Střípky příběhů – Kapitola 8

Léčitelovy „léčebné“ metody

Člověk by řekl, že mu čas strávený na takovém pěkném místě pomůže přijít na jiné myšlenky. I když je pravda, že kdybych zde býval nenarazil na Alexova otce, asi bych o něj sotva zavadil pohledem. Seděl jsem tak, jak mě zanechal. V mokrých nohavicích zapřený zády i temenem, pohled upřený do dáli i nikam zároveň. Dovolil jsem si dlouhé přemítání a spřádání myšlenek ohledně událostí poslední doby. Konkrétně tak dlouhé, až jsem se přistihl, že nemyslím vůbec na nic.

Procitl jsem ze svého transu až pozdě odpoledne s vědomím, že jsem nerozlouskl záhadu chování krále Arthura, ani si nedokázal uspořádat svůj další postup. Nemám kam jít… Fakt, který na mne dotíral už do snídaně.

Zakručelo mi v žaludku. A mám hlad. To neni dobrá kombinace, pomyslel jsem si. Vstal jsem, rozhlédl se napravo, nalevo a nakonec vykročil směrem do vesnice. Po celém dni hladovění a rekapitulací jsem už neměl dostatečně vyhrocenou náladu pro taková unáhlená rozhodnutí, jako vzít nohy na ramena. Což by ostatně nebylo ani za mák rozumné. Došlo mi, že jako Zrádce nemůžu jít nikam jinam než zpátky do Talronu. I když si Alex nepřeje, abych se vracel k nim domů, těžko můžu vypadnout úplně. Musím to nějak vyřešit…

Šel jsem stejnou cestou jako ráno, přeběhl padlý kmen a vrátil se na rozlehlou mýtinu, kde stála ukrytá vesnice. Dům Elatových stál hned vedle, který jsem ale pro dnešní večer zavrhl. Myšlenkám na jeho obyvatele se však ubránit nedalo. Podruhý jsem byl někde „doma“ a podruhý mě vyhodili… A copa mě. Já ať už dneska přespim kdekoliv, tak zejtra zůstanu ve vsi, To Alexe pošlou pryč… Tohle jsem přece nechtěl. Kdybych mu to tak moh vysvětlit…

A když jsem začal přemýšlet tímhle způsobem, vybavili se mi dva lidé, kteří by mi mohli pomoci. Sebastian Rawne a Tim Veill. Přičemž kde bydlí pan Rawne mi zůstávalo skryto. Vyrazil jsem tedy k domu léčitele a zaklepal.

Ticho…

„Haló, je někdo doma?“ zkusil jsem zvolat, ale dal si pozor, aby to přeci jen nebylo slyšet do širého okolí. A že já mám silný hlas, když na to přijde. Otec Markvart si to často pochvaloval.

Namísto odpovědi se zevnitř ozvaly pomalé šouravé kroky. Ukročil jsem zpátky akorát v čas. Dveře se totiž otevíraly ven. Za nimi stál starý vrásčitý muž ze včerejší noci. Ten, který u plotny připravoval medicínu pro krále Arthura.

Dobře, tohle není Timův dům…, zařadil jsem si konečně obydlí do správné přihrádky.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem ho. Jeho sytě modré oči mne propalovaly zkoumavým pohledem.

„Dobrý,“ odvětil mi na pozdrav pomalu a neochotně.

Musel jsem polknout a vyhrát zápas nad nečekaným pocitem nelibosti k té osobě, abych vůbec dokázal znovu promluvit.

„Mohu dál?“ A proč bych měl? Tady Tim určitě nebydlí, a i když je tenhle muž taky léčitel, nejspíš jeho mistr, nemůžu ho požádat o pomoc…

„Pojď,“ kývnul hlavou do místnosti a uhnul stranou, abych mohl vstoupit.

Jenže teď by bylo dost neslušné prostě odejít, namítl jsem v myšlenkách sám sobě.

„Vy jste pan Kolgar, že?“ vypravil jsem ze sebe přidušeně první otázku, abych se ujistil, že si to jméno pamatuji dobře a že patří právě jemu.

Přikývl.

„Sedni si,“ vyzval mě stroze a já poslechl.

„Král Arthur se o vás zmínil na včerejší projížďce,“ uvedl jsem, aby věděl, proč se ptám i že toho o něm nejspíš mnoho nevím.

„Hledal jsi Tima, že?“ prohlásil jakoby nic, když usedal ke svému stolu na pohovku přímo naproti mně.

Tentokrát jsem odpověděl souhlasným kývnutím já.

„Chtěl jsem ho požádat o pergamen a pero,“ vyhrkl jsem to první, co mě napadlo. Vypadalo totiž hloupě vetřít se do něčího domu s tím, že jsem původně šel na návštěvu k někomu jinému a pouze si spletl dveře. Navíc se mi nechtělo vysvětlovat právě Kolgarovi své myšlenkové pochody.

Mohl bych Alexovi napsat dopis, napadlo mě místo toho, abych se pokoušel dál nalézt léčitelova učně. Ten si může přečíst kdykoliv, třeba ho vzít i s sebou, jako připomínku, že tu na něj někdo čeká!

Také si ho, ale nemusí přečíst vůbec… To byla ta druhá strana mince. Ale než bych mohl své myšlenky rozvést více a třeba se nechat zviklat svým racionálním JÁ, starý léčitel pozvedl jedno obočí a vyndal ze zásuvky ve stole psací potřeby, o něž jsem žádal.

Co, zkoušíte, jestli to byla jen výmluva? Ošil jsem se a zatvrdil.

„Děkuji.“ S pocitem, že tu radost, aby mě nachytal, mu neudělám, jsem roztáhl pergamen, namočil brk do inkoustu a pokusil se formulovat doposud beztvaré myšlenky na to, jak bych měl Alexovi vysvětlit, že jsem se ho rozhodně nepokoušel z Talronu vystrnadit, ani ho nahradit v očích jeho otce.

Drahý Alexi,

Doufám, že tento dopis nezničíš dříve, než si ho přečteš. Jen jsem ti chtěl říct, že mě moc mrzí směr, jaký události nabraly.

Nikdy jsem tě nechtěl nahradit a nechtěl ani, aby to tak vypadalo. Vím, že nemohu změnit nic z toho, co se stalo, nebo co jsem řekl, ale slibuji, že jakmile poznám, že se tvému otci přitížilo, i kdyby měl jen horkost, napíšu ti. Máš právo vědět, co se doma děje. Ne jako princ, ale jako králův syn. Kterým jak doufám, zůstaneš alespoň pro mě.

Možná to tak nevypadalo, ale necítím k tobě nenávist. A vím, že ani ty ke mně. To jsou ty naše rozdílné povahy… Ale to přeci neznamená, že už nejsme přátelé.

Pamatuj, že se máš kam vrátit. Postarám se o to, abys měl.

Závěrem: Vím, že nejsi obyčejnej nevychovanej spratek a omlouvám se, že jsem to kdy řekl…

Naidh Bheirg Caldwelt

Podrobil jsem text několikerému opětovnému přečtení, Ale usoudil jsem, že už to lepší nenapíšu. Pozvedl jsem zrak a pohlédl přímo do pronikavých modrých očí starého pana Kolgara. Jak se asi jmenuje dál?

„Děje se něco?“ vylétlo ze mě dřív, než jsem si stačil uvědomit, že to já jsem na návštěvě v jeho domě a měl bych se tedy chovat uctivě. Jenže mi připadalo, že na mě zírá a to se mi nelíbilo.

„To mi řekni ty,“ obrátil má vlastní slova proti mně.

„Prosím?“

„Napsals dopis,“ ledabyle mávl rukou k pergamenu mezi námi. Automaticky jsem jej zvedl a majetnicky ho sroloval do ruličky, aby nemohl nahlédnout.

„Předvčírem ti skončila karanténa. Doposud jsi chodil ven pouze s princem. Nikoho jiného než královskou rodinu tu neznáš a Alexander bude shodou okolností zítra odjíždět. Komu jsi asi tak mohl psát?“ pronesl, jakoby jen nahlas přemýšlel.

Spadl z hvězd?! Ten člověk mě ne a ne přestat překvapovat.

„Chceš se s ním udobřit za to, že sis od něj nechal málem přerazit nos, zajímavé…“

„A-ale tak to – “

„No jestli to tak neni, nemusíš mě poslouchat, můžeš klidně jít,“ kývl hlavou ke dveřím a já vstal.

„Ovšem pokud to tak je a ty jsi moc velký zbabělec, aby ses tomu postavil čelem, doporučuji svěřit dopis Norbertovi. Pojede s princem a určitě mu ho dá.“

Nejsem zbabělec! Ohlédl jsem se, ale pán domu mi už nevěnoval pozornost. Zvedl se a vykročil k jediným dveřím vedoucím do vedlejší místnosti, ať už tam ukrýval cokoliv.

„Kdo je Norbert?“ zeptal jsem se ho ještě. Vlastní hlas mi zněl přidušeně. Pokud by mu ho mohl dát on, možná by ho Alex snáz přijal…, říkal jsem si.

„Norbet Kobler, králův bratranec. Najdeš ho ve stájích, stará se o koně,“ shrnul všechny stěžejní informace, alespoň podle něj. „A zavři za sebou, až půjdeš,“ instruoval mě.

„Děkuji.“ Vzal jsem za kliku a pokoušel se zkrotit zrychlený dech. Otevřel jsem a vyšel do chladnoucího večera.

Ten má asi taky hodně přátel…, pomyslel jsem si vyčerpaně a zasunul dopis do rukávu. Norbert Kobler… Alexův otec se nezmínil, že má bratrance.

Doporučené z našeho blogu:

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...
Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *