Zločin a trest

Zločin a Trest

Seděl jsem v hospodě a popíjel pivo z korbele. V sále bylo plno lidí a všichni mluvili jen o jediné události. Kdosi prý zabil krále. Z jejich hlasů bylo slyšet nadšení a nezkrotnou radost. I já se přidal. Vždyť ten mrtvý panovník byl v této zemi tyranem již mnoho let. Zabil svým konáním a rozkazy již nesčíslně lidí, nemluvě o tom, kolik jich zabil vlastní rukou. Nálada byla evidentně dobrá. Nenašel se snad nikdo, kdo by z té události neměl radost.

Všechno se ale změnilo poté, co do hostince vběhl mladý chlapec. Jmenoval se Janek. Ještě ani pořádně nestačil popadnout dech a povídal: „Už ji chytili…“

„Koho chytili? Tak mluv chlapče nenapínej nás,“ pravil k němu hospodský a podával mu sklenku vody. Chlapec ji přijal a napil se. Teprve poté se rozpovídal.

„Tu ženu, která zabila krále. Chytili ji a chtějí ji popravit. Princ si vyžádal její popravu ještě na dnešní odpoledne,“ pravil naléhavě a překvapeně. Všichni v sále byli najednou potichu dokud mluvil. Sotva však jeho slova utichla, v sále se rozezněla kaskáda nelibých slov. Ne však proti oné ženě, ale proti princi.

Odpoledne se dostavilo neobvykle rychle. Davy lidí přišly na náměstí, kde již stála šibenice a několik příslušníků stráže. Lidé se shlukovali ještě v době, kdy se již blížili zvuky bubnů. Kat a jeho pomocníci vedli odsouzenou pomalu a přísně. Neměli však s ní žádné starosti. Kráčela hrdě se vztyčenou hlavou. Byla půvabná. Dlouhé nespoutané vlasy a hrdý pohled v očích.

Lidé stáli a potichu si mezi sebou šeptali. Z ničeho nic na ni ale jeden člověk z davu ukázal. Nevím přesně, co prohlásil, ale něco ve smyslu, že její čin byla vyložená hanebnost a že by se měla spíše škvařit na hranici. Překvapilo mě, jak rychle se toho názoru lidé chytili. Najednou byli jako vyměnění. Volali po její krvi a oslavovali mrtvého krále.

Viděl jsem ji, jak pohlédla k zemi, pohlédla na Janka, který dosud mlčky se stejným podivem jako já stál vedle mě. Uronila slzu a znovu hrdě zvedla hlavu. Jako by jí Jankova soucitná tvář dodala odvahy.

Vyvedli ji na šibenici, kde ji navlékli smyčku na krk. Kat stál vedle ní a čekal, až královský vyvolávač přečte z pergamenu rozsudek. I ten se nyní postavil hrdě jako ona žena.

„Na vědomost se dává, že zde stojící Ivet Slavíčková, obviněná z usmrcení našeho panovníka, byla dnes shledána vinno. Rozsudek: Smrt! Má odsouzená ještě nějaké poslední přání?“ optal se jí nakonec.

„Ano,“ odmlčela se a shlédl dolů na Janka a na mě. Uviděl jsem lesk v jejích očích, když opět promluvila: „Chtěla bych ještě lidem něco říct.“ Popravdě pochybuji, že to někdo jiný z davu slyšel. I já měl co dělat, abych pochytil její slova. Pak ale hluk utichl, neboť se zahleděla kamsi do nedohledna a pravila zvučným hlasem:

„ Vy! Lidé tohoto města! Vy! Chudí poddaní! Voláte po mé smrti, žádáte moji krev. Již jste zapomněli, co bylo včera? Kdy vám král bral jídlo od úst, kdy vám bral úrodu a vaše děti. Vaše syny posílal do bojů a válek, kde umírali. Ano! Jsem vinna. Zabila jsem našeho panovníka. Zabila jsem a zabila bych znovu.

