Temný měsíc – Kapitola 4

Směr

Oba agenti se okamžitě vrátili k radiovému klidu. Nad hlavami jim přeletěly stíhačky nepřítele. Naštěstí se dle světel zdálo, že stoupají. Otázka: „Co budeme dělat?“ visela mezi oběma muži nevyslovená, přesto téměř hmatatelná.

Věděli, že nemohou zůstat na místě. Když ale ztratili směr, zdálo se nemožné pokračovat vpřed. XingChena navíc stále bolela hlava od nárazu. Přitáhl se po laně, které je drželo pospolu, a položil dlaň na ZiChenovu paži v povzbudivém gestu. Hleděli na sebe skrze dvojí hledí a decimetry mlhou zastřeného prostoru, dokud nebylo zcela jisté, že jejich nepřátelé jsou mimo atmosféru měsíce Daiyu a nemají šanci zachytit vysílačky s krátkým dosahem v jejich skafandrech.

„Musíme… pokračovat…!“

„Ztratíme se v mlze, XingChene. Budeme bloudit v kruzích…!“ zakroutil ZiChen hlavou.

„Ne…, když použijeme… starý dobrý kompas…“

Podporučík Song se odmlčel.

„Měsíc… má magnetické póly… stejně jako Země,“ ujistil přítele pilot. Možná nebyl tak technicky zdatný, ale jeho vědomosti pojmuly většinu všeobecného astrofyzikálního vzdělání.

ZiChen to samozřejmě také věděl. Jediný problém byl v tom, že si na kompas, kterým jejich výbava dokonce disponovala, v jejich situaci vůbec nevzpomněl!

„Fajn. Tak jdeme!“ rozhodl za ně oba, i když teoreticky velel ten druhý.

Xiao XingChen se nevzpíral. Naopak, vděčný za vedení, kladl nohu před nohu a byl vnitřně rád, že jeho přítel nalezl ztracenou sebedůvěru a rozhodnost. Ať už ho k její ztrátě vedlo vlastně cokoliv.

Ano, teoreticky mohla jejich současná situace být Song ZiChenova chyba. Ale XingChen si to doopravdy nemyslel. Pravda, vypustil sondu bez předchozí domluvy. Ale jen podle ní, by je neodhalili.

Dvojitý agent, nasazený u pirátů, nahlásil polohu tajné základny v soustavě Yeung-Xing. Namísto ní, ale našli jen dvě pirátská plavidla plná bojových stíhaček, připravených je sestřelit z oběžné dráhy. Vypadalo to spíš jako předem připravená past, než cokoliv jiného a za to rozhodně ZiChen nemohl.

Navíc se choval podivně už před tím. Vlastně… když nad tím XingChen tak přemýšlel, jeho kolega se občas choval atypicky už nějakou dobu. Původně si myslel, že si to namlouvá, že mu to tak možná připadá, protože spolu tráví mnohem víc času než dřív. Je přeci samozřejmé, že čím víc času s někým trávíme, tím více částí jeho osobnosti a chování poznáme, ne?, říkal si. Jenže už samotný fakt, že spolu trávili tolik času, byl vlastně docela zvláštní…

Song ZiChen pocházel ze staré čínské konzervativní rodiny, která stále ještě dbala na tradice, čistou krev a přísnou výchovu. Tak přísnou, že si z ní jejich jediný potomek odnesl nelibost k dotekům a celkově fyzickému kontaktu. Dost se za to ale styděl a neříkal o tom každému na potkání.

Během několikaleté společné služby se však dostali do situací, které vyžadovaly upřímnost a důvěru, a někdy i doteky (při ošetřování zranění v polních podmínkách apod.). Oba dělali, co museli, a nakonec si na sebe zvykli a stali se přáteli. Létali na společné mise, a po každém úspěšně splněném úkolu měli svůj rituál, kdy si zašli do levného baru na pár skleniček středně drahé pálenky.

XingChenovi se parťák od začátku líbil. Fyzicky byl samozřejmě přitažlivý. Štíhlý s pevným tělem z výcviku. Jeho tvář byla pohledná, odtažitá a tajemná. A když vyprávěl něco veselého, jeho nádherné zelenohnědé oči se smály s ním.

Jenže byli spolupracovníci. Agenti. Jejich práce byla nebezpečná a vztahy na pracovišti nikdy nedělají dobrotu. Buď by to museli nahlásit a rozdělili by je, nebo by to tajili a žili ve lži a strachu. Nehledě na to, že si ani nebyl jistý, jestli to ZiChen cítí stejně. Vzhledem k jeho nelibosti ohledně fyzického kontaktu předpokládal, že ne. Chtěl s tím tedy alespoň trávit co nejvíce času, jako dobrý přítel.

XingChen neměl žádný soukromý život. Žil pouze prací a službou. Jednou, po obzvlášť těžkém úkolu, nabídl parťákovi, aby vyměnili bar za jeho byt. Sešli se neformálně, vypili pár skleniček mnohem kvalitnějšího alkoholu než obvykle, protože ZiChen přinesl láhev pocházející až ze Země. A mluvili dokonce více než obvykle. Stal se z toho jejich nový zvyk.

Už to ale bylo skoro rok, když XingChenovi přestala tichá rovnováha stačit. Zval Songa k sobě na skleničku častěji, nejen po úspěšné misi. Když se nezdálo, že by to jeho parťákovi vadilo, došlo na návrhy různých volnočasových aktivit od šachů, pře ping-pong a squash až po virtuální prohlídky a hry. Svým způsobem ho překvapilo pokaždé, když mu Song ZiChen neřekl „ne“. Dokonce ho nevyhodil, ani když za ním přišel do dílny, kde pracoval na Fuxue! Pouze byl občas nervózní.

Bylo to trochu sobecké a XingChen se styděl za to, že si nedokázal pomoci. Nakonec by ho možná výčitky odradily, kdyby se ovšem ZiChen sám často nevyptával, kdy zase příště něco podniknou…

Čím víc toho ale podnikali, tím častěji se choval jinak. Byl nesoustředěný, občas hluboce ponořený v myšlenkách. Chvěly se mu ruce…

A vyvrcholilo to dneškem, pomyslel si s dalšími výčitkami, protože za to možná sám mohl. Jakoby snad právě tohle byla vhodná doba na rekapitulaci svého života…

„Jak to… vypadá?“ zeptal se vysílačkou.

„Nemůžem být daleko,“ zalhal ZiChen. XingChen to poznal. Znal jeho hlas tak dobře… Ale bylo mu to jedno. Parťák mu řekl, co chtěl slyšet a na tom jediném záleželo. Klopýtal kupředu a snažil se jen o to, aby muž před ním nepoznal, jak moc se cítí pod psa.

Jenže Song ZiChen nebyl hlupák. Od prvního kontaktu po dopadu působil Xiao XingChen unaveně a mluvil pomalu, s mezerami. I když ho byl schopný téměř seřvat a vymyslet způsob, jak mohou pokračovat v cestě, něco nebylo v pořádku a on to cítil. Nemluvil o tom jen proto, že nevěděl jak. Nechtěl dělat situaci ještě horší a XingChen mu dozajista neřekne pravdu, aby ho nerozptyloval a netrápil. Proto se soustředil pouze na jejich postup.

Minuty se v tichu táhly jako hodiny, které jim odpočítávaly zbytky jejich životů. A že několik hodin skutečně šli!

Kyslíku měli ještě na necelých devět hodin, když konečně vystoupili z ledové krusty na pevnou kamenitou zem. Song ZiChen se zeširoka usmál, když konečně dorazili k překážce z černého pevného kamene.

„Jsme tady. Slyšíš XingChene? Podařilo se nám to!“ zvolal vesele a začal se drápat nahoru.

„To je… skvělé…“ vydechl pilot unaveně a svezl do sedu. Jakoby z něj s nalezením cíle vyprchaly veškeré zbytky sil.

„Hej!“ ZiChen k němu seskočil a přiklekl. „Co je? Co se děje? Jsi zraněný?“

XingChen mu položil ruku na předloktí a ZiChen polkl. I když je dělila rukavice a rukáv skafandru, dotek nadřízeného s ním dělal nevídané věci. Uměl ho uklidnit i znervóznit. A zrovna teď se mu díky němu tajil dech.

„Nic… mi není…“

„Nesmysl!“ odfrkl si a druhou rukou mu sáhl na přilbu a zvedl pohled, aby si hleděli do očí. „Jsi bledý. Potíš se,“ konstatoval.

„Bolí mě… hlava…“ přiznal pilot nakonec. „Jsem unavený… a chce… se mi spát…“

„Dopadl jsi špatně?“ Song ZiChenovi začalo docházet, že jeho přítel právě asi ušel mnoho mil s otřesem mozku.

„Želé… Asi špatně… ztuhlo,“ přiznal XingChen. „To nic…“

To jsi celý ty! Nikdy nepřiznáš, že jsi na tom zle…!, pomyslel si ZiChen naštvaně.

„Vyšlu nouzový signál,“ rozhodl se.

Xiao XingChen přikývl.

„Bylo by lepší, kdybych umístil anténu výš,“ mínil ZiChen, ale při pohledu vzhůru mu bylo jasné, že by trvalo dlouho tam vylézt a následný sestup by nebyl zrovna bezpečný. Přičemž jeho parťák nemá nejmenší šanci tam vyšplhat, ani kdyby použili ocelová lana s kotvičkou k účelu, pro který byla určena.

„Jen jdi,“ vyzval pilot navigátora mdle. Ten však nesouhlasně zavrtěl hlavou. Z jedné z kapes vytáhl malý vysílač, vypadající na dlani jako elektronický koláč, poodešel metr od kamenného břehu, stiskl na něm nouzové tlačítko a vrhl ho jediným hodem nahoru.

„Jo!“ zaradoval se spokojeně, když se podařilo umístit vysílač do výhodnější pozice.

Vrátil se zpět ke zraněnému poručíkovi.

„Víš…, že to nemá… mezi hvězdný dosah…, že?“ vypravil ze sebe XingChen, když si k němu přisedl.

ZiChen neochotně přikývl. Věděl to! Jistě, že si uvědomoval, že z žádné velké dálky pro ně pomoc nepřiletí…

„Ale když nás najdou piráti z té místní stanice, kterou jsme neobjevili, pořád ještě je můžeme zneškodnit a převzít jejich základnu.“

XingChen se uchechtl. V jejich současné situaci to nebylo víc, než pohádka, ale líbilo se mu, jak se ZiChen snaží udržet si naději.

„Když to říkáš…“

Tentokrát to byl ZiChen, kdo inicioval dotek. Vzal XingChenovu ruku do své a propletl s ním prsty, kolik rukavice dovolily.

„Poslyš, musíš zůstat vzhůru,“ nabádal ho a zápasil o každý střípek přítelovy pozornosti. „Nesmíš ztratit vědomí!“

Jenže to bylo přesně to, co XingChenovi hrozilo každým okamžikem. I proto chtěl, aby ZiChen vyšplhal nahoru, místo toho, aby nouzový signál jen odhodil. Věděl, že v tomhle stavu bude příteli jen na obtíž.

„XingChene…“ Navigátor jemně zatřásl pilotovi ramenem a pevněji sevřel jeho ruku.

Bez odezvy.

„XingChene!“ zvolal hlasitěji.

Nic…

„A-Chene!“ V zoufalství srazil jejich čela v helmách k sobě, až to zadunělo.

„A-ach…“ vydechl poručík Xiao omámeně. „ZiChene, co se děje…?“

„Nesmíš spát!“ zopakoval svá předchozí slova.

„Já vím… já vím…“ poplácal ho volnou dlaní po jejich spojených.

„Víš, ale stejně spíš! Když usneš, můžeš zemřít,“ varoval ho ZiChen na pokraji slz.

XingChen se znovu uchechtl. Dech měl mělký a nepravidelný.

„Já vím…“ zopakoval. Problém však byl, že udržet se při vědomí, bylo bez nutnosti (a v současné chvíli i možnosti) chůze téměř nemožné. Byl unavený a celý povrch měsíce se s ním mlel jako na horské dráze…

„Omlouvám se, ZiChene…“ hlesl unaveně.

„Co blázníš? Nemusíš se omlouvat, chápu, jsi zraněný, všechno bude v pořádku, dostaneme se z toho, ano? Jen to musíš vydržet…,“ snažil se ho Song Lan zoufale povzbudit.

„Ne,“ vydechl XingChen, „nebude a… ty to víš…,“ krátce se odmlčel. Hrozilo, že ztratí vědomí a tentokrát to bude napořád. Nechtěl zemřít a neříct mu o svých citech. Tváří v tvář téměř jisté smrti a několikahodinovému čekání, až přijde, nechtěl to tajemství dál držet v sobě. Už si to pro sebe nechával příliš, příliš dlouho…

„Omlouvám se…,“ začal, „že jsem ti… neřekl dřív…, že se mi líbíš…“ Sám sobě zněl hloupě. Trochu se bál, že se mu Zichen vysměje. Ten však mlčel. Skrz vysílačku, XingChen slyšel, jak jeho přítel zatajil dech.

„To proto… jsem tě po celý rok… pronásledoval… Chtěl jsem… s tebou trávit… co nejvíc času…“ Ucítil slzy v očích. Jakoby už tak neměl rozostřené vidění! „Vím… jak to máš s doteky a když je někdo… příliš blízko ale… chtěl jsem tě mít… jakkoliv blízko mi to… dovolíš…“

ZiChen skutečně nedýchal. Bál se, že kdyby vydechl, mohl by přeslechnout jakékoliv slovíčko splynuvší ze XingChenových rtů.

„Miluji tě, A-Lane,“ zakončil poručík svůj monolog. Měli tváře tak blízko, jak jim helmy dovolovaly a Song ZiChenovy oči se podobně jako jeho společníkovi plnily slzami. Tak dlouho už na svého parťáka myslel v milostném smyslu, že mu toto přiznání připadalo jako z jiného vesmíru.

Konečně zalapal po dechu. Jak byl z nich dvou vždycky ten výřečnější, najednou nenacházel slov.

XingChen se na druhé straně spojení uchechtl a společně s tím mu unikl i slabý vzlyk. Takže to konečně řekl. Přiznal se. A ze ZiChenovy reakce tušil, ale jen tušil, že to možná nebylo tak docela jednostranné. V té chvíli ho napadlo, že by tady skutečně mohl zemřít…

Doporučené z našeho blogu:

  • Temný měsícTemný měsíc – Kapitola 3 Xingchen a ZiChen byli sestřeleni. Teď jsou na bezútěšném povrchu měsíce a nad hlavou se jim prohánějí piráti... Mají šanci z této bezútěšné situace vyváznout živí? Posted in Novinky, Temný měsíc
  • Temný měsícTemný měsíc – Kapitola 2 Druhá kapitola Temného měsíce je zde 😀 XingChen se ZiChenem dorazili na místo určení, ale nikde žádní viditelní piráti. Musejí tedy pátrat dál. Jenže pátrat po pirátech a nebýt přitom […] Posted in Novinky, Temný měsíc
  • Temný měsícTemný měsíc – Kapitola 1 Další povídka na přání pro Danny, která si přála nějakou erotickou jízdu o Xue Yangovi, Xiao XingChenovi a Song Lanovi, tak... jsem se rozhodla ji zkusit napsat.Povídka je sice již v […] Posted in Novinky, Temný měsíc
  • Temný měsícTemný měsíc – Kapitola 5 Xiao XingChen se vyznal svému kolegovi, ale prakticky vzápětí upadl do kómatu. Podaří se Song ZiChenovi naléze cestu z bezvýchodné situace? Posted in Novinky, Temný měsíc
Štítky , , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.