Dobrý den,
při čtvrtku 7.5.2026. Jak jsem avizovala, včera proběhlo mé krátké autorské čtení před Ministerstvem kultury, kde jsem představila i dvě práce z chystané povídkové sbírky Spirála Zlomů.
A jelikož ráda píši reporty z různých akcí, rozhodla jsem se pro vás sepsat i ten ze včerejška:
Ráno se neslo ve znamení příprav (logicky 😉 ). Ranní hygiena a rutina se mi rozšířila ještě o tisk zbývajících prací a velmi těžký gothický make-up. Ne, opravdu nejsem takový blázen, abych se o něj pokoušela sama. Ještě že můj trans-syn Nathaniel je v tomto ohledu tak zručný! – Bez ironie.
Počínaje osmou hodinou se pustil do práce. Bohužel jsem si vybrala něco tak složitého, že by úplná verze trvala déle než hodinu, kterou jsme si na práci vyhradili…
Odcházela jsem tedy z domu po deváté hodině, abych se stačila dostat ke své lékařce s neúplnou verzí. – Nevadí! Stále je to cool, říkala jsem si.
Sice jsem napůl očekávala, že se má lékařka ve dveřích vyleká, namísto toho mi ale pochválila vzhled a ve dveřích podávala ruku. – Mé srdce plesalo.
Odjížděla jsem s pocitem, že všechno zvládnu. Čekala mne zastávka na jídlo, kvůli Eliasovi, který jel za svým přítelem do Jižních Čech, aby mi po cestě neumřel hlady.
Tím se oslím můstkem dostávám k druhé části dne – samotné cestě.
Z Plzně jsem vyjížděla cca v půl desáté. Mám vypočítané (vyzkoušené) že mi cesta do cílové destinace trvá za běžného provozu 2 hodiny. Světe div se – mimo dvou předjíždějících se kamionů a jednoho nejrychlejšího řidiče v čele kolony žádné prodlevy nenastaly. Cesta po silnicích 2. a 3. tříd byla krásná. Nádherný výhled po jarní krajině nám zpříjemňoval jinak velmi teplé dopoledne.
Největším překvapením cesty pro nás bylo, když jsme při průjezdem Koječínem zjistili, že už odstranili svůj unikátní vánoční stromeček, o kterém jsem byla přesvědčená, že na místě jednoduše roste a ukázalo se, že ne.
Když Elias vystoupil a přivítal se se svým boyfriendem, pokračovala jsem v cestě již sama. Bez dálniční známky a z Jihočeského kraje jsem jela do hlavního poprvé a podle toho vypadalo i mé psychické rozpoložení. Naštěstí mi cestu zpříjemňovali moderátoři podcastu Kecy a politika , Padni komu padni, Vrtěti psem a Nora Friedrichová.
Pobavil mě název obce Pičín a byla jsem ráda, že dopravní situace v Praze nebyla zdaleka tak hrozná, jak jsem coby žena z vesnice očekávala. Dokonce se mi podařilo najít i parkovací místo!
Sice bych na místě radních zvážila obměnu některých parkovacích automatů, protože na poničených tlačítkách a poměrně špatně orientuje, ale dala jsem to!
Navigace mě pak pěšky dovedla až přímo před Ministerstvo kultury, kde mi zbývalo jen vyčkat.
Díky tomu jsem se stala svědkem heroického výkonu servisních pracovníků, kteří pracovali na umístění sloupku přímo uprostřed vjezdu pro auta.
Říkám si: „Já chápu, že asi nechtějí, aby jim dovnitř vjížděl kde kdo, ale jak se to auto, co támhle vidím, jako dostane pak ven, to jsem zvědavá…“
Celý proces sledovalo ještě několik dalších zaměstnanců ministerstva včetně security, což mi připomnělo jeden starý vtip o policajtech:
„Kolik policajtů je potřebných pro zašroubování žárovky?
…
Pět.
Jeden šroubuje a čtyři další mu radí.“
Jaké pak bylo mé překvapení, když jeden z přihlížející zvedl vysílačku (telefon – nevím přesně) a osobě na druhé straně signálu řekl, že prosí „dvakrát nahoru a dolu.“
Nechápala jsem, dokud se onen právě umístěný sloupek nezasunul do vozovky a vzápětí vyjel opět nahoru.
Dvakrát!
„To je hustý!“ prohlásila jsem tentokrát nahlas. Někdo se otočil, někdo dokonce zasmál. Jinak ale nikoho gothic woman na chodníku pár metrů od nich nezajímala.
DÍKY BOHU, už tak jsem byla nervózní jako (…)
Přítomní se rozešli, servisní pracovníci odjeli a já osaměla uprostřed Prahy nevěda jestli ještě vůbec kdy najdu svůj zaparkovaný vůz…
Zachránil mne až příchod organizátorů z řad Umění trvá.
Ještě se napít, vyměnit pár slov a instrukcí, stoupnout si vedle cedule informující o místě (Ministerstvo kultury České republiky) a začít číst.
A co k tomu zpětně mohu říct?
Užila jsem si to!
Vybrala jsem 5 svých krátkých povídek.
Továrna (sci-fi)
Vím, co mě čeká (filozofická)
Lístek přání (tragická fantasy)
Tisková konference (humorně erotická)
Na rozhraní světů (apokalyptická a existenciální)
Přesně v tomto pořadí 😉
Několik kolemjdoucích se zastavilo. Několik se zaposlouchalo… Jedna paní z ministerstva mi na závěr dokonce zatleskala, za což má můj nehynoucí vděk ;). A i pán z ochranky se občas vyšel zaposlouchat a věnoval mi úsměv.
Mám z toho radost a zpětně celou akci považuji za opravdu povedenou. Moc mne těší i fakt, že jsem si mohla po skončení promluvit s kameramanem a profesionálním fotografem i hlavní organizátorkou. A paní produkční byla též moc fajn osoba – (na dálku zdravím i svého nejmladšího posluchače – jejího úžasného synka).
Teprve když jsme se rozloučili, někdo tam nahoře usoudil, že přišel čas rozplakat se. Déšť mi smáčel make-up, oděv i obrazovku mobilního telefonu s navigací, podle níž jsem se pokoušela trefit zpět k autu.
Podařilo se!
Za dvě hodinky poklidné a příjemné jízdy jsem byla doma s pocitem, že jsem mohla udělat něco pozitivního, co má smysl, podpořit lidi, kteří toho umějí mnohem víc než já, příjemně překvapená, že mne nikdo neodsuzoval. Pro to, jak vypadám, proto, jak čtu, jak píšu, jaká jsem…
Miluji umění a lidi z něj!
Bojujme za svobodu vyjádření skrze to, co nám je nejbližší. ♥
Jackie Decker