Zabila jsem aby jiní mohli žít. Aby mohli žít vaše děti. Ano! Musím zemřít. Ano! Zasluhuji smrt. Věděla jsem, že mě čeká poprava. Že mne odsoudí náš princ, ale že mne odsoudíte i vy?! To jsem nečekala… Jak málo a krátce si lidé pamatují?… Nevyčítám to nikomu z vás. Nevyčítám to, ale ani sobě, neboť vražda na tyranu není zločinem,“ opět sklopila zrak.

Pak už jen vím, že i já jsem začal hloupnout. Že i já jsem začal volat po její smrti. Z očí mi tekly slzy proudem, když jsem slyšel sám sebe jak volám: „Zabte ji!!!“

Slunce oslepilo mé oči a jako hřmící dav zněl mi nedaleko jedoucí vlak. Nakonec jsem se probudil ve svém vlastním vězení. Za mřížemi z kovu a branou vlastního svědomí. Hledal jsem ve svém snu příčiny, důvod a smysl. Nalezl jsem ale jen mnoho nezodpovězených otázek.

Přemítal jsem sedíce na posteli, kdykoliv jsem měl jen chvilku času. Vždyť i já jsem byl odsouzen za vraždu. Proč jen jsem to nedokázal s takovou hrdostí nést?

No ano! Vždyť já vím! Ivet zabila krále, který sám zabíjel a působil utrpení. Ona vlastně zabila vraha, zatímco já nevinnou mladou dívku. Ani jsem ji neznal. Neznám ani její jméno, ani jméno její matky. Byla jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Viděla, co neměla. Ale tohle všechno jsou jen výmluvy. Jsem vlastně takový jako byl ten král. Za to jsem trestán. Ale co kdyby se našla žena, třeba matka toho děvčete, která by za to zabila mne? Jednoduše pro bolest, kterou jsem jí způsobil a pro to, abych už nemohl nikomu ublížit? Byla by snad také odsouzena?

Ano, byla. Vždyť by také zabila. Také by se stala vrahem. Copak to je nějaká spravedlnost? Potrestal snad někdo soudce, který v dřívějších dobách odsoudil vězně k trestu smrti? Potrestal, snad někdo Kata, za provedení rozsudku? Potrestá někdo prezidenta za vyhlášení války, při níž zemře spousta nevinných lidí? Pak že spravedlnost je slepá. Omyl! Slepá je pouze smrt. Jen ta je spravedlivá.

Ivet měla v postatě pravdu. Zabila. Zabila a zabila by znovu. A i když zabila, aby jiní mohli žít, stala se sama vrahem, neboť podle dnešní justice je i vražda na tyranu zločinem. Podle lidí si zasloužila smrt. I ona věděla, že musí zemřít. Věděla, že kdyby přežila, tak by klidně zabila znovu, jakmile by to uznala za správné. Věděla, že jediný způsob jak je uchránit před sebou samou je její smrt. Zabila aby pomohla, ale život by od té chvíle byl pro ní jen přežíváním. Navěky by se tím užírala. Svou smrtí se však očistila, alespoň v očích lidí. Pro ni nebyla smrt trestem, ale vysvobozením.

Jak bych se tedy měl zachovat já? Jaký projev bych měl mít, kdyby se nyní rozhodli mě popravit? Co bych měl vzkázat matce toho děvčete? Že vím jak trpí? Že trpím s ní? Ne, to není ono. To by mi beztak nikdo nevěřil, přemýšlel jsem stále.

Vzpomínal také na svůj vlastní soud. Na den vynesení rozsudku. Tehdy jsem ještě volal, že jsem nevinný. Volal jsem po spravedlnosti. Ale nyní vím, že soud rozhodl ještě příliš mírně. Zasloužil bych si samotku s malými příděly jídla, kouli na nohy a každý den dřít v uranových dolech do úmoru. Niky dřív jsem nevěřil, že bych tohle kdy o sobě prohlásil, ale teď už to zkrátka vidím jinak. Těžko říct asi to udělal ten se.

Myslel jsem i na sebevraždu, ale uznal jsem, že pro mě bude život ještě dostatečným trestem. Právě lepším než by byla smrt. Mnohokrát jsem měl v ruce nůž. Mnohokrát jsem to mohl udělat. Kolikrát jsem se mohl pokusit o útěk? Ale pořád jsem před očima viděl tu malou holčičku a Ivet ze svého snu, jak na mě ukazuje prstem. Poprvé od svých osmi let jsem brečel.

Poprvé jsem se styděl za svůj čin a snažil se vyčíslit cenu života. Zvláštní, že i zločin může člověku otevřít oči, ukázat mu cestu.

Jediná věc, kterou jsem se ještě snažil ospravedlnit svůj čin, byla myšlenka, na to že se stalo jen to co se mělo stát. Třeba měla zemřít právě proto abych si uvědomil, jakou cenu má lidský život a abych začal taky trochu přemýšlet. Zní to šíleně. Ne! Zní to naprosto ohavně! Jak jsem si kdy mohl vůbec něco takového říct? Myslel jsem, že jsem začal přemýšlet, ale asi jsem se zmýlil.

Co je vlastně zločin? Co když by ta dívka dospěla a byla pak třeba teroristkou? Co když jsem uchránil miliony lidí, před smrtí? A co když by se stala třeba prezidentkou a podařilo se jí mírově sjednotit svět? Co když to byla právě ona kdo nás mohl zachránit? To se už bohužel nikdy nedozvím. Jaké jsem měl právo rozhodnout o jejím životě? A co by byl pro mě adekvátní trest?

No a co ta žena z mého snu? Byla či nebyla zločincem? Zasloužila či nezasloužila si smrt? Na tyto otázky se nikdy nedozvím odpověď. Žádný člověk totiž nemá právo na ně odpovědět.

***

O několik měsíců po napsání této úvahy daný vězeň zemřel. Na jeho pohřeb však přišla jen jediná osoba. Žena v černých šatech se zahalenou tváří. Stála tiše nad jeho rakví a sledovala jak se pomalu noří do země. V jejích očích bylo vidět uspokojení. Sotva však byl pohřeb dokonán a ona odcházela pryč, zastavil ji neznámý muž. Byl to vězeňský psycholog. Přišel k ní a podával jí obálku. Několik vlídných slov a už jí držela žena v rukou. Posledním přáním právě pohřbeného vězně totiž bylo, aby si to přečetla matka holčičky, kterou zabil.

A tak černě oděná žena nesla obálku celou cestu domů. Neotevřela ji. Nevěnovala jí ani jediný pohled. Jen ji nejistě, nebo spíše opovržlivě žmoulala v ruce. Neodvážila se jí jen tak otevřít. Dlouhou dobu ji po svém příchodu nechala ležet na kuchyňském stole. Jen kolem ní chodila jako tělo bez duše. Ovšem k večeru už to nevydržela. S jakousi zvědavostí otevřela obálku a začala číst. Slova na tom papíře byla plná nejistoty, utrpení, smutku, lítosti a úvah.

Nespočetněkrát hleděla na usmolený kus papíru. Nespočetně jejích slz smáčelo podlahu jejího bytu. Teprve nyní si uvědomila jaký smysl mohl mít život její dcery. Co dokázala už jen tím, že zemřela. A hlavně si uvědomila, že i vrah může mít svědomí a srdce.

Ještě téhož dne pak opustila svůj byt. Nedokázala to unést. Potřebovala si zkrátka promluvit. Jak se tak zadívala na svoji poštovní schránku procházejíc okolo, uvědomila si, co všechno v sobě skrývala úvahy již mrtvého vězně. Uvědomila si to, když si přečetla své vlastní jméno:

Iveta Slavíčková

Nakolik vlastně ovlivnila jeho život? Nakolik ovlivnila jeho sen? Opravdu by se dokázala zachovat jako žena z toho snu? Opravdu by zabila vraha? A kdyby ano, byla by zločincem?

Ne nebyla bych vrahem. Zabít tyrana není zločin… Přemýšlela jak tak procházela setmělou ulicí. Neustále na to musela myslet. Šla za svojí přítelkyní z práce a pořád si pro sebe něco šeptala. Začalo pršet. Kapky bubnovali o asfalt. Světlo pouličních Lamp se mihotavě chechtalo její úzkosti a hlasy ozývající se z oken jí zněly až nepřirozeně bezstarostně.

Šla a záviděla těm, kteří mohou být šťastní. Po chvíli však déšť zhoustl natolik, že nebylo vidět na krok. Zastavila se tedy pod balkónem jednoho domu a již stála mlčky. Zamyšleně hleděla, a jakoby nebylo dost vody všude kolem, ještě plakala.

Déšť neustával. Iveta tam dál stála v zahloubání, ze kterého jí vytrhl až hlas malé holčičky z bytu pod jehož balkónem přečkávala déšť.

„Proč tati?“ ptala se zvědavě a smutně ta holčička.

„V podstatě zabil padesát tisíc lidí nevinných lidí Klárko. Za tohle by ho měli odsoudit k smrti,“ promluvil k ní mužský hlas.

„Ale je to pořád ještě člověk, nikdo z nás nemá právo rozhodovat o jeho životě. Ano je to terorista a je to zločinec! Ale pořád ještě je to živá bytost! Zatknout a zavřít do vězení, ale ne zabít. Každý musí dostat šanci se polepšit,“ pravila dívka zoufale.

„Kdybych mohl zabil bych ho sám,“ promluvil opět její otec, „zabít někoho takového není zločin,“ dodal ještě, již mírnějším tónem. Dívka se však rozbrečela a utekla někam pryč. Iveta pak už nic neslyšela. Nedokázala udělat ani krok. Přemýšlela co by asi na teroristický útok asi řekla její dcera, kdyby žila. Věděla, že svým způsobem má pravdu i neznámá Klárka tak i její otec.

„Ano je to člověk. Zabít člověka je zločin. Ale na druhou stranu si nic jiného nezaslouží,“ pronesla tiše Iveta. V bytě nad ní zhaslo světlo, ale ona tam ještě dlouho stála.

Jak dokáže jeden sen ovlivnit život lidí? To se asi nikdy nedozvíme, ale jisté je, že po tom dnu a noci Iveta dospěla k převratnému rozhodnutí. Vystudovala vysokou školu a to dokonce s vyznamenáním a stala se významnou soudkyní. Od té doby denně rozhoduje o životech lidí. Každý den se potýká s otázkou vinny a nevinny. Zabývá se zločinem a trestem ale stejně jako vrah její dcery si netroufá odpovědět na otázku zda je či není vražda na tyranu zločinem…

Doporučené z našeho blogu:

  • PJ-kou poprvéPJ-kou poprvé Tato povídka se v roce 2013 umístila na 29. místě ze 39 soutěžních děl v literární soutěži na serveru libres.cz. Jedná se o lehce komediální dílo ze života. Každý, kdo někdy hrál Dračí […] Posted in Jednorázovky
  • Jako duchJako duch Povídka Jako duch se umístila na 3. místě v 8. kole literární soutěže na literárním serveru Pište povídky. Jedná se o dramatickou scénu ze života jedněch "obyčejných" sourozenců. Posted in Jednorázovky
  • TouhyTouhy Krátká básnička ma téma: Po čem toužím. Sice se neúčastnila žádné soutěže, ale přesto ji považuji za jedno z toho lepšího co jsem z poezie napsala. Posted in Novinky, Poezie
  • 21002100 Někteří z vás vědí, že jsem se letos chtěla zúčastnit i prestižní celostátní literární soutěže O Cenu Karla Čapka (CKČ). Avšak obě mé zvolené povídky byly ze soutěže odmítnuty, protože se […] Posted in Jednorázovky

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *