Pár: Jiang Cheng / Nie HuaiSang
Děj: Po boji ve Městě bez noci věci dospěli až tak daleko, že došlo k obléhání pohřebního pahorku. Zatímco Nie HuaiSang zůstává stranou bojů, Jiang Cheng se jich přímo účastní. Když však boj skončí a Wei WuXian zemře, vůdce sekty Jianga čeká probuzení do tvrdé reality. Co když je však skutečnost příliš těžká, aby ji mohl unést?
Soumrak v Yilingu
Bylo už k večeru. Slunce zalévalo okolní pahorky svou slábnoucí září halící se do peřin z červánků a hrdla ptáčků se pomalu uzavírala. Brzy se měl celý kraj ponořit do temnoty podobné té, která vládla okolo hory Patriarchy Yilingu, a spolu s ním i mnoho duší…
Nie HuaiSang se obléhání přímo nezúčastnil. Nechtěl tam být a se šavlí beztak nebyl moc dobrý. Nie MingJue nebyl takový blázen, aby mladšího bratra vláčel s sebou až do Wei WuXianova doupěte. Do Yilingu, ale přeci jen přijel s ním. Stranou bojů. Přesto nemohl ovládnout svůj pohled, který se od blížícího se soumraku stále více odvracel právě tím směrem.
Po událostech v Městě bez noci to snad ani nemohlo skončit jinak než takto. Skončit… Jaký je toto konec…? Připadalo mu nemožné určit, kdo je nebo není v právu.
Vůdce sekty Nie MingJue měl na věc svůj vlastní názor. Stejně přímý a nezlomný jako vždy. Ale kde byla pravda si HuaiSang odhadovat nedovolil. Mohl jen čekat na výsledek, který byl přinejmenším nejistý…
Ve Městě bez noci, kolik kultivátorů Wei WuXianovi podlehlo? Stovky, tisíce? Sám HuaiSang unikl jen o vlásek jisté smrti. A i když teď nepřítele číslo 1 obléhaly 4 velké sekty, co bude, pokud je přemůže?
Jen při té představě se HuaiSang otřásl. Nedokázal říct, kdo má větší šanci na vítězství, ale věděl jedno, tak nebo tak svět už nebude jako dřív. Ani on ne…
Bylo po boji. Přeživší kultivátoři se starali o raněné a pomalu se trousili dolů z hory. Vše skončilo. Brzy se všichni rozejdou a zpráva o výsledku tažení se roznese do nejvzdálenějších koutů světa. Pár let přejde a vše utichne. Alespoň to tak v myslích většiny mělo být.
Jiang WanYinovi se však nedostávalo klidu. Vše bylo dokonáno, ale uspokojení, které se mělo dostavit, nepřicházelo. Zprvu měl potřebu vidět tělo. Jak by jinak měl věřit, že je jeho bratr po smrti? Nalezl však pouze ohlodané vybělené kosti. Žádná úleva. Hned naléhal na Zewu-Juna, Jin GuangShana a ChiFeng-zuna, aby se pokusili vyvolat duši Patriarchy Yilingu. Toužil po ujištění, bytostně to potřeboval vědět… Bez úspěchu!
Když rozmístili vše, co bylo v první chvíli potřebné. Rozešli se. Yiling nebyl daleko od Lotosového mola. Rozhodně to měli lidé ze sekty Jiang domů nejblíže. Přesto mladý vůdce sekty, jakmile pozval kultivátory z ostatních sekt do Yunmengu, aby si odpočali, nasedl na svůj meč Sandu a vzlétl.
Mohlo to vypadat i tak, že chce dorazit jako první, aby pro hosty vše připravil, nebo pro ně dokonce poslal lodě do nejbližšího přístavu. Pravda však byla někde trochu jinde. Potřeboval se uklidnit a pro tu chvíli, alespoň na malý okamžik, být sám. Letěl vysoko a vítr v havraních vlasech jakoby měl moc tišících léků. Alespoň na chvíli…
Cítil se podivně prázdný, bezradný a naštvaný na celý svět. Nejvíc však na sebe. Nikdy neměl dovolit, aby to dospělo do bodu zlomu. Jak měl ale ochránit ty, které měl rád? Matku, otce, sestru, švagra, nevlastního bratra… Existoval scénář, ve kterém by se nic z toho nestalo?
Jak letěl nad kopci, jeho pohled upoutal odlesk světla od jednoho z vrcholků. Mohl by pokračovat v cestě. Nic ho doopravdy nenutilo spustit se níž, aby zjistil původ toho jevu. Jenže Jiang WanYin v té chvíli vůbec neuvažoval obvyklým způsobem.
První ho napadlo, že to může být další ze zběsilých mrtvol, nebo ghůl. Nějaká léčka nebo hloupý vtip od jeho bratra. Pozůstatek něčeho, o čem ani netušil, že může existovat… Když se však přiblížil, ukázalo se, že to nebyl nikdo jiný než Nie HuaiSang a odlesk posledních slunečních paprsků toho dne, který přitáhl Jiang Chengův pohled, byl způsoben pohyby vějíře, který tento mladý kultivátor třímal v dlani. Zase ty?!
Nie HuaiSang měl vždy velkou představivost. Bujnou fantazii plnou barev a prožitků, díky nimž si mohl zprostředkovat téměř jakýkoliv vjem. I proto zaváhal, když zahlédl muže letícího na meči a mířícího jeho směrem. Proč by koneckonců nemohl být jen další jeho představou? V posledním čase do nich upadal stále častěji.
Přemýšlel nad dopady obléhání, nebylo by nic divného, kdyby tak moc toužil znát odpovědi, že by si vysnil kultivačního posla, který by k němu letěl s novinkami. Koneckonců pokud věděl, nikomu v táboře neřekl, kam přesně jde. Na tomto místě by ho nyní neměl najít ani jeho bratr…
Dotyčný ale navzdory všemu zamířil jeho směrem. Výška letu se snižovala a brzy už HuaiSang mohl spatřit barvy sekty Jiang z Yunmengu. Za další okamžik rozpoznal i vzpřímenou hrdou postavu jejího vůdce, a když seskočil ze svého meče, i ostré rysy tváře někdejšího spolužáka z přednášek v Oblačných zákoutích.
Jediný pohled do jeho šedých očí stačil, aby se mu po těle rozlilo teplo. Srdce mu v hrudi bušilo jako o závod a ústa se mu proměnila ve vyprahlou pustinu. Zachvěl se. Skryl celou tvář kromě očí za svým nejoblíbenějším vějířem, aby zakryl, jak se mu tváře barví nachem.
Byli sami na odlehlém místě. Nikdo netušil, kde, natož, že se ocitli spolu. Když se to stalo, naposledy skončil HuaiSang vydaný zcela na milost a nemilost chtíči vůdce sekty. Pod tíhou vzpomínek a jejich intenzitou, se mu ruka s vějířem podvědomě rozechvěla. Ovíval se rychleji a rychleji…
Jiang Cheng nebyl schopen říct, proč přistál, ani proč se cítí tak napnutý. Nie Huaisang vyčkával ve stínu stromů, zelené oči upřené přímo na něho. Vysmívá se mu snad osud, že mu vždy v takových chvílích postaví do cesty právě jeho?!
Vzduch jakoby zhoustl. Jiang Cheng udělal krok k němu.
„Ty…?!“ odfrkl si málem pohrdlivě. Zasunul meč do pochvy u pasu. „Dobře! Hádám, že na tebe mám prostě ‚štěstí‘…?“ Posunul se blíž o další krok.
V Nie HuaiSangových očích se mihl náznak paniky. Už se zase rozhlížel po okolí, jakoby zoufale volal o pomoc, která nebyla v jeho dosahu. Byl jako zpěvný ptáček v kleci, který se pokoušel uniknout neodbytné dlani svého majitele, přestože klec neumožňovala únik. Jiang Chengovi se z pohledu na něj potily svrbící dlaně a krev mu vřela v těle jako magma ve vulkánu.
Byl si docela jistý, že není ustřižený rukáv. Nepřitahují ho muži. Neuměl si vysvětlit čím to, že pokaždé když viděl Nie HuaiSanga takto, dostavila se potřeba rozpínající se po jeho těle jako jedovatý břečťan schopná ho zcela pohltit.
Vybavil si, jak poddajné bylo tělo druhého mladého mistra Nie. Stačilo pár polibků a doteků na kůži a už tál jako jarní sníh. Přemýšlel, jestli ho tak viděl ještě někdo jiný než on. Přeci jen bylo docela snadné ho získat, ne? Jenže při té myšlence se jeho pohled stal ještě více děsivým. Ani si neuvědomil, že už se přiblížil málem na dosah…
Nie HuaiSang sledoval hladový pohled lovce v očích Jiang WanYina a zrychlil se mu dech.
„Vůdče sekty!“ vyhrkl najednou. Vějíř měl ve vteřině složený a udeřil jím slabě do jeho hrudi. „Ani někdo jako ty nemůže jen tak přijít, kdykoliv se mu zlíbí a vzít si co chce.“
Jiang Chengovi vystřelilo obočí o poznání výš. Zastavil se překvapen náhlým vzdorem nejistého muže před sebou. Když měl nyní Jiang Cheng volný výhled na celou jeho tvář, viděl jasně patrný ruměnec i chvějící se jemné polštářky jeho rtů… Byl jist, že by mu stačilo se k němu natisknout a znovu by ho slyšel sténat pod doteky a polibky, které by mu věnoval. Tak proč se mi, při vůli Země, staví na odpor?
„Jiang WanYine, nemůžeš mě použít ke svému uspokojení a pak odejít jakoby se nic nestalo,“ vyhrkl HuaiSang o poznání tišeji. Nebylo to tak, že by se vůdce sekty Jiang mýlil. Opravdu by mu snadno znovu podlehl, ale protože si to uvědomoval, musel se ho alespoň pokusit zastavit. Koneckonců tohle nemohlo být dobré ani pro jeho hrdost, nebo ano?
Jiang Cheng se zamračil. To že jsem udělal? Myšlenky měl neuspořádané a vzpomínky zmatené a nejasné…
Když se jim to stalo poprvé, byli oba opilí. Druhý den si Jiang Cheng sotva vzpomínal, že se v noci něco stalo. HuaiSang ale trval na tom, že o nic nešlo. Že k sobě nic necítí a pouze si vzájemně vypomohli. Díky tomu to mohl Jiang Cheng hodit za hlavu a přesně to také udělal. Věděli to přeci jen oni dva, ne? Pokud byli schopní a ochotní nechat minulost minulostí, nebyl důvod se k tomu vracet.
Podruhé to bylo jiné. Byl rozčilený. Nic nešlo podle jeho představ a tato temná nálada vyeskalovala do bodu, kdy už mu nezáleželo prakticky na ničem, kromě klidu, který tak zoufale hledal. Místo toho však našel osamoceného HuaiSanga v lese na Fénixově hoře, v jeho obvyklé zahálce. Ani si to neuvědomil a něco se v něm zlomilo. Šlo o náhlý impuls, který jej zcela ovládl. A bráno kolem a kolem Nie HuaiSang se mu vzdal více než ochotně. Nebylo těžké si ho podmanit. Reagoval, jakoby to pro něj byla ta nejpřirozenější věc na světě a Jiang Cheng neměl mozkovou kapacitu, aby nad tím přemýšlel. Prostě udělal, co potřeboval a dokonce i něco navíc!
Jiang Chengova tvář ztvrdla. Nepamatuji si, že by sis to taky neužil, pomyslel si a založil si ruce na hruď pod místem, kde stále spočíval vějíř jeho protějšku. V prstenu na pravé ruce mu zablikalo fialové světlo. Míra jeho netrpělivosti byla ve vzduchu téměř hmatatelná…
Čím déle mlčel, tím více se HuaiSang cítil zahnaný do kouta. Polkl. Stáhl vějíř, nervózně se usmál a olízl si rty.
„V-vůdče sekty Jiangu, ty máš opravdu hroší kůži,“ vyslovil plaše s náznakem obdivu, který nedokázal úplně potlačit. „Chápu, že jsi rozčilený a jako muž máš své potřeby, ale opravdu si zasloužením, abys se mnou zacházel jako s nějakou Yunmengskou prostitutkou? Tak hanebný nebyl ani bratr Wei, abys věděl,“ jak mluvil, jeho hlas nabíral na síle. Nakonec si ještě uraženě dupl. Hned na to však o krok ustoupil. Pokud by se ho Jiang Cheng totiž opravdu pokusil znovu zmocnit, ve skutečnosti by byl více než bezbranný a slabý.
Navzdory HuaiSangovým obavám se však Jiang Cheng nepohnul. Z okamžitého popudu, který ho mohl snadno svést z cesty, byl pro tuto chvíli dokonale vyléčen. Opravdu měl bratr Nie pocit, že s ním zachází jako s prostitutkou? Byl i v tomto horší než Wei WuXian?
Pamatoval si, že tehdy HuaiSang plakal. To proto zašel tak daleko, aby ho vzal do úst. Uvědomil si svoji chybu a odčinili ji. Tím to mělo skončit. Jiang Cheng koneckonců nebyl žádný romantik ani něžný člověk. Nikdo od něho nemohl čekat cokoliv jiného. Pořád dokola si opakoval, že to byla HuaiSangova vina, protože ho tenkrát v Oblačných zákoutích vyzval k milostným hrám, když byli opilí a jeho to prostě jenom dostihlo. Přesvědčil se, že HuaiSang mohl přeci kdykoliv říct, že to nechce a on by přestal! Namísto toho slyšel jen: „Nikdy jsem neřekl, že nechci jen…“ takže to bylo v pořádku, ne? Pořád se nemilovali, šlo stále jen o vzájemnou výpomoc.
Když se ale ohlédl a viděl v jeho ztrhaných očích vepsanou otázku: „Proč?“, nedokázal se zastavit a odpovědět. Jemu, ani sám sobě. Neměl dost odvahy čelit HuaiSangově naivní nevinnosti. Všechny ty výmluvy, které nalezl sám pro sebe, se tváří v tvář jeho zeleným očím zdály ubohé. Ve skutečnosti neexistovalo nic, čím mohl obhájit, co udělal a to vědomí jej zasáhlo stejně bolestně, jako šavle Nie MingJua.
Od lovu na Fénixově hoře už uplynulo několik let. Podařilo se mu čelit hanbě a vytěsnit vzpomínky, protože je zastínily jiné věci. Wei WuXian, který osvobodil zajatce z kanu Wen. Boj a bratrovo vyhoštění ze sekty, které zinscenovali, aby dosáhli alespoň chabého klidu. Politika. Sestřina svatba. Narození synovce. Vražda Jin ZiXuana na cestě Qiongqi. Chycení a poprava přeživších sourozenců Wen (i když u Wen Qionglina se už o životě příliš mluvit nedalo, když byl zběsilou mrtvolou). Ceremonie k rozprášení jejich popela ve Městě bez noci, která skončila masakrem. A všechno to vyústilo v dnešní den. V tento konkrétní okamžik, který Jiang Cheng náhle netušil, jak by měl uchopit.
„Wei WuXian, Wei Ying…,“ ztěžka polkl, „je mrtvý,“ bylo nakonec vše co dokázal říct. Procedil ta slova skrz zuby, jakoby se bál, že jejich vyslovením se teprve ta věc stane skutečnou.
Nie HuaiSang svěsil ruku s vějířem podél těla. Hleděl Jiang WanYinovi do očí a vycítil hloubku jeho zoufalství ze ztráty další milované osoby. Pochopil, že za ním nepřišel z rozmaru. A i kdyby ano, co za osobu by musel být, aby ho opustil ve stavu, v jakém se nyní nacházel?
Než si Jiang Cheng stihl uvědomit, co se chystá, Nie HuaiSang ho sevřel v náručí. Nebylo třeba slov. První muž Lotosového mola by beztak žádná nepřijal. Vůdce sekty Jiang neměl rád, byl-li považován za slabého, nebo porovnáván s jinými jinak než vítězně. Veškerá útěcha by se minula účinkem, neboť by byla v jeho mysli hozena na stejnou hromadu jako jiné urážky, které dříve slýchal.
Jiang Cheng zabořil tvář do vlasů s vůní vistárie a instinktivně si ho přitáhl do objetí ještě blíže. Pravda byla, že nechtěl mluvit. Ale nechtěl ani přemýšlet. Přál si být toho všeho zbaven. Alespoň na malou chvíli zapomenout kdo je, kde a proč… Žádný včerejšek, žádný zítřek, jen TEĎ.
HuaiSang, jakoby vycítil jeho nejniternější potřeby, se neochotně odtáhl. Na zmatený Jiang Chengův pohled odpověděl cudným úsměvem.
„Pomůžu ti Jiang WanYine, bude to naše tajemství,“ demonstrativně si přiložil prst ke rtům na znamení ticha. Koneckonců to neznamenalo, že ho zcela odmítal. Pouze nechtěl být použit a odhozen jako kapesníček.
Než se stihl jmenovaný zamyslet nad tím, odkdy si přestali říkat „bratře Nie“ a „bratře Jiangu“, už byl muž jemných rysů na kolenou a rozepínal mu opasek.
Jiang Cheng na něj dokázal jen konsternovaně hledět. Copak ještě před malou chvílí nenaznačoval, že o nic fyzického nestojí? Že snad dokonce Jiang Cheng „nemůže“ něco takového dělat?
Když ho ovšem HuaiSangovy hbité jemné prsty osvobodily zpod vrstev svrchních plášťů a kalhot, bylo více než zřejmé, že Jiang Cheng může!
