Krvavé ruce a zlomený nos

Křuplo mi v nose. Bodavá bolest projela celým mým obličejem, před očima se objevily mžitky. Že Alex uraženě usedl na svůj kavalec, jsem vnímal jen okrajově.

Tohle je tvůj vděk? Zmlátíš každého, kdo ti zachrání otce?, dotklo se mi to. A to doslova…

Uběhla vteřina, nebo dvě… Ticho. Alex zarputile mlčel. Neomluvil se, nezajímal, jak jsem na tom po jeho ráně…

A když se mi konečně podařilo znovu zaostřit a poznal jsem, že se tváří stále stejně arogantně a uraženě.

Idiot! Najednou nepřipadalo v úvahu nadále zůstávat s princem v jedné místnosti. Hlupák, namyšlenej, zaslepenej…

Prudce jsem vzal za kliku a zabouchnul za sebou dveře od pokoje, i od domu. Nádech – výdech. Přítel jo? Zaklonil jsem hlavu a svou myšlenku směřoval k drakovi, který mě sem poslal. O tom, že nešlo o obyčejného starce, nebyla sebemenší pochybnost.

„Ty jsi Bheirg?“ oslovil mne kdosi.

„A-ado…“ pohlédl jsem na příchozího muže, který nejspíše díky mému žalostnému stavu unikl mé pozornosti, dokud nestál přímo přede mnou. A možná i díky tomu, že je celý v černém s černým šátkem zakrývajícím jeho rudé vlasy, to se ve tmě snadno přehlídne, ospravedlňoval jsem si vlastní nepozornost.

„Tim Veill,“ představil se muž, který nemohl být o víc jak o tři roky starší než já. Přehodil si brašnu z pravé ruky do levé a volnou dlaň mi nabídl ke stisku. „Říkali, že máš něco s rukou, ale už ne, že ji máš místo nosu,“ zasmál se. Mě však jeho smích nechával chladným. Zřejmě ho to trochu mrzelo, vzhledem k tomu, jak rychle přestal a že jeho oči ve vteřině zvážněly. „Jak se ti to stalo? To už jsi měl, když jsi přijel?“ zajímal se. Já se zmohl jen na bolestné syknutí, když mi sáhl na nos.

„To bude dobrý,“ pronesl konejšivě.

Sem snad dítě? Zaškaredil jsem se.

„Do víde jak?“ můj hlas zněl hrozně dutě. Bylo to divné.

„Co?“ zarazil se. „Aha, špatně se ti dýchá, že? Pojď, musíme zastavit tu krev.“ Chytil mě za rameno a odvedl k nedalekému přízemnímu domku v prvním půlkruhu, před kterým postával nervózní pár s pochodní.

V muži jsem poznal Seba z lesa a ženu jsem sice neviděl poprvé, ale nedokázal jsem si ji nikam zařadit. Tedy jinam než k němu, protože se drželi za ruce.

Tim se na oba povzbudivě usmál a já se raději přikrčil v jeho stínu. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděli. Mladý léčitel otevřel dveře a nechal mě vejít dovnitř, kde jako další pěst do nosu zapůsobil vlhký stojatý vzduch, prosycený vůní bylin a vína.

U Oheneho…, zaklel jsem v duchu a zastavil se. Snaha nakrčit nos byla nejen zbytečná, ale taky bolestivá.

„Posaď se tedy,“ instruoval mě Tim a dovedl mě ke stolu, kde mi nabídl jedinou volnou židli. Na druhé, která v sednici byla, seděla královna žmoulající ruku svého bezvládně ležícího manžela s ustaranou tváří. Jediný další člověk místnosti byl starý vrásčitý už lehce shrbený dlouhán s prošedivělými vlasy vrhajícími rudé odlesky.

Paní Anatola se po mě ohlédla, až když jsem dosedl.

Prosím ne… Uhnul jsem pohledem a sklopil zrak.

„Bheirgu!“ zhrozila se. Na rozdíl od pana Veilla věděla, že „tohle“ jsem ještě před chvílí na obličeji neměl.

Mladý léčitel mě vzal jemně za bradu a donutil mne, abych k němu vzhlédl a on tak měl lepší výhled na mé zranění.

„Co je mu?“ naléhala královna na muže, jež se ujal mého ošetřování.

„Nic vážného, řekl bych. Zřejmě dostal ránu do nosu.“ Jeho slova jsem doprovodil bolestným syknutím.

„Ale to…“ Střelila po mě královna tázavým pohledem, neschopna pochopit, kde jsem k tomu přišel.

Nedívejte se na mě tak, ano…?, zaprosil jsem v duchu.

„To ti udělal Sal?“ prostě se musela zeptat!

„De…“ zakroutil jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

„Tak kdo?“

Copak nechápete, že vám to nemůžu říct?, zoufal jsem si. Nedokázal jsem říct jméno jejího syna. Nepřipadalo mi správné očerňovat Alexe. Tohle bylo mezi námi! A ona jeho jméno nevyslovila…

Stísněnost nastalé atmosféry ještě více umocňoval malý prostor.

„Není to až tak vážné. Zítra nebude vědět, že se mu něco stalo,“ prolomil mlčení Tim. „Nos není zlomený,“ uvedl na pravou míru. Vzadu na krku mi přistál studený mokrý kapesník. „To ti pomůže, věř mi,“ pousmál se na mě.

Copak můžu nevěřit?

„Ještě se ti podívám na tu ruku,“ řekl a začal zkoumat četné škrábance na mých zápěstích. V tom se od kamen ozval starý muž: „Fóna tremi sice škrábe, ale jedovatá není. Zahojí se to samo,“ pronesl stroze a nepříjemně.

Tak kterej z nich je vlastně léčitel?

Královna Anatola mně mlčky pozorovala. Pan Veill ode mne vstal, donesl ze skříňky zavěšené pod stropem hojivou mast, a začal mi s ní pomazávat ty nejhorší šrámy.

„Aby se ti to nezanítilo,“ mínil. Ale ruce mi neobvazoval.

„Jak se cítíš?“ zajímalo ho.

„Dlíb.“

„Měl by už jít,“ ozval se znovu muž od kamen. Právě zalil bylinnou směs v jednom ze šálků a jako lianem nebo čaj to nevonělo.

„Kolgar má pravdu, měl bys už jít spát,“ dal Tim tomu muži za pravdu a prozradil mi tím i jeho jméno. Přikývl jsem tedy a jen silou vůle se přinutil nepohlédnout na královnu. Vypadalo by to, že k Alexovi zpátky nechci.

„Uš du,“ zvedl jsem se, odložil kapesník a vykročil ke dveřím.

„Řekni manželům Rawneovým, ať jdou dál.“ Zaslechl jsem ještě starého léčitele, když už jsem bral za kliku a souhlasně mu kývl.

„Máde tam jíd,“ vyřídil jsem vzkaz panu Sebymu a jeho ženě. Ihned jsem se od nich odvrátil, aby z mého obličeje zahlédli pokud možno co nejméně.

Poděkovali, vešli dovnitř a já zůstal sám v pomalu utichající osadě. Král byl nalezen. Lidé už neměli důvod nikde postávat ani po čemkoli dalším pátrat. Ukončili své rozpravy a pomalu se rozcházeli do svých domovů. Světla svíček v sednicích za okny pomalu zhasínala jedna po druhé. Nezbývalo, než se vrátit do princova pokoje…

Třeba už spí…, dovolil jsem si doufat. Vůbec se mi do králova domu nechtělo, ale neměl jsem, kam jinam bych mohl jít…

Doporučené z našeho blogu:

  • Střípky příběhů – Kapitola 2Střípky příběhů – Kapitola 2 V rámci NaNoWriMo jsem dokončila další kapitolu Střípků. Tentokrát 2. kapitolu. V té první nám Bheirg odvyprávěl, jak to všechno začalo. Nyní je ovšem čas vyrazit na projížďku s králem a […] Posted in Střípky příběhů
  • Střípky příběhů – Kapitola 1Střípky příběhů – Kapitola 1 Dokončila jsem, alespoň myslím, první kapitolu Střípků. Usoudila jsem, že by bylo docela fajn ve zkratce shrnout, jak se vlastně Bheirg do Talronu dostal. Pravda, předpokládala jsem, že to […] Posted in Střípky příběhů
  • Střípky příběhů – Kapitola 7Střípky příběhů – Kapitola 7 NaNoWriMo skončilo a já včera dokončila další kapitolu Střípků příběhů. Aktuálně je průběžný stav počtu slov je 10 851. V minulém díle se Arthur Elat rozčilil na oba chlapce. Rozhodl se […] Posted in Střípky příběhů
  • Střípky příběhů – PrologStřípky příběhů – Prolog V rámci NaNoWriMo jsem se rozhodla, že znovu a snad už i lépe, vzhledem k novým reáliím, začnu Střípky příběhů, které mají být volným pokračováním k Nepoznanému proroctví. Sice ještě ani […] Posted in Střípky příběhů