Povídkový blog

Vítejte v domově fantazie

Kluk, který zachránil krále

Netuším, jestli draci doopravdy vyslechli moji modlitbu nebo jestli jen králův kůň znal tak dobře cestu zpět. Já ji nenašel a sám Arthur Elat nás také dozajista nevedl. Jel se sklopenou hlavou, a pokud zrovna nekašlal, dýchal pouze mělce. I když nás obestírala temnota lesa a hluboké noci, díky úplňku místy prosvítajícímu mezi hustými korunami jsem viděl vyčerpání jasně vepsané v jeho tváři. A to až do chvíle, kdy se celou vahou položil na Antonínův koňský hřbet.

Co když to nezvládne? Co když zemře?, začal jsem si zoufat. A právě když mne panika svírala nejpevněji, zahlédl jsem mezi stromy, mihotavé světlo. Více světel!

Pochodně…, lidé…, hledají nás…, koutky úst se mi mimoděk zkroutily do úlevného úsměvu. Jsme zachráněni! Tíha odpovědnosti ze mne spadla až je s podivem, že jsem se udržel v sedle. Jsme zpět…

„Tady! Tady jsou!“ zvolal mužský hlas. Nedokázal jsem si ho nikam zařadit.

Četné kroky zamířily naším směrem.

Co když jsou to vojáci? Hrklo ve mně. Vždyť kdo říká, že se v Královském lese pohybují jen Zrádci…

Přiběhli blíž. Nerozeznával jsem přesně jejich obličeje.

„Arthure! Kde jste byli? Co se stalo?“ naléhal týž hlas na svého exilového vládce. Otázky však zůstávaly bez odpovědí.

„Co je mu?“

„Je zraněný?“ přidávali se další lidé.

„Bheirgu, co se stalo?“ oslovila královna přímo mě. Hlas Alexovy matky vynikal mezi všemi, jako by byl jediným na světě.

Shlédl jsem k ní bledý jako vápno. Omlouvám se… Je mi to tak líto…, žádal jsem o odpuštění alespoň pohledem. Promluvit nepřipadalo v úvahu.

„Pomozte mu!“ zavelela.

Nějací dva muži, se mne ujali a o mrknutí později už jsem stál na pevné zemi na svých vratkých nohou.

Chtěla se otočit ke svému manželovi, ale mě vystřelila ruka kupředu. Chytil jsem ji za rukáv a přiměl ji tak, aby se otočila. Sykl jsem bolestí. Do druhé dlaně jsem nabral několik květů vzácné byliny, ukrývajících se v bezpečí mé kapsy. Okvětní lístky potřísnila má krev.

Při pohledu na ně jí vhrkly slzy do očí.

„Seby!“ zavolala. Muž, jehož hlas jsem zaslechl, jako první se přiřítil, jakoby se o ni bál.

„Any? Co se děje?“

Pohlédl na ni, potom na mne. Spatřil obsah mé dlaně a kývl.

„Bheirgu? Jsi Bheirg, že? Talron ti děkuje, zachránil jsi našeho krále,“ vyhrkl. Opatrně, aby je nepoškodil, si převzal všechny kvítky a já bezmyšlenkovitě sáhl pro další, aby neodešel, dokud je nebude mít všechny!

„Krvácíš!“ zhrozila se královna. Až v té chvíli si všimla, v jakém stavu jsou mé ruce.

„To nic,“ odbil jsem ji mdle.

„Seženu Tima,“ oznámil ten Seb.

„Ano, běž,“ souhlasila královna. „Alexi!“ zavolala na svého syna.

Je tady… Alex je tady… Přivedl pomoc… Věděl jsem, že přijde…! S úlevou jsem upřel pohled na kamaráda nečinně stojícího za jejími zády.

„Vezmi Bheirga domů, ano? Tim Veill se na něho přijde podívat, až zkontroluje tvého otce, běžte,“ popoháněla nás královna. Alex stačil sotva mlčky přikývnout a už nás nevlídně se tvářící Sal Wilters vedl zpátky do vesnice.

Se Salem jsem už měl tu čest. Mohl být možná o dva roky starší než mi s Alexem a na ty poměry šlo o docela normálního kluka. Jen z nějakého důvodu neměl právě Alexe moc rád. V době mé karantény si přede mnou několikrát z prince nepokrytě utahoval. Ten to ale vždy přešel stejně okázalou ignorací. Pravda s nosánkem trochu nahoru, ale i s grácií.

Tentokrát to ale bylo jiné. Sal držel jazyk za zuby, Alex mlčel a já ve vzduchu cítil napětí. Slyšeli jsme každé došlápnutí, křupnutí větvičky, zavrzání kmenů, které jsme míjeli… Radost z návratu mezi Zrádce vyprchala a to jsme ve vesnici ještě zdaleka ani nebyli.

Kněz z romelského kostelíku zasvěceného zelenému dračímu rodu tvrdí, že čas běží stále stejně. Jsou ale v životě chvíle, kdy bych mu skoro i oponoval.

Už tam budem?, pomyslel jsem si unaveně. Klást nohu před nohu mne nevýslovně vyčerpávalo. Naštěstí stromy Královského lesa ustoupily roubeným domkům na větší mýtině. Několik místních mezi domy postávalo na stráži s rozžehnutými pochodněmi a jejich pohledy se okamžitě stočily naším směrem.

„Vezmu Bheirga domů,“ oznámil Alex věcně našemu průvodci. Sal nás sjel kritickým pohledem, jakoby se ujišťoval, že nás může nechat o samotě. Nakonec přikývl a sám se odebral za ostatními obeznámit je se situací.

Inu Veličenstvo, jestli jste nechtěl, aby místní věděli, jak zle na tom jste, tak vám to nevyšlo…

Následoval jsem Alexe až k severozápadnímu koutu mýtiny, kde stál jejich dům. Přesto, že obyčejný roubený domek, původně snad pouze srub, vévodil celé osadě. Všechny ostatní totiž byly rozestavěny v půlkruzích kolem něho. A právě vzdálenost od prvního půlkruhu domů byla označována coby rynk.

Nebyl velký. Překonali jsme jej několika málo kroky. Vešli jsme do domu a zastavili se až v pokoji.

Konečně…, protáhl jsem se. Ruce mne bolely, ale to nebylo nic oproti tomu, jak se musel cítit král Arthur. Ten ale zůstal venku. Byl v bezpečí a mezi svými. Mne už se to netýkalo.

Usadil jsem se na svůj kavalec a dovolil si spokojeně pousmát. Zavřel jsem oči. Alex udělal přesně, co jsem očekával. Dopadlo to dobře. Díky drakům…

„Vidim, že seš spokojenej!“ kamarádův hlas zněl ostře jako břitva. Zamžoural jsem na něho. Neviděl jsem jasně. Jediné světlo v pokoji poskytovala lucerna se svíčkou postavená na stole. Vteřinku mi trvalo zahnat dotírající únavu a zaostřit.

„Ty ses prostě musel chtít zavděčit, že jo?! Musels jet s ním… Tos ho nemoh aspoň zdržet?!“ prskal na mě vztekle.

Cože?

„O čem to mluvíš?“

„O tom cos udělal!“

„Nic jsem neudělal…,“ hájil jsem se.

„No právě!“ Jeho zelenošedé oči se leskly nenávistí.

„A co jsem měl dělat?!“ Vyskočil jsem na nohy a díval se mu zpříma do očí.

„Zastavit ho!“ nedal se mnou zastrašit.

„Trval na tom, že musí jet. Že jen tam a jen dnes v noci může získat lék! Pochop to, Alexi. Neposlechl by mě. Neposlechl by nikoho…!“ položil jsem mu dlaně na ramena, abych ho upokojil. On se mi ale vyškubl.

„Teď to ví celá vesnice!“ Hlas mu přeskočil. Popotáhl. Oči se plnily potlačovanými slzami, tvář staženou do vzteklé grimasy. A já nechápal.

„No a? Hlavně že bude v pořádku, ne?“

„A náhodou díky tobě, co?!“ vyjel na mě, chytil mne za zápěstí a bolestivě mi zkroutil ruku dlaní vzhůru. A v té chvíli mi došlo, z čeho mě to vlastně obviňuje.

„Myslíš, že jsem to udělala schválně? Kvůli zásluhám?“ vypravil jsem ze sebe nevěřícně.

„Neříkals to snad ještě před pár dny? ‚Musím zachránit králi život, aby mi začali důvěřovat?‘ Myslel jsem, že sis jen dělat legraci – “

„Dyť taky jo – “

„Teď už ale vim, že seš jen stejně prohnanej jako ostatní tady!“

„Alexi – “ To myslíš vážně? Nedokázal jsem dokončit otázku nahlas.

„Seš kluk, který zachránil krále! Užij si to!“

Dost!

„A ty seš jen obyčejnej nevychovanej spratek!“

Takovou ránu, jaká následovala, jsem jakživ nedostal…

Doporučené z našeho blogu:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlásit

Přihlásit se k odběru

* Toto pole je povinné
error: Content is protected !!