Není následků bez příčin

Zprvu mi nešlo usnout, ale jakmile zvítězila únava nad myšlenkami a strachem z nadcházejících dní, byl můj spánek hlubokým bezvědomím, ze kterého mne probudil až dotek na tváři.

„Jak se cítíš, Bheirgu?“ promluvil ke mně ženský hlas prosycený mateřským zájmem.

Zamžoural jsem do šera panujícího v pokoji a spatřil Alexovu matku, jak sedí na židli vedle mé postele.

„Dobré ráno,“ vypravil jsem ze sebe překvapeně. Za celou dobu, co jsem u nich bydlel, mě nikdy tímto způsobem neprobouzela.

„Dobré ráno,“ obdařila mne milým úsměvem. Její oči ale zůstávaly vážné a smutné.

„Stalo se něco?“ Tim měl pravdu, už mluvím normálně. Ohmatal jsem si nos a ujistil se, že není zlomený. Pořád trochu bolel a byl z části ucpaný strupy, ale už jsem mohl dýchat.

„To mi řekni ty,“ vyzvala mne.

„Nic mi není,“ ujistil jsem ji a posadil se, abych dal najevo, že míním vstávat. Nechtěl jsem jí nic vysvětlovat. Nechtěl jsem nic vysvětlovat nikomu…!

„Dobře,“ hlesla. Vstala, odsunula židli a přešla ke dveřím. „Až se oblékneš, přijď na snídani.“

Oddychl jsem si, ale sotva se za ní zavřely dveře, přepadla mne panika. Co jen budu dělat? Nebylo pochyb, že královna něco tuší. Existovali jen dva lidé, kteří mi mohli uštědřit ránu do nosu, Sal Wilters a Alexander Elat. A Sal měl spoustu těch, kteří mu mohli potvrdit, že mi nic neudělal. Když jsme do vesnice přišli, viděli nás a žádná krev mi z nosu netekla.

Co když mě vyhodí? Alex jim řekne, co jsem mu řekl, a bude fuk, co mi řekl on… Vyhodí mě! Z představy, že budu zase sám ztracený v lese mi bylo málem zle. Problém byl v tom, že jsem se z té snídaně nemohl vymluvit. A protože Alex už nebyl v pokoji, nemohl jsem se domluvit ani s ním ohledně toho kolik a jestli vůbec jim toho hodláme říct…

Sebral jsem veškerou svoji odvahu a vyrazil do sednice. Alex už seděl na svém místě, před sebou talíř s ovesnou kaší. Jeho matka sotva mne zmerčila začala nandávat i moji porci. Co mne ale překvapilo nejvíce, bylo, že u rodinného stolu Elatových seděl i sám Arthur.

To už je mu dobře? Lék zabral tak rychle…? Nechtělo se mi tomu uvěřit.

„Dobré jitro,“ pozdravil jsem, abych prolomil panující ticho.

„Dobré jitro, Bheirgu,“ odvětili manželé unisono. Syn se s pozdravem neobtěžoval. Už ti nestojím ani za pozdrav, jo?, odfrkl jsem si v duchu.

„Tak se posaď,“ vyzval mne král Arthur. Vrhl jsem po Alexovi tázavý pohled. Myslíš, že mám? Kamarád mne ale ignoroval, jako bych tam vůbec nebyl. Taky dobře… Má nálada, ač se to zdá nemožné, ještě poklesla. Rozhodl jsem se proto věnovat pozornost Alexovu otci. Koneckonců jsme spolu prožili úžasné dobrodružství a já ani nevěděl, kolik si z něho pamatoval on.

„Už je vám lépe?“, zajímal jsem se, když jsem usedl na své místo.

„Ano, je,“ přitakal a vyzval mě k jídlu. S přáním dobré chuti jsme se následně mlčky pustili do snídaně.

Paní domu postavila na stůl poslední hrneček s čerstvě uvařeným mátových čajem. Zachytil jsem Alexův vyčítavý pohled, ale rozhodl se jej také ignorovat. Když může on, můžu já taky!

Neuniklo mi, jak král Arthur vzhlédl ke své ženě s nevyřčenou otázkou ve svých zelených očích. Ta v odpověď pouze pokrčila rameny.

„Co se stalo?“ zeptal se tedy pán domu přímo, i když zatím neadresně. Díky tomu jsme mohli já i Alex předstírat, že nám ta otázka nepatří. Když se ale královy oči zabodly přímo do mě, nedokázal jsem déle mlčet.

„Nic,“ hlesl jsem. Tohle je zlý…

„Bheirgu, dlužím ti díky za tvou pomoc a svůj život. Ale prosím nelži mi, ano? Teď mi popravdě řekni, co se stalo.“ V králově hlase bylo něco naléhavého, díky čemuž se mi hruď úzkostně sevřela.

„A-a co by se mělo stát?“ vypravil jsem ze sebe a vysílal přitom k Alexovi pohledy s voláním o pomoc.

„Nejsem slepý, Niadhe Bheirgu Caldwelte! Myslíš, že jsem hlupák, abych uvěřil, že sis přerazil nos sám? Tohle se musí vyřešit a to hned!“ Arthur nekřičel často. Od chvíle, kdy jsem ho poznal, zvedl hlas jen párkrát. Ale teď tak učinil a přísně si nás oba přeměřil pohledem.

Alex seděl na židli, jako kdyby si o ni někdo opřel prkno. Oči rozšířené, tvář zkřivenou v grimase vzdoru. A jé…, povzdechl jsem si v duchu. Pokud Alex zaujal tento postoj, nehnula s ním ani rozbouřená řeka.

Arthur zvedl zrak ke své ženě.

