Povídkový blog

Vítejte v domově fantazie

Trny a květy Fóna tremi

Nejeli jsme rychle. To bych koneckonců ani nedokázal. I tak jsem zápasil s bolestí celého těla a musel se soustředit, abych nespadl. Po nějaké době jsem si uvědomil, že kdyby se teď s králem něco stalo, už pro pomoc nedojedu…

Les na pohled vypadal stejně. Jedinými změnami, které jsem vypozoroval, bylo, že jsme už dlouho neminuli žádné ukryté políčko s bramborami a že postupně vymizely jívy, jak jsme se vzdalovali od řeky. Ovšem jak daleko jsme skutečně, jsem netušil.

Král Arthur se v jednu chvíli zastavil, naznačil mi gestem, ať mlčím, sám sesedl, odplížil se lesním podrostem, a když se vrátil, řekl: „Musíme si pospíšit.

Přikývl jsem a nechal se vést. O několik set metrů později jsme se vynořili z mlází, a co nejrychleji bylo možné, překročili širokou vozovou cestu.

Královská cesta! Ještě několikrát jsem se ohlédl, abych se ujistil, že nás skutečně nikdo nezahlédl.

Nadechl jsem se, zahnal zlé představy a soustředil se dál na jízdu a přírodu kolem nás. To pomáhalo.

 

Když se o nějakou dobu později Alexův otec zastavil podruhé, vlastně už po třetí, budu-li počítat i záchvat kašle a hádku s Alexem, bylo to až v cíli naší cesty. Neznal jsem bylinu, o které prve mluvil, ani místo, kde rostla. Přesto jsem v okamžiku prvního rozhlédnutí věděl, že jsme dorazili.

Před námi se rozprostíralo jezero. Ani velké, ani malé, ale pro mě největší a nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl. Stromy kolem jeho břehů nerostly tak hustě. Slunce jakoby díky tomu soustředilo veškerou svou sílu, aby dosáhlo dna. Namísto toho však vytvářelo z hladiny jen zrcadlo, ve kterém se všechny košaté koruny dřevnatých králů lesa vzhlíželi. Jen na protějším břehu ze skály šuměl a zlostně pěnil vodopád, jemuž se vodní zrcadla zřejmě příčila.

U všech draků…, žasl jsem. Tady by se Alexovi líbilo! Byl jsem o tom přesvědčený. Kolikrát kolem sebe div vzteky nekopal, ale pak stačilo, aby zahlédl v trávě zajíce a vše bylo… ne zapomenuto, ale odsunuto stranou, než se k tomu odhodlal vrátit s čistší hlavou.

Kdyby se jeho otec nerozkašlal, mohl jet s námi. Takhle přišel o nejkouzelnější místo z celého Královského lesa… Jen jsem odhadoval. Nikdo nikdy nezná absolutně celý les. A rozhodně ne, když v něm „žije“ 35 dní. Přesto na mne silně zapůsobilo.

„Tobě se pohled na svět z koňského sedla nějak líbí,“ vytrhl mě pan Elat ze zamyšlení. Překvapeně jsem na něj pohlédl a zjistil, že se uculuje.

„Pojď, pomůžu ti sesednout,“ navrhl, když mu došlo, že se zřejmě nezmůžu na žádnou odpověď.

Slézt…? Uvědomil jsem si, že mám celý spodek těla ztuhlý. Vysadil jsem nohy z třmenů, ale okamžitě mě sevřela křeč. Zúpěl jsem bolestí.

Jedním krokem překonal vzdálenost mezi námi, chytil mě za pas a pomohl mi se z Isabel, jak se kobyla jmenovala, doslova svalit. Zachytil mě, pomohl mi postavit, a podpíral mě tak dlouho, dokud jsem do nohou opět nezískal cit.

„Už je to dobré?“ zeptal se po chvíli.

„Ano,“ odvětil jsem co nejslušněji, „díky.“ Doufal jsem, že se tvářím stejně tak vděčně, jak se cítím.

„To nic,“ usmál se. Jenže ono to bylo něco! Jel jsem s králem, aby tu byl někdo, kdo mu pomůže, kdyby potřeboval. Ale nejen, že jsem se dočista ztratil a nezvládl bych dojet pro pomoc, ještě jsem byl tím, komu musí pomáhat nemocný člověk… Bodlo mě na hrudi, zastyděl jsem se, ale víc jsem se na sebe zlobil. Jako bych zrazoval Alexovo důvěru. Ačkoliv to kamarád neřekl, pro mě to bylo, jakoby mi svého otce svěřil a já selhal.

Arthur Elat už se ale věnoval koním, které dovedl k jezeru, aby je napojil. S úlevou jsem se znovu rozhlédl po okolí a přemýšlel.

„Která ta bylina to je?“ zeptal jsem se.

„Vidíš ten keř přímo před sebou? Jak už má pupence připravené na květ?“

„Ehm,“ přitakal jsem. Jenže přede mnou rostly dva keře a já mezi nimi neviděl žádný rozdíl. Má pupeny? To je všechno? V půlce sazně je má každá rostlina, ne?, pomyslel jsem si. Ovšem já toho o rostlinách nikdy mnoho nevěděl. Z mého úhlu pohledu tam rostlo prostě křoví, ale jak jsem si je detailněji prohlížel, přišel jsem na to, že jsou oba keříky skutečně stejné.

„Neřekl jste, že Fóna tremi má trny.“

„Změnilo by to něco?“

„Ani ne,“ pokrčil jsem rameny.

„…kvete pouze při svitu nového měsíce. Právě dnes! Jediný lék…“ Z králových slov jsem usoudil, že to, co z rostliny potřebujeme, jsou květy. Protože kdyby šlo o cokoliv jiného, nemusel by sem právě v den, kdy má vykvést.

Usadili jsme se spolu na deku, kterou vezl celou dobu v sedlové brašně, a mlčky pojedli pochutiny, které nám jeho žena připravila na svačinu. Protože bylo původně počítáno i s večeří, snídaní a že jsme byli jen dva, ještě nám spousta jídla zbývala. Prolomit mlčení se ale nikomu z nás nechtělo.

Když se slunce schovalo za obzor, král konečně vstal. Ale že měsíc stále nebylo vidět, nervózně přešlapoval.

Stíny se prodlužovaly a temněly. Z lesa se ozvalo zahoukání a já se lekl.

„Není třeba se bát, to je jen sova,“ pousmál se na mě Alexův otec.

To se vám řekne… Stísněně jsem polkl. Nešlo jen o sovu, všechny zvuky lesa a zdály čím dál hlasitější a zlověstnější. Šplouchání ryb v jezírku, kuňkání žab, cvrččí cvrlikání…

„A-a není možné, aby nás tu někdo našel?“

„Jsme hluboko v lese a moc lidí tohle místo určitě nezná. Navíc zapomínáš, že nás draci chrání.“

Nezapomínám, jen nevěřím… Své myšlenky jsem si ale nechal jen pro sebe. Přesněji kdo říká, že vás stráží i mimo vesnici? O ochraně jako také se pochybovat nedalo, protože jak jinak si vysvětlit, že dokázali přežít tak dlouho bez odhalení.

„Dobře,“ přitakal jsem. Nechtělo se mi s ním přít. Ne po tom, co se pohádal se svým synem.

 

Měsíc v úplňku se ukázal nad korunami stromů ještě asi o půl hodiny později. Poctivě jsme hleděli na keře a čekali, až se pupeny rozevřou. Zajímalo mě, jakou barvu budou květy mít. Přeci jen, většina rostlin kvete ve dne a na noc květy zavírá. Přemýšlel jsem, v čem je Fóna tremi tak výjimečná…

Evidentně v tom, že asi kvete jen, když se jí chce… Měsíc už rozléval své stříbrné světlo po kraji, ale keře zůstávaly neměnné.

Polkl jsem a držel rty pevně semknuté, jak jsem se bál narušit čekání. Stál jsem jako prkno čekající na přibití několik dlouhých minut a pozoroval Alexova otce, jak zoufale chodí okolo v neutuchající potřebě získat vytoužený lék. Napadlo mě, proč asi Ceata, stříbrná dračice, patronka nemocných, nezasáhne a nepřiměje rostliny vykvést, pokud je život Arthura Elata tak důležitý…? Ale napadlo mě, že možná nemůže. Pak tu byl Beroane, zelený drak, patron přírody. Proč to neudělá on?, ptal jsem se sám sebe. Jenže ona se vůle draků špatně posuzuje. Zvlášť, když je v sázce něčí život…

Arthur Elat se chytil za hruď a sípavě dýchal. Opřel se dlaní o nejbližší strom, ne a ne popadnout dech.

Co mám dělat? Uvnitř už jsem dočista panikařil.

Ukázal roztřesenou dlaní na jednu z rostlinek a já se konečně dokázal pohnout, abych se podíval zblízka. Ulevilo se mi. Mezi větvemi vykukovalo několik maličkých žíhaných fialovo žlutých kvítků. Stačilo se znovu ohlédnout po mém průvodci, abych se ujistil, co je třeba učinit.

Tak jo!, rozhodl jsem se. Zachumlal jsem si ruku hluboko do rukávu a prudce jí vstrčil mezi husté trnité větve Fóna tremi.

Vykřikl jsem bolestí. Slzy mi zastřely zrak.

Levačkou jsem některé větvičky zkusil odhrnout, ale docílil jen toho, že krvavé krůpěje vytryskly i z ní. Hmatal jsem po kvítcích pokoušejíc se ignorovat pálení. Trhal jsem je jeden po druhém v zoufalém zápase o holý život.

„Draci nic nedávají zadarmo, to je třeba pochopit. Dostaneš naději, stojíš-li o ni a máš-li ji mít. Ale úspěch či neúspěch vždy leží ve tvých rukou…“, vybavila se mi slova otce Markvarta.

Kvítky došly. Vytáhl jsem pulsující dlaně. Svůj úlovek jsem ve stříbrných paprscích ukázal i králi.

Pousmál se. Záhy se však rozkašlal a svezl se do kleku na chladnou zem.

Pane Elate!

Ničeho jsem nedbal. Vzácnou bylinu jsem skryl v kapse u košile a přiskočil k němu.

„Musíme zpátky!“ pravil jsem nebývale rozhodně. „Potřebujete být v teple.“ Podobně jako Alex před tím, jsem se o tom nemínil dohadovat. Uspěli jsme. Máme lék! Prosím…

Přikývl. Nabídl jsem mu ruku a on se o mě opřel. Ne plnou vahou, ale dovolil mi být mu oporou. Musíte to přežít. Prostě musíte…!

Dostat se do sedla ho stálo možná až příliš sil. Stěží dokázal mluvit a očima jen mžoural, když mi říkal, jak ho správně uvázat v sedle našimi opasky, aby po cestě nespadl.

„Bude to dobré, uvidíte,“ šeptal jsem stále dokola slova podpory.

Mlčel…

Vysedl jsem na svou kobylku, jak mě učil Alex. Arthur Elat pobídl svého koníka, Antonína, k chůzi, ale už po pár metrech mu hlava klesla na prsa. Já oproti tomu úpěnlivě zvedl tvář k nebi.

Draci, prosím, doveďte nás zpět…

Doporučené z našeho blogu:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlásit

Přihlásit se k odběru

* Toto pole je povinné
error: Content is protected !!