Povídkový blog

Vítejte v domově fantazie

Králův bratranec, tedy taky královská rodina?

Norbert Kobler… Alexův otec se nezmínil, že má bratrance, prolétlo mi hlavou. Samozřejmě neměl žádný důvod mi o něm říkat, že… Pouze mne překvapilo, že o něm Kolgar mluvil s takovou samozřejmostí. To bude asi z matčiny strany… Nebo že by měl otec Arthura Elata sestru?, přemítal jsem.

Alex, co ho znám, říkal, že on je jediný právoplatný dědic rodu Clemens. Jeho otec je rodným jménem Elat, tedy se musel do královského rodu přiženit. Příbuzní z jeho strany, tedy dědici nejsou? Jak by se vlastně určovalo širší pořadí následníků?, rozvíjel jsem své úvahy.

Ale pak jsem došel ke stájím a musel se konečně rozhodnout, jestli za ním skutečně chci jít, nebo ne. Za zkoušku nic nedám, ne?

Vešel jsem dovnitř a charakteristická vůně koňského pižma, potu a sena mi uštědřila další tentokrát jen pomyslnou ránu do nosu.

Uvnitř bylo šero. Mezi stáními visela jediná lucerna, v jejímž světle jsem si všiml, že u králova černého valacha Antonína stojí muž, ne moc věkově vzdálený od krále samotného. Byl vysoký a statný. Snad je to on…

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem ho.

„Dobrý, dobrý…“ Ani se po mě neohlédl a pustil se do hřebelcování.

„Jste pan Kobler?“ chtěl jsem se ujistit.

„Záleží na tom, kterého myslíš?“

Co?, nechal jsem své překvapení promítnout v obličeji.

„Jistě, že jsem pan Kobler,“ uchechtnul se do nastalého ticha. „Ale je nás tu víc, víš? Jsem Norbert, ale mám ještě otce Petra, bratra Emanuela, synovce Johannese a syna Orena. Když nepočítám sestry, neteř a dceru.“ Stále se usmíval, ale pohled mi nevěnoval.

„A-ha…,“ vypravil jsem ze sebe zdráhavě. Přikročil jsem blíž a nabídl mu ruku. „Jsem Bheirg. Tedy Niadh Bheirg, ale Bheirg mám radši.“ U nás se držela tradice prvního písmene. Takže se doma všichni kluci jmenovali na N, po otci Nortonovi. Starší bratr se jmenoval Nathaniel, já Niadh a mladší bratr byl Nicolas. Nathan byl jediný, kdo své dračí (neboli první) jméno užíval. Já i Nico jsme si říkali krevními jmény. Bheirg a Gordon. Měli jsme ještě sestru Annu pojmenovanou matce Alicii, ale ta jména nikdy moc neřešila. Spíš nás ráda zlobila tím, že nám říkala přesně opačně, než jsme chtěli.

Z nostalgických vzpomínek mě vyrušilo, až když mi stájník Norbert vložil do dlaně místo své ruky, kartáč na hřebelcování.

„Polož ho támhle, prosím,“ ukázal na stoličku v rohu u zadních dveří.

To myslí vážně? Vykulil jsem na něj oči, ale uposlechl jeho pokyn.

„Díky,“ zavolal za mnou ještě a odspěchal doplnit koníkovi koryto vodou. Přemýšlel jsem, jestli je opravdu dobrý nápad žádat toho muže o laskavost, ale…

„Nevíte, proč to král dělá?“ zeptal jsem se místo toho v naději, že vymyslím jak začít, pokud budeme nejprve normálně mluvit.

„A co?“ zeptal se překvapeně, když opouštěl stání a zavíral za sebou vrátka.

„Proč posílá svého syna do sousedního království?“ hlas se mi samou nervozitou zachvěl.

„A nemyslíš, že je to jen a jen jeho věc?“ otázal se mě se zdvihnutým rezavým obočím.

Ano, ale…

„Copak to není nebezpečné?“

„Ani ne,“ pokrčil rameny. „V Adaru, to je jedno Tristenolské vévodské město, vládne rod Teganů. Ten poskytl útočiště Zrádcům první i druhé generace, kteří tam vyjeli hledat pomoc v raném období svého skrývání. Mnozí tam dokonce zůstali. Je to místo, kde našim nehrozí nebezpečí. Tristenol se sice k naší problematice staví chladně, ale dům vévody Tegana je nám otevřen,“ usmál se vlídně. „Arthur s Anatolou tam odjeli hned po svatbě. Za pár let se vrátili a převzali Talron. Víme, kudy se dostat za Hraniční řeku, aniž bychom museli použít Královskou cestu. A ještě důležitější je, že za řekou čeká přítel. Takže se o Alexe nemusíš bát,“ vysvětloval trpělivě.

To nechápu…

„Tak proč žijete tady?“ Já mít možnost vzít kramle a žít v zemi, kde se mě nepokusí zabít, jakmile mě uvidí, tak to udělám hned!, mínil jsem. Ačkoliv neříká tím pan Kobler, že právě to můžu udělat? Potřásl jsem hlavou a raději se soustředil na jeho odpověď.

„To má víc důvodů. Pro mě je hlavní, že jeden, dva, nebo šest jezdců, ještě snadno unikne pozornosti vojáků. Na pár dní umíme obarvit vlasy a zbytek řeší kápě. Ale abychom přesunuli celou vesnici? Ženy, děti, vozy se zásobami, koně, slepice, kozy, krávy, prasata…? Jak bychom chtěli být nenápadní?“ vznesl důležitý dotaz. Nadechl jsem se k nějaké poznámce, ale stájník pokračoval: „Nemohli bychom jet mimo cesty kvůli vozům a na cestách nevysvětlíš vojákům, kdo jsi a kam stěhuješ tolik dvorců…“

Na tom asi něco bude, povzdechl jsem si.

„Chápu, je vás už moc.“

„Snad „nás“, ne?“ ušklíbnul se pobaveně. „Na jednu stranu moc, na druhou málo… Nemůžeme pryč, ani doopravdy bojovat za to, proč tu jsme. Stará paní Veillová, tomu říká patová situace.“

Patová situace?

„Co to znamená?“ zeptal jsem se.

Norbert Kobler ale pokrčil rameny. „Co já vím…? Je to nějaký šachový termín, či co. Musel by ses zeptat jí.“ Nevypadalo to, že by ho tento směr rozhovoru těšil. Rozpačitě si totiž prohrábl své krátce ostřihané rudé vlasy a rozhlédl se po stájích, jakoby hledal oporu.

„Hm…“ protáhl jsem, abych na sebe znovu upoutal jeho pozornost. Sice jsem pořád nevyřešil, jak ho nějak přirozeně požádat o to, aby předal Alexovi dopis, ale… To je tak trapné… „Ještě místní dost neznám. Vlastně jediný koho znám je Alex a ten zítra odjede. Říkáte, že se o něj nemusím bát, ale to se dělá těžko,“ svěsil jsem ramena. Chmury právě vystrčily svá chapadla ze stínů mé mysli a pokoušely se mě stáhnout do svých hlubin.

„To bude dobrý,“ poplácal mě pan Norbert po rameni. „Alex bude v pořádku. Sám na to dohlédnu. Můžeš mi věřit, že dám na svého synovce z druhého kolene pozor,“ ujišťoval mě. „A lidi tu taky poznáš, neboj se. Časem si tu zvykneš, uvidíš…“

Hm… nepřipadalo mi to úplně reálné.

„Nevím, jak bych mohl,“ odtušil jsem hořce a setřásl jeho dlaň ze svého ramene. „Těžko budu moct dál bydlet u krále a ani nevím, jestli bych o to vůbec stál, ale nemám, kam jinam bych šel…“ uhnul jsem pohledem.

„A co se nastěhovat k nám, to by šlo, ne?“ navrhl bez okolků, zcela samozřejmě, jakoby mluvil o počasí. Dělá si legraci? Při bližším pohledu do obličeje, to ale ta knevypadalo.

„Vážně?“

„Jo, jistě… Tedy pokud ti nevadí dvě malé děti. Mé ženě překážet nebudeš, alespoň bude mít v domácnosti oporu, až tu nebudu já. No a až se zase vrátím, tak uvidí, co dál.“

Nemohl jsem tomu věřit. Cizí člověk mi opět ochotně nabízel přístřeší. Měl bych to přijmout? Přeci jen u Alexovy rodiny, to nedopadlo moc dobře…

„Takže… Vy opravdu jedete s Alexem,?“

„Jo, jedu, proč?“

„Dal byste mu tohle prosím?“ podal jsem mu konečně svůj dopis, do té chvíle umě skrytý za zády. Pan Norbert si jej prohlédl a opatrně převzal. V jeho očích byla nevyřčená otázka.

„Nechce se mnou mluvit a já nechci, aby odjel ve zlém,“ odpověděl jsem na ni.

Pousmál se.

„Dám mu to, nemusíš mít obavy.“ Schoval můj list do kapsy. Jen kamínek mu z něj vypadl, tak jsem se pro něj shýbl. Ruka se mi třásla, když jsem jej zvedal.

„Tohle taky, prosím.“

„Kámen?“ Norbert Kobler vypadal, jakože ničemu nerozumí.

„Ano.“

Tvářil se poněkud rozpačitě, ale pokrčil rameny a uschoval do kapsy i kamínek.

„Ještě něco?“ zajímal se.

„Asi… ne.“ Sám jsem nebyl úplně ve své kůži. Připadal jsem si jako hlupák po celém tomhle rozhovoru.

„Tak pojď, tady mám hotovo. Tedy… jestli chceš?“ Podíval se na mě svýma laskavýma hnědýma očima a já usoudil, že hloupější by bylo, kdybych jeho nabídku odmítl.

Pan Norbert přešel stáje, ještě tu a tam něco přesunul, opřel, zavřel a pak už sundal lucerničku, co visela na stropním trámu, a vedl mě k sobě.

To je tu vážně tak normální brát si k sobě cizince? Žádná zášť, žádné podezření…? A pak mi to došlo: „Seš kluk, který zachránil krále! Užij si to!“ Přečkal jsem karanténu a mé vlasy zůstaly stejně rudé, jako když mě Alex přivedl. Dopravil jsem zpět do vesnice jak exilového krále, tak byliny, které mohou oddálit jeho smrt. Panu Koblerovi jsem tím navíc zachránil i bratrance. Samozřejmě, že mě pozval k sobě domů!

Osten výčitek mne bodl na hrudi právě, když jsme se zastavili u jeho domu. Nebylo to totiž nijak daleko. A jak jsem seznal, stavení se na první pohled tolik nelišilo od toho, kde jsem se narodil.

Ohlédl jsem se směrem k rynku a v duchu si povzdychl. Promiň, Ali. Tohle jsem nechtěl…

 

Doporučené z našeho blogu:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlásit

Přihlásit se k odběru

* Toto pole je povinné
error: Content is protected !!