Ve tři ráno

Ve tři ráno

Dveře laboratoře se otevřely. Počítač podle programu automaticky spustil umělé osvětlení. Zářivky ve stropě ponejprv nepokojně zablikaly, ale v následující vteřině už osvítily prostory laboratoře jako vždy.

„Vítejte, profesore.“ V liduprázdné místnosti zněl hlas počítače vždycky nepřirozeně.

„Zdravím, Lucy,“ příchozí nervózně pozdravil personu umělé inteligence, která mu pomáhala při výzkumu.

Hodiny ukazovaly přesně 03:00.

Tak fajn. To vyjde… Přistoupil k ovládacímu panelu, který byl překvapivě zapnutý. Jak to? Byl si jistý, že když tu byl naposledy v sedm večer, všechno pečlivě vypínal.

Byl to hloupý nápad? Nechápal, kdo a proč by psal takové sdělení. Vědí snad o tom, co chce udělat? Nervózně se rozhlédl po celé místnosti. Ale pokud to ví, tak proč by mě nechali dojít až sem?

„Hladina adrenalinu ve vaší krvi je nezvykle vysoká, profesore, cítíte se dobře? Máte vysoký tlak, vaše kůže vylučuje o 20% více potu, než je vaše průměrná hodnota.“ Žensky znějící hlas A.I. Devona Malkina vylekal.

Čtyřicátník s prořídlými vlasy, velmi světlou pletí a modrýma očima, se nervózně pousmál. Co teď?

„To bude tím, že je tak pozdě Lucy,“ pokusil se odlehčit situaci a hlavně nevzbudit podezření nelidského mozku, ovládajícího celou laboratoř. To poslední, co potřeboval, byl poplach.

„Mé senzory říkají, že lžete, profesore,“ upozornila ho Lucy.

Profesor se otočil na kameru a s vypětím všech sil, se ovládl.

„Ano, ano, Lucy, máš pravdu,“ pokusil se usmát, ale uvnitř byl napnutý k prasknutí. Vůbec by tu neměl být. Už dlouho nepracoval přes čas. Neměl ani ponětí, jestli se mu pak podaří uniknout, jediné co věděl, bylo, že celé tohle experimentování musí přestat a že vedení ani Lucy by mu nikdy dobrovolně nedovolili projekt ukončit. Ne jen ukončit, ale zničit! Zlikvidovat záznamy, vybavení, všechno. To byl jeho plán.

„Proč lžete, profesore?“ Jednou z věcí, kterou zatím Lucy nedisponovala, bylo zabarvení a intonace jinak lidského hlasu. Její otázka tak mohla být pouze informační, ale zrovna tak útočná. Vzhledem k tomu, kolik ochranných systému měla k dispozici, nebylo jeho postavení vůbec dobré…

Nadechl se. Neměl šanci Lucy přelstít, musel zkusit opačnou taktiku.

„Dobře Lucy, budu k tobě upřímný,“ začal. Mluvil velmi pomalu. Každé slovo protahoval a pečlivě vyslovoval. Oči mu kmitaly z jedné strany monitoru na druhou, prsty po klávesnici tančily divokou rychlostí.

„Lžu, protože se bojím.“

Dobře, teď vložit medium… Prsty zašmejdil v kapse po pouzdru s malou kuličkou, pro přenos dat.

„Bojím se, protože tu dnes v noci nejsem kvůli výzkumu.“

Červená dioda na kameře stále svítila. Lucy ho nepřestávala poslouchat.

Honem! Tak vlez se do tý škvíry! Pokoušel se vložit zavirovanou bootovací discglobe do mechaniky.

Do psí a hadí! zaklel v duchu, když mu vypadla z třesoucích se prstů.

„Tedy vlastně tu jsem kvůli výzkumu, ale jinak než obvykle.“ Stále se držel své zdržovací taktiky. Bohužel mu hlas selhal a zachvěl se.

„Nerozumím, profesore. Potřebuji více informací.“

„Samozřejmě, ti je hned dodám, jen co najdu ten discglobe, obsahující všechna potřebná data, Lucy.“ Lezl po čtyřech po dokonale hladké podlaze a hledal zatoulanou kuličku externího média.

„Rozumím. Čekám na vložení dat.“

Devon si v duchu oddychl. Získal čas.

Heuréka! Chtělo se mu zvolat, když kýženou věc nalezl v půli laboratoře u testovací plošiny jeho prototypu. Zvedl ji a sevřel v pěsti. Několik úderů srdce a tři nádechy mu vyměřily dobu potřebnou pro uklidnění. Podíval se na svůj výtvor a uvědomil si, že za chvíli z toho už nebude nic víc, než hromada plechu. Jakmile vyřadí Lucy z provozu a vir smaže všechna data, umístí do laboratoře implozivní bombu. Pak už bude mít jen hodinu na to, aby se z komplexu dostal včas.

Zastihla ho náhlá nostalgie. Přeci jen výzkumu cestování v čase věnoval 20 dlouhých let. Jak si s tím mohl vůbec začít zahrávat?

Musím to zastavit! Ujistil se znovu. Rázným krokem přistoupil ke konzoli a vložil médium.

Po načtení vyskočilo na obraz dotazovací okno:

Spustit aplikaci?

S možnostmi:

Play / Storno

Devon zmáčkl Enter. Systém začal pracovat na 100% vytížení.

„Profesore, vaše data nedávají žádný smysl. Detekuji virus neznámého charakteru. Ztrácím data. Poplach! Poplach! Poooo-plaaaaa-ch…“ Hlas Lucy zanikl.

Devona bodlo u srdce. Takhle si to také nepředstavoval. Přestože nebyla živá, byla jeho dítětem a on jí pro dobro lidstva musel zabít.

Z ticha a množství dat, která se střídala na monitorech všech zdejších pracovišť, ho vyrušil skutečný poplach.

A je to tu! Devon Malkin sáhl do své brašny, vyndal výbušninu a umísil ji k energetickému vedení.

Rozběhl se ke dveřím. Musel je otevřít ručně, protože systém sám vyřadil. Jenže mechanické ovládání selhalo.

Ne. Ne! NE!!! Ne… Lomcoval s dveřmi ze všech sil. Ale marně!

Systém tajného výzkumného institutu v nevadské poušti, nezávislý na Lucy, nařídil evakuaci. Nikdo se o profesora Malkina nezajímal, ani ho nehledal. Tu noc tam vůbec neměl být. Zůstal sám lapený ve vlastní pasti.

Na povrchu zuřil zmatek. Helikoptéry odlétaly, auta odjížděla a všichni měli jediný směr – PRYČ! Šéf bezpečnosti kontaktoval ministra obrany a sdělil mu o hrozbě, které čelí. Čas na její řešení však žádný nezůstal.

Sloup ohně se na nebi ovinul hřibovitým kloboukem sahajícím do výšky téměř 40 km. Tuny ocele, betonu a písku byly stejně jako opozdivší se únikové stroje, vtaženy zpět do pekla výbuchu, kde se imploze zakončila.

Nezbylo nic než kráter o průměru 2 km…

***

Byla hluboká noc. Monotónní hučení agregátů vysoce utajené laboratoře rušil jen nepravidelný zrychlený dech časem stíhaného muže.

Byl to hloupý nápad.

Vyklepaly do klávesnice Devonovy prsty po paměti.

Pohled mu padl na digitální hodiny. 02:59 se ve vteřině změnilo na 03:00. V očích muže se objevilo zděšení.

Rozplynul se jako by nikdy neexistoval.

Doporučené z našeho blogu:

  • 21002100 Někteří z vás vědí, že jsem se letos chtěla zúčastnit i prestižní celostátní literární soutěže O Cenu Karla Čapka (CKČ). Avšak obě mé zvolené povídky byly ze soutěže odmítnuty, protože se […] Posted in Jednorázovky
  • 23 – Kapitola 723 – Kapitola 7 Po extrémně dlouhé době, se mi podařilo dopsat další kapitolu tohoto projektu. Musím říci, že se to píše opravdu těžce a dlouho jsem si nevěděla rady, ale díky Raganině návštěvě se mi […] Posted in Novinky, 23
  • TovárnaTovárna A druhá povídka, odmítnutá z následujícího ročníku CKČ, je krátká sc-fi miniatura. Původně jsem usilovala o její začlenění mezi mikropovídky, ale nezdařilo se. Snad se bude tedy líbit, […] Posted in Jednorázovky
  • 23 – Kapitola 823 – Kapitola 8 Tak se mi podařilo sepsat další kapitolu 23. Lennart zůstal v institutu, protože musí nejprve zvážit svou situaci a vše si důkladně promyslet. Ideálně nebýt podezřelý. K ujasnění si […] Posted in Novinky, 23

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *