesvědčením nikoliv. Připadlo mi, že to Alexe svým způsobem fascinuje. Pravděpodobně dosud nepotkal někoho jako já a já zase nikoho jako on. Občas řekl něco arogantního nebo se naoko urazil, ale jinak to byl docela obyčejný kluk. Vyprávěl jsem mu svůj příběh a on slíbil, že mi otce představí a vezme mě do své vesnice ukryté v lesích. A tak jsem se poprvé setkal s Arthurem Elatem.

Když jsem předával pergamen s proroctvím, byl zmuchlaný a promáčený. Těžko říct, jestli z něj vůbec mohl cokoliv vyčíst. I přesto se mě ale Alexovi rodiče ujali a dostal jsem dokonce kavalec do jeho pokoje. Jakoby šlo o naprostou samozřejmost…

Nevycházel jsem z úžasu a byl vděčný za projevenou vstřícnost. I když mi ze všeho kolem přecházel zrak, plnil jsem vůli draků a to mě drželo při zdravém rozumu.

Celý následující úplněk jsem strávil v karanténě. Zní to děsivě, ale popravdě to znamenalo pouze tolik, že jsem žil u Elatových, pomáhal královně Anatole v kuchyni, občas naslouchal králi Arthurovi a ve volných chvílích si hrál s princem Alexandrem, který mě dokonce směl brát i ven.

Nechodili jsme daleko. Místní měli strach, abych nebyl jen obarvený špeh falešného krále, Lidrana Nimana. Směl jsem se pohybovat pouze po vesnici a jedině v doprovodu Alexe, nebo jednoho z jeho rodičů. O to více jsem si vážil toho, když mi dnes ráno král Arthur oznámil, že mi karanténa skončila a byl by rád, kdybych je doprovodil na projížďku.

Nechápal jsem, proč by na vyjížďce se synem stál i o moji společnost, ale když o něco takového žádá král, ať už v něj věříte nebo ne, je hloupost si stěžovat. Koneckonců Elatovi mi poskytli střechu nad hlavou, jídlo a pocit bezpečí. Neměl jsem nic, čím bych se odvděčil a tak jsem se rozhodl, že alespoň jejich úhlu pohledu a pravdě, dám šanci mě přesvědčit.

Možná mě král Arthur chce jen líp poznat, a proto mě vzal s sebou, napadlo mě k tomuto. Koneckonců i já sám mám ještě spoustu nezodpovězených otázek. To je ta moje nebezpečná povaha. Co bych neudělal ve jménu zvědavosti?

Říkám si, jestli právě tato vlastnost nebyla tou, kvůli níž si draci řekli, že bych měl patřit právě sem…

 

Doporučené z našeho blogu:

  • Střípky příběhů – PrologStřípky příběhů – Prolog V rámci NaNoWriMo jsem se rozhodla, že znovu a snad už i lépe, vzhledem k novým reáliím, začnu Střípky příběhů, které mají být volným pokračováním k Nepoznanému proroctví. Sice ještě ani […] Posted in Střípky příběhů
  • Střípky příběhů – Kapitola 10Střípky příběhů – Kapitola 10 Bheirg dostal od krále Arthura za úkol učit se z místního archivu. Po tom všem čím si prošel se zdá, že by mohl mít alespoň chvíli klidu, když už nic. Ale opravdu bude mít kýžený klid? Za […] Posted in Střípky příběhů
  • Střípky příběhů – Kapitola 25Střípky příběhů – Kapitola 25 Bheirgovi se podařilo přesvědčit Danelina otce, že to s jeho dcerou nemíní nijak špatně a Dana tak smí svému kamarádovi dále pomáhat. Zbývá jen rozhodnout jak naložit s nově získanými […] Posted in Střípky příběhů
  • Střípky příběhů – Kapitola 2Střípky příběhů – Kapitola 2 V rámci NaNoWriMo jsem dokončila další kapitolu Střípků. Tentokrát 2. kapitolu. V té první nám Bheirg odvyprávěl, jak to všechno začalo. Nyní je ovšem čas vyrazit na projížďku s králem a […] Posted in Střípky příběhů
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *