První kapitola nového projektu.
Vracíme se do doby, kdy byl Wei WuXian odvezen z přednášek v Oblačných Zákoutích a Jiang Cheng tam zůstal sám. Čeká ho zvlášťní noc, která jej přiměje pátrat po tajemném návštěvníkovi…
Kdo je chlapec pod závojem? A Proč by to měl vůbec chtít vědět?
Chlapec pod závojem 1
Tu noc se Jiang Cheng, kterému se nedařilo usnout.
Byl naštvaný.
Důvodem byl, jak jinak, Wei Wuxian.
Jenže tentokrát nešlo o pouhou lumpárnu, nebo porušení Oblačných pravidel. Bratr odešel. A co hůř, odjel s vůdcem sekty Jiang Fengmianem, Jiang Chengovym otcem, zpět na Lotosové Molo.
Šlo o rvačku, kdy Wei Wuxian hájil čest jejich sestry YanhLi před pomluvami z úst Jin ZiXuana.
Kdybych jen dokázal reagovat rychleji.
Jiang Cheng zaťal pěst.
Původ jeho frustrace by však žádné „kdyby“ nevyřešilo.
Na rozdíl od Wuxiana, by otci nestál za dlouhou cestu do Gusu a i kdyby ano, po jednání s velmistrem, Lan QiRenem, by jej zde nechal. Spíše, než cesta domů, by ho čekal odsuzující, odměřený pohled a pár slov o tom, kterak zostudil celou sektu. Ublížil své sestře a zničil její letité zasnoubení.
Při pomyšlení na tento scénář, měl hruď sevřenou a bez dechu. Možná by to tak bylo pro všechny lepší, kdyby už se nikdy nenadechl?
Náhle si uvědomil, že kdosi odsunul papírové dveře, jeho pokoje pro hosty, ve kterém zůstal sám.
Jak byl pohloužen do vlastních myšlenek, jeho kultivační smysly byly obráceny dovnitř, a tak si nevšiml, že se někdo blíží.
Noční, neznámý host překročil práh.
Jiang Cheng zavřel oči.
Dveře se s typickým šoupavým hlasem opět uzavřely.
Cheng se uklidnil. Předstíral spánek.
Krátké ticho narušily kroky. Čím blíže byly, tím více se Chengovy svaly uvolňovaly a smysly se připravovaly k překvapivému útoku.
Dotyčný se zastavil u jeho postele.
Cheng vnímal, jak se mu zatajil dech.
„Jsi tak nádherný.“ Zaslechl cizince a jeho slova ho zastihla nepřipraveného. Srdce se mu rozbušilo jako při sparringu a tváře zčervenaly, jako při pohlazení od sestry. Ještě nikdy nebyla noc jeho spojencem tak, jako teď.
Cítil, jak se mu postel prohnula pod vahou dalšího člověka.
„Z toho seznamu nejkrásnějších mladých, kavalírů kultivačního světa si nic nedělej,“ vydechl návštěvník. „Já jsem rád, že jsi v něm až na pátém místě. Takto mohu tvou nadpozemskou krásu obdivovat sám.“
Jiang Cheng nechápal, proč by mu jiný kultivační bratr říkal takové věci. Nedávalo to smysl.
„Mělo by být zakázané oplývat takovým ostrým půvabem,“ zašeptal dál mladý mistr.
Cheng ucítil jemný, skoro až motýlí dotek prstů hladkých, že by mohly patřit dívce z té nejlepší rodiny. Musel vynaložit veškeré sebeovládání, aby dál působil jako spící princ. Kdyby se ho někdo zeptal, proč, nedokázal by odpovědět. Jemu ani sám sobě.
Náhle ucítil dotek na zápěstí a pak už jen překvapeně cítil, kterak mu byla nejprv jedna a záhy i druhá ruka zvednutá za hlavu a přivázána jedna k druhé.
Mohl ho zastavit, v kterékoliv chvíli. Sváděl na zvědavost, že nezasáhl. Na snahu pochopit, co se to právě děje.
Tělo, které se nad ním sklánělo, zatímco byl svazován, vonělo inkoustem a jeho vlasy arganovým olejem.
Jiang Chengovi zacukalo ve slabinách. Tehdy si uvědomil, že by to měl ukončit. Škubl rukama jen tolik, aby si mladík uvědomil, že už je vzhůru. V zápětí otevřel oči a probodl ho jejich ocelovou šedí. Druhy kluk v nočním rouchu hostujícího učedníka v Gusu se stáhl a ustoupil.
„Co to sakra děláš,“ vypálil na něho Cheng. Ruce však nechával stále spoutané. Pokoušel se zahlédnout a rozpoznat jeho tvář, ale marně. Závoj a tma odvedli svou práci dokonale.
„Velmistr říkal, že se zde máme učit o kultivaci. Lan XiChen zase, že se máme navzájem, co nejlépe poznat,“ vypravil že sebe host poněkud zdýchavičně a hlas se mu třásl. Přesto znovu přikročil a usedl zpět na matraci.
„A tam, odkud pocházím, se traduje, že skutečně poznáš někoho jen tak, že poznáš jeho tělo.“
Chengovy se v hlavě rozezněl varovný zvonek lotosu. Chtěl se konečně osvobodit, ale než to stihl, měkké polštářky rtů druhého chlapce mu vzaly dech.
První polibek byl chaotický. Mokrý…
WanYin zalapal po dechu.
Při druhém pocítil rozpaky. Líbilo se mu to.
Chtěl převzít kontrolu. Přehodil mu svázané ruce přes hlavu a jazykem jako mečem se pustil do největší bitvy svého života. Nemůže přeci zůstat pozadu, že? WanYin měl zavřené oči. Látka závoje druhého hocha mu na rtech ulpíval nedbale a šimrala.
Kvůli tomu víc cítil, než viděl, jak se „jeho první polibek“ posunul obkročmo na Chengův už silné ztvrdlý klín.
Polibek neustával. Víc než mokro a oplzlé zvuky, které vydávali, vnímal s sílící změť pocitů.
Pak se mladík odtáhl.
Jiang Cheng nestihl zachytit víc než jeho bradu, než závoj splnil svůj účel.
Položil se a ruce nechal klesnout tak, jak to návštěvník zamýšlel.
„Nejsem žádný Ustřížený rukáv,“ vydechl, rty, rudé a opuchlé.
Chchotání coby odpověď zapůsobilo jako ledová sprcha.
Nestačil však ani změknout, než chlapec dodal: „Jak si mladý mistr Jiang přeje. Mohu pro něho být jeho přírodní kráska.“
A než WanYin stačil v duchu vynadat, Wei WuXianovi za jeho prořízlou pusu, na krku jej pošimrala látka a horký eukalyptem vonící dech.
„Ehch…“ vzdychl. Okamžitě si za to vynadal, ale to už nečekaný host seděl obkročmo na jeho klíně a začal mu odhalovat hruď zataháním za stuhy, které držely jeho noční oděv pohromadě.
WanYinovy šedé oči se rozšířily. Pro svou záchranu však neudělal nic. Pozoroval a celým tělem vnímal, jak dotyčný postupuje svymi rty níž.
Mapoval mu hruď a břicho a jazykem a zuby. Když poprvé stiskl jeho bradavku jen jemně, Cheng zalapal po dechu. Bylo to jakoby jím projel blesk až do slaniny. Nečekaně a neovladatelně se prohnul v zádech. Pánví proti svému mučiteli, jehož tvrdost byla stejně intenzivní jako jeho vlastní.
Oba zavzdychali, Chengovi k překvapení.
Noční host pokračoval jazykem blíž, přizvedl pánev a jedním, hladným pohybem, stál dědící Chengove kalhoty až ke kolenům.
Cheng se zhrozil a pokusil se protestovat, ale marně. „Jsi krásný.“ Ohodnotil jeho chloubu Neznámý.
„Chm…“ vydechl Cheng a s orosenou tváří temenem hlavy zabořil zpět do polštáře.
Aby toho nebylo málo, ten zvědavý jazyk pokračoval na špici, kterou svým vroucím teplem obkroužil.
„Ne, nemusíš,“ pokoušel se ho dýchavičně Cheng zastavit.
„Ale já chci,“ oponoval mu druhý kluk a objal jej celými ústy.
„Hm, ech, ech!“ Chengův projev se zmrskl na pouhé stenání za doprovodu obscéních zvuků z oblasti jeho jižních partií.
Nevydržel dlouho.
Dech se mu zrychlil a záhy jej rozkoš celého zaplavila stejně jako jeho chuť naplnila ústa druhého kluka.
Teprve, když se bílá mlha z jeho hlavy vytratila, uvědomil si, co udělal.
Chtěl něco říct, ale netušil co. V panice sklopil zrak k druhému mladíkovi. Přes závoj a tmu v pokoji, toho však mnoho neviděl.
„Chutnaš stejně dobře, jako vypadáš.“ Do slova se menšímu muži vkradl smích. Teprve tehdy se Jiang Chengovi ulevilo. Zároveň ale zrudlo ještě víc.
Druhý kluk se zvedl, upravil svůj spací župan a otočil se k odchodu.
V Chengovi se prakticky okamžitě zvedla vlna nevole. Nelíbilo se mu, že by měl po něčem tak intimním jednoduše odejít. Sám do dnešní noci neznal své tělo tak dobře, jak ho nyní zná tento cizinec. A to vůbec nebylo fér!
Hoch nestihl nic víc než dva kroky, než ho objaly Jiang WanYinovy paže kolem hrudi.
„Neutíkej,“ zaznělo v tiché místnosti jako toužebný šepot.
Kluk se zachvěl.
„Mezi odchodem a útěkem je rozdíl,“ zažertoval.
Ačkoliv Cheng cítil skutečný stud, překročil hranici a přes látku sáhl na jeho chloubu, která stála v kalhotách, tuhá a mokrá.
„Hch…“ vzdychal chlapec.
„Ne dnes.“
Mladík se zase smál.
„Chceš mi odplatit laskavost?“
„Sundej si závoj.“
„To asi ne,“ mínil cizinec.
„Tys mé tělo poznal. Není fér, abys byl sám,“ podařilo se jako zázrakem Chengovi formulovat myšlenku.
„Rozumím.“ Mladík se přestal vzpírat. A naopak se opřel do Chengovy náruče. Tiché, svolení, se kterým si budoucí vůdce Jiangů nevěděl rady.
„Nechám ti závoj,“ rozhodl Cheng přidušeně.
„Věřím ti!“ odvětil druhý chlapec.
WanYin zrudl až za ušima. Pohladil jeho tvrdost po celé délce a teprve poté ji vysvobodil z kalhot. Cílevědomý.
Když menší chlapec roztouženě vzdychal. Objal ho, přidržel za hruď u sebe a druhou rukou pevně obtočil a sevřel i jeho chloubu.
„Ano, ano,“ vzdychl návštěvník. Cheng ale nevěděl, co dál.
Přitlačil.
Další vzdech.
Nahoru a dolů.
„Ano, ano,“ potvrdil dýchavičně hoch. Zdvihly ruku a přehodil ji Jiang Chengovi přes rameno a chytil jej za zátylek. Plně se tak opřel do o jeho péče.
To už byl Cheng rudý jako úsvit. Zajel mu druhou rukou pod noční roucho a prohnětl mu hruď. Do toho stále přirážel cizí chloubou do své pěsti.
Kluk se v jeho náručí kroutil, hekal a celkově vydával další oplzlé zvuky.
„Ahch, ah, chhh…“ téměř křičel neznámý a rozlil se mu do dlaně.
WanYin cítil, jak se jeho hostu podlomily kolena a zachytil ho. Co na tom, že mu znečistí šaty? Jeho zdraví a bezpečí byly důležitější.
Chlapec se povědomě uchechtl.
„Teď jsem jako tvoje manželka.“
Jiang Cheng ho chtěl hned pustit, ale neudělal to. Opatrně mu pomohl posadit se na polštář.
Otočil se, aby sám sebe dostal do trochu důstojnějšího vzezření.
„Nemusíš se snažit. Za chvíli zmizím,“ připomněl mu neznámý.
„Kdo se snaží?“ opáčil v hněvu Cheng.
Chlapec se znovu zachihotal.
„Nemusíš odejít,“ hlesl Jiang Cheng, aniž by se na hosta ohlédl.
„Musím.“
„Proč?“
„Protože kdybych neodešel, riskoval bych, že se do tebe zamiluji a to si ani jeden z nás nemůže dovolit.“
Cheng se podmučil. Nerozuměl tomu.
Slyšel, jak dotyčný vstává. Cítil, jak dovnitř nakrátko pronikl chladný noční vzduch…
Zůstal opět sám.
Bez myšlenek.
Bez frustrace.
A bez schopnosti usnout.
Jen tentokrát z jiného důvodu…