Bledá Růže – Kapitola 1

Kdesi v nějaké zemi

Otevřela oči. Již tak dost silná bolest hlavy ještě zesílila, jak se jí do nich opřela záře slunečních paprsků.

Zasténala.

Instinktivně si sáhla na čelo. Další bolestivé syknutí uniklo z jejích úst. Cítila se, jakoby měla dvě hlavy a z toho tu větší uvnitř, jak byla otřesená.

Co se stalo? Kde to jsem? Kdo jsem?

Odtáhla dlaň od bolavé hlavy a snažila se zaostřit proti slunci na tmavou skvrnu, která jí na ruce ulpěla.

Krev…

Chtěla rychle vstát, ale sotva se pohnula, pochopila, že tak lehké to nebude. Každý pohyb hlavy jí působil tupou bolest a tak místo toho, aby prudce vyskočila na nohy, musela se nejprve dlouho přemáhat, aby se byť jen přetočila na břicho.

Dýchala ztěžka. Po každé etapě vstávání se musela na chvíli zastavit. V leže na břiše se vzepjala na ruce. Sklopila hlavu hluboko k zemi a pomalu s vypětím vší vůle přitáhla kolena blíže, aby se o ně mohla opřít celou vahou.

V hlavě měla snad tisíc jehel, ten dutý pocit, kdy se zdálo, že se docela rozskočí jí vehnal slzy do očí. Srdce jí divoce tlouklo, když se po krátké pauze, jejíž délku neuměla odhadnout, posadila na kotníky. Svět se s ní zatočil a jen tak-tak, že neupadla zpět do trávy. Jednou věcí si teď mohla být jistá. Vůli má pevnou…

Když konečně stála na nohou, rozhlédla se. Nikde ale nic neviděla. Stála na louce. Jen jedním směrem zahlédla nedaleký les, jinak ale nikde žádná cesta, žádné obydlí, nic co by připomínalo že by tu někdo žil.

Kde to jsem?

Znovu ta otázka na níž neznala odpověď. Musela se hodně soustředit aby neviděla rozmazaně a dlouho se přemáhat aby vůbec udělala první krok. Nevěděla kam jít, nebo kam původně chtěla jít. Nic si nepamatovala a nebylo zde nic čeho by se mohla držet, kromě lesa. Snad právě proto se vydala k jeho okraji.

Každý krok byl jako bodnutí nožem a ta bolest projela od hlavy celým jejím tělem podél páteře až do končetin. Ze všeho nejvíce by si bývala přála padnout a zakončit tak přívaly bolesti, ale nechtěla zde prodlévat. Ne déle než bylo nutné. Věděla že zde odpovědi nenajde a jelikož nikde nebyl žádný zkrvavený kámen, který by mohl nasvědčovat že se uhodila sama třeba při pádu, usoudila že ji musel někdo praštit. A tudíž že zde není tak docela bezpečno.

Ale kdo…? Proč?

Nestačila ani dojít k lesu a cosi zaslechla. Než si stihla onen zvuk k něčemu přiřadit, vyjela z lesa skupinka jezdců. Dělalo jí problémy zaostřit, ale když se jí to konečně podařilo uviděla dvacet vojáků na koních. Že jsou to vojáci usoudila podle stejného oblečení těch mužů, zbrojí a zbraní, které měli s sebou. Konečně alespoň někdo koho by se mohla zeptat, ale přece její ústa zůstávala němá a tělo se zastavilo. Tázavě se na ně dívala nechápajíc strach, který ji obestřel zcela jasně, jako by obcházel i bolest hlavy. Stála od nich asi třicet metrů a ztěžka dýchala. Vůbec se nesnažila ani si představit jak vypadá v těch roztrhaných šatech se špinavou tváří a zakrvácenými špinavými vlasy. Vynakládala veškeré své síly jen na to, aby se udržela na nohou.

„Koukejte, pane, elfí kuře,“ zasmál se jeden z vojáků, po svých slovech a ukázal na ni. I ostatní muži se zasmáli a v jejich tvářích bylo znát podivné potěšení. Ten, ke kterému onen voják mluvil, se ale pousmál jen tiše. Dívku si celou prohlédl zkoumavým pohledem a pak řekl jen: „Chyťte ji!“

Slova doléhala jen velmi matně k jejím uším, ale tohle slyšela zcela zřetelně. Znovu se jí vrátila panika. Tentokrát se nebála prázdnoty v sobě samé, ale těch mužů, kteří se ji rozhodli chytit. Nevěda jak a proč to chtějí udělat. Cítila jen ještě větší strach, který nabyl tentokrát zcela jasné podoby.

Musela pryč. Bolest hlavy jakoby ustoupila. Překvapivě lehce se otočila a ve stejnou chvíli, kdy vojáci popohnali své koně do cvalu se rozběhla pryč.

Neměla šanci jim uniknout. Rozbitá hlava i když teď bolest utlumil strach, stále měla vliv na její prostorovou orientaci a rovnováhu. Nohy jí poslouchaly snad jen instinktivně. Kontrolu nad vším převzal pud sebezáchovy, který se vymykal jejímu vědomí.

Neuběhla ani deset metrů a už upadla pod vahou sítě, kterou na ni hodili. Znovu ležela na rozbahněné zemi. Zvuky kopyt a smích těch mužů teď udeřily plnou silou do jejích uší a ona znovu ucítila bolest hlavy její plnou silou. Chtěla by uniknout, ale nebylo jak. Zápas se sítí byl jen jakýmsi šaškovským pokusem, který brzy vzdala. Věděla, že je to bezcenné.

„A co s ní teď, kapitáne, užijem si?“ Zaslechla jakoby zdálky, když se jí svět kolem začal rozplývat, jak už nedokázala udržet pozornost.

„Ne, teď ne. Odvezem jí ke konzulovi.“

„Bude bojovat, pane?“ tázal se další z mužů.

„Možná…“ Už neviděla, jak velitel kývnul na dva ze svých mužů, kteří k ní přišli, sejmuli z ní síť a vláčnou ji přehodili jednomu z nich přes koně. Bolelo to, ale bolest břicha, když ji přehodili přes koně, a rukou za něž jí vláčeli, zdaleka nebyla tak silná, aby přehlušila bolest hlavy. Chtěla by spadnout z toho zvířete, ale nedokázala se pohnout. Tělo ji neposlouchalo a i kdyby neměla by sílu vzepřít se vojákovi, který ji držel aby nespadla.

Ke konzulovi? Bojovat? Kde? Proč? Já jsem kuře? Elfí kuře? Co to znamená? Byly poslední její myšlenky než opět ztratila vědomí…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.