„Mohla bys nás nechat o samotě, prosím?“

Ta beze slova vstala od jídla, a když procházela kolem něho, něžně ho pohladila po tváři. Arthur chytil její ruku do svých dlaní, přivoněl k ní a poté ji políbil na bříška dlouhých prstů, jako by se bál, že se mu její ruka rozplyne pod dotekem rtů. Šlo o nádherné něžné gesto, ale já za ním viděl pouze to, že to pro nás s Alexem nevěstí nic dobrého…

A měl jsem pravdu! Když za sebou královna zavřela dveře, její muž opět věnoval pozornost nám.

„Já stále čekám.“

Alex se od otce odvrátil a já zíral na svůj již vyprázdněný talíř.

Arthur se zvedl, zapřel se dlaněmi o stůl a naklonil se nad nás.

„Takže?!“

Co vám máme říct?!, zoufal jsem naštvaně. No tak se stalo, je to mezi námi, ne?! I kdybych s Alexem už do smrti nepromluvil, je to NAŠE věc! Říct ta slova, ovšem nepřipadalo v úvahu.

„O-o nic nejde…“ I když jsem věděl, že to je zbytečná snaha, zkusil jsem se z toho vymluvit.

„Alexi?“

„Jak ti řekl, nic se nestalo.“ Alexovy zelenošedé oči připomínaly zšeřelou oblohu.

„Přestaňte mi už lhát!“ zakřičel jeho otec. „Chci od vás slyšet jedno! Jste spolu schopní vycházet, nebo si hodláte hrát na uražené děti?“

Ticho. Všechny myšlenky se mi po jeho slovech rozprchly jako vystrašené myši. Jediné co mi zůstalo, bylo absolutní nepochopení.

Arthur Elat se narovnal, otřel si orosené čelo a promluvil tichým hlasem, který byl však nebezpečnější než jakýkoliv křik: „Dobrá… Komu není rady, tomu není pomoci. Dal jsem vám možnost. Ale jelikož mi odmítáte říct, co se stalo a nejste schopní spolu mluvit, sdílet jednu místnost ani být přátelé, jsem nucen vás rozdělit.“

Alex se na mě vítězně zašklebil. O co ti jde?, nechápal jsem.

„Bheirgu, ty převezmeš klíč od talronského archivu a staneš se jeho správcem,“ obeznámil mne král Arhur. Nebyla to otázka a jeho hlas neskýtal prostor k odporu. Přikývl jsem tedy a rezignovaně sklopil zrak.

„Ty, Alexandře, odjedeš do sousedního království. Vévoda z Adaru tě přijme ve svém domě. Tam se, jak doufám, naučíš chovat slušně a vytříbíš si charakter. Snažil jsem se tě to naučit ve vesnici, ale zjevně se mi to nezdařilo.“

Alexovy zelenošedé oči se rozšířily překvapením.

Cože? I mě to překvapilo.

„Odjedeš zítra. Doprovodí tě pět mužů. Jakmile dorazíte do Adaru, vrátí se zpět. Zde je jich třeba více než tam. Odvezeš vévodovi dopis, ve kterém ho žádám, aby se tě dočasně ujal.“ Králův hlas ke mně doléhal jakoby z dálky.

Díval jsem se na Alexe, ale pro něho, jako bych tam nebyl. Seděl naproti mně, ústa dokořán, pohled upřený na svého otce s němou otázkou. A pak se zvedl tak prudce, že málem převrátil židli.

„To nemůžeš myslet vážně!“ ohradil se ostře.

„Ale ano, mohu.“

„Já nikam nejedu!“

„Už jsem rozhodl.“

„Nemůžeš mě vyhnat. Tady sem doma…!“

„Když se doma učit nechceš, musím tě poslat někam jinam!“

„Ale já se už budu učit. Přísahám, tati, jen mě neposílej od sebe,“ zaprosil Alex. V jediné vteřině přešel ze vzteku k úpěnlivé prosbě. Z předešlé arogance nezbylo v jeho tváři a hlase vůbec nic.

Arthur Elat se odmlčel.

„Slibuju, že už budu poslouchat,“ sliboval Alex.

„Ne,“ zatvrdil se jeho otec.

„Neposílej mě pryč…“

„Je to nutné.“

„Copak ti na mně vůbec nezáleží?“ Alexander chytil svého otce za košili na prsou a upřel na něho prosebný i tvrdý pohled zároveň.

Král Arthur položil dlaně na synovy pěsti a velmi pomalu je jemně stiskl.

„To víš, že ano. A právě proto tě teď musím poslat pryč.“

„Ale – “ Alex ho pustil.

„Máš jistou odpovědnost.“

„Ale – “

„Žádné ‚ale‘, synu.“

Alex se nadechl, ale dřív než stačil říct své další „ale“, otec ho zarazil zdviženou rukou a sám pokračoval: „Tvoje přátelství s Bheirgem má trhliny, jistě – “

„Trhliny? Známe se jen krátce!“

„Neskákej mi do řeči! Já věřím, že ještě není všechno ztraceno! Až budete každý sám, získáte, jak doufám, na věc jiný názor. Třeba si uvědomíte, co jste ztratili a přestanete se nenávidět.“

Alex se po mě ohlédl a jeho oči mluvily za vše: „To nikdy!“ říkaly mi beze slov. Jen nadechnout se v té chvíli mě stálo spoustu sil.

„Tati, já – “

„Pane, určitě to půjde i jinak – “ vmísil jsem se do toho i já.

Arthur nás ale oba odbyl: „Ne!“ To jediné slovo rozeznělo zvon konečnosti jeho rozhodnutí, v mé mysli.

Nastalo ticho.

Podíval jsem se na Alexe. Veškerý odpor je marný…

Doporučené z našeho blogu: