23 – Kapitola 2

23

V podzemní části R.E.A. komplexu se nikdy nezhasínalo. Noční režim symbolizovalo tlumené chladné světlo zářivek, které se s ránem měnilo na intenzivnější nabízející širší škálu barevného spektra. A právě to, byl první intenzivní vjem, který ten den zaútočil na jeho neochotné vědomí. Měl těžká víčka. Těžší a těží každý další den… Sotva se je pokusil otevřít, oči se mu zalily slzami.

„Je čas vstávat, je šest hodin, nula minut,“ zopakoval pětkrát strojový hlas.

To už…? Vzorek číslo 23 se probouzel jen neochotně.  Věděl, že když to neudělá, nepomůže mu to. Že jediné, čeho tím dosáhne, bude šok, který se mu z implantovaného čipu na zápěstí velmi nepříjemně rozlétne do celého těla. Pouze měl dojem, že na tom vlastně záleží čím dál tím méně.

On nepřijde…, pomyslel si hořce a bylo mu z té úzkosti skutečně do pláče. Ne… Nemůžu brečet… Bojoval s tím nutkáním. Kdykoliv se tomu poddal, dusil se vlastními vzlyky. Bylo to nepříjemné a bolestivé. Jakoby na tom záleželo… Kdybych se udusil, byl by alespoň klid, ne…?

Klid, který mu zřejmě nebude nikdy dopřán.

Dveře se s šoupavým zvukem otevřely a procesí lékařů vstoupilo. Zasténal, ale nebylo to nic platné. Muži v bílých pláštích došli až k jeho lůžku, aby o něm hovořili svými neosobními hlasy v termínech, kterým nerozuměl.

Jen ho to ubíjelo.

Řekli mu, ať zvedne ruku, tak to udělal. Zkontrolovali kanylu, zda se neuvolnila a nejstarší z lékařů, shlížející na něho ze své akademické výše, pouze přikyvoval.

Stáli tu, mluvili o něm, dokonce se ho jeden z nich i dotkl, ale Dvacet tři se nedokázal zbavit dojmu, že existují v pro něj nedosažitelné realitě. Nechápal, proč by se kanyla měla uvolnit. Neměl tu tolik pohybu a nikdy se nepokoušel “léčbu“ sabotovat, i když ho kolikrát bolelo celé tělo. Měl bych si to snad vytrhnout?! Ne, že by ho to nenapadlo už dřív, ale tížily ho otázky. Co z toho? Co pak? Potrestají mě? Bude to zlé? Zabijí mě?

Ne… Zkousnul si ret.

Ono už to je zlé! Chtělo se mu křičet, jak pocítil příval zlosti měnící se v další zoufalý pláč.

Vizita skončila zanechávajíc ho tonoucího v pocitu, že na ničem nezáleží.

„Kde je doktor Becker? Proč tu včera nebyl?“ ptal se hned po prvním dni, kdy ho neviděl ani neslyšel jeho hlas. Čekal okamžitou strohou odpověď. Jasnou a neosobní, jako od všech ostatních tady. Ale hlas mluvící ze stropu ve zkušební místnosti se krátce odmlčel, než řekl: „Přijde později.“ A právě to ho znejistělo.

„Kdy později? Kde je?!“ ptal se zoufale.

„Má dovolenou, musíš počkat, až se vrátí!“ odsekl mu hlas bez tváře.

 Musím počkat…? Ta slova si uvědomoval jen stěží. Nechtěl čekat. Bál se být sám. Doktor Becker byl jediný hodný člověk tady. Byl jako bratr i otec, které nikdy neměl. Středobod celého vesmíru, ve kterém Dvacet tři žil… Ale nakonec přesně to dělal. Ztracený ve smutku a zoufalství, ale čekal. Už ani nevěděl jak dlouho. Ztratil pojem o čase asi po deseti dnech. Proč odešel? Udělal jsem něco špatně? To už mě nechce vidět? Proč…? Co když už se nikdy nevrátí? Co budu dělat? Čím dál víc ho hlodaly takové obavy. Jen pomyšlení, že už bude pořád sám, ho zevnitř sžíralo, víc než všechny zdejší léky a metody.

Z počátku se snažil. I když ho mučilo každé další vstávání, jednotvárnost dní a lékařské procedury, opravdu chtěl, aby s ním mohl být doktor Becker spokojený, až se vrátí. Těšil se na jeho pochvalu, objetí, pohlazení ve vlasech, polibky a to všechno…

Teď mu ovšem všechna marná očekávání působila jen bodavou bolest na hrudi, sevření v podbřišku a příval teskného neutichajícího pláče s potřebou stulit se do klubíčka.

Donesli mu snídani. Zdravotní sestra položila tác na stolek u jeho lůžka a bez jediného slova opět odešla. Jak dlouho ještě…? Ptal se sám sebe.

Neposadil se. Neměl chuť k jídlu a v hlavě mu malí trpaslíci bubnovali kladívky o kovadliny. Měl pocit, že když se posadí, vyzvrátí i ještě neexistující obsah žaludku. A tak ležel, dokud se dveře opět neotevřely.

Přišel jeden z doktorů, aby ho prohlédl (který, přestalo Dvacet tři zajímat po prvním pohledu a zjištění, že není tím, koho chtěl vidět). Nechal si posvítit do očí, změřit tlak, teplotu, klepat po těle malým kladívkem a stroze odpovídal na pro něj nedůležité otázky.

Lékaře vůbec nezajímalo, jak moc chlapce bolí hlava, nebo jak rád by zůstal alespoň jeden den ve své posteli. Naopak chtěl, aby vstal a osprchoval se.

Jakoby snad voda z něho dokázala smýt obavy, smutek a stesk. Nebyl jsem dost dobrý, aby se mnou zůstal? Proč? Kdyby mi řekl, co dělám špatně, zlepšil bych se… Určitě! Alespoň bych to zkusil…

Nepomohlo to.

Sevřený v kleštích úzkosti s pocitem marnosti vlastní existence, se umytý vykolébal ze sprchového koutu, zcela mechanicky oblékl a vrátil do své postele. To všechno proto, aby mu pak ošetřovatel zapojil kapačku s lékem. Alespoň mu říkali, že je to lék. Dávno se přestal ptát, na jakou nemoc. Beztak na to nikdy nedostal žádnou pochopitelnou odpověď.

Bolelo to. Vždycky měl dojem, že mu zcepení celé tělo, po kterém následovaly bolesti snad všech kostí a kloubů. Nezáleželo na tom, jak bylo v místnosti teplo, zima jím procházela do morku kostí.

Léčba trvala hodinu, po které následovaly táhlé minuty čekání než bolest a chlad odezní a odvedou ho do zkušebny. Prý: „Soustřeď se.“; „Udělej…“ Tohle nebo tamto…? Záleželo na tom? A proč? Proč by se měl snažit, když tu není ON?

Dali mu šok, polili studenou i teplou vodou, pokusili se mu navodit kýžené myšlenky hudbou, přinutit ke spolupráci dokonce i drogami a bodáním do těla, ale marně. Křičel, plakal, sténal bolestí, ale nedokázal se přimět k tomu, co po něm chtěli. Myšlenky se mu samy upínaly k jedinému toužebnému přání: Zabijte mě… Prosím zabijte mě rychle… Ať už to skončí, prosím…

Náhle se mu ale srdce rozbušilo dvakrát tak rychle.

„Dvacet tři,“ oslovil jej vytoužený hlas, „zklamal jsi mě.“ Zněl chladně, ale to sotva postřehnutelné chvění v hlase Dvacet tři přeci jen rozpoznal. Slzy se mu spustily z očí zcela nekontrolovatelně. Slyšel ta slova a rozuměl jim, přesto byl pocit štěstí z toho, že jej opět slyší silnější než strach nebo pocit viny.

Vrátil se… Doktor Becker se vrátil! Bylo to jediné, na co dokázal myslet.

„Jestli nesplníš následující sérii úkolů, které ti zadám, budu tě nucen potrestat.“ Doktor zněl odtažitě, ale na tom už nezáleželo. Je tady… Mluví ke mně…

„Uchop plamen svíčky, zesil ho, utvoř z něj kouli velikosti pěsti a tref se s ní doprostřed terče.“

Ale Dvacet tři se nemohl vůbec soustředit. Bylo to, jakoby mu z ramen spadla neuvěřitelná tíha. Tupá bolest v hlavě procházela od čela až do temene. I vidění měl rozostřené. Ve spáncích mu tepalo a dříve než se stačil přepnout na požadovanou vlnovou délku mozkové činnosti, upadl do sladkého bezvědomí…

 

„Vzorek nereaguje!“ oznámila Afričanka v kontrolní místnosti svému nadřízenému.

Co mi to děláš?! Lennart musel vynaložit veškeré své sebeovládání, aby zvládl potlačit příval paniky a zachoval si chladnou tvář.

„Stav?“ Srdce mu bilo doslova na poplach.

„Puls 110 a stoupá, tlak 90/60, mozek v režimu delta 0,8 hertzů, už ztratil desetinu krevní plasmy, hrozí upadnutí do šoku.“

„Ukončete test.“ Kurva už taky!

„Číslo 23 na ošetřovnu. Opakuji, číslo 23 na ošetřovnu,“ ohlásil do interkomu příslušné sekci. To mi dělá ten kluk schválně, nebo co?! Přesto, že stále působil nezaujatým dojmem, zmocňoval se ho zoufalý vztek. Ušel dlouhou cestu, aby tomu unikl, aby mohl být zase chvíli obyčejným člověkem tam venku, aby na ně všechny a hlavně na něho přestal tolik myslet a mohl se věnovat jen své práci… A proč?! Abych se vrátil, našel ho takhle a zjistil, že všechno bylo k ničemu?!

Jen neochotně oddálil na holoobrazovce pohled do T.R. 23, aby se mohl věnovat ostatním vzorkům. Co sem si to vlastně myslel? Tomuhle se nedá utéct. Jsem ve stejný pasti jako oni a vím to, kurva, moc dobře… Nemohl se dál dívat na obrazovku.

„Ohlaste technikům, že polohové lůžko a bodce ve zkušebně 7 potřebují opravu.“ Což bylo ještě velmi mírně řečeno… V obdobných případech se zařízení neopravovalo, ale vyměňovalo. To už ovšem nebyla Beckerova starost. Sem vážně kretén!

– „Ano, doktore.“ Slečna Afoyalan neváhala ani chviličku. Testy byly prakticky u konce. Ostatní vzorky si plnily své úkoly snaživě a do hodiny a půl bylo po všem. Konečně…

Ne, že by tím Lenovi končily jeho pracovní povinnosti, nebo starosti. Co mám, dělat?

„Testy ESP ukončeny, předejte vzorky vzdělávacímu oddělení.“ Pracovat! Musím pracovat… Ujišťoval se. Takový byl koneckonců původní plán, když sem dneska přicházel. Mrzí mě to, Dvacet tři, neměl jsem odjíždět… Jenže moc dobře věděl i to, že kromě psychické podpory by mu neměl jak pomoci, ani kdyby zůstal. A aby mohl být oporou někomu jinému, musel nejdříve sám být v pořádku.

„Ano doktore,“ přitakala Onyeka a předala hlášení ošetřovatelům, kteří měli na starosti přepravu subjektů do výukových komor.

Lennart sám zkontaktoval vedoucí  příslušné sekce. To zvládneme. Nějak to zvládneme…

„Dobré odpoledne, profesorko Gardinier.“

Temperamentní černovlasá žena na obrazovce si zastrčila za ucho neposlušný pramen vlasů uvolněný z drdolu na temeni hlavy.

„Doktor Becker, jaké překvapení,“ protáhla jízlivě. Mezi těmi dvěma panovalo napětí snad od začátku, kdy se vyslovovala striktně proti jeho strategii osobního přístupu k problémovým vzorkům. Jejím hlavním argumentem tehdy bylo snížení objektivity výzkumu, zatímco na Beckerově straně stály výsledky, které program tehdy potřeboval ze všeho nejvíce. „Mělaste pravdu, byla to blbost.“ To byste chtěla slyšet, co…? Říkal si v duchu, co nemohl verbálně nikdy přiznat. Ne, že by to přiznat chtěl, protože tahle ženská pro něj byla mrcha největší.

„Tak kolika vzorkům odepřete vzdělání dnes?“ Šla rovnou k věci.

Len si zachoval svou chladnou rozvahu i odměřenost. To vás by tady měli někam přivázat a lejt do vás tu sračku od rána do večera!

„Vyškrtněte si Sedm, Dvacet tři, Třicet jedna a Čtyřicet osm. Jednička má standardně sníženou povolenou fyzickou zátěž a u Dvacet pětky prosím o kladení důrazu na jeho samostatnost.“ Nemohl se zbavit dojmu, že i po všech těch letech, Juliane čeká jen na příležitost, aby mu mohla (profesně) vrazit kudlu do zad, nehledě na její sadistické vyžívání se v potlačování vnímání sebe sama u subjektů. „Rád bych zkontroloval dnešní výukový plán.“

Dáma na druhém konci digitální linky mu věnovala pohrdlivý úšklebek.

„Nepřepínejte se tak, pane kolego. Nikomu by neprospělo, kdybyste po návratu z dovolené zkolaboval hned první den, že?“ Veškerý náznak úsměvu na její tváři povadl a ukončila spojení.

Len na sobě nedal znát nic ze svého vnitřního rozpoložení, ale duševně se během těch několika hodin ocitl na samotném dně.

„Je to v pořádku?“ dala Onyeka najevo svou starostlivost.

„V pořádku,“ odtušil na to, aniž by sestře věnoval jediný pohled.

A zatímco zkoumané subjekty podstupovaly výuku v uzavřených kójích a potřebovali tedy jen občasnou kontrolu, Len si pouštěl záznamy všech vzorků, které ještě neviděl. Bylo třeba zanést jejich výsledky do grafů v systému. Navíc si musel projít křivky a záznamy za téměř měsíc své nepřítomnosti, což bylo také na dlouhé lokte.

Nevadilo mu to. Alespoň si to myslel, dokud si neuvědomil, že jeho mozek nevstřebává vůbec nic z informací, které mu systém nabízel.

Sestra odešla uvařit kávu, aniž by cokoliv postřehla a Lennart až pak sklopil hlavu do dlaní, přičemž si zalej prsty do vlasů. Gesto naprosté rezignace. Nejde to… uvědomil si bolestnou pravdu. Pořád měl před očima, jak toho kluka dnes uviděl upoutaného a krvácejícího na lůžku. Myslel si v tu chvíli, že se mu snad zastaví srdce. Na malý okamžik měl sto chutí Alana Curtise nabodnout na ocelový kůl, aby “ten idiot“ věděl, jaké to je.

Takhle to vážně dál nejde… Věděl to už před dovolenou, ale netušil co s tím. To už je normální závislost! Jestli to bude pokračovat, někdo na to přijde a pak nás zabijou oba! Cítil se sevřený v pasti stejně jako před tím. Musí se osamostatnit! Prostě musí! Oba musíme… Povzdechl si a potlačil nutkání vstát a navštívit ho v lékařském pokoji. Ale jak? A co potom? Jaká je vlastně čeká budoucnost? Měl před očima digitální fotografie všech vzorků, i těch nezdařených odložených v jiném oddělení, nebo již mrtvých a ta otázka se nad nimi vznášela jako mlha schopná je kdykoliv pohltit.

Z myšlenek ho vyrušily až blížící se kroky a tak nasadil zpět na tvář masku chladné vyrovnanosti. Vyřeším to později, umanul si. Ne, že by věděl jak, ale jedním si byl jistý. Pokud na to brzy nepřijde, bude to v budoucnu pro oba jen horší…

„Děkuji Onyeko.“

– „Není zač, doktore Beckere.“

Káva mu pomohla. Silou vůle se přinutil pracovat a soustředit. Bylo to vyčerpávající, ale nakonec našel údaje, které ho zaujaly natolik, že sice v deset večer předal směnu doktoru Beillovi, ale ani potom z institutu neodešel.

„Hledáš něco konkrétního?“ zajímal se Ulrich, který ho navštívil v pracovně.

„Včerejší den,“ zmohl se Len jen na odseknutí. Neměl zrovna náladu na dlouhé rozhovory s kýmkoliv.

„Bral sis dovolenou proto, aby ses mohl po návratu odrovnat?“ Kolega usedl naproti němu a sledoval jak jeho zaujaté hnědé oči, tak hbité dlouhé prsty tančící po klávesnici.

„Chceš mi v tom pomoct?“

– „Vole!“

„Když někomu řekneš ‚vole‘, je to jako kdybys ho nazval eunuchem.“

– „Třeba jsi, že jo, co já vím…?“ uchechtl se.

„Chceš se přesvědčit?“

– „A co když řeknu, že jo?“

Teprve v té chvíli se Lennart na vedoucího noční směny tázavě zadíval. Dělá si ze mě prdel?! A doktor Beill se ušklíbnul.

„Dělám si legraci,“ zvedl ruce na znamení zdrženlivosti, „nemám v úmyslu tě obtěžovat, nebo tak něco.“

Len ani nepostřehl, kdy přesně začali mluvit německy. Samotného ho překvapilo, jak snadný (neuvědomělý) pro něho byl návrat k mateřštině. Zda to měl Ulrich stejné, se ale ptát nemínil.

„Díky.“ Bylo vše, co na to řekl.

Starší kolega se opřel o stůl a zvedl.

„Profesor Bishop tu zítra bude?“ zeptal se doktor Becker ještě.

– „Pokud vím, letěl dnes dopoledne do Washingtonu. Těžko říct, kdy se může vrátit, proč?“

„Poslyš jaká je pravděpodobnost, že dva vzorky nezávisle na sobě začnou ve stejnou chvíli předstírat stagnaci ESP?“ I když byl Beill věkově o několik let starší, oba se připojili k výzkumnému programu R.E.A. ve stejné době, připadalo jim přirozené začít s tykáním. Nejprve mimo práci, ale posléze i na pracovišti, když se ocitli o samotě. Lennart si sice začal od spolupracovníků držet taky odstup, ale Ullrich byl ze všech těch ostatních tady ještě relativně normální, takže mu to tolik nevadilo, i když zrovna že by tomu člověku důvěřoval, říct nemohl.

– „Mluvíš o Sedmě a Pětadvacítce?“ podrbal se starší lékař vzadu na hlavě a protáhl se.

„Jo.“

– „No musel bych to spočítat, ale moc velká ne.“

Lennart přikývl. Měl na věc tentýž názor.

– „Uvažuješ nad prokazováním telepatie?“ udeřil Ulrich hřebíček na hlavičku.

„Jo…“

– „Stavíš se na tenký led, ještě to nikdy nevyšlo,“ připomněl mu kolega.

„Já vím…“ protáhl Len zamyšleně.

– „Proč zrovna Sedm a Dvacet pět?“ Položil Ulrich zásadní otázku.

Lennart pokrčil rameny. „Sedmička je jasný sociopat, nemá žádné zábrany, lézt někomu do hlavy.“

– „Takže myslíš, že Sedmička je zdroj?“

„Je z První vlny,“ podpořil svou teorii poukázáním na fakt, že č. 7 je jedním z nejstarších subjektů v programu, tedy se silnějším ESP. Navíc, a to říkat nemusel, č. 25 byl vždycky tak trochu slaboch.

– „Proč by si vybrala zrovna Dvacet pět?“ Popravdě to nebyl vzorek, který byste si vybrali za spojence. Lennart si uměl živě představit, že taková otázka jistě padne.

„To nevím,“ přiznal neochotně. Subjekty o sobě navzájem nevěděli. Asi jim díky číslování došlo, že zde nejsou sami, ale nikdy spolu nepřišli do fyzického ani očního kontaktu. Jak by tedy mohla vstoupit do myšlenek zrovna tomuhle klukovi? A proč jenom jemu?

– „Než s tím vyrukuješ, potřebuješ odpovědi.“

„Jo, máš pravdu, díky.“

– „Za málo.“ Ulrich poplácal Lennarta po rameni a zanechal ho o samotě. „A měl by ses vyspat!“ zavolal ještě ode dveří.

Len si znovu unaveně vydechl. Věděl, že má Beill pravdu. Jak v tom, že potřebuje víc než jen pocit, tak v tom, že by se měl prospat. Jenže váhal. Tato domněnka sice mohla znamenat zásadní průlom, ale nijak ho vnitřně nenaplňovala, ani nezbavovala nejistoty, ani frustrace. A navíc mu nenabízela žádné východisko v jeho “osobní“ situaci. Seš tak strašně hloupej, Dvacet tři…

Vzpomněl si, jak ho navštívil úplně poprvé.

„Ahoj…“ usmál se na hocha krčícího se v koutě. „Nemusíš se mě bát, jsem doktor, víš? Doktor Becker…“ Šel pomalu blíž.

„A ty?“ ptal se ho vlídně. „Jak se jmenuješ?

Dvacet tři, který doposud vnímal jeho přítomnost jen periferním viděním, se na něho úkosem podíval. Kdyby mohly ty ublížené modré oči zabíjet pohledem, zemřel by Lennart tehdy na místě. Tedy, ne že by skutečně nemohly, vzhledem k jeho schopnostem, ale jelikož to tehdy ještě neuměl ovládat, mohl by ho ohrozit jedině nedopatřením. Navíc měl Len varovný senzor, který by ho upozornil okamžitě, kdyby mozkové gama vlny blízkého vzorku překročili 25 hertzů.

„No?“ nedal se tak snadno odbít mlčením.

„Říkají…,“ vypravil ze sebe kluk neochotně a téměř neslyšeně, „že teď jsem Dvacet tři…“ Ze zarudlých očí se mu chtěly spustit slzy, ale on začal raději rychle dýchat, aby je zahnal. Lenovi se při pohledu na tu bolest stáhlo hrdlo.

„To mají pravdu,“ musel neochotně přiznat, „tady a teď jsi Dvacet tři. Ale tam venku jsi měl jiné jméno, že?“ Snažil se znít povzbudivě a pohladil ho ve vlasech. Dítě, u něhož dřepěl na bobku, se pod dotekem lehce otřáslo a přikývlo.

„Promiň,“ vydechl a stáhl dlaň. Bolelo ho vidět někoho v takovém stavu.

„No? A jaké? Řekneš mi ho?“ pousmál se, i když ho ten úsměv stál mnoho úsilí. Hoch ale potřásl nesouhlasně hlavou tak vehementně až z toho Lennarta zamrazilo.

„Pročpak ne?“ vlastní hlas ho zklamal a zachvěl se.

Chlapec si povzdechl: „Když vám ho řeknu, dostanu ránu…“ přiznal plačtivě a tváře mu od studu zrudly. To už měl Len potíž najít vůbec nějaký hlas.

„Máš pravdu,“ vypravil ze sebe přiškrceně. „Jsi hodný kluk,“ podal mu lízátko, které přinesl „Nemusíš mi ho říkat, aby tě to nebolelo. Nevadí mi to,“ ujistil ho, sám sebe nutíc ke shovívavému úsměvu. Bože co ti to udělali…? K čemu jsem se to tu propůjčil?

Kluk na něho vyvalil nechápavě oči, jak nemohl uvěřit, že skutečně dostal něco sladkého. Doktor vstal, polkl hořké slzy, vyzval ho k lékařské prohlídce a podal mu příslušné léky. Když po skončení procedury odcházel, cítil se tak mizerně, jako když byl ještě malý kluk, starající se o nemocného bratra… Ta bezmoc a pocit viny. Pocit, o kterém rozum smýšlel jako o zbytečném vedlejším produktu výzkumu, kterého je třeba se zbavit. Ubíjeli ho.

Je to tak dávno… Vzpomínal si, že potom procházel záznamy, ale ve zpřístupněných složkách byla všechna pravá jména vymazána a tak se skutečné jméno 23 nedozvěděl. Během let na to přestal myslet, ale teď ho tak mimoděk napadlo, že by ho býval věděl rád.

Potřebuju pomoc…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.