HuaiSang se ušklíbl. Z té výšky a v takové pozici skutečně vypadal téměř jako dívka. Pod tvářemi zalitými stydlivým ruměncem vypadalo olíznutí rtů a škádlivé mrknutí směrem vzhůru téměř nepřístojně. Nebylo divu, že mu z toho nedočkavě zacukalo ve vztyčené tvrdosti. Zkousl si ret a brnící dlaní pohladil HuaiSanga po tváři, v očích nejistý pohled. Ten však vyšel pohlazení vstříc. Zatřepal dlouhými řasami a vypadal tak ještě svůdněji.
Aniž by přerušil oční kontakt, HuaiSang dráždivě přejel jazykem po celé jeho délce. Olízl špičku kolem dokola a následně jej bez dalších průtahů objal celými ústy. To vlhké horko způsobovalo Jiang Chengovi chvění po celém roztouženém těle. Teď to byl on, kdo tál pod doteky druhého muže, který si s ním tak bezostyšně pohrával. Rychlé tahy nahrazovaly delší a pomalejší. Jednou rukou ho svíral u kořene, druhá mu spočívala na odhaleném pozadí.
Jiang Chengovi pod jeho důslednou péčí hrozilo srdce vyskočením z hrudi. Vzrušení vyrůstalo z jeho podbřišku a šířilo se do celého těla jako popínavá klanoplaška. Intuitivně chytil HuaiSanga za vlasy a dychtivě převzal vládu. Určoval si tempo a jeho partner se tomu ani nepokoušel vzpírat. Brzy přizpůsobil sání stále intenzivnějším potřebám a rukou si pomáhal, kde mu ústa nestačila.
Brzy Jiang Cheng nedokázal vnímat žádné ostré tvary. Zprvu přidušené vzdechy se už ani nepokoušel krotit. Myšlenky, bolest, ztráta, pocit viny, to všechno se vytrácelo. Nakonec už nedokázal cítit vůbec nic jiného než rozkoš halící mu tělo do elektrizujících záchvěvů podobných Zidianu. A pak před jeho očima vykvetlo nebe plné hvězd. Uvolnění mu proudilo z celého těla přímo do milencových úst, který nepřestával sát, jakoby z něj toužil vytáhnout každičkou kapičku jeho trápení. Jiang Cheng jen mlhavě registroval, jak HuaiSang celou jeho nadílku spolykal, než jej propustil z vlhkého nebe.
Vyčerpaného… prázdného…
Jiang Cheng na něj shlédl a záhy klesl k zemi. Stále ještě nedokázal ovládnout třas z prožité slasti. Hleděl na mladšího bratra Nie MingJua jako na dávné zjevení. Jak je možné, že ho tak snadno dokázal vynést do Nebes? Pamatoval si, že sám měl velký problém, když se o totéž pokoušel u něho.
HuaiSang mu věnoval vlídný úsměv. Neptal se na co myslí, ani jestli byl s jeho prací spokojen. U srdce ho bodalo. Měl ho přímo před sebou. Byli tak bolestně blízko, přesto si nechtěl dovolit doufat v nemožné, jako už mnohokrát před tím. Zklamání příliš dusilo a on si nebyl jistý, kolik toho ještě dokáže snést.
Jiang Cheng nenacházel slova. Utápěl se v jeho smaragdových očích jako v moři. Vybavil si, že když on dělal HuaiSangovi podobnou laskavost, byl poté vyzván k polibkům. A protože nerad zůstával komukoliv cokoliv dlužen, jednoduše popadl mladíka za límec jeho zdobeného šedého hedvábného roucha a ukradl si tak jeho rty s vůní inkoustu pro potěchu těch svých.
Nejprve opatrně, aby se ujistil, že má mezi těmi hebkými polštářky právě tolik místa, aby mohl jazykem vklouznout dovnitř a objevovat zbytek. Než se nadáli, byli v kleku zaklesnuti v pevném objetí a jejich jazyky pak ještě těsněji.
Nie HuaiSangovi se po těle rozlévalo teplo. Nedokázal vnímat nic jiného než bezbřehou hloubku jiskřivého pocitu mezi nimi. Cítil dychtivost jeho doteků, cítil jej v ústech, jak se dotýkal každého centimetru jeho těla… a přál si, aby to trvalo věčně.
Dech se mu krátil. Myšlenky, které byl přesvědčený, že odpluly, se vrátily, když je od sebe potřeba životně důležitého vzduchu znovu oddělila. Tváře měl rudé, rty opuchlé a oči zastřené vlastním vzrušením.
Vůdce sekty Jiang na tom nebyl o nic lépe. Namísto toho, aby se pokusil nabýt ztraceného sebeovládání a uniknout ze situace, ho mnohem více zajímalo, jak HuaiSangovy oči potemněly zjevným nedostatkem.
Probudila se v něm majetnická potřeba, kvůli které chtěl vědět, kolik jiných pocítilo tato ústa. Ale ještě mnohem víc chtěl, aby se pod ním toto tělo slastně prohýbalo. Zatoužil ho znovu slyšet sténat jeho jméno. Zanechat na něm své značky… A vůbec to nemělo nic společného s rozumem, který nejspíš odplul po nebi už ve chvíli, kdy jeho tělo klesalo k vrcholku kopce, na němž spolu nyní v trávě klečeli, stále pevně v objetí.
HuaiSang postřehl, že je jeho milenec znovu napůl tvrdý a protože sám dnes ještě nezakusil potěšení, ujal se iniciativy. Přiklonil se k jeho uchu a škádlivě zašeptal: „Bratře, Jiangu chceš zkusit něco nového?“
Jiang Cheng se zachvěl a oči se mu mimoděk rozšířily. Držel teď dlaně na jeho bocích a netušil, co říct. Od počátku této dnešní „schůzky“ byl až bolestně beze slov.
HuaiSang se na něj zazubil a Jiang Cheng dostal najednou chuť smést mu ten úšklebek ze rtů. Pohnul se vpřed k dalšímu polibku tak prudce, až zuby zaskřípaly o sebe. Dostal se dovnitř. Stejně nedočkavý jako před pár okamžiky. Znovu a znovu plenil jeho ústa. U toho však nezůstalo. Natiskl se na něj tak silně, že ho povalil na záda. Zatímco mu jednou rukou rozepínal šaty, druhou mu podpíral hlavu, aby se neudeřil. Ležel teď natisknutý mezi stehny mladého kultivátora. Cítil jeho vzrušení pod vrstvami látek, s nimiž se pustil do nerovného boje. Rty opustil planoucí ústa a věnoval pozornost HuaiSangově šíji. Několik stisků zuby, nasátí kůže ústy, až vzdychl, a už se prohýbal v zádech. Jeho tělo doslova prosilo o pozornost a Jiang Cheng zbavený zábran se mu ji rozhodl dopřát do sytosti.
Dostal se až na kůži. Opustil krk a namísto něj líbal jeho holou hruď s několika málo chloupky kolem bradavek, kterým se ale zrádně vyhýbal.
„Jsi krutý, vůdče sekty…“ zavzdychal HuaiSang s prsty hluboko vraženými do jeho zad. „Ale to není vše, co můžeš udělat, víš?“
Jiang Cheng k němu neochotně vzhlédl s jiskrou překvapení ve svých bledých duhovkách. HuaiSang jednou rukou pustil milencova záda a chytil mu ruku, o níž se do té chvíle opíral. To Jiang Chenga přimělo, aby vytáhl druhou zpod jeho hlavy a zapřel se nad milencovým ramenem.
HuaiSang si přitáhl jeho dlaň k ústům a políbil ho na bříška dvou prstů. Neváhal je olíznout a celé pohltit. Olizoval a sál pot z jeho kůže tak nějak hladově. Jiang Cheng od něj nedokázal odtrhnout pohled. Byl tak lačný a vábný… Ještě nikdy neviděl Nie HuaiSanga tak neslušně svůdného.
Mladíky vytáhl prsty z úst a s hořícími tvářemi žádal o vysvobození z kalhot. Jiang Cheng neváhal a splnil mu přání několika rychlými pohyby. HuaiSang se tak ocitl téměř nahý a rozkročený. Znovu uchopil ruku vůdce sekty a nasměřoval ji vlhkou ke svému vstupu.
Jiang Chengovi nechápal. Co, že to po něm HuaiSang chce?
„Nestyď se Jiang WanYine, můžeš ještě, že?“
To není ten problém!, pomyslel si napůl otupěle. Sledoval jak si HuaiSang vsouvá jeden z olíznutých prstů mezi půlky a v milostném údu mu znovu zacukalo. Jen vidět ho v takové pozici ho dohánělo na samou hranici únosnosti.
HuaiSang si zkousl ret a jeho tvář se zkřivila do bolestné grimasy. Zároveň však v jeho očích hořela touha. Jiang Cheng se nemohl zbavit dojmu, že na něj bratr Nie hledí, jakoby byl tím, kdo zavěsil měsíc na oblohu. Něco v jeho nitru se zatetelilo nevídaným blahem.
HuaiSang zasténal.
Jiang Cheng to nevydržel a sklonil se k němu pro polibek. Dal si přitom pozor, aby z něj nevyklouzl. HuaiSang se prohnul v zádech a vyšel jeho prstu vstříc. Jiang Cheng se v něm začínal pohybovat. Intuitivně pochopil, co po něm jeho partner žádá. Polykal vzdechy, které mu od HuaiSanga ulpěly v ústech. A když požádal i o druhý a třetí prst, Jiang Cheng na nic nečekal. Nechal se navigovat a přitom opečovával zbytek žádostivého horoucího těla pod sebou.
Po chvíli HuaiSang polkl. Upřel na něho omámený pohled.
„Je čas,“ vydechl a zavěsil se mu pažemi kolem krku.
Jiang Cheng si nebyl úplně jistý, ale tak nějak měl pocit, že pochopil. Navedl špičku svého „meče“ k ústí připravené „pochvy“ a pomalu se začal tlačit do horkých úzkých útrob svého milence.
HuaiSang se díky tomu ocitl v úplném nebi, oči rozostřené a zasněné, zvrácené hluboko pod vrchní víčka. S každým dalším přírazem vydával stále obscénnější zvuky a brzy už v něm byl Jiang Cheng až nadoraz.
Krátce se zastavil, aby setřel slinu z koutku HuaiSangových úst a znovu spojil jejich rty v hluboký uvolňující polibek, než byl nedočkavým zavrtěním trupu vybídnut k dalším pohybům.
Oba se ocitli na pokraji svých mezí únosnosti, krev nahrnutou ve slabinách, neschopni myslet na cokoliv jiného než slast, kterou si vzájemně poskytovali…
Netrvalo to dlouho. Ani jeden nedokázal do nekonečna prodlužovat vrchol rozkoše. S mohutným výdechem měl HuaiSang potřísněné břicho a vzápětí cítil i teplo rozlévající se uvnitř něj.
Přál by si přitáhnout si Jiang Chenga blíž k sobě. Tisknout ho, ještě alespoň chvíli. Cítit tlukot jeho srdce. Znovu polaskat tenké přísné růžové rty, které mu dnes už přinesly tolik elektrizujících prožitků… Jenže paže i nohy mu ochably. Nedokázal víc, než se zasněně usmívat nad vlastní hloupostí.
Myslel si, že mu jeho fantazie umožňuje prožít téměř cokoliv, aniž by to musel skutečně zakusit. Nyní si ovšem bolestně připomněl, že jsou věci, na které pouhá fantazie s možnostmi jeho těla nestačí… Kolik nocí strávil experimenty sám se sebou od lovu na Fénixově hoře, by stěží spočítal. A přesto se nyní přesvědčil, že s originálem se představivost nedá srovnávat.
Jiang Cheng nad ním dýchal, jako po obzvlášť těžkém tréninku. Díval se na malátný jemný obličej muže pod sebou a málem by jej nepoznal. Marná byla snaha najít toho nervózního chlapce z Oblačných zákoutí, který před ním kdysi přísahal, že mezi nimi k ničemu nedošlo. Pravda, pořád byl druhým zahálčivým mistrem z Qinghe, který raději trávil čas chytáním ptáků kresbou či poezií než tréninkem a kultivací, ale něco z té neposkvrněné nevinnosti, kterou byl na jeho tváři zvyklý vídat, se kamsi vytratilo. Připadal mu vyzrálejší, dospělejší… Jak se na něho teď díval, na hrudi ucítil dosud neznámé bodnutí.
Odtáhl se.
Jakoby si až v té chvíli uvědomil, co udělali, se najednou stáhl. Vyklouzl z jeho horkého sevření a snažil se ignorovat bolestné syknutí, které HuaiSangovi samovolně splynulo ze rtů.
Odvrátil se od něho. Zjistil, že se celý třese. A jak mu už před tím připadalo, že toho má bolestně málo co říct, teď se cítil, jakoby nadobro oněměl.
Bezradně přehodil ruce přes pokrčená kolena. Co mohl říct? Byla to chyba? Omyl…? Ojedinělá… VĚC? Že byl stižen žalem kvůli obléhání pahorku? Všechno mu znělo neskutečně uboze! Vzpomněl si na HuaiSangova slova když přistál a na hrudi pocítil dotyk jeho vějíře. „Jiang WanYine, nemůžeš mě použít ke svému uspokojení a pak odejít jakoby se nic nestalo.“ Jenže co má teď dělat? Převzít odpovědnost? Kdo byl tímhle vlastně vinen? A co to pro dva muže znamená, když skončí… takto?
HuaiSang viděl změnu v chování vůdce sekty Jianga a s námahou a bolestí v kříži se usadil ještě stále plný Jiang Chenga. Zaváhal jen krátce, než se jemně dotkl jeho ramene, aby tak ukončil vnitřní boj, který se v jeho milenci právě odehrával.
Jiang Cheng s sebou mimoděk trhl. HuiaSanga to však neodradilo.
„Jsem v pořádku,“ začal s unaveným úsměvem na tváři.
Jiang Cheng se po něm nevěřícně ohlédl a věnoval mu dlouhý skeptický pohled. Trochu se bál, že jej uvidí v podobném stavu, jako tehdy na Fénixově hoře. Zmateného, nejistého, ublíženého… To se však nestalo. Mladík z Qinghe měl sice daleko do své obvyklé důstojné pózy, v jaké byl zvyklý se nonšalantně potulovat krajem, ale také nevypadal, citově rozerván. Jiang Cheng nedokázal najít jedinou stopu po slzách a pláči. I když by to nepřiznal, ze srdce mu spadl kámen.
„Děkuji ti, vůdče sekty,“ pronesl HuaiSang uvolněněji, než by mohla znít samotná slova, „oplatil jsi mi laskavost.“
Jiang Cheng polkl. Cítil, jakoby mu hruď sevřeli do kovářských kleští.
„Budeš-li někdy opět potřebovat uvolnění, můžeme si znovu vyjít vstříc,“ odvážil se HuaiSang navrhnout. „Bohužel nedokážu létat na své šavli a jinak je mi jen málokdy dovoleno opouštět Qinghe, proto bude náš čas velmi omezen.“
Jiang Chengovy oči se mírně přimhouřily. Zda obavami či nejistotou, to HuaiSang nevěděl. Jediné čím si byl jistý, bylo, že jestli se to alespoň nepokusí navrhnout, nikdy si to neodpustí.
„Rozmysli se, Jiang WanYine, na příští diskuzní konferenci mi dáš odpověď, jak to zní?“ Sebral síly, zvedl dlaň a pohladil něžně po zachmuřené tváři.
Jiang Cheng pohnul rty. Chtěl říct: „Samozřejmě, že ne!“ Slova však neopouštěla temné hlubiny myšlenek. Nakonec pouze přikývl.
HuaiSang se usmál na oplátku a sáhl po odhozených spodních kalhotách. Pomalu se oblékl, zahalil, zavázal a upravil vnější vrstvy šatů. Sice stále působil pomuchlaně, hlavně díky copánkům, který se uvolnili ze složitého spletence na temeni hlavy, ale podařilo se mu nabýt alespoň část ze své předchozí důstojnosti. V čemž si Jiang Cheng nemohl dovolit zůstat pozadu!
Když se navzájem trochu upravili, jejich pohledy se opětovně střetly. Ve stínu letmých doteků, když si zavazovali šaty, oběma znachověly tváře.
Jiang Cheng cítil vibrace v konečcích prstů, na rtech inkoustovou chuť jako příslib příštího shledání.
HuaiSangovi se stáhla hruď. Přál si schoulit se v objetí silných paží svého protějšku a vůbec nikdy už nepomyslet na budoucnost.
Oba však věděli, že tyto chvíle, pokud ještě kdy nějaké budou, stanou se ojedinělými a vzácnými. Odstoupili od sebe.
„Šťastnou cestu, Sandu ShengShou,“ oslovil ho uctivě HuaiSang titulem vůdce sekty, který nosil a hluboce se uklonil.
„Druhý mladý mistře Nie,“ oplatil mu úklonu Jiang Cheng stále ještě hypnotizován pohledem zelenajících se luk.
Když vůdce sekty Jiang z Yunmengu znovu nasedl na svůj meč, slunce už téměř zapadlo. Nie HuaiSang za ním hleděl, dokud mu nezmizel v tmavnoucím obzoru. Mimoděk sevřel ruku v pěst a tiskl si ji k hrudi. Nakonec měl opět pravdu. Dnešek vše změnil. Zda k lepšímu či k horšímu, kdo to může říct? Strach se mu však usadil hluboko na plicích. Strach, že to nemůže dobře skončit. Strach, že se kolo změn, ještě zdaleka nepřestalo otáčet…