Výlet

Výlet

Příběh, který Vám budu vyprávět se stal před mnoha lety o prázdninách. Ani už si nepamatuji jak je to dlouho, ale přesně si pamatuji všechny události tak, jak byly…

Bydlíme kousek od města – já a mé dvě děti. Syn Michael a dcera Tereza. Dalo by se téměř říci, že žijeme na samotě. Vyhovuje nám to, protože máme kousek do města a přesto máme volnost v podobě blízkého lesa a o něco více vzdáleného hradu, kam chodíme každý víkend. Jednou nám však tento víkendový výlet přinesl zážitek, na který již nikdy nezapomeneme…

  Sobota

Ráno jsme se sbalili jako každý víkend – nějaké deky, jídlo, pití, sbalený stan, baterky a pláštěnky. Nic víc jsme na naše výlety na hrad nepotřebovali a docela nám to vyhovovalo. V osm hodin ráno jsme již byli na cestě skrz les a něco málo po poledni jsme přišli až k hradu, kde jsme trávili celý víkend až do nedělního večera. Tedy obvykle to tak bývalo, ale tentokráte ne…

Postavili jsme stan, umístili do něj všechny naše věci a povídáním jsme strávili celou sobotu až do večera, kdy jsme si vzali baterky a šli do nitra hradu. Vždy jsme chodili dovnotř až po setmění – vše mělo magicky strašidelný nádech a pro nás to byla vlastně zkouška odvahy. Procházeli jsme chodbami a šli jsme s jistotou, protože hrad nás již neměl čím překvapit. Prošli jsme jej tolikrát, že jsme téměř nemuseli brát ani ty baterky. Ale ten večer jsme našli něco, o čem jsme až doposud něměli tušení…

Šla jsem první, za mnou Tereza a poslední šel Michael. Když jsme procházeli jednou z chodeb, náhle zmizelo jedno ze světel baterky a celá událost byla doprovázena výkřikem Michaela. Se zděšením jsme se já i dcera otočily, ale Michael už tam nebyl. Na místě, kde ještě před pár vteřinami stál byla jen díra. Rychle jsem přiskočila až na to místo a pomocí světla jsem zjistila, že se jedná o jakousi šachtu do podzemí. Zavolala jsem na syna a on naštěstí odpověděl. Zeptala jsem se, zda není zraněn, ale prý byl v pořádku. Začala jsem konečně uvažovat racionálně a řekla jsem dceři, aby zde počkala, že doběhnu pro nějaký provaz. Tereza jen přikývla a já odběhla ke stanu. Jelikož jsme na nic podobného nebyli připraveni, musela jsem složit stan a vytáhnout uvazovací motouz ze stanového plátna. Za chvíli jsme již s dcerou spouštěli provaz do šachty a doufaly jsme, že bude dost dlouhý. „Naštěstí“ byl a tak jsme společnými silami vytáhly „Michaela“…

Michael potvrdil, že mu vlastně nic není a pak už jsme své štěstí nepokoušeli a šli jsme po opětovném složení stanu spát. To, co se od toho dne odehrálo v naší rodině, změnilo (ne)jen naše osudy…

Neděle

Ráno po probuzení (já jsem téměř nespala) jsme sbalili všechny věci a vydali jsme se na cestu domů. Nikdo z nás už neměl náladu na procházku hradem, byť ve dne. Jelikož jsem vstávala dříve než děti, prohlédla jsem zběžně Michaela, zda náhodou přeci jen nemá nějaké zranění, ale vše vypadalo v pořádku. Tehdy jsem nevěděla, co mám hledat…

Cesta proběhla z mé strany v tichosti a děti si celou cestu povídaly o nočním zážitku. Připadalo jim to oběma velice vzrušující. Podle toho, že Michael pobíhal stále okolo a bavil se se sestrou jsem uznala, že bude opravdu v pořádku a že není třeba se bát. O jeho zdraví jsem se opravdu bát nemusela…

Celou neděli jsem strávila odpočinkem a přemýšlením o tom, co všechno se mohlo stát. Mohl si třeba zlomit ruku. Co bych potom dělala? Musela bych do města pro pomoc. Děti by byly nuceny prožít noc hrůzy v hradu. Nebo se mohl zranit ještě mnohem vážněji. Ať jsem přemílala všechny možná zranění, ani zdaleka jsem se nepřiblížila pravdě…

Pondělí

Ráno jsem připravila snídani a už jsem byla o dost klidnější. Oba přišli na snídani a najedli se. Michael ale nesnědl zdaleka celou snídani, což bylo celkem zvláštní – obvykle snědl vše. Tereza chtěla jít ven a Michael nebyl proti, takže oba po snídani šli ven hrát nějaké hry. Ale ani ne po čtvrt hodině byl michael zpět, že ho venku bolí hlava a že si půjde lehnout. Opět jsem dostala strach, že je přeci jen nějak zraněn…

Ale než jsem stihla najít telefonní číslo na doktora, Michael řekl, že je mu zase dobře a že si půjde hrát se sestrou do pokoje. Opět jsem zahnala chmurné myšlenky a dala se do vaření oběda. Chystala jsem tehdy topinky s česnekovou pomazánkou…

Oba přišli až na výzvu k obědu a všichni jsme se dali do jídla. Respektive já a Tereza. Michael se jen dotkl topinky s česnekem a rychle ucukl. Všimla jsem si toho a zeptala se, co se děje. Odpověděl, že nemá na topinky chuť a že si dá něco jiného. Nechtěla jsem je nijak rozmazlovat a tak jsem mu řekla, že buď se nají toho co je, nebo bude o hladu. Vstal a vztekle odešel do svého pokoje…

Tereza šla po obědě za ním. Ale klid mě dopřán nebyl – ani ne po pěti minutách se ozval z Michaelova pokoje křik. Rychle jsem sem tam rozběhla a přišla jsem právě včas – Michael klečel na své sestře a snažil se ji políbit. Rzchle jsem ho od ní odtrhla a dala mu pár facek. Velice zle se na mě podíval a já až tehdy pochopila…

Ze zpola otevřených úst mu trčely dva dlouhé špičáky. On nechtěl sestru políbit – on ji chtěl kousnout. Ale kde vzal ty špičáky? Až tehdy mě také došlo, že od nedělního rána nosí jen svetr s dlouhým límcem tak, aby zakýval jeho krk. Zkusila jsem instinktivně odhrnout kousek límce, abych se přesvědčila, zda je možné, že by to byl… Že by to byl upír…

Podařilo se mi ovšem odhrnout jen malý kousek, protože se ohnal svými špičáky i po mě. Ale stihla jsem zahlédnout dvě malé ranky na jeho krku. Bylo to jasné – Michael je upír. Muselo ho „něco“ kousnout v hradě, když se propadl v té chodbě…

Rychle jsem chytla Terezu a vytáhla ji ven z Michaelova pokoje. Nevím jak jsem to zvládla, ale povedlo se mi za běhu vytáhnout klíč ze dveří a zvenku jsem zamkla. Michael začal bušit na dveře a řval, že má hlad, ať ho pustím. Ale já věděla že už to není můj syn. věděla jsem, že je to jakási zrůda v těle mého syna a nyní jsem měla jedinou myšlenku – zachránit Terezu…

Rány po chvíli ustaly. Bylo to vysvobozující ticho. Po celou dobu jsem byla opřená o dveře a Tereza se ke mě tiskla se strachem v očích. Seděly jsme tam asi minutu od doby, kdy Michael přestal bouchat na dveře. Až pak mi došlo, že dělám chybu – má přece v pokoji okno. Vstala jsem a vzala Terezu za ruku. Chtěla jsem co nejrychleji seběhnout ze schodů a pokud možno nasednout do auta a odjet co nejdál odsud. Bylo mi jasné, že mě budou mít všude za šílence, ale ono to bylo šílené…

Ukázalo se, že jsem zareagovala pozdě. Michael už doslova rozrazil domovní dvěře a mířil k nám. Zastavily jsme se uprostřed schodů. Tereza jen vyjeveně hleděla na to, co dříve býval Michael. Já reagovala – křikla jsem na ní, že musíme nahoru a škubla s ní. To na ni už bylo moc – omdlela…

Nebyla jsem dost silná na to, abych ji utáhla po schodech nahoru a navíc Michael byl velmi rychlý. Vrhl se na Terezu a mě nezbylo nic jiného, než se pokusit zachránit sama. Už jsem neměla děti. Už jsem tu byla sama, ale na druhou stranu jsem věděla, že mě k nim nesmí nic citově poutat – to by byla má smrt. Tehdy jsem litovala, že nemám ani přívěšek ve tvaru kříže…

V horním patře ovšem nebylo moc míst, kam bych se mohla schovat. Musela jsem risknout skok z okna…

Proběhla jsem chodbou až na její konec a rozbila loktem okno. Řízla jsem se. To už jsem za sebou slyšela dvojí kroky. Ale neohlédla jsem se – vyskočila jsem z okna. Po dopadu na zem jsem si ovšem vyvrtla kotník, takže útěk nepřipadal v úvahu. I kdybych se vypravila na cestu k městu, do večera bych to nestihla a oni by mě chytli. Musel jsem rychle vymyslet něco jiného. Auto! Napadlo mě, že se mohu zkusit dostat do garáže a nasednout do auta. Nezbylo mi nic jiného, než tento pokus…

Naštěstí garáž byla přímo pod oknem, ze kterého jsem skočila, takže to nezabralo moc času – otevřít garáž, vlézt dovnitř, zavřít a zamknout dveře a rychle do auta. Stále jsem se snažila myslet co nejvíce logicky, abych nezačala zmatkovat – to by byl můj konec. Povedlo se! Byla jsem v garáži a zamčené dveře jim dají nějaký čas zabrat. Vzala jsem za dveře auta. Zamčené. Sakra! Klíče jsou nahoře, ale tam se teď nemohu dostat. Rány na garážová vrata…

Autocar. No jistě – autocar nezamykáme a je tam i nějaké jídlo – snad nkdo přijede na návštěvu a pomůže mi odsud. Vlezla jsem do autocaru a zamkla zevnitř. Zvenku už jsem zaslechla pouze praskání dřeva – vrata povolily…

Zatarasila jsem ještě dveře autocaru židlí a stolkem a před okno jsem přitáhla skříň. Bolest v kotníku sice byla nesnesitelná, ale touha přežít byla silnější. Rány na dveře autocaru a současně rozbití skla. Ale nebyli dost silní, aby prorazili…

Jídlo tam bylo. Odhadla jsem jej tak na týden. Když budu šetřit, tak možná na 10 dní. Začalo čekání. Rozsvítila jsem světlo…

Úterý

Nevím zda to bylo už uterý, nebo ještě pondělí ale rány ustaly. Myslím že odpočívají…

Došla baterie v autocaru – zhaslo světlo.  Zase ty rány…

Středa

Tma…

Pak už jsem nevěděla který je den. Dokonce ani zda je den nebo noc, ale jídlo začalo docházet a já cítila, že jsou pořád zde a čekají. A pomoc nikde…

Nevím

Tma a hlad. Spotřebovala jsem všechno jídlo, které jsem po slepu byla schopna najít. Stále jsem mluvila sama se sebou, abych úplně nezešílela, ale i tak jsem měla problémy ss svým psichickým stavem. Zima…

Už to nemohu vydržet – mám hlad. Já je tak nenávidím… Začala jsem křičet – NENÁVIDÍM VÁS!!! Rány…

Nejde to! Umírám hlady a zimou. Musím se pokusit utéct. Noha už tak nebolela a třeba by to mohlo vyjít. Opatrně po paměti odendavám židli, stolek a otevírám dveře….

Nedali mi šanci – vrhli se mi po krku prakticky okamžitě. Byla jsem zesláblá tak, že jsem se ani nebránila…

Jsem tak štastná. Každý víkend chodíme do hradu na procházku. Vyrážíme vždy v pátek večer a jsme tam až do nedělního večera. Jak já miluju své děti…

Doporučené z našeho blogu:

  • PJ-kou poprvéPJ-kou poprvé Tato povídka se v roce 2013 umístila na 29. místě ze 39 soutěžních děl v literární soutěži na serveru libres.cz. Jedná se o lehce komediální dílo ze života. Každý, kdo někdy hrál Dračí […] Posted in Jednorázovky
  • 21002100 Někteří z vás vědí, že jsem se letos chtěla zúčastnit i prestižní celostátní literární soutěže O Cenu Karla Čapka (CKČ). Avšak obě mé zvolené povídky byly ze soutěže odmítnuty, protože se […] Posted in Jednorázovky
  • Na rozhranní světůNa rozhranní světů Fantasy filozofická depresivní temná povídka napsaná v časech mých nejhubších depresí. V roce 2018 se účastnila soutěže literární vysočina, kde se ale neumístila. Posted in Novinky, Jednorázovky
  • Slib mi a já ti slíbím…Slib mi a já ti slíbím… Zpověď zamilovaného mága. Povídka je fanfikcí na RP Úsvit Soumraku odehrané na Andoru. Svět a většina postav patří Raganě. Posted in Novinky, Jednorázovky
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Baron Devil

Nic co by se dalo sdělit.  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *