Temný měsíc – Kapitola 3

Snaha

„Pane, nepřítel se zřítil,“ ohlásila senzoristka od své konzole.

„Lokalizovat.“

„Souřadnice padesát stupňů selénografické délky a sedmdesát stupňů selénografické šířky.“ Na hlavní obrazovce můstku zvýraznila důstojnice příslušný čtverec na povrchu měsíce, kam dopadl nepřátelský stíhací modul.

Wen Xu se na svém kapitánském křesle jen ušklíbnul.

„Pošlete je stíhací pilotům.“

„Ano, pane.“ Ani ne o vteřinu později už kapitán hovořil ke svým mužům v akci. Rozkaz zněl jasně: „Najít a zlikvidovat.“

***

První, co Song ZiChen ucítil, byl náraz. V okamžiku katapultace byli s Xiao XingChenem obaleni černou hmotou připomínající sulc a vystřeleni z kabiny. V této hmotě se nešířil zvuk a díky černé barvě ani nic neviděli. Existoval jen pocit střemhlavého pádu, se kterým nebylo možné bojovat, dokud nedopadli na tvrdý povrch.

Nebylo to poprvé, co se museli vystřelit, aby si zachránili holé životy, ale rozhodně by to podporučík Song neoznačil za příjemnou zkušenost. Pád netrval déle než deset sekund a nebyl ničím zbržděn. Systém byl navržen tak, aby mohl být použit k záchraně životů v místech bez, nebo s řídkou či agresivní atmosférou, tedy i tam kde by padáky byly zcela zbytečnou záležitostí.

Složení a počet vrstev „silikonového želé“, jak piloti záchranné hmotě přezdívali, zajišťovalo přežití člověka při nárazu i po něm. Životní funkce pak udržovala pilotova kombinéza.

Song Zichen nabil vědomí lehce otřesen. Kontrolky v helmě blikaly oranžově a zeleně, což znamenalo, že nedošlo k žádnému život ohrožujícímu poškození. Protože však nemohl hýbat rukama, nic jiného zatím netušil.

„XingChene?“ oslovil svého parťáka vysílačkou. Odpovědí mu však byl jen bzukot statické elektřiny.

„XingChene!“ zvolal hlasitěji, jako úpěnlivou prosbu. Srdce se mu pro ten moment rozbušilo ještě rychleji, než při samotném pádu.

„Jsem v pořádku, ZiChene,“ uslyšel konečně unaveně znějící hlas svého nadřízeného, „Systémy hlásí, že atmosféra je nedýchatelná, ale pro skafandry bezpečná. Jsi ode mě dva celá osm kilometru směr třetí hodina. Rozpusť Želé, potkáme se na půl cesty.“

„Rozkaz,“ přitakal navigátor a zadal hlasový příkaz kombinéze, aby uvolnila sevření záchranné hmoty.

***

Malé stíhací stroje nebyly přímo určené na boj v atmosféře, ale létat v ní dokázaly. Malá letka pod velením Wen Chaa provedla přelet nad určeným územím, ale všude byla akorát tak hromada zoxidovaných trosek.

Našly ty nejnovější. Za vrakem se táhla ohnivá brázda. Stroj byl rozšlehaný úplně na mraky.

„Stíhačka je na padrť, nepřežili, vracíme se,“ ohlásil staršímu bratrovi vysílačkou.

„Nepřijímám, přesvědčte se. Chci hloubkový průzkum místa dopadu. Najděte to, co z nich zbylo.“

Wen Chao vypnul komunikaci a udeřil pěstí do přístrojové desky. Zhao Zhuliu vedle něj mu věnoval odhodlaný pevný pohled, který pilota beze slov obeznámil s tím, že pokud neposlechne, jeho starší bratr a otec, velitel pirátů, se o tom dozví, pokud se tedy Zhuliu nepokusí o vzpouru a nepřevezme pilotování modulu, aby rozkaz splnil sám. Wen Chao netušil, která z těch možností je vlastně lepší.

„Trojka a čtyřka, zůstaňte ve vzduchu a proveďte sken povrchu v tomhle čtverci. Pětka šestka prověřte jejich letovou dráhu, jestli se nevystřelili. Zbytek přistane.“ Odeslal souřadnice plošiny, kterou pro přistání vybral jeho navigátor a bez dalších slov šel na přistání.

***

Proces rozpouštění nebyl dlouhý. V kombinézách měli zabudovaný slabý vlnový zářič, nastavený na frekvenci, která rozbila soudržnost atomů silikonového želé během pár vteřin.

Xiao XingChen padl na břicho a zíral do šedé struktury velmi starého ledovce, na kterém přistáli. Zvedl se na ruce, pak na kolena a konečně se rozhlédl. Nejsme v bezpečí…!

Neohrožovali je jen piráti světla jejichž stíhačů k němu ze své dálky prosvítali, ale také samotný měsíc, protože jak už věděli ledovce byly prakticky permanentně v pohybu a trhaly se i zamrzaly zcela nepředvídatelně. Na nic nečekal a rozběhl se na souřadnice, kde se měl nacházet jeho parťák. Museli se zbavit potřeby dálkové komunikace a museli se dostat na pevninu a najít úkryt před piráty…

Ledová pláň se rozprostírala všude kolem. Poručík Xiao při běhu rozrážel zkondenzované ledové krystalky ve vzduchu, co mu síly stačily. Skafandry tajných složek Galaktické aliance naštěstí neomezovaly pohyblivost a podrážky na botách měly vybaveny magnety i titanovými břity pro uchycení na kluzkém či nestabilním povrchu. I když tedy byl postup vpřed náročný a vyčerpávající, se Songem se k sobě vytrvale blížili.

Na přístrojích byly jejich tečky už prakticky překryté ve snížené viditelnosti však stále ne a ne najít toho druhého.

„ZiChene, vidíš mě?“

„Nevidím dál než na prsty napřažené ruky.“

„Zapni svítilnu, vidíš tu moji?“

„Možná…“

Světlo, které led kolem nich lámal a kroutil, nebylo zcela směrodatné, ale v ledové mlze pomohlo dost na to, aby se k sobě dokázali přiblížit na dotek.

XingChenovi se ulevilo. Z opasků vytáhli lana se záchranou kotvičkou a obtížně je v rukavicích svázali k sobě.

„Musíme udržovat radiový klid, dokud neodletí.“ Což ovšem znamenalo, že spolu nebudou moct v dohledné době mluvit, proto si vše důležité musejí říct teď.

„Hlavně se musíme dostat na pevninu,“ mínil ZiChen.

„Dokážeš lokalizovat tu tvojí sondu?“

„Jo.“

Vypnuli vysílačky a XingChen následoval svého parťáka hlouběji do ledové pustiny.

***

Po dosednutí se Wen Chao vydal na povrch i kdyby pro nic jiného, tak aby si mohl na něčem vybít vztek. Jako první tak vystřelil do beztvarého kusu kovu bývalé amidské lodi. Laser zajiskřil a rozšířil ty jiskry po povrchu. Kov se působením plamínků očistil od oxidace, kterou za léta prošel a následně se rozpadl v prach.

Zhao Zhuliu jeho počínání nekomentoval. Držel se krok za svým „velitelem“ a nevměšoval se.

Skupina 18 mužů z posádek zbývajících stíhačů nepověřených přelety a zkoumáním svrchu pomalu postupovala mezi troskami směrem k místu dopadu.

„Pětka jedničce, nad povrchem je cca desetimetrová vrstva zmrzlé mlhy. Vizuální kontakt negativní. Opakuji, vizuální kontakt negativní!“

„Čtyřka veliteli, skenery ve čtverci dopadu neregistrují žádnou energetickou stopu ani životní funkce. Ty trosky asi ruší naše senzory, nezaměřujeme ani vás.“

„Kurva!“ ulevil si Wen Chao a naštvaně vystřelil po dalším kusu vraku. Tentokrát se však paprsek laseru odrazil a Zhao Zhuliu Wen Chaa srazil na kamenitou až příliš hladkou a kluzkou zem po které se oba svezli o několik metrů stranou.

„Co blbneš, idiote?!“ obořil se Wen Chao na svého navigátora. „Chceš mě zabít?!“

Fakt, že mu právě zachránil život si Zhuliu nechal pro sebe. Věděl, že jediná horší věc než srážka s blbcem, je hádka s (blbým) Wen Chaem. Zvedl se z něho a s nečitelným výrazem v helmě raději zkontroloval okolí alespoň pohledem.

***

Lokalizace sondy byla jednoduchá. Dle původního programu vysílala v přesně daných intervalech snímky hvězdné oblohy. Stačilo jít po směru přijímaného signálu. Song ZiChen však věděl, že je od nich příliš vzdálená. Šance, že k ní dospějí dříve, než jim selže podpora života nebo jen dojde kyslík, byly nízké. Nehledě na to, že by pirátům teoreticky klidně stačilo si u ní počkat, až se objeví. Bylo vlastně docela s podivem, že ji ještě nezničili. Na to si však ZiChen stěžovat nemínil. Neměli žádný jiný způsob, jak v tomto nehostinném prostředí najít pevninskou část měsíce.

Musel se soustředit. Jediná chyba je teď mohla stát život. ZiChen se proto snažil zahnat výčitky svědomí. I když mu to jeho kolega nevyčetl, cítil, že se do toho srabu dostali kvůli němu a jeho posedlosti vlastní genialitou, když bez předchozí konzultace vyslal Fuxue na povrch ve snaze úkol co nejvíce urychlit. Pomyšlení na to, že něčím tak povrchním, ohrozil svého parťáka a nadřízeného na životě, ho mučilo. Stejně jako fakt, že by tohle mohla velice snadno být jejich poslední společná mise. Že už by nikdy nemuselo dojít na popíjení v přítelově kajutě, na které se tolik těšil…

Každý krok byl těžký a ještě horší bylo, že o dění nad sebou neměli nejmenší tušení. Dokud si nebudou jistí, že jsou piráti mimo soustavu, nepřicházelo v úvahu spustit nouzový signál a bez nouzového signálu, nebo úkrytu, měli možná 12 hodin života.

***

Wen Chaova skupina pomalu dorazila na místo dopadu. Vrak aliančního stíhače byl na dva kusy. Pohonná jednotka se při nárazu oddělila od kabiny a explodovala. V kyslíkem prosycené atmosféře měsíce byl každý oheň a výbuch ještě silnější než normálně, takže z této konkrétní části nezůstalo použitelného vůbec nic. Zato zbytek modulu, na tom byl o něco lépe. Plášť utrpěl žárem a poškrábal se, když ryl v kamenité zemi, ale vnitřek kabiny pro piloty prošel vlastně jen ohněm. Což ovšem dokazovalo, že se katapultovali, protože jinak by vnitřek neměl jako ohořet.

Wen Chao však muže, který jej na tento fakt upozornil, na místě zastřelil. Všichni ostatní ihned zmlkli.

„Ještě někdo si chce hrát na chytrýho?“

Zmatený kopilot právě zastřeleného se na svého velitele povrchové mise zadíval s šokem v očích. Mladší z bratrů Wenů ho bez čekání odpravil jako jeho kolegu.

Když se Wen Chao tvářil a choval jako šílenec, nikdo s pudem sebezáchovy se mu nechtěl postavit. Obzvlášť když jeho pověřeným osobním ochráncem nebylo nikdo jiný než Zhao Zhuliu, který měl na svědomí dobití základny AMI 2596 na Kepleru 1625b-i a byl obviňován z masakru na stanici Robin 2, a který nyní stál za jeho zády jako věrný pes, zatímco se v jeho tváři nepohnul jediný sval.

„Je po nich brácho,“ ohlásil Wen Chao do vysílačky. Celá tahle „honička“ za agenty aliance mu lezla krkem. Nechápal, že taky nedostal velení lodi jako Xu. Nepovažoval to za spravedlivé a chtěl z tohohle bohem zapomenutého měsíce co nejdřív vypadnout. Ti dva tu stejně chcípnou…

„Našli jste těla?“

„Jo, sou na popel, shořeli v atmosféře.“ Na popel sice ještě nebyli, ale zásah laserem oba zastřelené stihl trochu očoudit. Dvě těla, jako dvě těla, říkal si Wen Chao.

„Fajn, vraťte se na své lodě a zničte ten předpotopní krám, co pořád vysílá!“

***

Xiao XingChen kladl nohu před nohu a držel se lana, které je spojovalo. Byl rád, že se o směr stará ZiChen. Jeho záchranná hmota se nestihla při vystřelení plně zformovat a náraz tak pro něj byl tvrdší, než měl být. Byl si jist, že utrpěl dozajista lehký otřes mozku. Sice nezvracel, ale hlava ho bolela a svět se s ním točil. Stálo ho obrovské soustředění, aby mluvil nebo vnímal. Musel však působit dostatečně duchapřítomně, aby ZiChena neznepokojoval více, než bylo nezbytné. Zprvu se mu to dařilo. Když je ale zrovna vedl jeho přítel, dovolil si krátce vypadnout z role „Jsem tu ten zkušenější a silnější, který vždycky víc co dělat“.

Postřehl, až když se jeho ZiChen zastavil a ve vysílačce, o které si řekli, že ji teď nebudou používat, uslyšel jeho přerývaný dech.

„Co se děje?“ zeptal se ho. Sice se snažil bojovat s únavou, aby nezazněla z jeho otázky, pochyboval však, že se mu to v tak krátkém čase skutečně podařilo.

Song to ovšem možná opravdu nepostřehl, protože jediná odpověď, které se mu dostalo, zněla: „Vysílání z Fuxue – je pryč…“

Jejich jediný orientační bod, zmizel!

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.