Střípky příběhů – Kapitola 2

Mezi dvěma mlýnskými kameny

Na koni jsem seděl jen párkrát. Alex mě během uplynulého úplňku jezdit učil. Ale že bych si byl jistý v sedle? – Do toho mám rozhodně daleko.

Hlavně nespadnout…

Vyjeli jsme po obědě. Vesnici jsme překonali nejkratší možnou vzdáleností a vnořili se tak pod koruny stromů, díky čemuž bylo polední teplo hned o něco snesitelnější. Můj kůň opatrně klusal vedle Alexova a jeho otec se držel kousek před námi.

Král Arthur nás vedl po sotva viditelné lesní pěšince vyšlapané zvěří. Paprsky slunce místy prosvítaly mezi korunami vzrostlých zelenajících se dubů, smrků, jedlí, borovic a břízek a vytvářely tak nezaměnitelnou až snovou atmosféru.

Připadám si nepatřičně…

Abych unikl tomu pocitu, vrátil jsem se ve vzpomínkách k rodině. Vybavil jsem si své hašteřící se bratry i hlučnou sestru. Matčin úsměv, s nímž nás zvávala k jídlu. Vesnici, kde jsem byl doma, aniž bych musel dokazovat, že má barva vlasů nikdy neodroste. Přísný otce, který se mě rozhodl zřeknout: „Cos to udělal?! Jak se opovažuješ?! Zbláznil ses?! Už nejsi můj syn!“ otřásl jsem se.

„Dobrý?“ zajímal se Alex.

Přinutil jsem se k úsměvu a souhlasně kývl. S faktem, že mé vlasy zůstávaly stále stejně rudé, jako onen první den, jsem se kromě konce karantény v Talronu musel začít pomalu smiřovat i s tím, že můj předchozí život je navždy pryč. Alexe jsem tím ale zatěžovat nechtěl.

 

Náhle králův hnědák zastavil.

Co je?, vzhlédl jsem, abych zjistil, co se stalo.

Král Arthur uchopil měch s vodou a přiložil náustek ke rtům. Záhy se však rozkašlal a upustil ho. Rukou, v níž křečovitě svíral otěže, se chytil za prsa a do druhé plival krev.

Co se děje?!, hrklo ve mně.

S Alexem jsme si vyměnili starostlivé pohledy a popojeli blíž k jeho otci.

„Jsi v pořádku, tati?“ vyhrkl můj kamarád třesoucím se hlasem. Pramen delších rudých vlasů mu zastínil nos.

Arthur Elat zvedl zakrvácenou dlaň a ještě čtyřikrát si odkašlal, než se mu podařilo sípavě odpovědět: „Už – je – to – dobré…,“ vydechl, „pojedeme dál.“ Přes tvář mu přelétl chabý pokus o úsměv, kterým ale ani jednoho z nás nemohl oklamat.

Můj a Alexův pohled se opět setkaly.

Já nevím… Nevím co dělat!, pokrčil jsem bezradně rameny.

Alex si zkousl ret.

„Musíme domů,“ rozhodl. Položil otci dlaň na paži.

„Ne!“ oponoval Arthur Elat striktně. „Budeme – pokračovat… Už jsem… rozhodl!“ Narovnal se a synovu ruku ze sebe setřásl.

Pomátl se? To je takový problém se vrátit? Jsme kousek od Talronu…

„Musíš se vrátit! Jsi nemocný… Jen léčitel ti dokáže pomoct!“ naléhal dál Alex.

„Alexandře,“ vydechl Arthur Elat unaveně, „řekl jsem, – že jedeme dál…“ Kdyby to bylo možné, přísahám, že by z jeho očí létaly varovné blesky.

„Ale – “

„Jestli – nechceš – poslechnout – otce, uvědom si, že jsem – i král…“

Jo, jedné vesnice, to má tak váhu!, prolétlo mi hlavou. To se můžu králem prohlásit taky! Vlasy mi sice zrudly, ale že bych mohl s jistotou říct, že ten obyčejně vypadající muž s vlídnou tváří je právoplatný následník aldormského trůnu, to zrovna ne.

„Mě je jedno, co říká král! Nechci ztratit otce! Nechci být sám…!“ Hlas Alexe zradil. V jeho očích se zaleskly slzy.

„Máš matku,“ usmál se blahosklonně král, „a Bheirga…“

„Ale můj táta si ty! Prosím…, pojeď domů…“ naléhal Alex.

„To nejde… Musíme – pokračovat…“ trval na svém král Arthur. „Bez diskuze!“ uťal ještě další Alexovy nevyřčené protesty.

V ten okamžik jakoby se v kamarádovi něco zlomilo. Jeho tvář ztvrdla a pohled jeho šedozelených očí se stal neosobním, nečitelným a uraženým.

„Tak si jeď!“ odtáhl se. „Je mi to jedno. Já jedu domů! Buď pojedeš se mnou, nebo se vrátím sám.“

Po zádech mi přejel mráz. Počkat. Tohle je špatně! Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého a nemohl pochopit, že se vážně míní rozejít takhle.

„Alex má pravdu, vrátíme se, co je na tom?“ podařilo se mi ze sebe konečně vypravit.

Jenže otec ani syn neustoupili.

Alexander si přitáhl otěže svého černého valacha a svým vzpurným pohledem se zabořil přímo do mě.

„Pojeď, Bheirgu, necháme toho blázna, ať se zabije sám, když po tom tak touží!“

Cože?, zhrozil jsem se.

„Chceš odjet a nechat ho tady? V tomhle stavu? Ale to přece…“

Jenže Alex zřejmě neměl náladu na protesty. Pro tu chvíli přestal být hodným synem, ale stal se arogantním princem, kteroužto masku se naučil nosit před obyvateli Talronu. Stalo se mu to již několikrát, během mé karantény. A pokaždé byl na ránu.

„Tak si tu zůstaň,“ utrousil jedovatě.

Alexi… Všiml jsem si, jak se mu chvěje horní ret. Ale to už kamarád pobídl koně, odcválal pryč a já zůstal s králem sám. Souhlasil jsem s Alexem. Jeho otec by v tomhle stavu opravdu neměl pokračovat v jízdě, ať nás chce vzít kamkoliv. Ale jak mu podle Alexe pomůže, když ho opustíme, to mi opravdu nedocházelo.

„Jen… za ním jeď…,“ vybídl mě král Arthur, jakoby nechápal, že přesně to já udělat nemůžu. Jen při pouhé představě, že to udělám, se mi žaludek postavil na odpor. Byl jsem si jistý, že když odjedu, pohádáme se…

 

Dívali jsme se za Alexem, dokud nám nezmizel z dohledu. Teprve tehdy si Arthur Elat otřel dlaň potřísněnou krví do koňské srsti.

Třeba jel pro toho léčitele, napadlo mě směrem k Alexovi. To jediné by mi ještě dávalo smysl. Mohl bych jeho otce zdržet, než se vrátí…

Král sesedl z koně a sehnul se pro měch, který před tím upustil. Přihnul si a opřel se o kmen buku, jakoby hledal oporu. Využil jsem toho, abych ho přinutil mluvit.

„Proč jste tak tvrdohlavý?“ Vím, že bych takhle s králem neměl mluvit, ale důkaz že jím skutečně je, mi ještě neukázali. A k té myšlence jsem se upnul, abych si dodal odvahy prolomit mlčení. Je to pro jeho dobro…, ujišťoval jsem se.

„Rád bych se vrátil, Bheirgu,“ promluvil na mě, ale jeho očí se upíraly kamsi do dáli. „Opravdu bych teď rád vysedl na koně a vrátil se do vesnice. Omluvil bych se mu, že jsem na něj křičel a vše by bylo zase v pořádku. Jenže to nejde…,“ povzdechl si. S novým odhodláním vysedl na svého hnědáka a vyrazil kupředu.

„Proč?“ zajímal jsem se. Dokonce jsem se odvážil dotknout se ho, jako před chvílí jeho syn…

„Jsem nemocný, to víš,“ vydechl.

No a? Jistě, že jsem věděl, že je nemocný. Slyšel jsem ho už několikrát kašlat, ale slyšet a vidět je rozdíl!

„Léčitel Kolgar už je moc starý na cestu, kterou musíme podniknout. A jeho učeň to místo nezná. Víš, tam kam jedeme, roste bylina, která má moc oddálit moji smrt. Fóna tremi, kvete pouze při svitu nového měsíce. Právě dnes! Jediný lék…“

Polkl jsem. Ruka mi ochabla a Arthur Elat znovu pobídl svého koně k chůzi. Došlo mi, jak bláhová byla myšlenka, že bych ho zde mohl zdržet a léčitel, kterého jistě přivede Alex, ho zachrání.

„Proč jste to neřekl dřív?!“ z mého hlasu zaznělo něco z beznaděje, která se mi uhnízdila na prsou. „Když tu ještě byl…“ A proč mi to říkáte teď?

Král si povzdechl.

„Stěží jsem našel vlastní hlas. Jak bych mu to mohl vysvětlit?“ Věnoval mi unavený pohled. Jeho tvář jakoby zestárla minimálně o dvacet let.

Svěsil jsem ramena.

„Alex se na výlet s vámi tak těšil…“ špitl jsem sotva slyšitelně. Připadalo mi, že se draci rozhodli, udělat si z mé hrudi jahelníček.

„Měl ses vrátit s ním, neměl by být sám – “

„To ne! Já – “

„Nech mě domluvit, prosím,“ dotkl se mé paže a tím utnul veškeré mé protesty. „Jsi po Klee první, s kým se Alex trochu baví. Nemá jiné kamarády, možná už sis všiml. Potřebuje tě,“ odmlčel se. „Alex je příliš mladý na to, aby mě viděl zemřít. Chápu, že se mnou nechce jet. Ale přesně z téhož důvodu tam já musím…“

„A nemohl by pro tu rostlinu dojet někdo jiný?“ Léčitel je možná starý, ale jak těžké může být popsat učni cestu? Navíc Talron je přece plný zdravých mužů i žen, kteří by snad…

„Ne… O mém zdravotním stavu ví jen Kolgar, má žena a pár nejbližších přátel. Rád bych, aby to tak prozatím i zůstalo.

„Proč?“ nešlo mi do hlavy.

„Kdyby se to rozkřiklo, ztratil bych své slovo. Každý by mě litoval, nedovolili by mi nic dělat a já bych pak odešel mezi hvězdy dříve, než bych si stačil urovnat všechny záležitosti… Uznej sám, Alex ještě není připravený převzít moji úlohu ve vesnici.“

Na tom asi něco je…, povzdechl jsem si účastně. Život asi nemůže být jednoduchý, že?

Doporučené z našeho blogu:

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...
Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *