Osamělá srdce ve stínu pod jasanem

Pán domu odešel ze sednice. Dveře za sebou ani nezabouchl. Na stole po něm osaměl prázdný talíř coby jediný důkaz jeho ranní přítomnosti, která však v nás zanechala zlověstný stín.

A co teď?

Alex mi pohled neopětoval. Odešel do pokoje a já ho následoval. Měl jsem pocit, že bych mu měl něco říct… Ale co?

Alex otevřel skříň a začal z ní vyndávat několikero oblečení. Jedno jistě sváteční, druhé docela obyčejné…

„Odejdu,“ navrhl jsem. Ale bylo to, jako bych nic neřekl. Alex přešel k truhle a vyndal z ní malou dýku v ozdobném koženém vyplétaném pouzdře.

„To nemá cenu,“ vydechl, když kontroloval, zda není stižená rzí.

Už sem myslel, že mi ani neodpoví…

„Asi ne,“ potvrdil jsem s vlastním povzdechem.

„Otec už se rozhodl.“

„Jo,“ přitakal jsem poněkud rezignovaně.

„Zítra odjíždím,“ konstatoval. Vrátil dýku do pochvy a položil ji na připravenou hromádku. „Dnes je můj poslední den s rodinou. Nechci, abys překážel,“ snažil se znít nad věcí, odměřeně, ale vlastní hlas ho zrazoval a já postřehl to sotva slyšitelné chvění při dozvuku posledního slova.

„Jak si princ přeje,“ odvětil jsem zcela bez rozmyslu. To jsem možná přehnal…

Zarazil se a zastavil se v půli pohybu. Nevím, jestli se po mě i ohlédl, já už byl na cestě pryč.

Zastavil jsem se až venku. Nadechl jsem se svěžího vzduchu a rozhlédl se. Místní obyvatelé už připomínali pilné včelky a mně nikdo nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. Zamířil jsem proto do lesa, v hlavě hotový chaos. Může být můj přítel, když to dovolím, jo? A co když to nedovolí on?! Vlastní otec ho posílá do Tristenolu … Nedává to smysl! Jsou přece Zrádci, jak ho tam chce dostat? Zabijou je, sotva vyjedou z lesa!

Šel jsem bez cíle a přes řeku se dostal díky padlému kmeni. Místní ho zde schválně nechávali. Alespoň to tedy říkal Alex, když mi k němu poprvé vzal. Za něj jsme tehdy nemohli a já si to rozhodl vynahradit teď. Beztak jsem neměl kam jít…

Slunce už vítalo celý kraj ve svou hřejivou náruč, ale pod korunami košatých buků, dubů a žaludů jakoby jeho moc slábla. Ranní rosa se v lese držela déle a já měl brzy nohavice mokré skoro až ke kolenům. Fakt, že jsem Unu překročil suchou nohou, mi ve výsledku tedy k ničemu nebyl.

Ale já nedbal překážek. Kořeny, kameny, ani mlází pro mě neznamenali problém. Žádný důvod se vracet, uvědomil jsem si. Jistě, draci si přáli, abych přinesl Arthuru Elatovi proroctví napsané na pergamenu. Ukázalo se však, že on už jej dávno znát. Řekli mi, že Alexander může být můj přítel, dovolím-li to. Ale teď už je pozdě, víme…?! Zlostně jsem zařval ve snaze vykřičet všechnu tu bolest a zmar, které na mne dotíraly. Nemám se kam vrátit. Ani proč… Celý úplněk snahy zvyknout si na nový život a k čemu? Aby mi pak někdo oznámil, čím budu a jediného koho tu znám poslal „do pryč“?

„Občas zkrátka, Bheirgu, dračí záměry nejsou zcela zřejmé…“ říkával otec Markvart. „A někdy to mohou draci myslet sebe lépe, ale pokud se lidé rozhodnou jinak, nic s tím nenadělají. Mají velkou moc, avšak nikdy lidem nevezmou právo volby. Tak je psáno ve svatém písmu.“

Odfrkl jsem si. Právo volby… Jakoupak já mám volbu? Prohrábl jsem si rudé vlasy, z nichž mi jeden ulpěl na dlani. A Alex…? Pořád mě štve, co řekl, jenže…, jeho otec umírá… Nemá žádné kamarády. A teď ho navíc posílají pryč. Vážně můžou přípravy na odjezd sfouknout do zítřka?

Z myšlenek mne vytrhlo, až když jsem vešel na palouček nepravidelného tvaru. Slunce tu bylo jasnější a já musel přivřít oči. Teprve, když se mi podařilo opět rozkoukat, jsem si všiml vzrostlého stromu a spatřil pod ním sedět Alexova otce. Úplně mi ten pohled vyrazil dech. Nečekal bych, že potkám někoho z Talronu, natož pak jeho.

Co tu dělá? Proč není doma? Myslel jsem prve, že odešel do jiné místnosti, možná na procházku po vsi, všiml jsem si, že se toulá rád… Ale nenapadlo mne, že by se mohl zatoulat tímtéž směrem, kterým se já rozhodl vypařit. Ani mi nedošlo, že takto bezostyšně na někoho zírat je vlastně velmi neslušné.

„Zlobíš se na mě, Bheirgu?“ zeptal se mě pan Elat, aniž by se po mě viditelně ohlédl. Jako bych v té chvíli ztratil hlas.

Jestli se zlobím? Myslel jsem, že spíš vy…

„Nechceš se ke mně posadit?“ poplácal rukou vedle sebe do trávy, otočil se mým směrem a zády opřel se o tmavý štíhlý kmen košatého jasanu.

Posadit? Tady? Tráva je ještě mokrá… Vědom si faktu, že hledání výmluv mi odpovědi na otázky nedá, vykročil jsem k němu. Koneckonců, včera mi také vysvětlil své pohnutky, i když pro to neměl žádný skutečný důvod. A když už tu sedí a projevuje zájem o moji společnost…

Arthur Elat vypadal strhaně, jako můj otec po celém dni těžké práce na poli. A to je teprve ráno, pomyslel jsem si účastně.

V jeho tváři zanechaly kola vozu času četné hluboké rýhy, které vystupovaly na povrch na důkaz chmur uvnitř jeho duše. Zpod hustých valů rudého obočí na mě hleděly smutné zelené oči. Povzdechl si.

„Mám to tu rád,“ vydechl a já se posadil. Asi mi neublíží, když ho vyslechnu, řekl jsem si. „Alex to tu měl taky rád, než sem přestal chodit.“

„Proč přestal?“ zajímal jsem se. Jakoby právě tohle snad mohl jeho otec vědět. Alex se ohledně svých niterních pohnutek nesvěřuje, to už jsem si všiml.

„Nevím přesně.“

Vždyť to říkám…

„Možná… to nějak souviselo s Kleou…“ Jedna vráska na čele se mu o něco prohloubila.

„S kým?“ Jsem tu už přes třicet dní a o žádné Klee jsem ještě neslyšel.

Alexův otec se po mě zprvu překvapeně ohlédl, ale pak následoval jeho blahosklonný úsměv, po němž se vrátil do původní pozice a zahleděl se do nitra okolního lesa.

„Ach ano, ty ji znát nemůžeš,“ sdělil mi. „Klea… byla dcerou Sebastiana a Lucie Rawneových – “

„Sebastian, je celé jméno pana Seba?“ vskočil jsem mu do řeči. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsem si lidi, o nichž mluvil, správně přiřadil k manželům, které jsem včera v noci vpouštěl do domu léčitele Tima Veilla, nebo Kolgara?

„Seba?“ Král Arthur se zdál být mojí otázkou vytržen z něčeho, co mi chtěl právě sdělit.

„A-ano… Vaše paní mu tak říkala, když jsme v noci přijeli,“ vysvětlil jsem.

„Aha. Ano, říkáme mu Seby.“ Alexův otec se nostalgicky pousmál a přendal malý kamínek z jedné ruky do druhé, načež jej podal i mě.

Co já s tím? Nechápal jsem a pozorně si jej prohlédl. Byl to docela obyčejný kamínek, jakých byly všude spousty.

„Představ si, že se skamarádili, díky podobnému kamínku,“ začal ponořiv se zpět do vzpomínek. „Bylo to právě tady, kde k sobě našli cestu. Šlo o zvláštní přátelství, Klee bylo tehdy už čtrnáct a Alexovi čerstvých šest let. Právě mu začala škola a začal se před námi uzavírat. Tušili jsme, že má problémy, ale nemohli mu pomoct. Chodíval si hrát do lesa za řeku, ale tehdy už byl skoro večer a já ho šel hledat, aby se mu něco nestalo. Nalezl jsem jej, jak tu sedí, opřený o kmen, kolena přitažená k tělu a tiše pláče. Nebyl jsem však sám, kdo ho tu objevil…“ začal Alexův otec své vyprávění.

***

Bylo pod mrakem, ale foukal příjemný teplý větřík. Alex tiše štkal do rukávů košile. Arthur Elat k němu chtěl jít, ale zaváhal, protože zpoza ostružinového keře právě vyšla Klea.

„Alexi,“ oslovila jej překvapeně.

Jestli se jí lekl, nedal na sobě znát. Pouze rychle setřel slzy a ignoroval ji.

Arthur zůstal ve skrytu mezi stromy. Chtěl se ujistit, že se jeho syn vrátí domů ať už s Kleou, nebo s ním. Rozhodl se však dát dětem čas a počkat, dokud si ho buď nevšimnou, nebo dokud se nerozejdou. Což viděl o dost pravděpodobněji. A právě v tom byl jeho největší omyl…

Klea přišla blíž a mlčky se k Alexovi posadila.

„Stalo se něco?“ zajímala se starostlivě.

„Ne!“ odsekl jí hořce.

„Ale no tak, mě to můžeš říct… Co se stalo?“

„Nic!“ málem už zakřičel a vztekle mrštil kamínkem do trávy.

Klea svěsila hlavu i ramena. Ale záhy vykročila a ten kamínek zvedla ze země u kořenů borovice. Potěžkala ho v dlani, něžně se pousmála a vrátila se ke klukovi schoulenému u paty jasanu vévodícího paloučku.

„Copak ti ten kamínek udělal, hm?“ Měla k němu nakročeno levou nohou, kamínek na pravé dlani těsně před jeho obličejem. Levačkou si držela pravou paži u těla.

„Záleží na tom?!“ pípl uraženě a odvrátil se od ní.

„Mě ano,“ podotkla a kamínek mu podala. Alex se zarazil. Chvíli na tem malý kus křemene koukal a nakonec si jej opravdu vzal a hlasitě vzdychl. Otáčel ho v dlani, ale díval se jinam.

„Tak co se stalo?“ zpovídala ho. Alex se však k odpovědi přímo neměl. Usadila se k němu zpátky a trpělivě čekala.

„Všichni se mi buď smějou, nebo mě ignorujou! Nechápu proč… Udělal jsem jim něco? Proč taky nemůžu mít kamarády?“ Polkl vzlyk. Ale pořád se na ni nepodíval.

„Nebude tak zle, Ali,“ konejšila ho.

„Ale jo! Táta říká, že sem princ. A že právě proto se ke mně prej budou všichni chovat jinak. Ale že to prej nic neznamená. Že se to dělo i máme, když byla malá. Že se všechno zlepší až vyrostu a budu velkej kluk. Jenže já bych byl radši malej kluk a měl si s kým hrát…“

Klea mu položila ruku kolem ramen.

„Ale kamarády můžeš mít jako malý, i jako velký. Na věku nezáleží,“ pravila mírně.

„A koho asi?!“ odsekl jí a znovu se napřáhl k odmrštění kamínku. Ona ho chytila za ruku a nedovolila mu jím hodit.

„Třeba mě,“ navrhla mu. Alex se jí chtěl vyškubnout, ale ani to mu nedovolila.

„To nejde,“ odfrkl si.

„A proč?“

Obdařil jí nechápavým pohledem.

„Protože… protože…“

„Protože jsem holka?“

„No… JO!“ vyhrkl a rychle dodal: „A seš stará, abys věděla.“

Klea se upřímně rozesmála. Alexander na ni zůstal nechápavě hledět.

„Chceš slyšet tajemství?“ změnila téma a zatvářila se tajemně. Jakoby se mu právě chystala svěřit nejstřeženější tajnost všech živých na světě.

„Tajemství?“ Alex se zaškaredil. Tvářil se nedůvěřivě, ale zelené oči se mu dychtivě leskly jako dva smaragdy.

„Ehm,“ přitakala.

„Jaký tajemství?“ ptal se jí pochybovačně.

„Chceš to vědět?“ škádlila ho.

„Jasně!“ vyhrkl.

„Ty a já, jsme v podstatě příbuzní. Tvoje prababička, princezna Fiona, byla sestrou mého pradědečka, prince Anguse.“ Klea sice maličko ztišila hlas, ale Arthur v nedalekém křoví jí přesto rozuměl každé slovo.

„Vážně?“

„Ehm,“ přikývla a pohodila ohnivými vlasy.

„A abys neřekl, že je to málo, povím ti ještě něco.“

„A co?“ Zdálo se, že Alex úplně ztratil zábrany a vzdal snahu, tvářit se uraženě. Klea se k Alexovi naklonila a cosi mu pošeptala do ucha.

„A to je celý? Sme příbuzný a zdává se ti sen?“ Alexovi do tváře vstoupila nelibost.

„Jo, jen to,“ usmála se na něj, „říkala jsem o tom snu zatím jen mámě, ale ta mi řekla, že je to jenom sen. Jenže… No prostě myslím, že ona to nechápe.“

„A ty jo?“ znělo to posměšně, ale zároveň uvolněně a vesele.

„Ne,“ odpověděla popravdě, „je to záhada.“

„Tak vidíš!“ Alex se vítězně zašklebil a Klea se na oplátku usmála zářivě jako sluníčko.

„Takže?“

Alex jí věnoval tázavý pohled.

„Budeme přátelé?“ zeptala se konečně. Alex mlčel. Nakonec ale váhavě přikývl. Podai si ruce a ona mu hravě rozcuchala vlasy.

„Hej!“

„Copak, copak?“ škádlila ho. Oba se zasmáli se.

„Mám odejít?“ zeptala se jakoby žertem. Usmívala se, ale její oči svou vážností tomu úsměvu kontrastovaly.

Alex se zarazil.

„Je to přeci jen tvé místo…“ Rozhlédla se po paloučku, aby mu napověděla co má na mysli.

Alex se ošil. Po vteřině nakonec pokrčil rameny.

„Asi bysme už stejně měli jít domů,“ vydechl posmutněle.

„Možná jo,“ přisvědčila, vstala a nabídla mu ruku, aby mu pomohla na nohy. Alex na ni chvíli nerozhodně hleděl, ale nakonec jí ruku podal a vstal s její pomocí…

***

„Sledoval jsem, jak odcházejí, a v duchu jsem se usmíval. Už je to devět let…“ povzdechl si král Arthur. Vypráví veselou historku a přesto je smutný… Kvůli Alexovi, nebo kvůli Klee?

„A co se vlastně s Kleou stalo?“ zajímal jsem se.

„S Kleou?“ Alexův otec se nechápavě poškrábal na bradě.

„Říkal jste, že sem Alex přestal chodit kvůli ní. Mluvíte o ni v minulém čase…“ naznačil jsem směr svých úvah. Na čele se mu ještě víc prohloubily vrásky.

„Víš, Klea zmizela o dva roky později… Nikdo neví, kam, nebo proč. Večer se ještě smála a tančila, a ráno byla pryč. Okno dokořán, postel rozestlaná…,“ povzdechl si znovu. V jeho očích se mihl stín.

„To je divné…“ Copak někdo může jen tak zmizet? Tady v Talronu? To jako utekla? A kam by měla asi tak jít, když nejsou nikde v Aldormě vítáni?

„Ano to je. Ale to tak. Hledali jsme ji dlouho, ale zbytečně. Alex sem od té doby nepřišel ani jednou. Musí mu chybět. Co se spolu ti dva navyváděli rošťáren…“ Pan Elat se pousmál spíš pro sebe než pro mě.

„Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle, Bheirgu. Opravdu ne… Ale věřím, že to tak bude lepší. Pro vás oba… Koneckonců za rok, nebo za dva se může opět vrátit a budete moci začít znovu.

My možná, ale co vy? Prohlédl jsem si jej podezřívavě zkoumaje následky jeho včerejších záchvatů kašle a slabostí.

Král Arthur se postavil.

„Vždy jsem chtěl a budu chtít, pro svého syna jen to nejlepší.“ S těmi slovy se otočil a já jen sledoval, jak mi mizí mezi stromy. Zůstal jsem sám s malým kamínkem – jedinou připomínkou Alexanderovy kamarádky, kterou jsem měl v očích jeho otce nahradit. A evidentně se mi to fakt povedlo…!

Doporučené z našeho blogu: