Tulácké srdce – Prolog

Prolog – Dítě

 

Stříbrná ulice byla šedá a pustá, bez jediného stromu. Jen na samém konci, kde ústila do šerého zákoutí, se ve stínu roubeného domu krčily dva rozkvetlé šeříkové keře.

O půl výšky dospělého muže výš se pohupoval vývěsní štít hlásající příznačně: Krčma U Šeříkové vůně.

Hospůdku vlastnil bohatý měšťan a za výčepního v ní sloužil lehce obtloustlý muž s vlídnou tváří, jemuž se všeobecně říkalo – Prcek.

Patřil k těm, které příroda neobdařila zrovna vysokým vzrůstem. Ale síly pobral za dva. Kolovaly povídačky, že kdysi býval vojákem. On sám však vyprávěl historky z vojenské služby výhradně o jiných.

V kuchyni vařila Prckova žena. Korpulentní dáma, kterou si místní štamgasti navykli vídat buď s válečkem, nebo vařečkou v ruce. Přes její přísné vystupování, to ale byla dobračka, která nikdy nedokázala být slepá k trápení druhých.

A právě díky ní zde našla práci i Michaela Kristondová, jeho dnešní oběť.

Rozkaz zněl jasně: „Ona i její nenarozený bastard musí zemřít!“

 

Přišel pozdě. Dítě se již narodilo.

Matka na prostém kavalci tiše oddechovala. Její tvář posetou vráskami spánek téměř vyhladil. Nebyla tak krásná jako jiná žena, které vzal život, přesto si při pohledu na ni vzpomněl na oči, které jej pronásledovaly.

Ruka s dýkou se zachvěla.

Dítě v kolébce ve spánku krátce zamrnělo.

Zavřel oči. Znovu ji mohl vidět. Tu ženu plavých vlasů a šedých očí tak pronikavých, že se pod jejich pohledem třásla kolena i otrlému hrdlořezovi. Rty jí zdobil úsměv porcelánové panny a hlas měla smířený a odevzdaný, když šeptala svá poslední slova…

Nebránila se. Prořízl jí hrdlo jediným rychlým pohybem. Udělal to tehdy, udělá to znovu! Rozhodl se.

Pohlédl na svou oběť. Přikročil k ní blíž. Skoro něžně jí odsunul pramen tmavých vlasů z čela.

Neprobudila se. Spánek novorodičky byl tvrdý a její tělo vyčerpané.

„Neboj se,“ zašeptal, „nechám tvého syna spát.“

Ostří proniklo kůží. Z rány se vyřinula teplá krev. Oči Michaely Kristondové se otevřely, aby je záhy přikryla a následně i zatlačila vrahova dlaň.

Byl konec.

Zbývalo jediné. Zbavit žití i nemluvně v kolébce…

 

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *